Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2021 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií.
Básník a prozaik Jáchym Topol se v uplynulých třech desetiletích uplatňoval také na poli žurnalistiky. Jako redaktor je spojen s časopisy Jednou nohou/Revolver Revue, Sport, Informační servis a Respekt, podílel se na chodu kulturní rubriky Lidových novin a v roli reportéra, recenzenta, komentátora, glosátora a esejisty přispíval i do mnoha dalších periodik.
Hrdinové nového Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou. Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky.
Výbor textů Jáchyma Topola z let 1980–1984, jehož základ tvoří básně z trojice samizdatových, tiskem nikdy nevydaných sbírek Eskymáckej pes (1982), Stěhovavá tvář (1983) a Noty pro podzimní bytost (1984), ukazuje básníka a prozaika v samých počátcích jeho tvorby, avšak s již vyhraněnou autorskou poetikou. Vybrané básně i jeden z jejich prozaických protějšků, povídka Venezuela z téže doby, se vyznačují bezprostředně naléhavou intonací, sugestivním vykreslením všudypřítomné tísnivé atmosféry, prosvěcované pouze intenzivními básnickými obrazy, pestrým rejstříkem charakteristických motivů (mezi nimiž přední místo zaujímají ritualizované zápasy s krutostí světa i s vlastními démony) a také zřetelným sarkastickým nadhledem. Texty výboru Děsivý spřežení tak v jádru obsahují rysy podstatné pro budoucí podobu Topolovy literární tvorby.
Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. Topolovi se obdivuhodným způsobem daří nebýt ani jednoznačný, ani neházet všechny hodnoty na postmoderní smetiště dějin. Na své cestě k masovým hrobům evropského Východu se z různých stran přibližuje k eticky dvojznačným otázkám a otřásá tak jakoby bezděčně a s jemnou ironií zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání.
Dobré ani špatné fotky nepotřebují žádné komentáře, na tom jsme se s Karlem shodli už dávno, jenže mě to nedalo a musel jsem se ho ptát. Kdys tam byl? Jak velký byly ty ryby? Proč maj ty holky bílý košile? Byls v Gobi? Proč jsi fotil zrovna tohle? A tak podobně. Obvyklou odpovědí fotografů na podobné otravování bývá zavrčení, pokrčení rameny. Fotka má přece mluvit sama. Karel taky vzdoroval. Jenže jsme na tuhle knížku měli dost času. Poprvé jsem z Karla tahal odpovědi na začátku 90. let, když v Revolver Revue otiskl pár fotek z pražských krematorií. Tehdy jsme dychtivě sledovali, jak se Československo a celá východní Evropa řítí na Západ a užívali jsme si to. Oba jsme byly dětmi, které strážily pomníky padlých z druhé světové války, oba jsme byli dětskými rukojmími z hlídaných manifestací. Pak čas oponou trhnul a my jsme oba už nějakou dobu reportéři. Taška s pasem a kartáčkem na zuby, notesem a pro fotoreportéra s pár kily fotozátěže navíc pořád připravená někde v koutě. Západ nám brzy připadal, ať už to tak je, nebo ne, vyfotografovaný a popsaný. Hledám kvas, společnost v pohybu, říká o svých cestách na východ Karel. Takže Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Rumunsko, Mongolsko… Někdy se naše reportážní cesty protly, většinou ne.
Román známého básníka a prozaika, autora románů Sestra, Anděl a Noční práce. Topol v románu účtuje s traumatem osmašedesátého roku metodou brutální grotesky, která vyústí v rozpoutání třetí světové války v české kotlině. Jeho hrdinům chybí heroismus, o to víc oplývají malicherností, rasismem a nedostatkem vyšších ideálů. Prostřednictvím dětského vypravěče jsou zde zachyceny mezilidské vztahy bez jakéhokoli soucitu. Sledujeme pokřivené vlastenectví s mnoha neblahými vedlejšími dopady. Autora zajímá ponížené dětství, sourozenecká oddanost a válka v jakékoli podobě. Zobrazuje lidi jako hračky někoho jiného, aniž by přitom tušili, že jsou nástrojem k dosažení cizích cílů. K absurdnímu vyznění příběhu přispívá „socialistický cirkus“ jako zdroj nejneuvěřitelnějších příhod a vztahů, zčásti fantazijních. Román je karikaturou válečného hrdinství a hrdinů, převrácením vžité interpretace těchto hodnot, o nichž se nikde veřejně nepochybuje, ačkoli ve skutečnosti v sobě skrývají temné jádro.
Román Jáchyma Topola evokuje na příběhu dětí přízračný svět české vesnice sklonku šedesátých let. Je ovšem zejména nadčasovým románem archetypálním – zobrazením různých podob zla (společenského i osobního) a hledáním cesty k naději. Strhující jazyk vyprávění vtahuje čtenáře do napínavého děje s tajemstvím.
Spisovatel Jáchym Topol je pro své osobité vidění věcí mnohými řazen k nejrespektovanějším a stylotvorným osobnostem současné české literatury. Rozhovor, který s Jáchymem Topolem připravil Tomáš Weiss, se kromě Topolový literární tvorby dotýká i jeho vzpomínek z dětství, postřehů z českého undergroundu, momentek ze studií, z psychiatrické léčebny, z příležitostných zaměstnání a také z jeho cest po světě. Topol je nejen nadšený a citlivý pozorovatel okolního světa, ale je především vypravěč příběhů. Jeho výprava do vlastní minulosti je stejná jako jeho autorské texty, tedy živočišná, barevná, plná otázek a překvapivých nálezů. Knihu jistě přivítají čtenáři se zájmem o literaturu, underground a především o osobnost autora.
Přečíst si!Od prvních řádků této knihy je čtenář nemilosrdně vržen do města, v němž vedle ulic, domů a krámků prochází i jakýmsi podzemím, odvrácenou stranou labyrintu. Střetávají se v něm dva světy, do nichž hlavní hrdina Jatek nepatří, a přesto v nich žije. Z jednoho světa vychází a ke druhému se pouze přibližuje. V každém z nich pak na něho čeká silná tajemná ingredience, která dělá život životem – láska, nebo drogy. V každém z nich na něj číhá tajemný zákon smrti, jáma, nebo Anděl Exit – východ, nebo smrt. „Smíchovská balada“ se odehrává v dnes již téměř zmizelých kulisách skutečné pražské čtvrti.
Přečíst si!Město se měnilo. V noci nad ním sice stejné samozřejmě jako v desátým století a jako kdykoli jindy visel měsíc v tmavý bráně, někdy plný a oteklý jako tvář opilce, jindy plaval v mracích a nebyl skoro vidět, skleněná cetka, nežhnul, ale stejně doháněl zparchantělé městské psy k šílenství. V tomhle svitu, kdykoli měsíc dosáhl svý chladný intenzity, milenci dopili láhev a vrhli se na sebe, koutky vykousaný z velký lásky, vrahoun otočil kudlou v ráně a zašklebil se, v tomhle světle hodná máma zničehonic provedla svýmu plaváčkovi něco úděsnýho a žlutá síla tekla dolů a stékala na koleje tramvají a vlaků a ty se v té záplavě světla leskly… Pán světa chytil noc ve středu temnoty a obrátil ji naruby jako čerstvě staženou kůži, na nebi hořelo slunce.
Obsah: Náhodnejch 23 Vlhký básně a jiný příběhy Obsaženo ve sbírce: Miluju tě k zbláznění (1988, obsahuje: Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s Indiánama)
Přečíst si! Kniha vyšla jako samizdat v roce 1983 a v roce 2016 jako součást knihy Děsivý spřežení (nakladatelství Revolver Revue).