Básník a prozaik Jáchym Topol se v uplynulých třech desetiletích uplatňoval také na poli žurnalistiky. Jako redaktor je spojen s časopisy Jednou nohou/Revolver Revue, Sport, Informační servis a Respekt, podílel se na chodu kulturní rubriky Lidových novin a v roli reportéra, recenzenta, komentátora, glosátora a esejisty přispíval i do mnoha dalších periodik. Jako jeden z prvních svobodných novinářů psal o rasových tématech, ba i vraždách, o našich občanech zavlečených do gulagu, o zločinech komunismu, vydával se na stopu prostituce a jako tramp a dobrodruh podnikl nesčetně výprav do vzdálenějších i bližších zemí, které popsal neotřele a s mimořádným citem pro velkou fresku i skrytý detail. Stejně svérázně se chopil témat a lidí „nestandardních“, jistým způsobem okrajových, a dokázal přiblížit jejich jinakost a neobvyklou konzistentnost odolávající pohodlné konformitě. Jeho žurnalistické psaní i přes věrnost faktům mnohdy připomíná román a vždy stojí za to o jeho pohledu na věc přemýšlet. Ivo Říha

TOPOL, Jáchym. Výstup Jižní věží : výbor z publicistiky; uspořádal Ivo Říha ve spolupráci s autorem. Vydání první. Praha: Torst, 2018. 590 stran. ISBN 978-80-7215-573-6

Obsah:

Recenze a komentáře:

Rozhovory:

recenze Jakuba Šofara

recenze Jakuba Šofara, Právo, 14.03.2019

Z více než čtyř stovek textů (fejetonů, recenzí, reportáží, rozhovorů), které Jáchym Topol uveřejnil ve více než dvaceti českých, slovenských či rakouských periodikách v letech 1986 až 2018, vybral editor Ivo Říha ve spolupráci s autorem snad dostatečný počet, aby bylo možno sledovat stylistickou a výrazovou proměnu Topolovy publicistické činnosti. Čtyři časové oddíly, do nichž je výběr rozdělen, neznamenají každopádně čtyři zcela rozdílné způsoby psaní, i když to první, undergroundové, je samozřejmě syrovější než to současné. Pro některé čtenáře byla právě Topolova novinářská práce prvním setkáním s ním, především když působil v Respektu. Z obecného hlediska je třeba zajímavé, co z tehdejších témat zůstalo pořád „žhavé“; bohužel je to většina. Při téměř šesti stech stranách by ovšem knize slušela pevná vazba. (Torst)

Topolova pole válečná i orná

recenze Jiřího Peňáse, Týdeník Echo, 13.12.2018

Kronika posledních třiceti let v článcích citlivého zapisovatele

Je zbytečné spekulovat, má-li spisovatel psát do novin, zda mu žurnalistika kazí styl, morálku nebo čtenářstvo. Je pravda, že ne každému spisovateli či spisovatelce to jde, což často naznačuje i něco o kvalitě jejich spisovatelství. Pro jiné je publicistika přirozená věc, samozřejmé „rozšíření bitevního pole“, abychom se vyjádřili s jedním slavným Francouzem. V ideálním případě je to použití řemesla a nadání pro účely širší veřejnosti, ale také pochopitelně pro vlastní obživu.

Rozsáhlý výbor z publicistiky Jáchyma Topola Výstup Jižní věží ukazuje, že jeho psaní do novin je plnohodnotnou součástí jeho literárního díla, zajímavě ho doplňuje a dotváří. Bez jeho novinářských „výprav za dobrodružstvím“ různého druhu, které primárně podnikal jako reportér, by nebylo mnohých scén a témat v jeho prózách a zase naopak mnoho z jeho uměleckého naturelu proniklo do jeho publicistiky. Jsou to spojité nádoby, a kdo četl jeho knihy, najde mnohé ohlasy a motivy v článcích, které se pak zase vracejí v beletrii: když byl ještě básník, v poezii, později v prózách.

Kniha, kterou sestavil literární vědec Ivo Říha, autor topolovské monografie Otevřený rány (2013), obsahuje texty z let 1986 do současnosti. Je složena ze čtyř oddílů, které lze zároveň brát jako etapy českého žurnalismu posledních třiceti let. První oddíl je z časů samizdatu (1986–90) a je spojen se sborníkem Revolver Revue, který v letech 1988–89 přechází do zárodku pozdějšího Respektu. Je tu otištěna literární črta Dál od toho dunění…, která začíná jako reportáž o Malé Straně, ale postupně se mění ve fantaskní prózu, ve které už poznáváme zárodky próz Sestra a hlavně novely Anděl. Tak to bude u Topola v jisté míře stále, co chvíli se mu psaní „rozjede“ směrem k imaginaci až halucinaci, grotesce a perzifláži. Obecně lze říct, že nejukázněnější byl v čase Respektu, začátkem 90. let (II. oddíl) a pak při svém druhém profesním angažmá v letech 2003–07 (III. oddíl), kdy plnil redakční zadání reportéra posílaného na zvláště ožehavé věci. Tam se hned po listopadu 1989 rodí jeho tematický „lidskoprávní“ okruh, který ovšem není nahodilý, ale vyplývá ze vzníceného smyslu pro spravedlnost, hrůzu a lidskou bídu. Topol byl v roce 1990 prvním českým novinářem, který hlouběji psal o rasovém napětí, byl u prvních polistopadových rasových vražd a psal se znalostí věcí o zdejších Vietnamcích a Romech. Tato solidarita s „jinými“, která je vzdálená současnému aktivistickému exhibicionismu, má přitom evidentně původ v literárním romantismu (Foglar, May, ale i Verne, Poe, Dostojevskij etc.), který mladého čtenáře Topola naučil zájmu o chudé a utlačované, lidi a etnika na okraji. Důležité je, že jeho trvalý zájem o krvavé dějiny 20. století je pak osobně doplněn o grotesku haškovskou a hrabalovskou, zachraňující před sklonem k patosu a karatelství. A to i tam, když píše vlastně nevinné a volné sloupky či fejetony, k nimž dostal příležitost mimo Respekt, především v Lidových novinách, v jejichž kulturní rubrice působil v letech 2009-13 (III. oddíl). V těchto méně závažných žánrech, kdy se může cítit svobodnější, se projevuje další významná Topolova vlastnost, totiž hravost a schopnost sebeironie, která přitom nepostrádá, jak to tak bývá, roztomile narcistní rysy. Zvláště v cestovatelských nebo „pochůzkářských“ črtách a fejetonech se objevuje postava roztržitého, lehce nahluchlého a neurotického literárního somnambula, který putuje světem a hledá klid pro svou rozlítanou a neustále čímsi atakovanou psychiku. To však mu není dáno, protože jako literát je vždy něčím vyrušován a strháván na stanu neklidného světa, o kterém musí podat svou zprávu.

Za těch třicet let vznikla svérázná kronika doby, psaná citlivým kronikářem. Defilují v ní bolesti i naděje a proměny téhle společnosti, která Topola vždycky zajímala a na kterou pohlížel svým angažovaným (ve smyslu účasti), ale vší ideologičnosti prostým zrakem. Důležitým prvkem je humor, se kterým vidí i věci tragické a hrozné, přičemž groteskností jejich hrůza nemizí, ale je o to silnější.

Když spisovatel píše noviny

text Zbyňka Petráčka z knihy


Moje texty nejsou zlatí svatí, myslí si spisovatel Jáchym Topol

Lidové noviny, 16.12.2018, rozhovor s Radimem Kopáčem

Výstup Jižní věží – tak se jmenuje skoro šestisetstránkový výbor z publicistiky spisovatele Jáchyma Topola, který právě vyšel v nakladatelství Torst.

LN: Proč výbor z dvaatřiceti let publicistiky? Není novinařina věc časová, pomíjivá?

To je základní otázka, ale já mám veliké alibi, protože tuhle knížku sestavili odborníci z nakladatelství Torst, kde vyšla, v první řadě Ivo Říha. Takže oni jsou garanti v nejlepším případě užitečnosti, nebo aspoň snesitelnosti té knihy. Já jsem ji do Torstu nedonesl…

LN: Ale musel jste přece těm odborníkům kývnout.

To ano. A vedla mě v tomhle směru naděje, že páteří knihy jsou reportáže a že ty reportáže jsou vlastně dobrodružná, zábavná literatura. A když mi několik lidí, kterých si vážím, řeklo, že ty reportáže, třeba o Grónsku, o různých zlodějnách, o prostituci a pornoprůmyslu, o vojácích první světové války nebo o gulazích, jdou dodnes velmi dobře číst, souhlasil jsem. Zažívám u toho ale to, co napsal kdysi Ladislav Klíma: Největší radost a největší trapnost. A ještě něco: v těch reportážích je vidět, jak se svět šíleně rychle mění. Třeba to Grónsko, kde popisuju, jak jdeme jako dobrodruzi deset dní od jedné eskymácké vesnice k druhé a nepotkáme živou duši. A nedávno mi kamarád, který tam byl, řekl, že potkali osmdesát lidí za den. Malebnost Grónska byla objevena! Ti perfektně vybavení cestovatelé tam ale nedojdou po svých – na ledovec je vysadí helikoptéra.

LN: První příspěvek v knize je z šestaosmdesátého. Jaké pocity vám naskočily, když jste ten text četl po víc než třiceti letech?

Jsem to pořád hrozně já. Ty první texty mi sice připadají strašně zelené, ale s takovou určitou hrůzou i úlevou vidím, že jsem v nich obsažený. Když jsem citoval Klímu, ocituji jej ještě jednou: Hrůznost a směšnost jsou sestry. Svět je místo šílené komedie, což mě obrovsky baví, ale zároveň je to místo nebezpečné, jde z něj strach – a takové napětí je jak v prvním, tak v posledním textu knihy. V něčem jsem pořád, jako by mi bylo sedmnáct. Ze sebe neunikneš.

LN: V úvodu ke knize je citace z nějakého rozhovoru, kde říkáte, že jste z generace, kde „politika“ a „poetika“ splývaly…

Tak to bylo, tak to v prostředí undergroundu a Charty 77 v sedmdesátých a osmdesátých letech platilo. Nás fackovali, zavírali na osmačtyřicet hodin a dělali nám domovní prohlídky za básničky. Politika s poetikou prostě splývaly. A to jsme té „politice“ rokem narození ještě hodně utekli – Jirous si odseděl osm a půl roku, Havel pět let.

LN: Takže proto je v knize většina textů na téma lidských práv?

Jasně, člověk pak vyroste, trochu se rozkouká a snaží se pomoct těm, kdo jsou na tom tak, jak byl před časem on – prostě solidarita. I proto jsem v Knihovně Václava Havla, kde můžu spolupracovat s disidenty z Číny, z Kuby nebo z Ruska.

LN: Takže určující zkušenost na celý život?

S jistou obavou jsem si uvědomil, že lidé mé generace se v souvislosti s nynější agresivitou Putinova režimu, s eskalací války na Ukrajině ocitli v takové časové smyčce. Jsem z generace, která byla stále ještě sovětizovaná, museli jsme se učit ruštinu, vyměňovat si povinně dopisy s ruskými školáky, z Ruska šel strach –a pak to prasklo a my jsme věřili, že po revoluci bude Rusko demokratické, kamarádské a dobré. Ukazuje se, že to byl omyl: Rusko už podruhé v mém životě hraje roli agresora. Jsou to pořád ty stejné kulisy, v nichž se člověk pohybuje, z čehož jde zoufalství; na druhé straně je ale trochu úleva – je to dobře známý svět.

LN: Platí to splývání politiky a poetiky pro vaši beletrii pořád? Ptám se s ohledem na novelu Chladnou zemí, jež vychází z jedné reportáže pro Respekt.

Próza Chladnou zemí vznikla na základě mé reportáže o Terezíně a četby Světlany Alexijevičové. Ale pozor, má to happy end. Moje knížky dlouho v Rusku nevycházely, kvůli důrazu na druhou světovou válku a popisům všeho toho strašlivého vraždění, kterého se dopouštěli nejen Němci, ale i Sověti na Polácích, Bělorusech, Ukrajincích. Pak to vyvětral Timothy Snyder – a o Chladnou zemí , která je přeložená do více než dvaceti jazyků, se začalo psát jako o „fantasmagorickém Timothym Snyderovi“. Včera mi můj agent napsal, že kniha v Rusku konečně vyjde. Politika s poetikou mi splývají v řadě motivů pořád: v Chladnou zemí , v Citlivém člověku , v Sestře.

LN: V čem je tedy pro vás rozdíl mezi psaním do novin a psaním beletrie?

Hlavní rozdíl je v tom, že když píšu do novin nebo do časopisu, jsem součástí celku, s textem pracuje editor, změní ti titulek, přidají perex. Nejhorší pres byl, když psal člověk sloupek a čekal, jestli do toho přijde reklama, anebo ne, jestli bude muset krátit, nebo natahovat. A do něčeho takového by čistokrevný romanopisec nebo básník nikdy nešel. Já jsem ale v médiích získal pojem, že moje texty nejsou zlatí svatí. Řada z těch, kdo psali do samizdatu, přechod do tištěných médií nezvládla – měli pocit, že pokud cokoli změní, pak se zpronevěřili. Ale není to tak. Editor mi hrozně moc pomohl, naučil mě krátit.

LN: V letech 1994 až 2003 jste si dal v žurnalistice pauzu. Co bylo v novinách a časopisech jinak, když jste se vrátil, nejdřív do Respektu, pak do Lidových novin?

Jsem hrdý na to, že Respekt jako zástupce východoevropského protikomunistického odporu, který vyšel ze samizdatu, vydržel – na rozdíl od podobných médií v Polsku, v Maďarsku nebo v Rusku. Že prokázal životaschopnost a že ho lidé čtou. U Lidovek mi přijde hrozně tristní, že je vlastní premiér této země. I kdyby to byl svatý František z Assisi, bylo by to špatně.

LN: Pro koho vlastně vaše nová kniha je? Předpokládáte, že ji budou číst třeba i ti, kdo jsou dneska staří, jako jste byl vy, když jste texty psal? Nepotřebovala by ta kniha pak vysvětlivky, komentáře?

Ten nápad při chystání knížky padl. Ale nakonec jsme se dohodli, že ve věku internetu si kdokoli nějaký ten OPBH snadno vygúgluje.

Když se měli v kuchyních všichni rádi

Respekt Speciál, 28.11.2018, rozhovor s Kateřinou Mázdrovou

Se spisovatelem Jáchymem Topolem o mládí v měkké totalitě, omluvence od estébáků a o ostrovech, na kterých se stále něco děje

Jáchym Topol je dnes uznávaný spisovatel, a to nejen ve zdejší české kotlině, ale i ve světě. K vlastní tvorbě se ale dostal až po listopadu 1989. Do té doby prý neměl na nic absolutně čas; veškerou energii totiž věnoval jednak hraní v kapele, hlavně však práci na samizdatu, kde se praktikoval tzv. polský model – absolutně a beze zbytku plné nasazení. Polský model se nakonec ukázal i pro budoucnost jako hodně důležitý – po listopadu vydal několik básnických sbírek a úspěšných románů, ale „v plném nasazení“ napsal také stovky reportáží a novinových článků. Jejich výběr právě nyní vychází v šestisetstránkové „bichli“ s názvem Výstup Jižní věží.

– „Hej hej, sem mladej…“ byla slova skladby, kterou tvůj brácha Filip zpíval v osmdesátých letech se Psími vojáky…

Jo jo, Russian mystic pop se to jmenovalo.

– Tušíš, proč ji pojmenoval zrovna takhle? Mělo to něco společného s Gorbačovem a jeho perestrojkou, ze který byli tenkrát snad všichni tak trochu na větvi?

Ne, to zcela jistě vychází z tradice obrovskýho obdivu k ruský literatuře, k rozevlátým duším šílených bohémů a básnících anarchistů. S bráchou jsme strašně rádi vyřvávali třeba „Cypljónok várenyj, cypljónok žárenyj, cypljónok tóže chóče žiť…“ A pak je sloka, že kuřátko zatkli, zavřeli, nakázali, ať ukáže občanku, no a pak samozřejmě špatně skončí. Byla nám blízká tahle pohnutá atmosféra poezie, smrti, kriminálu a šílenství – když bych to zkrátil, tak Babel, Mandelštam, Jesenin i Majakovskij. Nechci Lenina, ale kokain… Mně ně náda Lénina, mně náda kokaina, ja peterbjurskij anarchist… Tohle se nám líbilo, tyhle sebevražedný písničky, s tím teda Gorbačov neměl vůbec nic co dělat. Podobní punkeři, punkerky, básníci a šílenci ovšem řádí v Rusku dál.

– V osmdesátých letech ti bylo přes dvacet, podobně jako je dneska tvé starší dceři. Jak se s dětmi bavíš o svém mládí, o době, než to prasklo? A porovnáváš svůj život s jejich?

Mám pocit, že pro obě mý dcery je naprosto neuvěřitelná taková ta možnost okamžitýho bezprostředního ponížení, kterou tehdy mohl člověk zažít kdekoli na ulici nebo ve škole nebo v zaměstnání. Že tě někdo sprostě seřve za to, jak vypadáš, co říkáš, že se třeba při chůzi klátíš… My jsme vlastně byli neustále ve střehu, kdy nás někdo napomene nebo nám přímo napohlavkuje nebo nás povleče na strážnici, že se křivě koukáme nebo lezeme přes plot. To je, doufám, navěky pryč.

– Co ještě je pryč?

Ono vůbec došlo ke společenskýmu posunu, a nebylo to jen životem v socialismu. Třeba za mýho dětství bylo normální, že děti dostávaly doma nařezáno nebo facku, což už dneska, v tomhle našem koutě Evropy, normální není. Nebo naprosto běžně člověk narazil na to, a to bylo hodně odporný, jak někdo tříská na ulici psa.

– Ale asi bylo něco jiného, když člověk dostal facku od rodičů, a když dostal facku od policajta. Takže hnusná doba?

To, o čem mluvím, to byly ty vnější příznaky. Pak byly ty vnitřní, kdy jsme byli součástí různých partiček a dělali různý věci. V tomhle smyslu na druhou polovinu osmdesátých let vzpomínám jako na obrovsky úžasný, vlastně euforický roky. A notujeme si třeba s Petrem Placákem, že jsme v životě měli obrovský štěstí, protože jsme byli generace, která mládí prožila v té měkké totalitě. Že za věci, za který my jsme dostali pár facek nebo nás vyhodili ze školy nebo strčili do vazby a pak zase pustili, by si člověk v padesátých letech šel sednout na deset let. A že i lidi jen o pár směšných roků starší než my, o deset patnáct, jako třeba Pavel Zajíček nebo Franta Stárek, si ty kriminály odseděli. Navíc v druhé polovině osmdesátých let se už zformovala opozice a my se mohli přidat k čemukoli, co mělo smysl – hrát muziku, pořádat neoficiální výstavy, vydávat samizdaty.

– K čemu ses přidal ty?

Hlavně k samizdatu. Chvíli jsem pro edici Petlice vázal knihy, ale to mi nešlo, protože jsem od přírody nešikovnej. Pak jsem začal dělat s Ivanem Lamperem a dalšími Revolver Revue, to se to ještě jmenovalo Jednou nohou. Ivan praktikoval polský model, což se ukázalo i pro budoucnost jako hodně důležitý, vlastně stěžejní.

– Co byl polský model?

To, jak se chovali a co dělali Poláci, bylo pro nás obrovským vzorem. Polský model pak v praxi znamenal pracovat proti režimu s daleko větším nasazením, a co se týče časopisu, vydávat ho v daleko více kusech. Prostě to byla i díky těmhle aktivitám doba, kdy už svoboda byla ve vzduchu – i když jsme si ji vůbec nedokázali představit.

– Revolverku, zpětným pohledem, jste sice dělali na koleně, ale co se obsahu týče, byla profesionální. Nikdo z vás se to přitom neučil. Jak to, že se vám to takhle dařilo – od výběru literatury po samizdatovou tvorbu či reflexi té doby?

Byli jsme hodně sečtělí. Vezmi si, že se stýkáš s básníky, spisovateli, ať už je to Stankovič anebo Bondy, všichni ti furt něco nosej a strkaj, překladatel Kořán taky něco má, Havel ti poradí, co si přečíst… No a co se týče undergroundovýho tisku, tak naším inspiračním zdrojem bylo Vokno, který jsme se ovšem snažili předstihnout a nad který jsme byli trošku povznesení, cítili jsme se totiž jako větší intelektuálové.

– Modrá je dobrá Svoboda byla cítit ve vzduchu, ale režim tu mohl být ještě dlouho. Neděsil ses toho? Že třeba dalších dvacet let budeš dělat samizdat, chodit na neoficiální koncerty a že budeš neustále ve střehu?

Myslím, že byl velkej rozdíl mezi naší generací a generací třeba mýho táty, která zažila dětství za druhý světový války a mládí za Stalina, tedy strašný roky. Pak chvíli euforii okolo roku 1968, kdy se lidi začali chovat svobodně – a najednou bum bác a už měli na krku normalizaci… Tyhle zvraty byly mimo představivost naší generace – my už se do normalizace narodili a celý život v ní žili, neznali jsme nic jinýho. Takže to, v čem žiju, jsem do určité míry bral tak, že to tak bude napořád. Ale jak říkám, neměl jsem možnost srovnání. Nedokázal jsem si vůbec představit svět, ve kterém lidi můžou svobodně mluvit a kapely svobodně hrát. Ale strašně jsem po tom toužil.

– Na gympl jsi jezdil do Radotína, kam chodila spousta disidentských dětí nebo potomků jinak nepohodlných rodičů. Byl tam nějaký statečný ředitel – nebo jak si to vysvětlit, že nad vámi držel ochranná křídla?

Já jsem nastupoval na gympl v roce Charty, tedy v sedmasedmdesátým. Bylo proti ní obrovský tažení, no a nějakýho estébáckýho génia tehdy asi napadlo, že vyrazí nepříteli zbraň z ruky, když se ty děcka, který byly diskriminovaný a nebraly je na školy, uklidí na tenhleten gympl. Během dvou tří let tam najednou chodilo deset patnáct dětí z chartistických rodin, učili nás profesoři různě odevšad vyhozený, takže se tam nakonec zformovalo něco jako ghetto gympl, kde jsme si my dětičky půjčovaly samizdaty a podobně.

– Policajti vás nechali v klidu?

Občas tam někdo přijel, třeba mě odvezli na výslech přímo z výuky asi třikrát. Byl jsem tehdy králem gymplu, protože jsem měl nejdelší vlasy. A když jsem přišel do školy po osmačtyřiceti hodinách v cele v Bartolomějský, měl jsem v žákovský knížce jako omluvenku razítko „Cela předběžného zadržení“.

– Za co tě sebrali?

Vlastně za nic, chtěli jen prudit. Pořádali jsme výstavy, což znamenalo, že parta malostranských týnejdžrů ve sklepě u spolužáka Davida Sýse vystavila obrázky a recitovala u toho básničky. No a taky začali už hrát Psí vojáci. Dneska to zní naprosto neuvěřitelně, ale kvůli tomuhle se uváděla do chodu mašinerie a konaly manévry Státní bezpečnosti. Na druhou stranu se jim tady formovala nová generace opozice, tak na nás potřebovali dupat.

– Kam jsi šel po gymplu?

Dostal jsem se na sociálněprávní nástavbu, ale na školu jsem se vykašlal a šel dělat topiče. Jenže mi hrozily dva roky vojny, takže jsem šel rovnou z tý kotelny na tři měsíce do Bohnic. Pro naši generaci totiž nebylo nejdůležitější studovat vysokou školu, ale získat modrou knížku.

– Proč byla modrá důležitá?

Nesouviselo to s žádným pacifismem, prostě nikdo nechtěl do armády. Jednak člověk nevěděl, kam ho pošlou, třeba do Polska střílet na demonstranty – nebo byla i panika, že tě odvelej do Afghánistánu. No a zadruhý pro nás, disidentský hochy, to znamenalo, že člověk mohl snadno skončit ve vojenským kriminálu. Takže hodně z nás volilo cestu, která dneska zní hrozně tajemně, ale tehdy jí šly tisíce kluků. Demonstrativní pokusy o sebevraždu, simulace duševní poruchy. Navíc být zavřený na psychiatrii, to patřilo k modelu života undergroundovýho prokletýho básníka a prošli si tím všichni mí kamarádi, kteří jsou dnes součástí školních učebnic, jako Kremlička, Krchovský, Placák a další.

– Jak dlouho tě v Bohnicích drželi?

Strávil jsem tam tři měsíce a 14 dní, a tak báječně jsem simuloval, že jsem dostal razítko a papír na hlavu, což znamenalo, že nemusím chodit do práce. To byla v socialismu výhra v loterii, protože jsem dostával pravidelnej invalidní důchod, čtrnáct stovek. Tu sumu si pamatuju, protože je to stejný číslo, kolik lidí podepsalo Chartu. Za byt jsem zaplatil dvě stovky, no a za zbytek jsem hostil kamarády.

– Jak o tom mluvíš, tak to vypadá jako prima doba…

No je pravda, že spousta lidí na to takhle nostalgicky vzpomíná, i dnešní mladí, když o tom slyší, tak říkají: Vy jste se měli v těch kuchyních všichni tak rádi. Nicméně nedokážu si představit, jak bych se v té době zachoval coby chlap, kterýmu je pětačtyřicet a má dvě děti. My jsme měli opravdu strašlivý štěstí toho mládí – a toho, že jsme svoje aktivity proměnili v něco, co mělo smysl.

– Ale muselo to mít odvrácenou stranu.

Jo, na druhou stranu, ta paranoia z fízlů byla strašlivá. Kontaminace strachem byla běžná součást života. Pavel Zajíček má báseň, která se mi strašně líbí a kterou jsem si zapsal někdy na gymplu a znovu asi před tejdnem jsem na ni narazil… „Vystrč hlavu z polštáře, / zbav se konečně tíhy, / zbav se hroznýho vladaře, / odpráskni kilo stíhy.“ Z toho, že člověka sledujou, že na něj nasazujou fízly, totiž byli lidi opravdu nemocní. Jak už jsem říkal, stačilo, že člověk vylezl na ulici a měl dlouhý vlasy nebo byl pankáč s divnou bundu se sichrhajckou, a v tu chvíli ho mohl kdejakej dementní pochůzkář legitimovat, ponižovat, popřípadě odtáhnout a zfackovat. Takže tohle byl každodenní chleba, na kterej se člověk adaptoval. Když jsem se pak rovnou ze socialismu ocitnul v New Yorku, ještě jsem tam ty tiky měl – někde za mnou zastavilo auto a já jsem nejprve koukl do výlohy, jestli to nejsou policajti nebo estébáci, protože jsem byl takhle zvyklej, když jsem roznášel po Praze samizdaty.

– Míval jsi strach?

Třeba na nějaký demonstraci jsem s úžasem a hanbou zjistil, když se proti nám vyrojili policajti s pendrekama, že se mi strašlivě třesou nohy. Vůbec jsem to nemohl ovládnout.

– A jak jsi tomu strachu čelil?

V Číně jsem byl na setkání se studentama, kde mě brali jako hrdinu sametový revoluce, přičemž my jsme zažili proti čínskejm disidentům úplnej prd. No a tam taky padla taky tahle otázka: jak jsem čelil strachu. A jediný, co mě napadlo, a je to pravda, že člověk prostě nebyl sám. Když jsi byla v tý partě, tak jsme se jednak my kluci vytahovali před holkama, a jednak jsme měli třeba po demonstracích možnost zajít na pivo, kde se veškerej strach a stihomam rozpustil v pochlastávání a hrdinských historkách.

– V časové smyčce S vlastní tvorbou jsi začal až po revoluci. To se v tobě něco uvolnilo?

Spíš je to tak, že do listopadu 89 jsem na vlastní věci neměl vůbec energii, hrozně moc času jsem strávil prací na Revolverce a hraní v kapele. Takže jsem s vlastním psaním začal, až když to prasklo.

– Nakonec je z tebe úspěšný autor.

Můj celoživotní sen je, že jsem někde zahrabanej na venkově, píšu tam úžasný knihy a nepřicházím moc do kontaktu s lidma. To jsem si ale vyzkoušel a mám pocit, že kdybych to do důsledku provozoval, hrozily by mi kalný rána opilcova a deprese. Potřebuju nějakej svůj pocit životního zmaru rozpustit v kontaktu se skvělejma lidma, což se mi díky těm mejm štacím daří. Když to vezmu úplně od začátku, tak to byli Psí vojáci, potom deset let Revolver Revue, strašnejch let jsem strávil v Respektu. No a teďka je to už sedm let Knihovna Václava Havla. Mám fakt štěstí, že nedělám někde na pásu, ale že se podílím na tom, o čem si myslím, že pro tuhle zemi, když budu patetickej, je nezbytný. Jsou to takový ostrovy, kde se něco děje, který jsou něčím nabitý, kde jsou zajímaví lidi. To mi připadá hrozně důležitý.

– Proč je dneska listopad zpochybňován? Člověk jako by čím dál častěji slyšel, že bylo za komunistů líp.

Ten pocit a cpaní do hlavy, že si tohleto myslí čím dál víc lidí, je z velký části mediální svinstvo. Nemůžu uvěřit tomu, že by většina Čechů zpochybňovala listopad nebo že by si inteligentní lidi v tomhle národě mysleli, že socialismus byl fajn. Tomu já prostě nevěřím. Podle mého názoru je to práce trollů a podvodníků, sprostá umělá propaganda přicházející z Východu. Lidi mojí generace se tak octli v časový smyčce. V mládí jsme se báli Rusů, tedy Sovětů. Pak nastala doba, kdy se věřilo, že Rusko se bude demokratizovat. A najednou prsk a prásk a Rusko máme za humny zas.

– Kdybys mohl znovu „bejt mladej“, bral bys to?

Na to ti odpovím jako každej. Bral bych i to, že mi bude i o pouhých deset míň. Jak se říká – jde přece o to zdravíčko, paninko! X