Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2021 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií. Texty – mimo jiné pro skupiny Národní třída, Psí vojáci, pro Moniku Načevu a Davida Kollera – snesou všechna kritéria poezie určené ke čtení, od níž se liší jen velmi málo. Právem lze tedy tento soubor považovat za plnohodnotný svazek Topolových básní. Divokost, bohatá obraznost, společenská i intimní témata – to vše se v tomto poutavém a objevném svazku spojuje v jeden celek.

TOPOL, Jáchym. Udržuj svou ledničku plnou. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 232 stran. ISBN 978-80-7215-684-9.

Recenze a komentáře:

Rozhovory:

Písňové texty Jáchyma Topola shrnuje kniha. „Extatičtí slovní hadi,“ charakterizuje je editor

ČT24, Události v kultuře, 18. 10. 2021

Prozaik Jáchym Topol psal v průběhu let také písňové texty nejen pro „své“ Psí vojáky, ale i třeba Moniku Načevu a Davida Kollera. A také některé jeho básně se dočkaly zhudebnění. Všechny tyto verše shrnuje soubor s názvem Udržuj svou ledničku plnou.

„Jáchym je teď prozaik, ale v osmdesátých letech jako příslušník takzvané druhé generace undergroundu se etabloval výhradně jako básník. Jeho první próza, která vyšla, průlomový román Sestra, s hudbou dosti souvisí. Jáchym, když psal Sestru i následující knihu Anděl, tak úzce spolupracoval na textech s Monikou Načevou,“ připomíná editor knížky, hudební publicista Petr Ferenc.
Z písně Moniky Načevy byl také vypůjčen název celé knihy. Texty se ohlížejí ale za celou Topolovou písňovou tvorbou od roku 1979 do současnosti. Původně mělo jít o shrnutí veršů, které Topol napsal pro svou domovskou kapelu Psí vojáky – ty tvoří největší část –, a také v osmdesátých letech pro skupinu Národní třída a o dekádu později pro zmíněnou Moniku Načevu.
„Nicméně Jáchym Topol se rozhodl po mnoha letech, že ještě jako textař nekončí, a do knihy přibyly jeho úplně nejnovější texty pro Davida Kollera a undergroundovou skupinu Shrben pohřben,“ doplňuje Ferenc.

Obstojí jako poezie

Podle nakladatelství Topolovy texty snesou kritéria poezie určené pro čtení, novinku tak lze brát jako plnohodnotný svazek Topolových básní. Ferenc dodává, že Topol nikdy nepsal texty na hudbu, to jeho verše byly zhudebňovány.
„Jáchym Topol se zhudebňuje asi nesnadno, jsou to docela extatičtí slovní hadi a texty, i když jsou jakoby z jednoho kusu, jsou překvapivě kolážované,“ podotýká Ferenc. Vznikaly pod vlivem básníků undergroundu, třeba Pavla Zajíčka, i poezie Vítězslava Nezvala či dobrodružství Jaroslava Foglara a románů Karla Schulze – Topolova dědečka.
Jáchym Topol, ale i Monika Načeva nebo Viktor Karlík ze skupiny Národní třída k některým textům připojili navíc své komentáře.

Prohlídka ledničky po čtyřiceti letech

3.12.2021 echoprime.cz – Jiří Peňás

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“, jak píše editor Petr Ferenc.

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“, jak píše editor Petr Ferenc.

Kniha tedy obsahuje desítky Topolových textů z let 1979 až 2021 a je zajímavou archeologií jeho cesty, umělecké i životní. Je řazena proti proudu času, začíná čerstvým textem, který Topol letos napsal pro Igora Zahradníčka, kapelníka undergroundové skupiny Shrben Pohřben, a pokračuje třemi texty, o které ho požádal David Koller, což jsou de facto jediné texty, kde se Topol pokusil psát na objednávku pro někoho, koho si váží, ale není s ním spojen, abychom tak řekli, prostřednictvím sdíleného prožívání světa.

To naopak platilo, v různé míře a intenzitě, pro období, kdy jeho texty „interpretovali“ lidé opravdu blízcí, až do ztotožnění. To souvisí s podstatou Topolovy poetiky: ostré zachycení nějakého existenciálního stavu nebo zkušenosti prostřednictvím obrazů, jež se zarývají pod kůži. Nepochybně to platilo pro zpěvačku Moniku Načevu, která si Topola našla začátkem 90. let jako básníka a pro kterou pak napsal texty, které je možné vnímat jako citovou esenci prvního svobodného desetiletí. Deska Možnosti tu sou… (1994) je svého druhu Topolova básnická sbírka, dalo by se říct, že je to koncentrát z rozsáhlého románu Sestra, který vyšel v témže roce. V knize je Načeva komentuje s jemnou výstižností jako plody dost šíleného životního období, kdy realita přecházela v halucinace a jemnost vypjatého citu se střetávala s drsností a špínou periferie: Topol tehdy začal psát „smíchovsko-košířskou“ novelu Anděl, u níž zprvu uvažoval o názvu Nebe je rudý. Ten se nakonec stal titulem druhého alba Načevy, jejíž cesty, i ty textařské, pak šly jiným směrem, kde však stopa topolovské inspirace nevymizela.

Text Udržuj svou ledničku plnou je spojnicí s předchozím obdobím (druhá polovina 80. let), kdy Topol napsal několik výrazných textů pro (undergroundovou) skupinu Národní třída. Trochu změněný text „ledničky“ tam existoval pod názvem Nejsem temný, a zpíval se s dost jiným, rozhodně sarkastičtějším vyzněním, na několika málo koncertech skupiny, o které v knize výtvarník Viktor Karlík mluví jako o „sešlosti kamarádů“, kteří to brali jako „jisté uvolnění“. Topolovy texty pro Národní třídu mají asi nejblíž k pocitům proklatce, básníka temnoty a pustoty v pozdně totalitním světě, který neví, jestli je na prahu spásy, nebo apokalypsy. Topol tehdy užíval pseudonym Jindra Tma, psal básně a v poznámce pro knihu svůj stav výstižně popisuje slovy: „Měl jsem důchod na hlavu, fízly za patama, bydlel v rozbitým cikánským baráku na Plzeňský a povlával po hospodách.“

Nejstarší vrstvu tvoří to, co se z mladého Jáchyma Topola sypalo cestou z gymnázia a těsně potom a vzápětí bylo zhudebňováno bratrem Filipem. Běžně by se to pojmenovalo jako juvenilie, ale Topol je příkladem „média“ bez obvyklého zrání a hledání, zato s nárazem vrtu, ze kterého to okamžitě začne tryskat. Svou „poetiku“, kde se indián potkával s křižákem a ti chodili se snivým přítelem do nějaké malostranské hospody, pokud zrovna nebyli v blázinci, pojmenoval autor v poznámce o čtyřicet let později: byla to „poetika psa, utlačenýho, zbídačelýho, zotročovanýho tvora, který bojuje za to, aby přežil, zůstal sám sebou. Ale protože není vlk, nezná hrdinský boj zepředu, dokáže ale být zákeřný, zaútočit zezadu, hryznout do nohy… přetvařovat se“. O Topolovi už bylo řečeno hodně, ale nikdo to neuměl tak hezky vystihnout jako on. To bude tou plnou ledničkou. Řečeno metaforicky.

Když jel Topol s kokainem

Respekt, 3. 1. 2022, rubrika Krátce, Jan H. Vitvar

Kompletní písňové texty a zhudebněné básně, které napsal Jáchym Topol v letech 1979–2021. Počin editora Petra Ference jde však daleko za jejich shrnutí. Formou komentářů autora a jeho hudebních spolupracovníků nabízí pohled do tvůrčí kuchyně někdejšího básníka, jehož bychom dnes bez těchto písní znali pouze jako prozaika. Že hit zpěvačky Moniky Načevy Zelenej drak pojednává o konzumaci marihuany, nebylo před knihou těžké dešifrovat. Ale že slova z jiného songu „do srdce, kam jsi mi šláp, se ještě vejdeš, ale do programu ne“, uslyšel Topol od jedné dívky na vrcholu hory Zubatec, nebo že skladba Bílej sníh vypráví o jeho cestě do nahrávacího studia se zásilkou kokainu, to už bychom bez nápovědy těžko vytušili. Publikace zahrnuje i texty pro Národní třídu, Davida Kollera a samozřejmě Psí vojáky Jáchymova bratra Filipa. „Nikdy nikdo nenapsal o vlivu Karla Schulze na bratry Topolovy,“ stěžuje si Jáchym v jedné poznámce v narážce na svého děda. Což lze vzít jako výzvu k další interpretaci jeho poetiky, jež se začala odvíjet v jeho sedmnácti letech slovy indiánského národa přecházejícího řeku: „Jaký to tu padlo na nás soužení, je to ňáká nová víra nebo nový víry uzření.“

Topolova plná lednice

Lidové noviny, 7. 10. 2021, rozhovor s Erikou Zlamalovou

Nakladatelství Torst vydalo pod názvem Udržuj svou ledničku plnou dnes již ikonické písňové texty a zhudebněné básně Jáchyma Topola.

– LN Knížku otevírají texty z posledních dvou let pro Davida Kollera a skupinu Shrben pohřben. Jak ke spolupráci došlo?

S Igorem Zahradníčkem z kapely Shrben pohřben úplně spontánně během jednoho ze společných čundrů a hospodských vytržení. V létě jsme na Slovensku uvolnění po sestupu z jakési hory a podpoření nápoji v místní knajpě s Petrem Placákem napřeskáčku recitovali verše a Igor si vybral ty moje! Byl jsem z vítězství v básnickém klání nadšený, než jsem zjistil, že Placákovy verše už tahle undergroundová kapela zhudebnila. S Davidem Kollerem ale postupujeme jako staří profíci, kterými vpravdě jsme. Pošlu mobilem text, a pokud ho David vezme, tak ho přes mejl a mobil dál okutáváme, až ho dokutáme, nebo nedokutáme.

– LN V jednom rozhovoru uvádíte, že můžete dělat jenom s určitým typem lidí. Odmítl jste tedy někdy nabídku spolupráce s hudebníkem?

Odmítnout jsem musel vícekrát, ale nejsou v tom jen čárymáry s duchovním souzněním, je to také kvůli mé neschopnosti. Nedokážu totiž sedět ve zkušebně nebo poslouchat demo a strefovat se do slabik, nebo jak se to dělá. Navíc bohužel nemám hudební sluch, dokonce i ten obyčejný mi povážlivě hapruje a vlastně žádnou hudbu neposlouchám. Texty, ze kterých byly později písně, vždy vznikaly nějak samovolně. S bráchovou kapelou Psí vojáci nebo s Národní třídou jsme byli jedna parta, hudba duněla podzemní Prahou a nejšťastnější jsme byli, když jsme vyrazili někam daleko, třeba na exotickou severní Moravu a tam pár dní šíleli a vyváděli, poezie a hudba byla tou nejpřirozenější potravou. Zalévali jsme ji také pochopitelně těmi nejostřejšími nápoji. Tohle běsnění se pak přirozeně přetavilo do spolupráce s Monikou Načevou, se kterou dodnes vystupujeme společně s jejím spoluhráčem Davidem Kabzanem. Texty jsem psal často na cestě, v klubu, v autě, s Monikou jsme je všelijak dopisovali a přetvářeli, brácha si text vzal, neřekl ani slovo, pak jsem ho třeba někde slyšel na koncertě. I když popravdě na koncerty jsem nechodil poslouchat, spíš opíjet se a vyvádět, vlastně jsem při sestavování knihy docela udiveně koukal, co všechno Filip zhudebnil.

– LN Podle písně Udržuj svou ledničku plnou se celá kniha jmenuje. Hrála ji Národní třída, dodnes s ní vystupuje Monika, do repertoáru ji prý chtěl zařadit i Filip. Proč se zrovna tahle píseň stala hitem?

Tím si také lámu hlavu. Už názvem jsem chtěl být v zarytém undergroundu trochu provokatér, správný androš přece neměl ledničku, byl to symbol konzumu. V textu ale jde o to, po čem touží každý, kdo chce psát, totiž zavřít za sebou dveře a oddat se samotě, proto tu ledničku udržuje plnou, aby mohl tvořit a neotravovat se ani s nákupy. Filipovi se to ale moc nezdálo, pořád dorážel, co v té ledničce teda mám? Vysvětlil jsem mu, že tam neudržuju žádný podezřelý konzum, ale že mám v mrazáku hlavu estébáka a ty jsou nejlepší s česnekem. To ho ale neuklidnilo, protože po česneku bývá žízeň, a do té mé mrňavé ledničky se vešlo opravdu jen velmi málo piv. No, byli jsme tehdy samý žert a smích…

– LN V komentářích také vysvětlujete, že zatímco texty pro Psí vojáky, Národní třídu, Načevu jsou roky vašeho života, s Davidem Kollerem si texty posíláte. Jaké jsou ideální podmínky pro vznik textu?

Z životopisů gigantů víme, že Čechov musel být sám a čichat vůni jablek, Hrabal psal v kuchyni, kde manželka třískala nádobím, a sousedi se zastavovali u otevřeného okna. Ten první nápad může být z komůrky v mozku vybuzený řevem a hlukem, transem, který způsobí třeba bubny, důležitý zážeh přijde z odposlechnutého rozhovoru v tramvaji. Pak teprve potřebuješ samotu a soustředění, kdy ten verš zabije i třeba pozdrav. A první výtrysk bývá nejlepší, básník Paul Valéry kdysi pravil, že první verš je od Boha, zbytek je práce. No a usilovná práce dokáže rozbít i ten nejlepší text. Vyhovuje mi slova předat, poslat dál, to je jedno jestli na kusu papíru nebo mejlem a pak ať už je to na muzikantech.

– LN Takže napíšete text a o to, co s ním provede interpret, už se odmítáte starat. To je ale dost egoistická výchozí pozice.

To je naprostý ideál! Nejlepší věci se stejně většinou povedou na jeden zátah. Určité spolupráci se ale stejně občas neubráním. Proto je důležité dělat jen s lidmi, se kterými máte společný pocit, společné nazírání, věříte jim. Monice jsem třeba donesl text, o kterém jsem si byl jistý, že otřese vesmírem, ona si vybrala jen pár řádek. Pro píseň, kterou měla v hlavě, ale úplně bezchybně. Písně pro Národní třídu zase často vznikaly při kolektivním třeštění, koncerty bývaly vyvrcholením večírků nebo několikadenních tahů. Texty jsme si v kapele v příjemné shodě vzájemně dopisovali, nakonec v Národce něco psal snad každý. Filip pro Psí vojáky nebo Monika si vybírali i texty z mých sbírek, o čemž jsem třeba ani nevěděl. Monika, brácha i já jsme vlastně začínali, ohledávali jsme undergroundový terén, po kterém se vydáváme. Za Davidem Kollerem je teď už toho tolik, že se spíš dokážeme vycítit. Mimochodem ke spolupráci mě ponoukla i jeho píseň My se vám ozveme. A je to paradox. David je na rozdíl od dekadentů, pro které obvykle píšu, považovaný za inteligentní pop pro masy. Kdo z androše ale dokázal tak silně nasvítit estébácké praktiky současnosti než on v téhle písni?

– LN V komentářích zmiňujete Viktora Karlíka, Víta Kremličku, J. H. Krchovského – autory, které jste do svých textů nechával vstupovat, nebo přiznáváte, že kus dopsala Markéta Pilátová a pár veršů je z básně Michaely Keroušové. To někdo může mít za vykrádání. Jak na to nahlížíte?

S výtečníky, které uvádíte, ale i s mnoha dalšími jako třeba Petr Placák, Karel Malík z kapely Echt! nebo básníci Vítek Brukner a Martin Socha jsme sedávali u společných hospodských stolů. Byli jsme sice většinou pomocní dělníci a topiči a kriminálníci, verše ale lítaly vzduchem, skoro každý psal básně, hrál v nějaké kapele, četli jsme ty samé knížky a půjčovali si je. Mimo spousty zahraničních vlivů jsou v mých textech stopy také třeba Bondyho, Zajíčka, Brabence, nebo mojí kamarádky Betyny Landovské. Vždyť poezie byla, jak píše Jiří Kolář, tím „nejcennějším statkem, panstvím života a smrti“ a s Jurou Krchovským jsme se zcela vážně ujišťovali, že při psaní zažíváme ty samé pocity jako třeba při štěpení atomu. S Markétou Pilátovou jsme pracovali v Respektu, společně s ní a Petrou Hůlovou si navzájem četli rukopisy, s Míšou Keroušovou jsme mívali společná čtení. Občas jsem jejich text vrazil do svého čistě z radosti ze sdílení, někdy ale ze zoufalství, protože Monika dodělávala CD a já psal knížku a ze soustředění na román jsem hlavu do soustředění na text prostě nestrčil. Jsou to ale přiznané a podepsané příkrady. Text pro hudbu má zázračnou vlastnost a je jedno, zda vznikne v tichu melancholické podzimní procházky anebo za ševelení sbíječek či ropotání pásových traktorů: na koncertě ho najednou sdílí spousta lidí. Taky proto jsem rád, že se v téhle knížce všichni autoři a autorky textů zase sešli.