Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2021 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií. Texty – mimo jiné pro skupiny Národní třída, Psí vojáci, pro Moniku Načevu a Davida Kollera – snesou všechna kritéria poezie určené ke čtení, od níž se liší jen velmi málo. Právem lze tedy tento soubor považovat za plnohodnotný svazek Topolových básní. Divokost, bohatá obraznost, společenská i intimní témata – to vše se v tomto poutavém a objevném svazku spojuje v jeden celek.

TOPOL, Jáchym. Udržuj svou ledničku plnou. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 232 stran. ISBN 978-80-7215-684-9.

Písňové texty Jáchyma Topola shrnuje kniha. „Extatičtí slovní hadi,“ charakterizuje je editor

ČT24, Události v kultuře, 18. 10. 2021

Prozaik Jáchym Topol psal v průběhu let také písňové texty nejen pro „své“ Psí vojáky, ale i třeba Moniku Načevu a Davida Kollera. A také některé jeho básně se dočkaly zhudebnění. Všechny tyto verše shrnuje soubor s názvem Udržuj svou ledničku plnou.

„Jáchym je teď prozaik, ale v osmdesátých letech jako příslušník takzvané druhé generace undergroundu se etabloval výhradně jako básník. Jeho první próza, která vyšla, průlomový román Sestra, s hudbou dosti souvisí. Jáchym, když psal Sestru i následující knihu Anděl, tak úzce spolupracoval na textech s Monikou Načevou,“ připomíná editor knížky, hudební publicista Petr Ferenc.
Z písně Moniky Načevy byl také vypůjčen název celé knihy. Texty se ohlížejí ale za celou Topolovou písňovou tvorbou od roku 1979 do současnosti. Původně mělo jít o shrnutí veršů, které Topol napsal pro svou domovskou kapelu Psí vojáky – ty tvoří největší část –, a také v osmdesátých letech pro skupinu Národní třída a o dekádu později pro zmíněnou Moniku Načevu.
„Nicméně Jáchym Topol se rozhodl po mnoha letech, že ještě jako textař nekončí, a do knihy přibyly jeho úplně nejnovější texty pro Davida Kollera a undergroundovou skupinu Shrben pohřben,“ doplňuje Ferenc.

Obstojí jako poezie

Podle nakladatelství Topolovy texty snesou kritéria poezie určené pro čtení, novinku tak lze brát jako plnohodnotný svazek Topolových básní. Ferenc dodává, že Topol nikdy nepsal texty na hudbu, to jeho verše byly zhudebňovány.
„Jáchym Topol se zhudebňuje asi nesnadno, jsou to docela extatičtí slovní hadi a texty, i když jsou jakoby z jednoho kusu, jsou překvapivě kolážované,“ podotýká Ferenc. Vznikaly pod vlivem básníků undergroundu, třeba Pavla Zajíčka, i poezie Vítězslava Nezvala či dobrodružství Jaroslava Foglara a románů Karla Schulze – Topolova dědečka.
Jáchym Topol, ale i Monika Načeva nebo Viktor Karlík ze skupiny Národní třída k některým textům připojili navíc své komentáře.

Prohlídka ledničky po čtyřiceti letech

3.12.2021 echoprime.cz – Jiří Peňás

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“, jak píše editor Petr Ferenc.

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“, jak píše editor Petr Ferenc.

Kniha tedy obsahuje desítky Topolových textů z let 1979 až 2021 a je zajímavou archeologií jeho cesty, umělecké i životní. Je řazena proti proudu času, začíná čerstvým textem, který Topol letos napsal pro Igora Zahradníčka, kapelníka undergroundové skupiny Shrben Pohřben, a pokračuje třemi texty, o které ho požádal David Koller, což jsou de facto jediné texty, kde se Topol pokusil psát na objednávku pro někoho, koho si váží, ale není s ním spojen, abychom tak řekli, prostřednictvím sdíleného prožívání světa.

To naopak platilo, v různé míře a intenzitě, pro období, kdy jeho texty „interpretovali“ lidé opravdu blízcí, až do ztotožnění. To souvisí s podstatou Topolovy poetiky: ostré zachycení nějakého existenciálního stavu nebo zkušenosti prostřednictvím obrazů, jež se zarývají pod kůži. Nepochybně to platilo pro zpěvačku Moniku Načevu, která si Topola našla začátkem 90. let jako básníka a pro kterou pak napsal texty, které je možné vnímat jako citovou esenci prvního svobodného desetiletí. Deska Možnosti tu sou… (1994) je svého druhu Topolova básnická sbírka, dalo by se říct, že je to koncentrát z rozsáhlého románu Sestra, který vyšel v témže roce. V knize je Načeva komentuje s jemnou výstižností jako plody dost šíleného životního období, kdy realita přecházela v halucinace a jemnost vypjatého citu se střetávala s drsností a špínou periferie: Topol tehdy začal psát „smíchovsko-košířskou“ novelu Anděl, u níž zprvu uvažoval o názvu Nebe je rudý. Ten se nakonec stal titulem druhého alba Načevy, jejíž cesty, i ty textařské, pak šly jiným směrem, kde však stopa topolovské inspirace nevymizela.

Text Udržuj svou ledničku plnou je spojnicí s předchozím obdobím (druhá polovina 80. let), kdy Topol napsal několik výrazných textů pro (undergroundovou) skupinu Národní třída. Trochu změněný text „ledničky“ tam existoval pod názvem Nejsem temný, a zpíval se s dost jiným, rozhodně sarkastičtějším vyzněním, na několika málo koncertech skupiny, o které v knize výtvarník Viktor Karlík mluví jako o „sešlosti kamarádů“, kteří to brali jako „jisté uvolnění“. Topolovy texty pro Národní třídu mají asi nejblíž k pocitům proklatce, básníka temnoty a pustoty v pozdně totalitním světě, který neví, jestli je na prahu spásy, nebo apokalypsy. Topol tehdy užíval pseudonym Jindra Tma, psal básně a v poznámce pro knihu svůj stav výstižně popisuje slovy: „Měl jsem důchod na hlavu, fízly za patama, bydlel v rozbitým cikánským baráku na Plzeňský a povlával po hospodách.“

Nejstarší vrstvu tvoří to, co se z mladého Jáchyma Topola sypalo cestou z gymnázia a těsně potom a vzápětí bylo zhudebňováno bratrem Filipem. Běžně by se to pojmenovalo jako juvenilie, ale Topol je příkladem „média“ bez obvyklého zrání a hledání, zato s nárazem vrtu, ze kterého to okamžitě začne tryskat. Svou „poetiku“, kde se indián potkával s křižákem a ti chodili se snivým přítelem do nějaké malostranské hospody, pokud zrovna nebyli v blázinci, pojmenoval autor v poznámce o čtyřicet let později: byla to „poetika psa, utlačenýho, zbídačelýho, zotročovanýho tvora, který bojuje za to, aby přežil, zůstal sám sebou. Ale protože není vlk, nezná hrdinský boj zepředu, dokáže ale být zákeřný, zaútočit zezadu, hryznout do nohy… přetvařovat se“. O Topolovi už bylo řečeno hodně, ale nikdo to neuměl tak hezky vystihnout jako on. To bude tou plnou ledničkou. Řečeno metaforicky.

Když jel Topol s kokainem

Respekt, 3. 1. 2022, rubrika Krátce, Jan H. Vitvar

Kompletní písňové texty a zhudebněné básně, které napsal Jáchym Topol v letech 1979–2021. Počin editora Petra Ference jde však daleko za jejich shrnutí. Formou komentářů autora a jeho hudebních spolupracovníků nabízí pohled do tvůrčí kuchyně někdejšího básníka, jehož bychom dnes bez těchto písní znali pouze jako prozaika. Že hit zpěvačky Moniky Načevy Zelenej drak pojednává o konzumaci marihuany, nebylo před knihou těžké dešifrovat. Ale že slova z jiného songu „do srdce, kam jsi mi šláp, se ještě vejdeš, ale do programu ne“, uslyšel Topol od jedné dívky na vrcholu hory Zubatec, nebo že skladba Bílej sníh vypráví o jeho cestě do nahrávacího studia se zásilkou kokainu, to už bychom bez nápovědy těžko vytušili. Publikace zahrnuje i texty pro Národní třídu, Davida Kollera a samozřejmě Psí vojáky Jáchymova bratra Filipa. „Nikdy nikdo nenapsal o vlivu Karla Schulze na bratry Topolovy,“ stěžuje si Jáchym v jedné poznámce v narážce na svého děda. Což lze vzít jako výzvu k další interpretaci jeho poetiky, jež se začala odvíjet v jeho sedmnácti letech slovy indiánského národa přecházejícího řeku: „Jaký to tu padlo na nás soužení, je to ňáká nová víra nebo nový víry uzření.“

Topolova plná lednice

Lidové noviny, 7. 10. 2021, rozhovor s Erikou Zlamalovou

Nakladatelství Torst vydalo pod názvem Udržuj svou ledničku plnou dnes již ikonické písňové texty a zhudebněné básně Jáchyma Topola.

– LN Knížku otevírají texty z posledních dvou let pro Davida Kollera a skupinu Shrben pohřben. Jak ke spolupráci došlo?

S Igorem Zahradníčkem z kapely Shrben pohřben úplně spontánně během jednoho ze společných čundrů a hospodských vytržení. V létě jsme na Slovensku uvolnění po sestupu z jakési hory a podpoření nápoji v místní knajpě s Petrem Placákem napřeskáčku recitovali verše a Igor si vybral ty moje! Byl jsem z vítězství v básnickém klání nadšený, než jsem zjistil, že Placákovy verše už tahle undergroundová kapela zhudebnila. S Davidem Kollerem ale postupujeme jako staří profíci, kterými vpravdě jsme. Pošlu mobilem text, a pokud ho David vezme, tak ho přes mejl a mobil dál okutáváme, až ho dokutáme, nebo nedokutáme.

– LN V jednom rozhovoru uvádíte, že můžete dělat jenom s určitým typem lidí. Odmítl jste tedy někdy nabídku spolupráce s hudebníkem?

Odmítnout jsem musel vícekrát, ale nejsou v tom jen čárymáry s duchovním souzněním, je to také kvůli mé neschopnosti. Nedokážu totiž sedět ve zkušebně nebo poslouchat demo a strefovat se do slabik, nebo jak se to dělá. Navíc bohužel nemám hudební sluch, dokonce i ten obyčejný mi povážlivě hapruje a vlastně žádnou hudbu neposlouchám. Texty, ze kterých byly později písně, vždy vznikaly nějak samovolně. S bráchovou kapelou Psí vojáci nebo s Národní třídou jsme byli jedna parta, hudba duněla podzemní Prahou a nejšťastnější jsme byli, když jsme vyrazili někam daleko, třeba na exotickou severní Moravu a tam pár dní šíleli a vyváděli, poezie a hudba byla tou nejpřirozenější potravou. Zalévali jsme ji také pochopitelně těmi nejostřejšími nápoji. Tohle běsnění se pak přirozeně přetavilo do spolupráce s Monikou Načevou, se kterou dodnes vystupujeme společně s jejím spoluhráčem Davidem Kabzanem. Texty jsem psal často na cestě, v klubu, v autě, s Monikou jsme je všelijak dopisovali a přetvářeli, brácha si text vzal, neřekl ani slovo, pak jsem ho třeba někde slyšel na koncertě. I když popravdě na koncerty jsem nechodil poslouchat, spíš opíjet se a vyvádět, vlastně jsem při sestavování knihy docela udiveně koukal, co všechno Filip zhudebnil.

– LN Podle písně Udržuj svou ledničku plnou se celá kniha jmenuje. Hrála ji Národní třída, dodnes s ní vystupuje Monika, do repertoáru ji prý chtěl zařadit i Filip. Proč se zrovna tahle píseň stala hitem?

Tím si také lámu hlavu. Už názvem jsem chtěl být v zarytém undergroundu trochu provokatér, správný androš přece neměl ledničku, byl to symbol konzumu. V textu ale jde o to, po čem touží každý, kdo chce psát, totiž zavřít za sebou dveře a oddat se samotě, proto tu ledničku udržuje plnou, aby mohl tvořit a neotravovat se ani s nákupy. Filipovi se to ale moc nezdálo, pořád dorážel, co v té ledničce teda mám? Vysvětlil jsem mu, že tam neudržuju žádný podezřelý konzum, ale že mám v mrazáku hlavu estébáka a ty jsou nejlepší s česnekem. To ho ale neuklidnilo, protože po česneku bývá žízeň, a do té mé mrňavé ledničky se vešlo opravdu jen velmi málo piv. No, byli jsme tehdy samý žert a smích…

– LN V komentářích také vysvětlujete, že zatímco texty pro Psí vojáky, Národní třídu, Načevu jsou roky vašeho života, s Davidem Kollerem si texty posíláte. Jaké jsou ideální podmínky pro vznik textu?

Z životopisů gigantů víme, že Čechov musel být sám a čichat vůni jablek, Hrabal psal v kuchyni, kde manželka třískala nádobím, a sousedi se zastavovali u otevřeného okna. Ten první nápad může být z komůrky v mozku vybuzený řevem a hlukem, transem, který způsobí třeba bubny, důležitý zážeh přijde z odposlechnutého rozhovoru v tramvaji. Pak teprve potřebuješ samotu a soustředění, kdy ten verš zabije i třeba pozdrav. A první výtrysk bývá nejlepší, básník Paul Valéry kdysi pravil, že první verš je od Boha, zbytek je práce. No a usilovná práce dokáže rozbít i ten nejlepší text. Vyhovuje mi slova předat, poslat dál, to je jedno jestli na kusu papíru nebo mejlem a pak ať už je to na muzikantech.

– LN Takže napíšete text a o to, co s ním provede interpret, už se odmítáte starat. To je ale dost egoistická výchozí pozice.

To je naprostý ideál! Nejlepší věci se stejně většinou povedou na jeden zátah. Určité spolupráci se ale stejně občas neubráním. Proto je důležité dělat jen s lidmi, se kterými máte společný pocit, společné nazírání, věříte jim. Monice jsem třeba donesl text, o kterém jsem si byl jistý, že otřese vesmírem, ona si vybrala jen pár řádek. Pro píseň, kterou měla v hlavě, ale úplně bezchybně. Písně pro Národní třídu zase často vznikaly při kolektivním třeštění, koncerty bývaly vyvrcholením večírků nebo několikadenních tahů. Texty jsme si v kapele v příjemné shodě vzájemně dopisovali, nakonec v Národce něco psal snad každý. Filip pro Psí vojáky nebo Monika si vybírali i texty z mých sbírek, o čemž jsem třeba ani nevěděl. Monika, brácha i já jsme vlastně začínali, ohledávali jsme undergroundový terén, po kterém se vydáváme. Za Davidem Kollerem je teď už toho tolik, že se spíš dokážeme vycítit. Mimochodem ke spolupráci mě ponoukla i jeho píseň My se vám ozveme. A je to paradox. David je na rozdíl od dekadentů, pro které obvykle píšu, považovaný za inteligentní pop pro masy. Kdo z androše ale dokázal tak silně nasvítit estébácké praktiky současnosti než on v téhle písni?

– LN V komentářích zmiňujete Viktora Karlíka, Víta Kremličku, J. H. Krchovského – autory, které jste do svých textů nechával vstupovat, nebo přiznáváte, že kus dopsala Markéta Pilátová a pár veršů je z básně Michaely Keroušové. To někdo může mít za vykrádání. Jak na to nahlížíte?

S výtečníky, které uvádíte, ale i s mnoha dalšími jako třeba Petr Placák, Karel Malík z kapely Echt! nebo básníci Vítek Brukner a Martin Socha jsme sedávali u společných hospodských stolů. Byli jsme sice většinou pomocní dělníci a topiči a kriminálníci, verše ale lítaly vzduchem, skoro každý psal básně, hrál v nějaké kapele, četli jsme ty samé knížky a půjčovali si je. Mimo spousty zahraničních vlivů jsou v mých textech stopy také třeba Bondyho, Zajíčka, Brabence, nebo mojí kamarádky Betyny Landovské. Vždyť poezie byla, jak píše Jiří Kolář, tím „nejcennějším statkem, panstvím života a smrti“ a s Jurou Krchovským jsme se zcela vážně ujišťovali, že při psaní zažíváme ty samé pocity jako třeba při štěpení atomu. S Markétou Pilátovou jsme pracovali v Respektu, společně s ní a Petrou Hůlovou si navzájem četli rukopisy, s Míšou Keroušovou jsme mívali společná čtení. Občas jsem jejich text vrazil do svého čistě z radosti ze sdílení, někdy ale ze zoufalství, protože Monika dodělávala CD a já psal knížku a ze soustředění na román jsem hlavu do soustředění na text prostě nestrčil. Jsou to ale přiznané a podepsané příkrady. Text pro hudbu má zázračnou vlastnost a je jedno, zda vznikne v tichu melancholické podzimní procházky anebo za ševelení sbíječek či ropotání pásových traktorů: na koncertě ho najednou sdílí spousta lidí. Taky proto jsem rád, že se v téhle knížce všichni autoři a autorky textů zase sešli.

Návrat velkého básníka s psí hlavou

28.2.2022 www.pritomnost.cz – Viki Shock

„Poetika psa, utlačenýho, zbídačelýho, zotročovanýho tvora, který bojuje za to, aby přežil,
zůstal sám sebou. Ale protože není vlk, nezná hrdinský boj útoku, dokáže ale být zákeřný,
zaútočit zezadu, hryznout do nohy…, přetvařovat se. V té zemi – totiž v Československu –
jsme se tehdy museli všichni 2 / 7 přetvařovat,“ píše letos šedesátiletý klasik české prózy a
její nejpřekládanější autor Jáchym Topol ve svém novém titulu Udržuj svou ledničku plnou

– Písňové texty a zhudebněné básně 1979–2021, který na sklonku roku vydalo
nakladatelství TORST.

Kniha, kterou editorsky připravil hudební historik Petr Ferenc, jenž k ní zároveň napsal
závěrečnou studii, představuje dnes trochu upozaděnou Topolovu polohu básníka, kterým
byl na začátku své literární kariéry a jímž vlastně nikdy být nepřestal (na oficiální literární
scénu vstoupil roku 1991 právě skvělou sbírkou básní Miluju tě k zbláznění, o rok později
přidal další výbornou knihu poezie V úterý bude válka). Sám autor doplnil knihu cennými
komentáři k vybraným textům, stejně tak Monika Načeva, která byla od devadesátých let
hlavní zhudebňovatelkou jeho poezie, několik komentářů přidal i Viktor Karlík, Topolův
spoluhráč z undergroundové dada kapely Národní třída, jinak známý výtvarník a redaktor
Revolver Revue. Texty nejsou řazeny chronologicky dle data vzniku, nýbrž tématicky
podle jejich interpretů.

A tak se čtenář s chutí může ponořit do četby celkem stovky básní a písňových textů, které
tvořily soundtrack několika generací od konce sedmdesátých let, kdy je poprvé použil
básníkův bratr Filip Topol ve své skupině Psí vojáci, přes výše zmíněnou Národní třídu či
Moniku Načevu až po Davida Kollera, jenž započal spolupráci s Topolem teprve v
loňském roce. Knihu ovšem zahajují Smutné rozvody, veselé svatby pro dosud ne příliš
známou skupinu Shrben Pohřben, které zhudebnil její frontman Igor Zahradníček.
Následují tři texty pro Davida Kollera, jež koncem roku vyšly v podobě on line singlů. Z
nich nejvíce zaujme Vězeňkyně, jakýsi minimalistický morytát, jemuž dodává punc autorův
komentář, že se jedná o skutečný příběh na způsob případu Josefa Fritzla. V dalším
dodatku Topol přiznává, že nedokáže skládat text na hotovou hudbu.

To následně potvrzuje i Načeva, která si několik Topolových básní vybrala ke zhudebnění
z jeho výše zmíněného debutu, jenž shrnoval to nejlepší z jeho samizdatových sbírek z
osmdesátých let. Mnoho dalších pro ni Topol napsal, vždy však nejdříve vznikl text, jenž
byl následně zhudebněn. Tak tomu alespoň bylo na prvním albu Načevy Možnosti tu
sou…, odkud vzešel hit Udržuj svou ledničku plnou s veršem, obsahujícím geniální
novotvar, za nějž by ho dnešní přihlouplá hyperkorektní cancel culture nejspíš
ukamenovala: „(…) sebe si nesu svůj otrok sebenegr.“ Na jejím třetím albu Mimoid byla
zpěvačka spoluautorkou několika textů. Na další desce Mami už se de facto jednalo o
textové koláže, jak to osvětluje Načeva: „Texty jsou problematický. Jáchym mi dal novou
báseň, já z toho snad použila jednu větu. Na posledních albech jsem vytahovala staré
kousky papírků, které u mě nechal, a používala z nich úryvky. Některé texty jsou i z dopisů
a pohledů, co mi Jáchym poslal. Vždycky jsem se zeptala na svolení, on mi to dovolil, a
pak říkal, že to nezná…“

Jindy Topol využil citace Pavla Zajíčka, Michaely Keroušové či Fridricha Nietzscheho.
Topolovými spoluautory textů pro Národní třídu pak byli Viktor Karlík i básníci Vít
Kremlička a J. H. Krchovský. Zatímco v textech pro Načevu se často jednalo o poezii
inspirovanou místním undergroundem či americkými beatniky, v případě Národní třídy šlo
o veselé říkačky s nádechem humoru, skrze nějž však často probleskoval jasnozřivý a
přesný postřeh ubíjejících let reálného socialismu, např. v malém hitu Do háku: „Dnes do
háku opět nešel / a nic nezařídil ani / cennější je denní snění / než hovadský lopocení.“ V té
době Topol používal pseudonym Jindra Tma a hlásil se k hravé poetice tzv. viluzionismu.

Nejvíce textů obsahuje závěrečný soubor napsaný pro Psí vojáky od konce sedmdesátých
let do první půlky let devadesátých. Mnoho z nich se stalo v originálním hudebním podání
bohužel předčasně zesnulého Filipa Topola naprostými klasikami (jen namátkou Hospoda,
Sbohem a řetěz, Sou pastýři aj.). Zde jsou zajímavé Topolovy komentáře, v nichž se
svěřuje, že vliv na jeho rané básně měla tvorba jeho dědečka Karla Schulze, jenž zemřel
téměř dvacet let před jeho narozením. Jako by Topolovými texty občas prostupovala
šerosvitná atmosféra mistrovsky podaného Schulzova románu Kámen a bolest o životě
Michelangela Buonarrotiho.

Zároveň je tu stále přítomna v úvodu zmíněná „poetika psa“, ostatně i Topolova první
samizdatová sbírka poezie, od jejíhož vydání letos uplyne 40 let, se jmenovala
Eskymáckej pes. Ne vždy je ale pes jen ztýraným ubožákem, jak o tom ostatně svědčí i
název kapely Psí vojáci, jenž byl inspirován názvem válečného spolku Šajenů. Jedním z
nejsilnějších básní-textů je Baroko v Čechách, libreto k stejnojmennému dílu skupiny jeho
bratra. Dle Topola byl text inspirován okolím hradu Krakovec, kde se od dětství
pohyboval, v kombinaci s představou poustevníka z Kuksu. Tehdy teprve sedmnáctiletý
básník zpracoval složité téma zcela suverénně expresivním jazykem, v němž opět hraje
jistou roli leitmotiv psa. Dle rytířů z rodu Névi má totiž poustevník psí hlavu (zda je to
pouze alegorie, anebo je opravdovým monstrem jako z cestopisu Mandevilla, to není zcela
jasné), zároveň je mu nepříjemný skutečný pes (doga), jenž se k němu přidá a zabíjí srny a
laně, proto jej poustevník nakonec v lítém boji zaškrtí, inu jako psa. Sám pak dožije v lese,
kde „o jeho maso se podělila zvěř“.

Na samém konci je soubor textů z románu Sestra, jenž byl roku 1994 upraven tak, aby ho
Psí vojáci mohli zhudebnit, přičemž Jáchym Topol na albu čte v úvodní skladbě Vlčí sen a
Monika Načeva zpívá v Ohnivé vodě. Oba texty jsou do knihy zařazeny stejně jako
fotografie ze společného turné kapely s básníkem, a nejen ony (obrazový doprovod fotek a
archiválií obsahuje celkem 17 položek včetně dvou povedených kreseb Filipa Topola).
Nová kniha starých textů Jáchyma Topola jistě potěší jeho věrné čtenáře, ale i posluchače
interpretů, již jeho básně zhudebnili. A kdo ví, třeba ho inspiruje i k napsání zcela nové
knihy poezie, což by snad bylo vůbec nejlepší.