Hrdinové nového Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou. Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky… A žádné z nich není natolik nedotknutelné, aby nemohlo být pomocí rafinovaně a osvěživě používaného jazyka, plného odkazů, podprahových vláken a asociací, zironizováno a obráceno z líce na rub a zase nazpátek. Román Citlivý člověk je komický a brutální, chytře chlípný, karnevalový a zároveň přísně organizovaný. Je to reportáž z odvrácené strany života, groteska o nacházení Boha a lidské jiskry v nejpustších brlozích, kniha o existenciální pouti, kde je i v těch nejšílenějších pasážích oživující ingrediencí láska anebo touha po ní.

TOPOL, Jáchym. Citlivý člověk. Vydání první. Praha: Torst, 2017. 357 stran. ISBN 978-80-7215-541-5.

 

Jáchym Topol opět bojuje s běsy

recenze Ivana Motýla, Týden, 02.05.2017, č. 19, str.70

Jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů Jáchym Topol vydal po osmi letech nový román. Běsnou a mnohovrstevnou ságu Citlivý člověk, která se odehrává na Sázavě i ve fiktivním Ajvaristanu.

Uvedení nové Topolovy prózy se minulý týden překvapivě odehrálo v ostravském Absintovém klubu Les. Ač se v románu potkáme s gorilou, která vraždí v budapešťských lázních, nebo se zázračnou Madonou poříčskou, autor zdůraznil, že napsal současný román: „Právě naše současnost je pro spisovatele zázračně inspirující. Fascinuje mě.“
Citlivý člověk je něco jako cesta. On the Road. A po ní kráčí běsná rodinka jednoho tatíka, jejímž prostřednictvím Topol přemítá o nejdůležitějších věcech pro člověka: lásce a smrti. Ovšem je třeba bojovat i s denní realitou, s francouzskými nácky, proruskými separatisty i posázavskými opilci, maloměšťáky a extremisty všeho druhu. Až surrealistické slovní exploze se střídají s českým hospodským smutkem, chmury s ironickými úvahami o „naději“ a černý humor s topolovskou lyrikou.

Smlouvu nepotřebují

Literární časopis Tvar a další kulturní periodika prezentovaly ostravské uvedení Citlivého člověka jako světovou premiéru, což je v domácím literárním provozu nezvyklé spojení. Topol ale světový je a například jeho román Noční práce vyšel francouzsky, německy, norsky i polsky a prózu Kloktat dehet lze číst i anglicky a španělsky. Aktuálně se pracuje na překladech jeho děl i do hebrejštiny nebo arabštiny.
Se severovýchodem republiky ho pojí přátelství s básníkem Petrem Hruškou, nositelem Státní ceny za literaturu, který ostravský křest uváděl. Nechyběl ani Topolův vydavatel Viktor Stoilov, majitel

Dynastie Topolů

Jáchym Topol (54) je vnuk spisovatele Karla Schulze (1899–1943), syn dramatika a básníka Josefa Topola (1935–2015) a bratr Filipa Topola (1965–2013), hudebníka, autora písňových textů a spisovatele. Čtenáře napřed oslovil jako niterný básník sbírkou Miluju tě k zbláznění (1991) a posléze dodnes kultovním románem Sestra (1994). nakladatelství Torst. „S Jáchymem nemáme sepsanou žádnou smlouvu, protože ty v Česku stejně nefungují. Lepší je mít nenapsanou smlouvu, která funguje,“ vyprávěl.
Hruška román Citlivý člověk představil jako další dílo podstatného literáta, který píše o podstatných věcech, což není samozřejmé. „Z Topola mám opět dojem, že se tahá s běsy, které jsou v člověku i v lidské společnosti. A ty běsy pouští i do svého jazyka, který pak žhne,“ naznačil, že román nezklame jazykovou originalitou prolnutou s mimořádnou poetickou obrazností.
Tedy tím, co dělá Topola Topolem. O nové knize pak Hruška promluvil přímo s autorem.

Kniha o lásce a smrti

Ať Topolův nový román otevřeme na jakékoli straně, musíme se sklonit také před překladateli, pokud i v hebrejštině či norštině dokážou zachovat imaginaci třeba tohoto popisu: „Nad oholenými hlavami i důstojnickými čepicemi zplihlé prapory i monstrance, v uřvaných bitkách orvané insignie pravoslavného stalinismu.“ To spisovatel zrovna dovedl čtenáře do Ajvaristanu a líčí armádu téhle fiktivní zemičky v Novorusku, kde lze potkat i Gérarda Depardieua. Nový Topolův román plyne jako řeka a nejeden čtenář si bude přát, aby neskončil už na straně 351.

Kozáčtí koně se napijí ze Sázavy. V novém románu Jáchyma Topola se znovu vzpíná ruská říše

recenze Daniela Konráda, iHNed.cz, 12.05.2017, č. 132

Spisovatel Jáchym Topol po osmi letech vydal nový román Citlivý člověk. Na tank vytažený z řeky v něm dopadá stín znovu se rozpínající ruské říše. Na Východě hrdlořezové blýskají čepelemi s nápisem Donbas.

„Po osmi letech jsem napsal knihu. To byly galeje!“ vzkřikne spisovatel Jáchym Topol v pražském knihkupectví Ostrov, načež na stůl mrští svým novým románem zvaným Citlivý člověk. Něco musí přečíst, tak vybírá náhodnou pasáž: rozhovor mezi hercem s disidentskou minulostí a jeho někdejším učitelem, udavačem.

Starý přežívá na lodi u Sázavy. A mladému vyčítá celé uplynulé čtvrtstoletí. „Za Havla ste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo,“ nakládá mu. „Facky a kriminál za básničky, no, ty vole, to je romantika dvacátýho století, po tom se ti stejská, chlape, co?“ Nebo aktuálněji: „Víš, kolik negrů z tý uprchlický vlny v našich Čechách nakonec zůstalo? Ani jeden. To je terno, viď? Co ty na to, ty bojovníku za lidský práva?“ Pak se jme velebit tažení ruských vojsk. „Zase budou tady a kozácký koně se eště napijou ze Sázavy!“

Kdo byl Topolovu čtení přítomen, ví, že se publikum za břicho popadalo. Ale uplynulo několik týdnů a Jáchym Topol je trochu nesvůj. Ohlasů na toto parodické „zúčtování se svobodou“ už má tolik, až se skoro obává, aby ho někdo nebral vážně.

„Rád bych, aby v tom lidi viděli sebeironii. Že ani bejvalej disident není nedotknutelnej. Mně přijde strašný drtit ostatní a sebe zachovat jako čistého rytíře ve zbroji,“ vypráví Topol ve své kanceláři v pražské Knihovně Václava Havla.

Tady je ironie o to silnější: právě v knihovně, kde šestým rokem pracuje coby programový ředitel, Topol pořádá besedy vstřícné k disentu i uprchlíkům a kritické vůči Rusku. „Když vidíš zrcadlo, je dobré do něj taky trochu flusnout. Víc v té scéně není,“ povídá Topol.

Jeden z nejvýznamnějších žijících českých spisovatelů s Citlivým člověkem, svojí šestou prózou, právě objel šest měst. Absolvoval „největší turné od dob Sestry“, jak říká v narážce na svůj nejznámější román z devadesátých let. Dnes od 18.30 hodin knihu představí ve Stanu malých nakladatelů na pražském veletrhu Svět knihy.

Bývalého undergroundového básníka a později novináře Topola si od jeho zaměstnání v Havlově knihovně dnes už těžko odmyslet. Ostatně když vysvětluje, proč román psal osm let, jako jeden z důvodů uvádí pracovní vytíženost.

Také to ale bylo k něčemu dobré. Návštěvy ukrajinských básníků, krymských Tatarů či ruských disidentů, které do knihovny zval, Topola udržely v obraze o dění na Východě. A to se do románu propsalo.

Kniha Citlivý člověk začíná jako vyprávění o divadelníkovi s disidentskou minulostí. Říká se mu prostě Táta, „na hlavě histrióna hipí hučka“, na všechno nějaká výmluva. „My sme nemohli studovat, každej se nenarodí jako sametový dítě,“ poučuje svoji o generaci mladší přítelkyni, dítě sametové revoluce. Co chvíli spráskne ruce: „To bylo eště za Havla!“

S dětmi, které jaktěživ neviděly školu, kočují postavy Topolova románu Evropou jako cirkusáci. Kradou v obchodech, divadlech. Když dostanou kšeft, hrají strašné blbosti, „postmoderní, alternativní, multikulturní“ divadlo, třeba Shakespearova Othella s gorilou.

Souhrou událostí se však ocitnou na okupovaném ukrajinském území, na oslavách takzvaného Novoruska. Tu jsou vojáci, „holota s vypoulenýma očima“ vyzbrojená nástroji na trýznění. Vodí mezi sebou herce Gérarda Depardieua na provázku jako cvičeného medvěda. Kličkují před raketami vypalovanými „ukrajinskými fašisty“, mají plnou hubu řečí o americké propagandě. V katakombách spalují těla zabitých ruských vojáků, kteří na Ukrajině byli, jak známo, jen na dovolené.

Dosud se čtenář Topolova románu celým tím výbuchem představivosti výhradně bavil. Ale nejpozději při popisu této společnosti živené propagandou a machismem mu přece jenom zatrne. Tohle je kraj kozáků, tady hlídají hrdlořezové. Na čepelích nápisy Donbas. Silnější zabíjejí ty slabší.

„Nad mými knihami všichni poznamenají, jaké mám fantasmagorické nápady,“ říká Topol, jenž tyto úvahy u mnohých čtenářů povzbudil, když ve starším románu Kloktat dehet líčil alternativní dějiny nebo když divadelní hru Cesta do Bugulmy zasadil do blízké budoucnosti. „Ale když teď píšu o Novorusku, Legiích svatého Štěpána, Ruské pravoslavné armádě nebo insigniích pravoslavného stalinismu, nejsou to výmysly,“ podotýká Topol. I ta krematoria na spalování těl ruských vojáků si prý vyzdrojoval.

Topol, jehož Východ vždy hrůzyplně fascinoval, nepíše jen o tom, co slyšel a našel. Od anexe Krymu se několikrát vypravil na Ukrajinu a čerstvě má v paměti návštěvu Běloruska, při níž jeho druha, ukrajinského básníka Serhije Žadana, „ve tři ráno v hotelu sebrala KGB na výslech“, jak líčí. „Večer byl sraz básníků, kde to bylo samé haló a hurá, do vzduchu létaly čepice, že Žadana pustili. Proč ho zbastli? Nikdo neví. Prostě byl nežádoucí Ukrajinec.“

Z běloruského venkova si Topol vybavuje obří protiletadlová děla. A hrůzu nahánějící muže, kteří „půjdou bojovat, jakmile jim Lukašenko nebo Putin zavelí,“ tvrdí. „Tihle chlapi v posilovnách nemarní čas. Ještě od pradědů mají v hlavě zakořeněné, že zase budou válčit,“ konstatuje Topol, který podobnými typy zabydlel i svoji knihu.

Topolova próza je jedněmi označovaná za politický román, jinými za laskavou grotesku. Nálepky ale nesedí. Kniha nedrží žánr, natož téma. Není jednoznačná.

Po eskapádách v Novorusku hrdinové prchají do Posázaví, kde se do popředí dostává rodina Baštů, „motorizovaní poslové starodávného sázavského klanu“, a tím pádem zcela jiní hrdinové. Vedoucí vrakovišť a bordelů, vymahači dluhů, trampové. Automechanici, rybáři či prostě poustevníci. Někteří podvádí, jiní kradou. Další jen žvaní. Čtenář objevuje jiný svět. Před očima se mu rozbíhají desítky příběhů.

Na tomto Topolově „divokém Východě“ se nedbá na pravidla. Žije se v komunitách, kmenech, po kovbojsku si každý dělá zákon tak trochu sám. Někdo se zničehonic zjeví. A třeba postava řečená Napalm vyleze ze Sázavy, paže a stehna potetovaná „lebkami, ženskými, dýkami“.

Nejsou to všechno nějací mytičtí tvorové zrození z této řeky, tohoto kraje? To tedy prr, ohrazuje se Topol. „Jsou to třeba mí spolužáci. Nebo vzdálení příbuzní, co tam dodnes žijí. Sázava omývala mé dětské nohy,“ praví čtyřiapadesátiletý romanopisec, jenž v tomto kraji malíře Josefa Lady částečně vyrůstal.

Do románu se propsaly třeba Topolovy vzpomínky na místní povodně. „Stáli jsme s bratrancem u potoka a bidly jsme přitahovali psí boudy,“ vzpomíná. „Nebo si pamatuji průnik igelitu do běžného života. To takhle po řece připlul nafukovací kruh pro děti. Do té doby jsme nic podobného neviděli.“

Čtenář si lecjakou řeku vybaví z Topolových starších románů – hrdina toho prvního, Sestry z roku 1994, se dokonce jmenoval Potok. Ale zatímco Sestra se odehrávala v Praze, Citlivý člověk je román mimoměstský. „Já na to psaní o městech teď nějak nejsem. Taky kvůli jazyku. Čím dál od Prahy, tím líp. Traťový dělník nebo lesák z okolí Čerčan mluví jinak než lehká děva z Bílých Karpat,“ dí Topol.

Při psaní využil i poznámky z dob, kdy pracoval jako reportér časopisu Respekt. Když se hrdinové jeho knihy zastaví v horském průsmyku, kráčí místy, která už Topol popsal jako novinář. „Jednou jsem třeba dělal reportáž o chemičce, která se vylila do řeky a otrávila ryby. Objevil jsem tehdy říční břeh, kde bydleli bezdomové. Byli sympatický, tak jsem dvě noci přespal.“

A zcela vymyšlená není ani stěžejní legenda románu, příběh o sovětském tanku kdysi shozeném z mostu a nyní vytaženém z říčního dna. „Když jsme s bratrancem v Poříčí chodili pytlačit, pod vodou býval takovej stín. Starší kluci tvrdili, že je to tank,“ vzpomíná Topol, který jako dítě znal jen tanky německé. Samozřejmě z vyprávění. „Pak jsem v osmašedesátém roce viděl, jak po stejné silnici, kde táta viděl německé zajatce, vržou ruské kolony. Všechno se mi to v hlavě spojilo.“

Jáchym Topol sice tvrdí, že napsat Citlivého člověka byly galeje, má tím ale na mysli zhruba roční práci s upravováním a krácením. „Jinak jsem se samozřejmě chechtal. Moc nevěřím na tvůrčí muka. Když tě nebaví psát, nepiš,“ říká.

To, co nakonec napsal, by prý neoznačil ani za politický, ani veselý román. Ruský tank vyzvednutý z řeky, stín znovu se vzpínající ruské říše a úzkostná společenská atmosféra v Česku z knihy ční výhružně.

Jsou pasáže, v nichž ani Topol nežertuje. Když v románu mladší hrdinové musí přebrat štafetu po starších. Když ti starší zahořknou a osamocení uvažují, jak život skončit po svém. Když přemýšlejí o bohu. Nebo naopak zavětří svobodu a navzdory všemu a všem se někam vrtnou.

V takových chvílích se vyprávění stáčí nečekanými směry. Kamkoliv, kde to u Sázavy zajiskří, kde je život. Na stovkách stran Topol střídá příběhy, témata, postavy. Mluvit je nechává typicky bez uvozovek. A pomáhá si archaismy, nářečím či básnickými novotvary, které z už tak neuvěřitelného děje dělají ještě větší šifru.

„Pro mě je vysloveně kladnou postavou ten Táta. Hledá domov a klid. Vede svoje kluky životem, ale nikdy je neopustí,“ říká Topol o jednom z hrdinů, byť sám spíš přilnul k těhotným dívkám Světle a Monče. „Ty v tom světě mají šanci, tak jsem s nima. Vůbec jsem na straně těch mladejch.“

Čtenář Citlivého člověka ale nemusí „jít“ s jednou postavou. Úplně stačí, když se nechá strhnout Topolovým jazykem, představivostí, jež v Posázaví vidí nevídané. „Projedou pod mostem, strmícím ve výši a upomínajícím na římské akvadukty střežené legiemi,“ píše Topol. Nad ránem vnímá „mlžné šírání s váhavým příslibem jitra“. A cesty vedou přes řečiště, kde „ve stopách ponechaných v mokvavém mechu se myriády škeblnatek hýbou k slasti z páření“.

Kde se ta představivost bere? Krásný je Topolův svět.

Mávátka a vzrušovátka. Michal Šanda nad knihou Jáchyma Topola

recenze Michala Šandy, SALON, 26.05.2017, č. 146,

Významné spisovatele dělají významnými jejich významné knihy. Řekne-li se Umberto Eco, vybaví se nám automaticky Jméno růže. William Styron rovná se Sophiina volba. Salman Rushdie a Satanské verše. Kdyby Jaroslav Hašek předčasně nezemřel, bylo by všechno, co by napříště napsal, poměřováno Švejkem.

Po osmileté odmlce vydal spisovatel Jáchym Topol ve svém domovském nakladatelství Torst nový román, a ačkoliv se tomu on sám brání, bude Citlivý člověk chtě nechtě poměřován Sestrou. Pokud se o nějaké české knize dá prohlásit, že byla svého času kultovní, potom je to právě Topolova Sestra. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jde o náš nejvýznamnější román minimálně první porevoluční dekády.

Z předlistopadových koncertů P.V.O. (Psích vojáků) jsem znal Jáchymovy texty k písním bratra Filipa a jeho básnickou sbírku Miluju tě k zbláznění jsem miloval k zbláznění. Přesto když v roce 1994 Sestra vyšla, bylo to něco neočekávaného a překvapivého. Mohutný záblesk. Sršící energie. Navíc se zjevila přesně ve správné době. V době podivné, která se už nikdy nebude opakovat a která předčila dokonce i legendární šedesátá léta. Popravdě řečeno si na ni ale příliš nepamatuji, protože jak říkají rockeři, kdo si pamatuje devadesátky, tak se flákal.

Rozostřeně si vzpomínám, že kamarád přivezl z Amsterdamu hašišové „čokolády“. Odjeli jsme do jeho boudy v zahrádkářské kolonii v Městečku u Poříčí nad Sázavou. Po ránu jsme chodili k řece na ryby a u toho vycvakli lahev vodky na rozkoukanou. Cestou zpátky jsme nakoupili v Poříčí v krámě novou lahev a bochník chleba a k obědu si ukuchtili naše úlovky. Odpoledne a večer jsme proseděli v nádražní restauraci Pyšelka a potom v noci jsme bánili jointy a četli si Sestru. Ve zhuleneckém záseku se občas stalo, že jsem jednu a tu samou stránku četl neustále dokola, což vůbec nebylo na škodu. V Sestře mi bylo dobře a nechtěl jsem, aby skončila.

Zmiňuji se o tom proto, že jsem tehdy neměl ponětí, že se v Poříčí nad Sázavou narodil dramatik Josef Topol a že tam jeho syn Jáchym prožil dětství. Nyní do těchto míst situoval děj Citlivého člověka. Z Poříčí, Městečka nebo Pyšel však zůstaly v knize toliko názvy. A Sázava je v Topolově podání řeka o mohutnosti bezmála veletoku, když autor popisuje, jak do ní v srpnu 1968 spadl z mostu ruský tank a zůstal pohřbený kdesi pod hladinou v proudech. Ve skutečnosti se obzvláště v létě dá Sázava přebrodit. Když jsem v ní chytával ryby, bylo pod jezem u mlýna v Městečku vody po kolena. Nikde v benešovském okrese také nenajdete vrakoviště, kde řádí gang Baštů, raubířů z rodu Kozlíka, dobře známého z Vančurovy Markety Lazarové, natožpak bizarní nevěstinec U Paručky, před nímž by se na šňůrách coby mávátka a vzrušovátka třepotalo dámské spodní prádlo, kalhotky a podprsenky.

Holky chodí za Mončou k Paručce spíš jako do klubu než někam na galeje. Peníze vydělané živočišností se jim líbí. Lze je ovšem snadno prokalit, prohadřit, prostě prošustrovat, ale také je lze částečně uspořit. A až se přerve bordelová dočasnost, nebude jim vstupovat do vážného vztahu s holou prdelí.

V Citlivém člověku se do Poříčí vrací z cest po Evropě kočovný komediant, táta se svými dvěma malými syny, aby se čtenář během několika následujících kapitol beznadějně ztratil v přehršli postav a odbočných dějů. Soudím, že tohle bloudění bylo autorovým záměrem, proto jsem se z něj ani já nepokoušel vymotat a nechal se unášet vyprávěním.

Jeho podstatným prvkem je jazyk. V jedné větě jsou vedle sebe prvky spisovné, hovorové i novotvary, jako už zmíněná vzrušovátka nebo prohadřit. Jazykové napětí je ještě umocněno tím, že ve fantaskním světě stvořeném autorovou představivostí zaznívají naprosto autentické dialogy, u nichž máme pocit, jako bychom je právě zaslechli kdesi za našimi zády.

V románu se objevují silné groteskní momenty, jako když starý nemohoucí muž Tátu požádá, aby ukončil jeho útrapy a utopil ho v řece.

Táta ho usadí na židli, obejde domek a za chvilku se vrátí a tlačí před sebou skřípavé kolečko. Jde s ním pomalu a ztěžka, v kolečku je kamení, jsou tam i ohromné butráky, na nich a mezi nimi se blyští pořádný dobytčí řetěz.

To sem tam nandal, eště dyž sem měl pořádnou sílu!

Aha.

Eště ale chvíli počkáme. Eště vám chci něco sdělit.

No tak jo!

Víte, jak to bylo dál s mým tatínkem? Napadlo mě, že ho zadusím polštářem.

Vážně?

No, já si všim, že když člověk vysloví to svý nejhnusnější, tak teprv je to skutečný, než když je to akorát chomáč, co se válí v lebce.

Jo ták!

A co bych do tý nádherný nicoty tahal takovej chrchel, že jo?

Tak teda povídejte.

S tím polštářem je to ale takový nechlapský, že jo. Hodit měkotinu na měkkou starou pusu je hnusný, že jo. I když tělo se zmítá bejčí silou. Ale je to marný. Helejte se, jedno vám povim. Dyž nepolevíte, nakonec zadusíte každýho.

Prosim vás, dyť vy ale brečíte, vyděsí se táta.

Přestože je román Citlivý člověk plný divokých šarvátek, smrdutých bažin, nedohledných temnot, a dokonce i prezident Zeman se v něm mihne v epizodní roli, nepodsouval bych mu, že jde o nějakou obraznou a jasnozřivou analýzu současné české společnosti. Jde prostě o znamenité čtení pro lidi, co mají rádi dobře napsanou literaturu.

A kdo má potřebu porovnávat, ať se sám rozhodne, jestli je nový Topolův román lepší, nebo horší než Sestra. Já to porovnat nemůžu, musel bych si na to zapálit jointa, což už dávno nedělám.

Volnoběhy krásných slov

recenze Evy Klíčové, Host, 15.06.2017, č. 6, s. 48

Když se v literárním kontextu řekne devadesátá léta, lze odhadnout, že s nimi automaticky spojený přívlastek bude dost možná významově totožný či blízký slovu „divoká“. Jistě, tehdy bylo divoké tak trochu všechno včetně privatizace.

V erupci literárních možností své doby – které byly snad poprvé v dějinách české literatury doslova omnipotentní, omámené jak možnostmi dosud odpíraného ovoce (spiritualitou, dekadencí, experimentem, dokumentárností…), tak objevovanými zdánlivě nekonečnými možnostmi postmoderny – lze přese všechnu pestrost jen málokterý text považovat za generační svědectví porevoluční reality.
Jedním z mála takových je Sestra, román rodem undergroundového básníka Jáchyma Topola. I následující Topolovy romány patřily vždy k tomu nejlepšímu, co právě vycházelo, mnohé pak pro svou sevřenější strukturu a jasnější myšlenkovou stavbu možná předčí i zběsilý románový let Sestry. Topolovská poetika je v každém případě jasně identifikovatelná: temné archetypicky fatální příběhy lze označit jako jakousi postmoderní verzi romantismu
říznutou špinavou undergroundovou estetikou. Zcela mimořádnou kvalitou se pak vyznačuje autorův styl, příznačně expresivní a kreativní, převádějící realitu na antropologické konstanty a šifrující sdělení do symbolického aparátu. Jáchym Topol napsal svůj poslední román Chladnou zemí v roce 2009, takže bylo jen logické, že jeho nový text patřil mezi ty v poslední době nejočekávanější.

Svět včerejška

Topol se vrací do trochu jiného literárního kontextu, než byl ten roku 2009. Jestliže v Chladnou zemí nějak pracoval s politickou realitou, byla to realita už napsaných a mnohokrát formulovaných dějin (Terezín, sovětské zločiny v Bělorusku), které prozaik – řekněme to poněkud neobratně – sice účinně, ale v podstatě „pouze“ zbeletrizoval. Aktuálně vydaná próza se náhle vrací na tenký, tak trochu sesterský led pokusu pojmenovat hlubší proměny společenské reality aktuálního světa – dnes, kdy se stále častěji zpochybňuje liberální a proevropské směřování Česka, což bylo něco mezi intelektuály zvláště donedávna nezpochybnitelného, dokonce ani nebylo potřeba o tom hovořit a nějak se vzájemně o takové samozřejmosti ujišťovat. Dlouhodobě stoupající frustrace z politiky však nakonec stále častěji proniká i do literatury – namátkou vzpomeňme Haklovu Skutečnou událost, Kahudův opus Vítr tma přítomnost, romány Jiřího Hájíčka nebo poslední novelu Marka Šindelky Únava materiálu.
Tato tendence se nakonec promítá rovněž do Topolovy novinky Citlivý člověk. Atmosféra hodnotového rozvratu a postmoderní relativizace už dávno nemá charakter opojné svobody a vzývaného karnevalu, ale zdá se najednou cosi ohrožovat. Jakýsi zažitý řád věcí, který se však poměrně složitě, jak bude ještě patrné, hledá.
V celospolečenské debatě je zkrátka aktuálně přítomna apokalyptičnost, která se zdá samozřejmou součástí také literatury. Po nějaké době jako by se rovněž projevoval stesk po ideologických konceptech, které byly charakteristické pro bipolární svět. Obě tyto myšlenkové stopy (apokalyptičnost i stesk) najdeme také v Citlivém člověku, ač možná na první pohled trochu skrytě.

Bezcitná lehkost bytí

Topolova kniha má dějově banální schéma. Herecko-tulácká a poněkud zpustlá rodina – více než dost popíjející matka, otec amatérský „herec“ příležitostně performující třeba Shakespeara, dvě malé děti, z toho jedno nemluvně – se po toulkách Evropou a existenci neustále na hranici bídy rozhodne k návratu domů, do Posázaví. Pravda, putují poněkud oklikou, a tak se z francouzského romského tábora dostaneme do míst aktuálně politicky žhavých – do Maďarska a především pak na Ukrajinu, ovšem mezi proruské separatisty. Toto fantaskní turné se odehrává zhruba na prvních stech stranách románu a vzbuzuje spíše rozpaky. Ty směřují nejen k pofidérní cestovní motivaci postav, ale i k tomu, že stylisticky jsou některé akční pasáže mírně řečeno nepřehledné (útok v maďarských lázních). Trochu opotřebovaně pak vyznívá rovněž pasáž karikující proruské bojůvkáře – fascinace postsovětským syndromem patří mezi leitmotivy Topolova díla, zde to však vyznívá trochu jako už obligátní stylistické cvičení.
Za nejsilnější pasáž knihy lze rozhodně považovat cestu hlavních hrdinů, prakticky bezdomovců žijících z příležitostných krádeží, domů. Náraz na realitu zanedbaných domácností, rozvrácených vztahů, ve špíně umírajících předků a hmatatelného materiálního úpadku vzbuzuje prozatímní dojem, že kniha má silné téma, které autor dokáže opět podat s osobitou sugescí. Jenže popisovaná životní realita svérázné posázavské chudiny se zacyklí takovým způsobem, že knihu lze dočíst spíše se sebezapřením. Opakují se narážky (například několikeré zopakování vtipu s kocourkem „Nácíčkem“), zaměnitelné postavy ztroskotanců uvízlých na společenském dně, jimi prožívané generické epizody i dialogy. O tom, že by se děj zaceloval, nemůže být řeč, postavy se tak nějak vyjevují a opět mizí, snad jen z nějaké autorské kratochvíle vyžívající se v popisech vší té umolousanosti a skurilních zákoutí poznamenaných lidským úpadkem.
Rozpadne se i ústřední rodinná čtveřice, matka záhy putuje do nemocnice, nejmladší dítě je třeba umístit u příbuzné – každý je pro druhého nakonec tak nějak bezbolestně postradatelný a najít si mezi spodinou nového kumpána rozhodně nevypadá jako problém.

Hoši od Bobří řeky

Jestliže se hyperbolická konstrukce fiktivního světa lidí z okraje – od prostitutek přes klan žijící z vrakoviště, trestance obráceného na náboženského fanatika, všechny ty rybářské chýše, útulné márnice, jeskyně a podobně – jeví autentickou a v literárním slova smyslu věrohodnou, je to především díky autorově jazykové vynalézavosti. Jáchym Topol je nepochybně mistrem neologismu, tím, jehož novojazyk plný obratů jako „temnotná změtenina kosmu“, „čmochat“, „lesní skrytiště“ a jiné vytváří specifickou kvalitu popisovaného světa. Tento svět disponuje nejen silou smyslových vjemů (zvláště těch nevábných, v civilizaci systematicky odstraňovaných), ale také jistou dřevní věrohodností životní praxe určené atavistickou přímočarou souvztažností sexu a souboje. Jídlo se tu nenakupuje, ale loví a krade, další nenáročné materiální potřeby jsou zajišťovány s příznačným kutilským zápalem, hygiena se realizuje maximálně v nějakém trampském standardu.
Všechno to trochu připomíná temnou perverzi dobrodružné chlapecké literatury, „hochů od Bobří řeky“ semletých životem na okraji, poznamenaných drobnou i závažnější kriminalitou, alkoholismem, volnými mravy, je to svět vymezující se civilizovanosti, modernitě, skleněným budovám i slušným a pracovitým zahrádkářům… Topol posiluje starý romantický mýtus vyděděnců a chátry – mýtus vzdoru vůči hodnotám maloměsta, civilizace, spořádanosti.

Maskulinismus?

Třebaže je text zvláště ve své druhé polovině stále méně nápaditý, postupně recykluje sám sebe, protáčí dokola analogické výjevy a situace, aniž by někam dospíval, přesto nabízí jakousi metaforu současnosti, již na řadě míst neváhá otevřeně komentovat.
Explicitně se tu paroduje lidový zápal pro schopnosti prezidenta Zemana, obavy z uprchlíků i ruský postsovětský sentiment. Samostatnou pozornost si pak zaslouží dnes tolika údernými bojovníky potíraná korektnost, zvláště pak ta genderová. I Topol v zápalu tohoto boje za jakési pravé mužství neváhá použít nejvágnější publicismy – a nandat to „feministkám“, které přirozeně nemohou být jiné než „agresivní“ (jako by tu nějaké ženské guerilly přepadávaly muže a páchaly atentáty). Souběh stereotypů příznačně kumuluje v postavě policistky (je záhy zneškodněna), která je navíc „lesba“. A takové ženy je nutné parodovat v najednou dostačujícím lidovém modelu babochlapek, stejně jako babku z veřejných toalet obávající se „vobřích černých ptáků rozvratníků, co přišli do tý naší Evropy…“ čili uprchlíků. Na druhé straně – s pudy dosud nedotčenými genderovým konjunkturalismem – se kupí postavy všech těch prostoduše jurodivých, vyšinutých souložnic a prostitutek, včetně družky hlavního hrdiny, matky kluka, který nenápadně mlčky snímá tuto zběsilou realitu světa dospělých, a nemluvněte, jež bývá celé pokálené klidněno prášky na spaní. Ta symbolizuje nějaké přirozené zvířecí polodivoké mateřství, které se bez většiny civilizačních vymožeností snadno obejde. Všechno je to taková archaická fantazie kopírující nijak originální představu o tom, jak nám civilizace spíše bere než dává, prostá, leč nepopiratelná síla pudů se jeví jako ideální projekční plátno všech civilizačních úzkostí a krizí – od té politické přes tu středního věku až po maskulinní. Iluze autentického světa rybaření, nezávazné soulože a zanedbané hygieny je zároveň začarovaným kruhem zmaru, kdy frustrovaní nemilovaní jedinci plodí další zanedbané a záhy opuštěné děti.
Pro rozporuplnost autorova komentáře k dnešnímu světu je těžké se rozhodnout, zda píše spíše varovný groteskní obraz postideologického světa, který se vzdal vůle vytváření statků a hodnot, anebo je to všechno jen takové stylistické cvičiště, slovní koloběh vlečený jistým sentimentem po jakémsi údajně opravdovějším světě jasně identifikovatelných nepřátel a rigidní představě genderu, pravěkých pravidel kořisti a kmenové příslušnosti.
V jistém smyslu slova je příznačné, že z někdejšího posla svobody a undergroundového literárního výstředníka se s jistou ironií přirozeně stává zastánce jakési posttotalitní míry svobody, takové, která je odsud posud a jen pro někoho – aby nenarušovala „archetypální“ fantazie mužů středního věku.

Klausův Topol

komentář Kryštofa Pavelky, echo24.cz, 16.07.2017, č. 197

Spisovatel Jáchym Topol poskytl Salonu deníku Právo rozhovor k novému románu Citlivý člověk. Kromě samotné knihy a vůbec psaní se Topol dotkl i některých společenských témat. V rozhovoru s bývalým disidentem a dnes jedním z nejvýraznějších českých spisovatelů posledních třiceti let nikterak nečekaná věc. Mimo jiné přišla řeč na to, že na východ od nás, například v Polsku, se chlastá ještě o trochu víc fest, až se tam chlápci občas válí v jedenáct dopoledne na ulici, nebo že zadrátované komunistické Československo nebyla úplně prima země k žití a dařilo se tu zamindrákovaným buranům.

Při vší úctě k autorovi kultovních románů Sestra a Anděl, všechno známé pravdy. Přesto se těch několik poznámek rozletělo nad Prahu a sneslo se na úhlednou budovu Hanspaulského zámečku, kde sídlí Institut Václava Klause. V této baště tradičních hodnot způsobil rozhovor zřejmě takové pozdvižení, že pánové Klaus, Jakl a Weigl pocítili nutkání se proti Topolovým výrokům ohradit a vyjádřit se k nim. A zda prý má člověk, který se takto necitlivě vyjadřuje o našem národě i minulosti, jakož i vynáší nepěkné soudy na adresu dozajista zcela abstinenčních Poláků, právo psát knihu s názvem Citlivý člověk. No – nemá, myslí si Klaus & Co.

Dlužno říct, že tento názor si hanspaulská úderka udělala výhradně z rozhovoru, nikoliv z knihy, kterou nečetli – asi aby něco nechytili. Ale rozhovor stačí: z něho pánové vydedukovali, že Topol je typický pražský intelektuál, povýšený vůči lidem, elitář a pohrobek listopadu ’89, který odmítá vidět, že i za komunismu se přes ústrky totalitní moci lidé „snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného“. Dále pak tedy popuzují Topolovy výroky o českém a polském venkově, kde se pije první liga. Václav Klaus se už před nějakou dobou přeladil z role politika a ekonoma do role obecného arbitra věcí veřejných, jakož i umění, které pro něj ve filmu končí neorealismem šedesátých let a v hudbě jazzem. Stylizuje se do pozice muže, jenž hájí normální svět proti ofenzivě zdivočelé elity, která si drze dovoluje soudit druhé. Sebestylizace je to pěkná. A dunivě prázdná.

Někdejší topič v kotelně a dnes spisovatel Topol má k dennodenní hovadské podstatě normalizace co říct minimálně stejně, možná o jednu briketu víc než inženýr Klaus, zaparkovaný za totality ve Státní bance. Souzení druhých by měl možná poněkud méně kritizovat muž, jenž do veřejného prostoru vypouští fantasmagorické výroky typu „mládež je dnes indoktrinovaná víc než za normalizace“, případně oblažuje čtenáře svých Zápisků z cest objevy o tom, kteří obyvatelé jakých států jsou překvapivě čistě oblečeni. A mluvíme-li o elitách: Václav Klaus poslední čtvrtstoletí nepřetržitě požívá výhod a prebend spojených s vysokými politickými funkcemi a po odchodu z politiky žije ve světě přebírání čestných doktorátů, světových summitů a vyfešákovaných konferencí na atraktivních místech planety. Topolovy zprávy ze světa hospodských pajzlů a pitek s východními ogary v tomto světle naopak vypadají výrazně neelitářsky. Celé to asi nakonec bude jinak. Klíčem k mrzutosti Václava Klause a jeho suity bude nejspíš poslední věta rozhovoru. „Kyvadlo se za Havla vychýlilo obrovsky nahoru a pak šlo strašně dolů. A je jedno, jestli jste k Havlovi coby politikovi kritičtí, nebo ne, byl to prostě inteligentní chlap, se kterým byla navíc ještě legrace.“ Autor Citlivého člověka zkrátka urazil citečky inženýra Klause. A to se neodpouští.

Popírání devastace komunismem

komentář Jany Machalické, Lidové noviny, 26.07.2017, č. 171, str.11

Trapný útok trojice Klaus, Hájek, Jakl na spisovatele Jáchyma Topola je kvintesencí totalitou pokřiveného myšlení.

Pamflet proti spisovateli Jáchymu Topolovi, který vyrobila trojice pánů Klaus, Hájek a Jakl, je jedna z největších absurdit poslední doby. I když je v něm řada komických, až groteskních momentů, výsledný dojem vyvolává těžkou depresi z toho, kam naše společnost po téměř třiceti letech svobody došla. Ten trapný útok je až kvintesencí totalitou pokřiveného myšlení, které stále přetrvává a ještě podivně zmutovalo. Jeho součástí je populisticky motivovaná rehabilitace minulého režimu, která cíleně bagatelizuje jeho bezvýchodnost.

Trojice reagovala na rozhovor Jáchyma Topola v Salonu Práva, který spisovatel poskytl u příležitosti vydání své nové knihy Citlivý člověk. Pouze na základě tohoto interview jej ohodnotila jako spisovatele, který pohrdá lidmi, příslušníka pražské kavárny, elitáře, který nehezky mluví o naší šťastné minulosti řízené KSČ. Topol například uvedl, že „komunistické Československo bylo ubohá zakomplexovaná země buranů“, což je samozřejmě pravda a je to o to horší, že problém značně přetrvává. Také smířlivě konstatoval, že čím dál na východ Evropy, tím větší láska k alkoholu, inu typický povýšenec.

Ubohé a promyšleně zákeřné výroky

Absurdita prohlášení Klause a spol. se odehrává v několika rovinách, nejúchvatnější ovšem je, že Topol dal rozhovor deníku Právo a pánové, kteří se domnívají, že dlí na pravicových pozicích, mu odpovídají slovníkem (Rudého) Práva z normalizačních let, neřku-li rovnou stylem známého textu o ztroskotancích a samozvancích.

Klaus a spol. jsou pohoršeni, jelikož Topol nechce přiznat, že za normalizace „se lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného. Všichni emigrovat nechtěli. Chtěli být součástí své země i v dobách nedobrých. Někdo o své štěstí usiloval ve větší konfrontaci s režimem, někdo alespoň za jeho zády. Nebylo to lehké, ale šlo to. Každý to dělal po svém, leckdo možná úplně jinak než třeba ten, kdo se narodil do pražské umělecké rodiny. To je pro elitáře těžké pochopit.“ Nevypadají snad tyhle výroky jako podivná karikatura žvástů z husákovské doby, kolikrát jsme slýchávali, že lidé našli nové komponenty svého života a potřebují klid na práci.

Výroky o spisovatelově elitářství jsou ubohé a také promyšleně zákeřné. Ta stříbrná lžička Jáchyma Topola, s níž se podle Klause narodil, znamenala, že mu dětství a mládí otravovaly neustálé perzekuce jeho rodiny, že se kupříkladu se svým kádrovým profilem ani nemohl dostat na školu. Jeho otec, jeden z největších českých moderních dramatiků a básníků, nemohl publikovat a živil se jako nekvalifikovaný dělník a on se přirozeně stal součástí disentu a to nebyla procházka růžovým sadem. Za to se mohl stýkat se skvělými lidmi a naslouchat jim, těžko říct, jestli tenhle bonus může vynahradit nesvobodu.

Za komunismu se žilo špatně a režim měl ještě jednu příšernou vlastnost: dokázal z lidí dostat jejich nejhorší já, vedl je k nemravnostem všeho druhu, naučil je podvádět, krást, dávat a brát úplatky, ulejvat se, chlastat. To vše byla norma, protože stát byl nemravný, tak proč ho šanovat. A zařídila se podle ní velká část národa. Jáchym Topol to přesně diagnostikuje nehledě na to, že Klaus a spol. nejsou schopni rozlišit, že ono buranství vztahuje i na sebe. Pochopitelně, kolik knih od něj asi přečetli, aby se něco o něm dozvěděli, že? A není snad pravda, že když se někomu podařilo vystrčit z klece zvané socialistický tábor hlavu, koukal na svět kolem sebe jako jeliman a mindráky se mísily se vztekem na to, v čem žije. Přiznat si to je podle zmíněné trojice „lživé a kýčovité sypání si popela na hlavu a flagelantství, které u nás tak falešně kvetlo v jistých kruzích po listopadu 1989 a z něhož většina normálních lidí už dávno vyrostla.“ Pánové si prý mysleli, že všechny ty bláboly o naší všeobecné morální devastaci komunismem už dávno vzaly za své.

Autoři si rovněž berou do úst spisovatelova otce Josefa Topola, kterého si prý vážili. Nepochybně jsou velcí znalci jeho tvorby a duše. Josef Topol se po listopadu odmlčel, postupně se uzavřel do svého světa, ale že by snad cítil věci jinak než jeho syn, na to mohou zapomenout, jen je neříkal nahlas.

Nezbývá než opakovat, že kdyby pánové znali Topolovy knihy, věděli by rovněž, že v mnohém kráčí ve šlépějích Bohumila Hrabala. A nejenom to, zatímco jeho otec byl s venkovem bytostně spjatý, on je určitě aspoň poloviční venkovan a stejně tak ho inspiruje městská kultura, periferie, hospody, nádraží, dělnické prostředí. Václav Klaus se vyjadřuje k něčemu, co nikdy nezažil a čemu také nerozumí, spořádaně vystudoval a jeho kariéra šla splavně, proti režimu nehnul prstem, snoval svou kariéru bankovního úředníka. Ovšem arogantní a elitářské postoje si osvojil bez ohledu na to, že bydlel uprostřed prostého lidu v paneláku. Václav Klaus, a to ho spojuje s Milanem Knížákem, ovšem rád kritizuje lidi za to, co dělá sám a co je pro něj typické.

Pocity jako za Husáka

Topol v rozhovoru také hodnotil dobu pohavlovskou, respektive prozradil, jak vnímá politickou kulturu jeho nástupců v prezidentském úřadě. „Kyvadlo se za Havla vychýlilo obrovsky nahoru a pak šlo strašně dolů. A je jedno, jestli jste k Havlovi coby politikovi kritičtí, nebo ne, byl to prostě inteligentní chlap, se kterým byla navíc ještě legrace.“ Co dodat? Opět přesné vystižení reality. Nestydět se za svého prezidenta snad zažili naši předkové za T. G. Masaryka a my jen za Václava Havla, kterého nám naopak záviděli v celé Evropě i v zámoří. Za jeho následovníků, kteří se oba vynořili z anonymity po listopadu 1989 a které spojuje i podivný institut jménem Prognostický ústav, člověk zažíval a zažívá obdobné pocity jako za Husáka. Třeba naposledy, když byla hlava státu na audienci u Alžběty II.. Ta už jistě přijala nejednoho křupana a Spojené království se tím nezhroutilo, ale proč to sakra musí být zrovna český prezident…
Jáchym Topol jen vyslovil staré známé pravdy, které dnes mnoho lidí nechce slyšet, protože jim připomínají i jejich drobná selhání, malou statečnost a koneckonců i pohodlné zabydlení se v hnusném režimu. Jistě že každý člověk si musel tehdy najít nějaký modus vivendi, ale marasmus, který režim vyvolával, byl všudypřítomný a vedl k permanentní skepsi. Nalhávat sobě a jiným, že to tak nebylo, je dnes populární a to stálé zkreslování nese už své plody a nejsou to jen pofidérní ceny pro normalizační kariéristy, které nikomu nevadí.

Kdo nechlemtá pivo z petky, není Čech

recenze Jakuba Goldmanna, 2017

Závidím lidem, co dokážou psát na jeden nádech, na jeden zátah

rozhovor s Petrem Nagyem, Literární noviny, 27.04.2017, č. 5, str.2

V posledních letech jsme si zvykli vídat Jáchyma Topola v roli programového ředitele Knihovny Václava Havla a mnozí z nás netrpělivě vyhlíželi jeho další knihu. Čtenářský hlad příliš nezahnalo ani loňské vydání svazku autorových juvenilií, nyní však můžeme konečně zasednout k pravému literárnímu hodokvasu, kterým je Jáchymův nový třísetstránkový román Citlivý člověk (nakl. Torst). A protože jde o autora nadmíru bezprostředního a živelného, zůstali jsme i v rozhovoru u jím nabídnutého tykání.

– Mezi vydáním prózy Chladnou zemí a Citlivým člověkem uplynulo osm let. Vím, že podle tebe to není fakt, nad kterým by bylo třeba se pozastavit, ale přece jen… Žádal si tolik času samotný román, nebo je za tím spíše méně probdělých nocí a volných víkendů strávených psaním?

Vždyť je to opravdu jedno, jestli knihu napíšeš za rok nebo za deset let. Když je dobrá. A když je špatná, tak už je to úplně fuk. S Citlivým člověkem jsem měl například spoustu práce s dřívím, protože knihu jsem celé roky psal v dost zruinovaném baráčku, kde jsou v jedné místnosti kamna na dřevo. Taky je tam podlaha, což se o jiných místnostech tvrdit nedá. Zima je i třeba v srpnu, což mi vyhovuje, nesnáším vedro. To bych nedokázal psát. Nějaké dřevo jsem i koupil, i pilinové brikety, ale většinou jsem tahal soušky z lesa, což je, přiznávám, lesní pych. Tahat dříví a štípat ho je pro psaní to nejlepší, co můžeš udělat. S tím dřívím mám spoustu historek. Třeba, když se rozvodnil potok a chlápci, co mi dříví dotáhli, ovšemže hrdinové mojí knihy, chtěli fůru vyhandlovat za flašku ferneta. Já ji nadšeně hodil do trávy přes potok, oni se zasmáli, sebrali ji a odešli. Teprve pak mi došlo, že budu muset počkat, až vody opadnou. O pilách a sekerkách ti toho můžu napovídat spoustu, o dřepění dny, měsíce a roky u počítače se toho moc říct nedá. Nebo ani vlastně nemá. Tu poslední pilu jsem koupil v Baumaxu, okamžitě jsem ji rozbil a musel na ni dva dny koukat, než jsem pochopil, jak se správně dává dohromady. Je v tom fígl. Nejsem zručný, třeba nerad kupuju věci v Ikee, protože je pak většinou nedokážu složit.

– Ze slov, kterými doprovodil uvedení románu v knihkupectví Ostrov překladatel a literární agent Edgar de Bruin, ve mně zarezonovalo především jím naznačené spojení mezi Citlivým člověkem a dnes již kultovní Sestrou. Máš také pocit, že se tvou novou knihou završil jakýsi umělecký a snad i životní oblouk?

Mezi oběma knihami, které jmenuješ, jistě spojitosti jsou, domnívám se, že jsou ale hodně odlišné. Sestra je divoká, Citlivý člověk organizovaný. Chci umět samozřejmě obojí. Proto jsem po Sestře napsal Anděla, Citlivý člověk jde v téhle sevřenější linii. Nechce se mi to ale moc rozebírat, omlouvám se, obě knihy jsou běžně k dostání. Sestru jsem tehdy napsal za tři měsíce a asi čtrnáct dní nepřetržitého psaní. Tehdy mě potkal zázrak v podobě tříměsíčního stipendia. Vypadl jsem z Respektu a pustil se do toho. Teď jsem těch osm let chodil do práce, byl jsem novinář v Respektu a Lidovkách, teď jsem zas dramaturgem v Knihovně Václava Havla, kde jsem mimo jiné napsal stovky anotací na pořady, které tu dáváme dohromady, tak svoje věci píšu pomaleji. Žiju obyčejný život, mám rodinu a chodím do práce. Nejsem si vlastně nějakého oblouku moc vědom.

– Úvod románu trochu klame – putování herecké rodiny napříč Evropou brzy přechází v neméně dobrodružné, ale přece jen spíše venkovsky laděné křižování okolím městečka Poříčí nad Sázavou, tedy rodištěm Josefa Topola a krajem tvého dětství, kde jste s bratrem trávili prázdniny u babičky.

Nezlob se, ale teď protestuju. Neklamu čtenáře! Hrdinové, ta travelers herecká rodinka jedou autem přes Anglii, Francii, Německo, Holandsko … až do Maďarska s leteckou odbočkou na Ukrajinu, pak přes Slovensko odfrčej k Sázavě. Co je na tom tak zvláštního? Kolem Sázavy to znám od dětství. Použil jsem teda motivy, které mám v hlavě. Ti hrdinové knihy mají svoje předobrazy. Třeba takového rybáře Šupinu jsem fakt znal. I Ričiho a Komára znám. Komár bude mít teď přes léto u vody poblíž Chocerad takový menší grilbar. On totiž zbohatl. Monča z knížky je moje docela dobrá známá. Pokud tu knížku někdo dočetl, tak hlásím, že s Mončiným miminkem je všechno v pořádku.

– Většinu svých hrdinů jsi opět našel na sociální periferii, kde má lidské společenství převážně charakter rodový, kde vládne právo silnějšího a kde padají společenská tabu. O téhle „subkultuře“ se asi v žádné publikaci á la Kmeny nedočteme.

To se teda musím opět ohradit! Chceš říct, že moji známí a kámoši od dětství jsou nějaká periférie? Ne, popisoval jsem docela obyčejné lidi, kteří v Čechách žijí v každém městečku, vsi. Šikovné automechaniky, machry, kteří jsou, řekněme, neradi zaměstnaní někde natrvalo, vyhovuje jim domácí firma a co? Nebo třeba zahrádkáře pyšné na svou zeleninu, trampy, nadšené rybáře či lesní dělníky, kteří se tu a tam rádi ožerou, všelijaké kutily, celkem hodné holky, které ale občas dělají v borďasu… všude bydlí grázlové i pánbíčkáři, já takových obyčejných lidí znám docela dost. Nic zvláštního, nikdo zvláštní. Snad nejsem jediným takovým redaktorem pražského literárního časopisu, viz moje desetileté angažmá v Revolver Revue. Možná ale narážíš na využití metanolové aféry v knize, ano, alkoholici se skutečně dostávají na jakousi periferii, dno života. Ale snad se nedá říct, že by Citlivý člověk byla kniha příliš mravokárná.

– O téhle knize jsi prohlásil, že ses „k ní prohřbil“, a není divu – během posledních tří let z tvého života odešli otec, matka i mladší bratr. Pomohlo ti psaní vyrovnat se snáze s „odcházením“ svých blízkých?

Ale s tím se přece vyrovnat nejde. To je takový ten trochu kýčovitý názor, že se člověk s něčí smrtí „vyrovná“. Jak? A proč vlastně? Jsi snad zapřisáhlý nepřítel jizev a psychických zranění? Znáš někoho, kdo říká, že smrt někoho blízkého je v pořádku? Vlastně k tomu asi nemám vytvořený žádný názor a slova, kterými bych to vyjádřil, jsem dosud nedal dohromady. Jen mě trochu uklidňuje, že to se nejspíš nepodařilo nikomu.

– Vím, že nejsi přívržencem autobiografické literatury, avšak Citlivý člověk podle mě vykazuje poměrně vysokou míru osobně prožitého. Počínaje poříčskými kulisami a životním příběhem hlavního hrdiny konče, nemluvě o obecnějších motivech, jako je nomádský styl života, bratrský vztah či otcovství.

Sice říkám, že některé ty lidi znám a vesnice Ladova kraje mám prošlý tisíckrát, ale skutečně tam nic přímo autobiografického není. Já nemám ani řidičák a ten táta herecké rodiny přece řídí svou káru. Nemám syny ani jednookou ženskou… vím, že „já literatura“ sice existuje, zažívá právě ve Skandinávii, potom, co jim došly detektivky, obrovský boom, ale mně se to zatím vyhýbá.

– Jednou z nejsilnějších pasáží tvé nové knihy – kterou jsi jistě nikoliv náhodou zvolil coby ukázku na jejím křtu – je dialog hlavního hrdiny se starým Lojdou, jeho někdejším pedagogem na gymnáziu, který to za normalizace hrál na obě strany a svého neskrývaně rebelujícího studenta (prý v zájmu utajení důležitějších ilegálních aktivit) neváhal udat estébákům. Leckteré repliky, jež během rozhovoru zaznějí, ve mně evokovaly obraz současného Jáchyma Topola rozmlouvajícího s již nežijícím Egonem Bondym.

Omlouvám se, tak to ale nebylo. Zvolil jsem tu pasáž v zoufalství v tramvaji po cestě na uvedení knihy! Bodnul jsem prstem poslepu do stránek. Tak někdy ale čítám i bibli. Že by ta pasáž měla něco společného s Bondym, mě dosud nenapadlo, ale budu o tom tedy přemýšlet. Ale určitě jsem na něj při psaní postavy kapitána Lojdy nemyslel. Lojda má mladou milenku, která se vdává, a on si krátí čas chytáním nutrií postaru do sklopců. Není to žádný snílek a prokletý básník. Je to liška podšitá, co se se svou partou živil chlastbyznysem.

– V knižním rozhovoru s Tomášem Weissem (Nemůžu se zastavit, 2000) jsi o Bondym prohlásil, že byl v tvém životě klíčovou postavou a je ti úplně jedno, jestli byl konfidentem StB, což je téma, které v nedávné době opět přišlo na přetřes. Svůj názor jsi zřejmě ani po letech nezměnil?

Ano, Bondy pro mne byl důležitý, pro mě a spoustu dalších mladých, kteří za ním se svými texty chodili. Některé jeho sbírky, třeba Totální realismus nebo Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, považuju za úžasné, ať to byl práskač nebo nebyl. A není mi to jedno! Myslím, že to byl zlomený člověk a že ho fízlové prostě dostali. Je mi to moc líto. V nynějším vydání časopisu Babylon má o „případu Bondy“ výborný esej Petr Placák. Myslím, že v ní mluví i za mě.

– Podstatnou složku románu představuje trefný komentář k porevolučnímu vývoji u nás i ke společensko-politickému dění v současné Evropě, zahalený ovšem do ironického a groteskního hávu. Měla by se vůbec umělecká literatura vyjadřovat k aktuálním problémům přímočaře a s patosem, jak to činí kupříkladu Šindelkova Únava materiálu, ověnčená letos cenou Magnesia Litera za prózu?

Tuhle Markovu knížku jsem bohužel nečetl, ale napravím to. Nedokážu říct, k čemu a jak se má literatura vyjadřovat. Nedokážu o tom moc ani přemýšlet. Vždy mi záleží na tom jednom, autentickém výkonu, na té konkrétní knize. Jak se to podařilo napsat či nepodařilo.

– Své rukopisy hojně přepisuješ a seškrtáváš, Citlivý člověk podle tvých slov tímto způsobem zeštíhlel o osmdesát až sto stran. Obracel ses při psaní svého románu k někomu o radu, tedy vyjma redaktorky Torstu Evy Lorencové, která figuruje v tiráži?

Chladnou zemí jsem taky mohutně seškrtal. Závidím lidem, co dokážou psát na jeden nádech, na jeden zátah, ta moje pomalost mě trápila i v novinách. Třeba v Respektu přijel Marek Švehla z reportáže, sedl si a napsal ji. To i Čapek kdesi píše, že novináři to má trvat asi tak dlouho, jako když tu věc vypráví… no snad trochu déle. To mě pořádně vyděsilo. To já pořád škrtám a škrtám. Až mě to někdy i snad baví. Ano, a právě s Edgarem jsme si posílali spoustu mejlů, to byla radost. Hodně mi pomohl třeba v otázce, jestli rozjet tank nebo spíš nerozjet… My jsme s Edgarem trochu skrytí militaristi. V Chladnou zemí jsme si zas rádi psali o typech bunkrů. A ještě jedna věc: v Citlivém člověku je dost důležitý Josef Lada a vyprávění o Mikešovi. Tedy něco, co saje úplně každé české dítě snad s mateřským mlékem. Dokonce někdy tvrdím, že Citlivý člověk je druhý díl Ladovy knihy o kocourku Mikešovi. Takže mě zas ohromně bavilo, že Edgar je Holanďan a tohle vůbec nezná. A přesto má chuť číst dál! Vyzkoušeno na Holanďanovi… dál před vydáním četli knihu spolupracovníci Torstu, Ivo Říha a Bára Čiháková. Mohl jsem se s nimi o textu bavit, zajímalo mě, kdy něčemu není rozumět nebo je ten text mdlý. A taky při krácení nutně vzniká spousta chyb. Zapomeneš, že Ričiho jsi z auta vyškrtl, takže deku do auta musí dát Kája. Že Afrodíté se převlékla z elasťáků do tepláků a hnidopišský čtenář pak užasne, v jakém odění pak pobíhá po pažitu. A tak jsi šťastný, že tu chybu někdo včas objeví. Takových věcí je na stovkách stran vždy dost, a když ty logické věci nedrží, tak je text nedůvěryhodný. A to bych vskutku velice nerad.

– Není vlastně pravda, že se na novou knihu Jáchyma Topola čekalo osm let. Loni vyšel v edici Revolver Revue výbor tvých raných textů z let 1980-1984, který sestavil Marek Vajchr, pojmenovaný příznačně Děsivý spřežení. Příznačně proto, neboť jsi kdysi řekl, že tě tehdejší vlastní texty děsí. Což se potvrdilo i na tvém nedávném čtení ze zmíněného výboru, kde ses zdráhal ze svazku svých juvenilií cokoliv přečíst.

Ano, nerad čtu své staré věci. Ne snad, že bych se vždy vyděsil, to jen u některých těch textů, spíš se prostě necítím dobře. V hlavě mi to totiž šrotuje a hned bych ty texty přepsal. Myslel jsem, že to půjde bohemistům přísně ze studijních důvodů přečíst, ale nešlo to.

– Ale samotný akt autorského čtení už ti zjevně těžkou hlavu nedělá, ono početné publikum složené převážně z mladých studentů bohemistiky sis rychle získal svým nenuceným projevem, v němž se mísila hravá lehkost s didaktickou naléhavostí. Chvílemi to připomínalo spíše přednášku na téma underground a samizdat – že by vliv tvého několikaletého působení v roli šéfdramaturga Knihovny Václava Havla?

Autorských čtení už jsem pár zažil, to ano. V Knihovně Václava Havla ale nemám přednášky, to bych nezvládl, nejsem učenec. Myslím, že jsem se se studenty při setkání, které uvádíš, bavil docela obyčejně, o věcech, které snad aspoň trochu zná každý maturant. Ptali se na samizdat, underground, no, tak já jsem byl u toho. Po takových výkonech, které k mé radosti lichotivě označuješ jako nenucený projev, si ale často připadám, jako bych přeházel písečnou hromadu.

– Kritiky a recenze svých knih prý nijak nevyhledáváš, ale vydání sborníku studií věnovaných tvému dílu (Otevřený rány, 2013, ed. Ivo Říha) jsi jistě zaregistroval. Jaký je to pocit, být nejen součástí maturitních otázek z češtiny, ale dokonce i objektem zájmu literární vědy?

Recenze mě zajímají, uvědomuju si, že napsat dobrou recenzi je opravdu pracné, je to dílo mizerně placené, prchavé, celkem tedy spíš nevděčné. Máš pravdu, že po vydání Chladnou zemí jsem před většinou recenzí, ne před všemi, raději spíš zavíral oči. No, jako autor právě vydané knihy jsi asi nějakou dobu trochu křehký. Ale já už jsem teď docela otřískaný, nikdo mě moc nerozhodí. Co se týče faktu, že jsem též objektem zájmu literární vědy, nyní jsi mne konečně donutil se zardít. Jsem tomu totiž rád a vážím si toho.

Existuji, jen když píšu

rozhovor s Petrem Hruškou, Týden, 02.05.2017, č. 19, str.71

Na křtu knihy Citlivý člověk vyzpovídal JÁCHYMA TOPOLA básník Petr Hruška. Občas se u toho ošíval.

– Mám pocit, že ses s novým románem nějak mordoval. Že to bylo namáhavější než jindy.

Mordoval?

– Že ses s ním trápil. Dřel, přepisoval, že sis myslel, že to nedopíšeš

To byla spíš radost. Když spisovatel u psaní moc trpí, nemá to dělat. Trpěl jsem tak akorát. Na vnitřní muka moc nevěřím, já se při psaní téhle knihy i strašně chechtal, ale je pravda, že moje metoda tvorby je nepřetržité přepisování. Proto jsme hrozně trpěl jako novinář, protože jsem články pořád předělával. A přitom Karel Čapek tvrdil něco, co mě jako novináře vyděsilo – že článek se musí napsat asi stejně rychle, jako bys ho vyprávěl. Já jsem přepisovač, i když první kritici o mně říkali, jak je to autentické a spontánní psaní, ale já texty přepisuji i šedesátkrát.

– Sázíš slova přímo do počítače?

Přepisuji i vydané knihy (ukazuje román Citlivý člověk opatřený množstvím škrtů a poznámek). To jsem se ve vlaku chystal na ostravské uvedení a román už trochu předělal.
Se staršími knihami mám hrozný trápení. Když je čtu, pořád mě napadají nové variace.

– Neodpověděls mi. Píšeš napřed rukou, nebo rovnou do počítače?

Mám popsaný i ruce (ukazuje je), beru to trochu jako deviaci. Mám pocit, že existuji, jenom když píšu, takže mám pořád strašně notýsků. Píšu sice do počítače, ale předchází tomu hrozně moc čmárání.

– Píšeš ještě básně?

Nevím, jak to mám vysvětlit zrovna tobě, básníkovi. Ale jeden z důvodů, proč jsem začal psát prózu, byl, že jsem nechtěl být básníkem. Mně to přijde takový divný.Třeba když se říká: Ten chlap je básník. (Hruška se mračí, publikum se směje).Ten chlap je prozaik.
Jo, to je dobrý! Podívej, napsat dobrou prózu, to mi připadá jako rozmlátit kámen, obrovský šutr. Báseň, to je ale jen, jako když dejcháš.

– Takže nepíšeš básně.

Občas jo, ale nechci z nich teď dělat knížku.

– V souvislosti s tvou novou knihou jsem se několikrát setkal se spojením politický román. Je to politický román?

Na zadní straně obálky je to napsaný: „Topolův politický román ze současnosti.“ Já politiku nenávidím, a tohle je podle mého názoru hlavně román ze současnosti. Vždycky prskám, když slyším různé autory, jak mluví o „nezachytitelnosti překypující současnosti“, že prý nejde popsat. Ale jde. Byl jsem teď ve Zlíně a v Opavě, a za ty dva dny viděl tolik věcí a potkal tolik lidí, že by z toho byla nová sága. A tak to mám každý den.

Naděje je v tom, že žijeme

rozhovor s Ondřejem Nezbedou, Host, 10.05.2017, č. 5, str.10

S Jáchymem Topolem o Citlivém člověku, smrti blízkých, Rusku a naději. Výstřižky a poznámky k novému románu sbíral posledních pět let po nemocnicích, když mu umírali bratr, otec a matka. A pak přišlo uvolnění, během něhož vychrlil karnevalovou grotesku Citlivý člověk. Rodina kočovných herců se v ní vydává hledat svobodu napříč Evropou, která si prožívá delirium tremens — útok na klub Bataclan, Novorusko, prezidenta Zemana, výjezd Nočních vlků – Jako kdyby smysl dával už jen pobavený škleb.

– Není Citlivý člověk — i přes tu spoustu groteskních scén — v podstatě zoufalá kniha?

Zoufalá?! Proti tomu se ohrazuju. Já jsem se při tom psaní strašně smál.

– Při čtení Haška se taky směješ, ale zároveň tě mrazí. Už třeba ta scéna, ve které vyprávíš o Zemanově vizi České republiky jako zóny mezi Čínou a Ruskem — nikdy se tu nebude válčit, protože si tady Rusové a Číňané udělají lunapark. Budou sem „jezdit na kaníkuly a prázdniky a bude tu spousta grilobarů, lyžovaček, kolumbárií, sálů voddechu a taky heren a kasin“. Ono už to tak trochu je, ale srandovní to moc není.

Je to realistická vize Miloše Zemana. Musím se přiznat, že beru do určité míry jako své selhání, že se mi do té knihy dostal. Bylo to proti mé vůli, ale nemohl jsem si pomoct, je to mytologická postava. On je tak neuvěřitelnej, tak neuvěřitelně sprostej, neuvěřitelně strašnej, že jsem si nemohl pomoct. Zároveň bych byl nešťastnej, kdybych napsal jen politickou satiru.

– Mimochodem, jak na Zemana vlastně reagovat, aby se to ve výsledku neobrátilo proti tobě? Aby té kritiky nevyužil?

Zbývá jen to, co říká náš soused z Hrusic. Že Zeman umře. Je hrozný to říct, ale je to tak. On se vypíjí. Kdyby nás táhl k Rusku ještě dalších pět let, tak je to tragédie. Zmínil jsi Jaroslava Haška, kterej tuhle krutou komediálnost uměl dokonale popsat, ale Miloš Zeman je až za. Představa státníka, kterej jde z ruskýho mejdanu vožralej a motá se mezi korunovačníma klenotama, to by ani Haška nenapadlo. Zeman je vyvřelina nejpustšího češství. Někdy dráždím starší kamarády, že to byl on, kdo definitivně zničil underground, protože být vožralej, být divokej, být rouhačskej, to byla výsada androšů kolem Jirouse a Brabence. Tehdy to bylo osvobodivý a radostný, ale dneska už to nejde. Vždyť Zeman ničí i sprostou mluvu. Sprostota je úchvatná, osvobozující. Když Nezval napsal paján na slovo mrdat, bylo to krásný. Já si na to nepotrpím, ale vulgarita má svou očistnou funkci. Zeman i tohle ničí.

– Zároveň je to jedna z mála věcí, které na něm jdou ignorovat, ne?

Jasně, nejhorší je jeho nekritická vazba na Rusko. Ale to není jen Zeman. Včera jsem četl rozhovor s Ivanem Bartošem, šéfem Pirátů. Mladej, bezvadnej, dokonce jsem s ním trochu sympatizoval. A pak se dočtu, že je pacifista a že si není jistej, jestli má Česká republika být v NATO, a rozšafně uvažuje o tom, že by bylo dobrý udělat o tom referendum. Další zneužití. Piráti přece byli bojovní, svobodomyslní, divoký… a Bartoš je pacifista. Kdo dneska neví, že když nebudeme v NATO, tak jdeme do Ruska, je idiot. Někdy si říkám, jestli se ještě nedožiju něčeho podobnýho, co se stalo v roce 1948. Nebo po roce 1968, kdy se národ záhy podvolil. Tohle je temný, uznávám.

– Při čtení tvé knihy jsem měl dojem, jako kdyby realita už nešla uchopit jinak než jako temná groteska. Že už se nad ní jde jenom pobaveně ušklíbat. Jak ta kniha vznikala?

Literární kritik Josef Vohryzek jednou o mojí novele Anděl napsal, že je pro mě charakteristický takový škleb, a potom se mnou i dlouze mluvil o tom, že je to terapeutický. Něco na tom asi bude. Protože těch posledních tři až pět let, kdy jsem to psal, mi umřeli brácha, táta a máma a všechno to leželo na mně. Navíc umírali dlouho, byly to zadržovaný smrti. Jezdil jsem furt do nemocnic, naděje, nenaděje, oživovací přístroje, tátovi dělají tracheotomii, bráchovi ji dělat měli, ale už byl tak slaboučkej, že předtim umřel… Takže já jsem tuhle knihu, nekecám, dělal ve svý hlavě a s pomocí bilionu zápisků po nemocnicích. Trávíš v těch dlouhejch chodbách hodiny a hodiny, furt na něco čekáš, furt okolo tebe kličkuje personál. Mám prošlej Motol, zdraví mě Na Františku, usmívaj se na mě Pod Petřínem, pořád jsem lítal na Karlák za tátou, za bráchou do Vojenský nemocnice, do plicního sanatoria za Prahou, vozil mámu na bezpočet vyšetření do Krče, měnil s ní eldéenky, všude mě znaj, u Boromejek v Řepích, v léčebně ve Vršovicích, než teda všichni umřeli, bylo to nekonečný, kolikrát mě napadlo, že tam sebou někde sám seknu.

– Jak se to promítlo do té knihy?

No prožíváš tyhle hrozný věci a furt to jede. Je to matroš. Těch groteskně temných situací okolo umírání bylo strašně moc. Třeba když jsem doma našel mámu mrtvou a musel zavolat policajty. Zůstal tam se mnou policajt, kterej byl z toho mrtvýho těla úplně vyděšenej a furt mi vysvětloval, že musí přeměřit pokoj. Máma tam ležela na podlaze, on krokoval ten pokoj a dal mi do ruky podržet vytahovací metr. Nakonec mě tak naštval, že jsem ten metr pustil a on ho pinknul do hlavy. Bylo to strašně za… Za hranou, za vším. Nebo když měli mámu odvézt, přišli dva detektivové, chlapíci třicet nebo čtyřicet let, ramenáči, „my ty Psí vojáky známe“, tvrdili. A teď se stalo, že ulice U Lužického semináře, kde máma bydlela, byla obšancovaná jinejma policajtama a zátarasama, protože zrovna přijel čínskej prezident, takže se tam nemohl dostat pohřebák. Ti detektivové mezitím rozprávěli, že mají nařízeno, aby — pokud někdo vyvěsí tibetský vlajky z okna — šli k nim domů a žádali je, ať to sundaj. Ale oni dva „že to teda rozhodně dělat nebudou!“. A do toho přišla paní Šafránková, anděl, kterej se o mámu staral, a ta říká: „No jo, ale my ty Číňany potřebujeme. Vždyť ta naše republika je tak malinká.“ A já, poučenej Respektem, odvětím: „Ale paní Šafránková, my nejsme malinký. My jsme dvířka k půlmiliardový EU!“ Nebo když umřel brácha, tak to zase vyšetřovali jako vraždu, protože zemřel mladej ve 43 letech a doma, vsedě. To ti taky pomůže.

– Jak to pomůže?

Vnese to do tý tragický situace komiku. Když jsme s osiřelýma Psíma vojákama, Hazukou a Skálou, vyklízeli bráchův byt, chtěl jsem si vzít jeho stůl. Vynesli jsme ho na chodbu a tam ho během minuty někdo ukradl. Zažíval jsem během těch posledních let tisíce takovýchhle událostí. Bylo to strašně náročný, ale musím přiznat, že jak rodiče umřeli, strašně se mi ulevilo. Najednou jsem všechno, co jsem si psal nebo sumíroval celý ty roky, dal s novou energií dohromady do tohohle románu.

– V čem se ti po smrti rodičů ulevilo?

Že se netrápí a já už se taky netrápím. Roky jsem zažíval bičování, kdy jsem si přál, aby už rodiče zemřeli. Trvá roky, než člověku dojde a připustí si, že chce, aby jeho blízcí zemřeli a už se netrápili. V Německu o tom dokonce vyšla kniha a stal se z ní bestseller, jmenuje se Mami, už umři. A teď se s tím musíš nějak vyrovnat. Děsíš se a zároveň se na to těšíš. No a když zemřeli, najednou jsem zjistil, že mám každej den třeba až dvě hodiny času. To jsem několik posledních let neměl. Rodiče mi pořád volali a potřebovali s něčím pomoct. Všechno bylo na mně, třeba vyměnit klíč u schránky. No já mám malý děti, chodím do práce, jak to mám stíhat… Prostě jsem zažíval to, co celá moje takzvaná sendvič generace, která má malý děti a do toho nám umírají rodiče. Ale já jsem tím prošel! Dalo mi to strašnou sílu tu knihu dodělat.

– Takže jsi materiál na tu knihu sbíral poslední tři roky a pak ji ze sebe vychrlil?

Ve skutečnosti jsem ji psal asi pět let. Sbíral různé zápisky a poznámky. Ale až po smrti rodičů jsem se dokopal do spisovatelskýho rytmu, kdy píšeš šest nebo sedm hodin v transu. Některé kapitoly jsem přepsal padesátkrát, osmdesát nebo devadesát stran jsem škrtnul. Píšu stylem bobr — porazím strom a pak ho okoušu na sirku.

– Co jsi vyhazoval?

Obrovské kusy dialogů, kdy jsem třeba z hovorů Šupiny a Napalma nechal jen kousíček. Co je ale důležitý — mě to strašně bavilo psát. I ty postavy ožralů. Jsem strašně šťastnej, že jsem stihnul tu zvláštní dobu předtím, než český hospody zničila televize. Než zničila ty hospodský řeči. Dřív jsem jezdil na čundry do Beskyd, a když jsem slezl z kopců, obešel jsem svoje oblíbený tři knajpy a vedl řeči s těma chlapama, jak jim kočka uvízla ve vikýři a podobný kraviny. Tohle za mýho života vymírá. Ale nebudu stařecky hořekovat, tak to je. Když jsem byl mladej a někdo si přisednul, taky jsem utíkal, protože jsem si chtěl číst Baudelaira, protože jsem nevěděl, jak jsou ty hovory cenný.

– Příběh tvého románu se nejprve rozkročí přes celou Evropu. Začíná v Anglii a Francii, rychle se přesune přes Budapešť někam na východ, do smyšlené Ajvarské republiky, ale pak se rychle vrací do Čech. Co tě přimělo vrátit se tak rychle zpátky?

Rád bych vedl takový ty spisovatelský kecy, že si to musí každej sám… ale já ti to řeknu. Já jsem chtěl, aby ten Táta byl o dost starší než jeho žena Soňa, která je dítětem sametový revoluce.
Jsou to lidi, který velmi rychle nasajou svobodu, umělci, zběsilci. Obrážejí divadelní festivaly a poutě, vlastně jsou to takoví traveleři. A teď je vidět, jak s tou svobodou naložej…

– Ale oni přece moc svobodní nejsou. Táta udělá hrubou chybu a pak už jsou ve vleku událostí a musejí neustále před něčím prchat.

Protože se tím vyhýbají vězení.

– A co pro tebe tedy ztělesňuje ten jejich vztah ke svobodě?

Hele, vždyť to je zábavnej román, proč by měli něco ztělesňovat? Podle mě je na tom všem nejdůležitější, že Táta ty svoje kluky neopustí. V tom je to i moralistickej román. Hlavní ale je, aby se u toho čtenáři bavili.

– Spousta těch groteskních výjevů vychází ze skutečnosti — metanolová aféra, Novorusko, pařížský klub Bataclan. To jsi použil záměrně, nebo ti to prostě do toho románu vlezlo?

Skoro všechno, co je v té knize, se stalo. Není tam nic, co bych si úplně vycucal. Mám strašně moc výstřižků z novin. I ty vesnice od nás ze Sázavska — Městečko, Poříčí… znám tam každej šutr. Třeba ten růžovej bordel tam je. Jel jsem jednou ráno kolem na kole a vidím nápis „Hodina lásky“ a pod ním dvě holky rozvěšujou podprsenky. Tak jsem si tam sednul na kafe a ony na mě hned: „Čau, co ty tady…“ Skoro všechno v té knize má reálný základ.

– Nestává se právě díky tomu ten román politickou satirou, které se bráníš?

Ale já se nebráním, jen chci, aby to bylo víc než nějaká satira. Aby to fungovalo i dvacet let po Zemanově úmrtí.

– Všiml jsem si v rukopisu hlášky „sorry teda“. Tím jsi narážel na Babiše?

To je ve scéně, kdy Šupina čelí útoku zahrádkářů a ti na něj řvou: „Rozšlapal jsi nám záhony, konývky…“ a Járin odpovídá: „Sorry teda!“ Po tom, co Babiš tu hlášku pronesl, jsem to ale těsně před vydáním přepsal na „Sorry jako“. Vím, že se tím podbízím už moc, ale jak už jsem říkal — vždyť je to sranda. Pro mě je to opravdu hlavně humoristickej román.

– Komplex ze Západu Co nejde v tvé tvorbě — a platí to i pro Citlivého člověka — přehlédnout, jsou neustálé odkazy na Východ. I Tátův bratr je v podstatě Rus nebo aspoň mluví se silným ruským přízvukem. Čím tě Východ tak fascinuje?

Já ani nevím. Naposledy jsem byl v Bělorusku, protože mi tam vyšla kniha Chladnou zemí, tak jsem zase jel na Východ. A tam prostě za pár dní zažiješ, co tady za rok.

– Co jsi tam zažil?

Jedeš do Vitebska, ubytuješ se v hotelu, najednou přijde KGB, zatkne autora Serhije Žadana, který měl číst s tebou, a odvlečou ho. Kamarád Djadja Tolja se mezitím těší, že přijedeme, tak jde s kamarádem na zamrzlou Dvinu, nachytají štiky a večer ve svým bytu v paneláku připraví šči. Pak se stěhujeme do jinýho paneláku, odkud před čtyřmi lety utekla rodina a všechno tam od té doby zůstalo, jak bylo — hračky, nádobí… a tam bydlíme. Jedeš tím setmělým, zasněženým Běloruskem tři sta kilometrů po stopách Napoleonovy armády a vidíš tu tmu a ty paneláky a na nich obrovský nápisy „Geroism sovietskego naroda bezsmiertny“. A říkáš si: „No ty vole!“ Vrátíš se, Serhije mezitím pustili, máte spolu čtení, sranda, legrace. Pak jedu na letiště a říkám si, ještě že už je to za mnou. A tam stojí krásná důstojnice, třicítka, fakt pěkná, a najednou se tě ptá: „Pane Topole, jak to, že jste nespal v tom hotelu?“ A ve mně ožijou starý instinkty, jsem najednou takhle malinkej. Vím ale, že se mi nic nestane. I kdybych nějakou dobu byl vyslýchanej běloruskou KGB, tak se určitě vrátím. Ale teďka máme demonstrace v Moskvě, Minsku, válku ukrajinsko-ruskou, je to realita. Jezdci Bélialovi se zase hnuli, protože nic jinýho neumějí… A ještě jeden zážitek ti řeknu, ten už se ale stal tady doma. V Národním divadle jsem měl čtení se Světlanou Alexijevičovou. Donesl jsem jí ukázat knížku Moje ves lehla popelem, kterou jsem si koupil v antikvariátě asi za devět korun. Je to fascinující vyprávění běloruských vesničanů — částečně jsem podle toho napsal Chladnou zemí — o takzvaným „Plan Ost“. Tehdy už na území Ukrajiny a Polska byli vybiti Cikáni a Židi a teď se začalo s vybíjením Slovanů. Jako my měli Lidice, tak oni měli pět tisíc takhle vypálenejch a vyvražděnejch vesnic, statisíce vesničanů umordovaný, povražděný. Strašlivá věc na tom je, že ti vrazi často pocházeli ze sovětskejch republik: byli to Poláci, lidi z Baltu, Rusové, protože se mezi sebou nenáviděli. Byly tam dokonce dvě divize ze Slovenska.

– Kam tím míříš?

No že je to strašlivý, ale druhá světová válka, kterou na Západě máme dávno v muzeích, je v Rusku pořád smrtonosný politikum, když ti někteří vrazi vesničanů byli Sověti a někteří dosud žijou. Je to pořád tabu. Já jsem Alexijevičové ukazoval tu knížku a ona mi říká, že tohle je kniha jejího mládí a patří k jejím inspiračním zdrojům. Bylo to úžasný setkání. A kam tím mířím? Že ta východní Evropa ve mně furt je. Ruská literatura, Bunin, Čechov, Babel, na tom jsem vyrostl. Pak se k tomu přidal Varlam Šalamov.

– Co Sorokin? Ten mě při čtení tvé knihy napadl.

My se Sorokinem se dokonce známe. Měl tu čtení, oceňuju ho. Ale na mě je příliš… on je mnohem modernější.

– Narážíš i tím titulem na motiv zbytečného člověka ruské literatury? Jak jsi to myslel?

Tak to už je velice politický, nechal bych to tak podprahově, napsal jsem román, ne politickou proklamaci. Ale to chvění, že v Rusku pro zbytečné lidi byl gulag a vyhnanství a smrt, to v tom je. Původně byl zbytečný člověk — líšnij čelavjek — v ruské literatuře ten snílek, šlechtic, kdosi poetický, nepraktický, Oblomov, samozřejmě Oněgin, hrdinové Dostojevského… ale tohle po bolševické revoluci často znamenalo odsudek smrti. To staré archaické, vlastní všem kmenům a tlupám — Kdo nejde s námi, jde proti nám.
V té dávné Sestře jsem si s tím hrál takhle: „Kdo nejde s námi, jde proti nám a bude zabit či převychován.“ Heslo totalitářů. Platí to v dnešním světě a kde? Pořád je to otázka života a smrti, bohužel. A když si dovolím maličkou osobní zkušenost, tak ty ruské, pardon, sovětské tanky jsem jako dítě v osmašedesátém viděl velice zblízka, první estébácká fackovačka a osumačtyřicítka čili uvržení do cely v sedmnácti, tak kdo by se divil…

– Chápeš po tom všem sentiment k silnému Rusku, který se v české společnosti projevuje? Naposledy během konfliktu na Ukrajině…

Je to něco, čemu hluboce nerozumím. Chápu, že je to v rodinách komunistických funkcionářů. Ani za mýho mládí jsem ale neznal lidi, kteří by měli rádi Rusko, s výjimkou nás všech, kteří jsme četli ruskou literaturu. Pochopil bych to v roce 1948. Bylo po válce, lidi byli zmatený, zraněný mnichovskou dohodou, a tak otočili na Východ. Ale nevěřím, že by byli slavjanofilové. A po roce 1968 už to vůbec nechápu. Vždyť tady kromě kariéristů a placenejch sviní nebyl nikdo, kdo by chtěl patřit pod Rusko. Možná žijeme jen v nějaký internetový sféře poničený ruskejma trolama. Protože jinak nechápu, kde by se to v těch českejch lidech vzalo. Myslím, že u spousty z nich to může být něco podobného jako u Zemana a Klause — takovej komplex ze Západu. Nevěřím ale, že je to výraz širokejch českejch vrstev. Nemůžu tomu uvěřit.

– Radši zpátky k tvé knize. V čem vidíš naději pro její hrdiny?

Naděje je, že žijou. Že to pokračuje.

– Ale zároveň pokračuje ta hrůza.

A i ta naděje. A v tom je to hezký. Že jsou spolu, že Táta ty svoje kluky neopustí. Já jsem vlastně tak dlouho nic nevydal i proto, že jsem byl se svýma dětma. Nechtěl jsem o to přijít. Všechny ty věci jako chození do školky si moje holky pamatujou. Třeba jak jednou ráno na stromě visela bota. Ta rána, kdy se kolem sebe motáte v koupelně. Jsem šťastnej, že jsem tohle neprošvih. I proto jsem do tý knihy nacpal tolik něhy. Teda aspoň doufám. Pro mě to není obraz pesimismu, taky k němu nemám důvod. Zatím mi žádnej tank nohu neujel. Žiju furt ve výsadní zemi. Původně jsem měl dokonce skutečně temnou, alkoholickou verzi tý knihy, ve který se párala břicha a vraždila nemluvňata. Ale pak jsem vystřízlivěl a začal jsem to přepisovat. A čím víc se mi to pročišťovalo, tím víc jsem chtěl, aby v tom byla naděje.

– Přitom jedna z tvých postav pronáší větu: „To, že je Ďábel, ještě neznamená, že je i Bůh.“

A dodává: „Bohužel to není takhle pravidelný.“ No samozřejmě že když Bůh stvořil dobro, tak musel stvořit i zlo, to je jasný. Ale v jednom dialogu taky píšu: „Naděje ti nevoní, co? Ale je.“
Těch groteskně temných situací okolo umírání bylo strašně moc. Pro mě to není obraz pesimismu. Zatím mi žádnej tank nohu neujel. Žiju furt ve výsadní zemi.

Odcházení vybroušených jazyků

diskuze Aleše Merenia – Sylvy Ficové – Patrika Linharta – Evy Klíčové, Host, 15.06.2017, č. 6, str.50

Čtenáři Sestry tvořili v devadesátých letech vlastně takový čtenářský kmen. Kmen se po léta ředil a rozrůstal a náčelník Jáchym Topol se nakonec stal dost možná jediným autorem, který devadesátkám vtiskl sugestivní literární tvář. Po téměř deseti letech přichází s románovou novinkou Citlivý člověk. Kniha, nad kterou se v médiích zatím pochvalně mručí, se však v následující diskusi jeví spíše jako artefakt ze vzpomínek a (trochu nepřiznaně) nenaplněných očekávání.

AM: Tak se tedy do toho obujeme.
Já s tou recenzí mám zásadní problém, a to ten, že s ní skoro nemám v čem polemizovat. Při čtení jsem zažíval podobný pocit. Je to ten stále stejný Topol, ale doba se posunula jinam a ten text mluví trochu do prázdna, nebo někam do minulosti. Dělalo mi hrozné obtíže se do toho začíst. Podle mého soudu je to nejslabší kniha, kterou kdy napsal. Bohužel. Z mého pohledu by tedy mohlo být zajímavé začít debatovat o tom, proč tento román vlastně ztroskotává, i když je napsaný tím topolovsky zaumným jazykem. SF: Přiznám se, že se mi při čtení recenze – a předchozího Alešova odstavce – notně ulevilo, už jsem si říkala, že je v nepořádku něco se mnou jako čtenářkou, která se ráda drží pravidla padesáti stran. U této knihy jsem navíc měla pocit déjá vu, které pěkně odpovídá aktuální výstavě Kmeny 90 v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu i s tím Černého růžovým tankem před Červeným kostelem v centru města.
Celou dobu jsem si říkala, v čem je vlastně ten „trabl“. V ději? V překonaném jazyce? V délce?

Pro mě je to jedno z největších čtenářských zklamání, včetně toho, že člověk nemůže nevědět, co všechno Jáchyma Topola potkalo v posledních letech, tedy ztráta bratra i rodičů. Zároveň když si řeknu, že toto je nějaká slaboučká kniha, tak ve srovnání třeba i s oceňovanými tituly, například Šindelkovou Únavou materiálu či Jezerem Biancy Bellové, je to vlastním literárním vyjadřováním a soudržností poetiky úplně jiný vesmír. Někde se přesto stala chyba.

AM: Myslím, že jsi to v recenzi pojmenovala. V tom textu z Jáchyma Topola zbyl vlastně jenom jeho nezaměnitelný jazyk, to jeho jedinečné vidění světa, jasně identifikovatelná autorská metoda. Jenomže, na rozdíl od Bellové a Šindelky, je to jazyk, který se už zahnízdil, už to není objev. A kromě toho, na rozdíl od obou jmenovaných, Topol rezignoval na vyprávění příběhu, rezignoval na ústředního hrdinu, který by dílo mohl nějak scelit. A pak si ani nevybral konkrétní téma, je to taková rozbředlá epická freska, kde vypravěč těká odnikud nikam. Proto se to tak špatně čte.

PL: Mám oproti jiným výhodu, četl jsem z Topolova díla jen tři knihy a Citlivý člověk, mi tedy nepřijde jako ohraná deska. Navíc přiznávám, že mě Topolova literární bravura zpočátku vadila, ale čím víc mě během čtení nudil příběh, tím víc jsem se nořil do jazyka.

AM: Ten jeho styl není ohraný, pořád člověka přitahuje. Jenomže sám jazyk nemůže nést třísetpadesátistránkový román. To prostě nedokáže. Nemůže „odehrát všecky role“ – zastoupit příběh, nahradit postavy (ty tam nejsou vlastně žádné), opracovávat nějaké téma. Prostě ta kniha ukazuje autorovu schopnost psát, ale zároveň upozorňuje, že si za těch osm let, kdy si dal pauzu, nějak přeležel ruku a začal střílet mimo terč.

PL: Ovšem kdyby střílel do terče, žádná z postav (ať jim říkáme jakkoli) by to možná nepřežila. Nemohl jsem ten román přečíst kontinuálně, strašně mi vadila ta přemíra chtěné akčnosti, skoro jako hra na nějakou americkou drsnou školu tvůrčího psaní.

A příznačná je i romantická stylizace těch alkoholiků, nemakačenků, tuláků, zlodějíčků. Není to už trochu literární klišé? Kýč?

SF: Mně to přijde trochu jako millerovskoburroughsovská hra: proud řeči bez uvozovek, postavy se vynořují a zase mizí nebo jsou rovnou smetené z cesty, všechno je marnost přikrytá oparem z drog a chlastu. Proč ne, v době, kdy se takto psalo, takový text mohl působit a taky působil jako zjevení. Co ale s takovou stylizací dnes?

To jsou padesátá léta. Být svobodný znamenalo být trochu na něčem závislý, i když u nás to byla hlavně hospodská, pivní kultura Hrabala, undergroundu.

SF: Možná je to zásadní slovo recyklace. Jak píšeš i v kritice: recyklace obrazů, situací v jiných kulisách a hlavně pocitů, které se za ty roky jen zahustily, zahořkly a ztěžkly, až jsou neúnosné, možná i pro autora. Neschopnost (nemohoucnost?) odrazit se k něčemu jinému, nedej bože novému, k něčemu, co má přesah, až zůstane jen jakýsi škleb, který sice můžeme vykládat jako ironické špílce do vlastních řad, který mi však spíš připadne jako projev bezradnosti, až zoufalství.

Trochu to připomíná případ Emila Hakla. Oba jsou staří mistři, kteří se však rozešli se světem, buď mu přestali rozumět, nebo je přestal zajímat. Zbyl jim ten vybroušený jazyk, ale už málo energie pro nějakou vizi. Zároveň Topol dělá to, co jeho mladší kolegové – v první řadě reagují na mediální realitu, což dělají na sociálních sítích statisíce lidí denně včetně všelijakých konspirátorů. Měla jsem pocit, že i Topol chce být najednou také podobně nekorektní a rozdat si to se vším, co ho štve, od Zemana po „agresivní“ feministky. Trochu mi to připomnělo Alexandra Vondru a jeho nedávný „nekorektní“ televizní výstup, kde někdejší disident a bojovník za svobodu najednou trpí tím, že města „ovládají“ vegetariáni, cyklisti, homosexuálové… Když takhle mluví „liberálové“ devadesátých let, tak je z toho zcela patrné, že ty devadesátky patří do mentálního muzea stejně jako Sylvou připomenuté Kmeny 90 – konkrétně brněnská výstava působí opravdu trochu jako vetešnictví, do něhož se rozhodně nechcete vrátit.

SF: Možná je to jen moje zdání, ale nepostihuje to ustrnutí spíš „mužské autory“?

Zdání to asi není. Jsou trochu zahořklí, protože je to generace, která si svobodu představovala jinak, nějak více v souladu se svým naturelem a životním stylem, ale teď by ji dokonce chtěli najednou i ti vegani, nekuřáci, cyklisti, desítky dalších menšin i upozaděných většin, což asi nějak komplikuje svobodu heterosexuálního kuřáka, který popojíždí autem v koloně někam na klobásu.

AM: Já mám pocit, že hlavní problém té knížky je v tom, že autor hrozně moc toužil napsat něco současného, nacpat tam všechny ty Zemany a francouzské herce v ruských službách, válku na Ukrajině, Islámský stát, uprchlíky… Celou tu mediální realitu, v níž žijeme v posledních letech. Jenom mu nedošlo, že tento typ chaosu je prostě jiný, než byl ten porevoluční, kdy on sám byl jedním z té nově nastupující generace, která chtěla účtovat s komunismem a přinášela svobodu. V této knize žádný podobný pozitivní vítr není, žádný nový étos, který by člověka chytil za srdce. Naopak, z textu je cítit, že autor neví, jak současnost vlastně pojmout. Co z ní vytáhnout a na co se zaměřit. Proto se rozjel do epické šířky, která ovšem nemá žádné vnitřní opodstatnění.

PL: Ale to, co mě na románu přece jen bavilo, byl ten příběh vztahu otce a syna. V naší společnosti je navzdory proklamovanému modelu „angažovaného“ otce stále ještě plno tátů na baterky, a ty by tento román nepochybně zaujal. Mohli by si na základě jeho přečtení vytvořit svůj vlastní model vztahu syn-otec (drsný lump belmondovského ražení). Zvlášť konec knihy: „Naskoč, chlapče, říká táta vlídně a podává mu ruku.
Tak jo.“ Ano, cítil jsem v tom právě ten postrádaný étos.

SF: Nevím, mě ten tátovský motiv trochu odpuzoval, chvílemi si čtenář říká, že se té Soni vlastně ani nediví, že má radši láhev. Co vlastně Tátu v životě pohání, co ho zajímá, co miluje? Děti jako lidské bytosti s vlastními city a potřebami to nejsou, ženy jsou tu nádoby k použití – ostatně asi ne náhodou jedna z nich praví: „,V příštím životě bych se chtěla narodit jako chlap.‘ A proč?,Abych nebyla ženská.‘“ Jediný pozitivní obraz (a to doslova) ženy najdeme v motivu panny Marie, včetně onoho tradičního konzervativního popisu „tvář Panny: stopy dívčí sličnosti zůstaly uchovány… vznosná postava krytá charakteristickým pouštním šatem“.

Zrovna u toho rodičovství se ukazuje, jak autor nemá text myšlenkově pod kontrolou. Vždyť to mimino je neustále zahovněné a nacpané prášky na spaní. Topol popisuje polosvět chudiny, kde si každý umí polepšit jen na něčí úkor, děti jsou tu ti slabí, vláčené tím chlapáckým „dobrodružstvím“, ale ve skutečnosti překážejí i vlastním rodičům. Zahlíží se tu na svět západní civilizace, na tu sterilní nablýskanost, ale nějaké ukradené BMW tu má ještě vyšší status než v tom opovrhovaném světě.
Topol popisuje obraz morálně zpustošené společnosti, možná je to metafora umolousaného Česka, která je však zároveň nesmyslně romantizovaná. V tom je principiálně stejný vzdor jakýmkoli pozitivním vizím, s nímž někteří fandí právě kazisvětu Zemanovi.

PL: Neřekl bych, že ten svět romantizuje, ale jistě k němu má sentimentální vztah. A my to nemůžeme soudit, stejně jako vykreslení zludračených ženských postav, to bychom rovnou mohli takové postoje připisovat Topolovi a tvrdit, že to tak vypadá v jeho domácnosti.

Ale nikdo přece nemluví o tom, jak žijí Topolovi. Mě zajímá, proč autor na jednu stranu zaujímá tedy sentimentální postoj k tomuto asociálnímu životnímu stylu, ale zároveň se posmívá v postavě toaletářky strachu lidí z uprchlíků.
Přitom ta toaletářka tam popisuje obří „muslimácké“ penisy, copak ale toaletářky šmírují u pisoárů?
Je to celé vycucané z prstu, myšlenkově si to odporuje, i fikční svět by měl mít své zákonitosti, které jej drží pohromadě.

AM: Já bych jenom varoval před kopírováním takového otcovsko-synovského vztahu. Vždyť ten kluk za celou dobu neřekne ani slovo. A já se ptám proč? Proč celou dobu mlčí? Lízinka Tachecí z Kohoutovy Katyně řekne v celé knize jenom jednu větu: „Ani se mi neuprd.“ Ona nemluví, protože je omezená. Proč ale nemluví jedna z hlavních postav této knihy, která snad nese i některé autobiografické rysy? Nemá jméno, nemá jazyk, mlčí. Všichni kolem pořád žvaní, jenom on nic neříká.
Jsou vlastně týrané… Ale to ta próza neřeší, spíše se tu pracuje asi s nějakou symbolickou rovinou, děti jsou němí svědkové toho marasmu. Možná to má být varovné, že z nich vyroste další ztrápená asociální generace. Těžko však říci, ani této interpretaci nic moc nenahrává.
Opravdu skoro u všech motivů tápu, co mi autor sděluje a proč.

AM: A podobně podivné je to i se samotným způsobem vyprávění.
Prvních asi sto stránek sledujeme jízdu rodinky po západní Evropě, pak se přesunou do Budapešti, aby později přeletěli s ruským bratrem (zase to lze číst jako symbol?) na východní Ukrajinu. A pak najednou šup, fičí po D1 a jsou rázem na Sázavě. A v určitém místě se vyprávění rozdvojí.
Jedna linie sleduje Tátu s dětmi a druhá Káju, syna z mocného Baštova gangu, který má těsně před svatbou. A od jisté chvíle začíná být jasné, že ty dvě linie směřují k sobě, že se mají protnout v Městečku.
Jenomže proč? Nevím, text na nic z toho nedává odpověď.

Možná nejsilnější situace nastává tím návratem na Sázavu, kde do sebe zapadá to, jak ti neschopní Máma a Táta mají také bezcitné škodolibé rodiče, jak si ti příbuzní vzájemně překážejí, tematizuje se jejich fyzická odpudivost, tchán je nakonec na smrtelné posteli okraden. Souvisí to s celkovou zkázou místa dětství, včetně nějakých zákoutí kolem řeky. Jenže tato zátěž je tam tematizovaná a popisovaná asi na padesáti sto stranách, pak to opět ztratí smysluplnou nit a poztrácí se to v tom rochnivém slovním malströmu. PL: S tím malströmem jsi mi připomněla verneovky: on ten příběh je plný obludností, je jakousi dobrodružnou výpravou, ale v době, která už takovým lidem nepřeje. A oni sami už ztratili glanc, touhu, možná i proto tam není žádná princezna Auda, ale samé strašné ženy a jen jakýsi vzdálený obraz nedostupné krásy.

Je to věc té romantizace – dobrodružství je tu však zcela bezúčelné, nic se tu neobjevuje, nevynalézá. Frajeřina se projevuje nanejvýš okrádáním drobných pěstitelů a lstivým úprkem. Je to trochu také svět bez velkých idejí, kde nezbývá než se pošklebovat Zemanovi, aniž by si autor uvědomoval, že právě proto s ním odplouvá na jednom člunu nihilismu. Jak tomu románu rozumíte v nějaké nejobecnější rovině? Je to snění o trampingu s tankem, komentář k rozhárané současnosti, jenom literární hra, parodie na něco?

SF: Obecně jsem bezradná z bezradnosti autora. Působí to jako obrovský výron, ohňostroj jazyka na efekt, který po chvíli zhasne, protože za ním už není nic (moc). Je to přehlídka citů, možná je ten Citlivý člověk z titulu románu spíš Jáchym Topol než kdo jiný. Je to jarmark marnosti? Sonda do duše muže dnešní doby? Sentimentální cesta jednadvacátého století? Nevím, může to být všechno a nic.

AM: Já to čtu jako další Topolův pokus, jako novou variaci na téma hledání národní identity, té kmenově chápané národní identity, která se vzpouzí modernímu světu a západnímu způsobu života. Topol snad chtěl ukázat, že jsme kmen někde uprostřed Evropy, který by sice chtěl patřit na Západ, ale v němž pořád a neodbytně žije něco východního.
Ten Rusák v nás, s nímž si neumíme poradit a kterého vlastně potřebujeme k životu, protože právě Rusko je stále přítomné nebezpečí, které nás může pohltit a schlamstnout (ruští koně zase budou pít z řeky Sázavy).

Možná je to nakonec kromě sentimentu rovnou stockholmský syndrom, který to v sobě má.
Mentální závislost na těch ruských militaristických stopách, směs pochopení a obdivu pro tajemnou ruskou duši a nakonec naše národní sebelítost… všechno spláchnuté alkoholem, snadná sebeidentifikace s tou nejnuznější spodinou (Evropě navzdory).
Ale opět je to český literární i intelektuální stereotyp, hrdinové jsou vždy z okrajů společnosti, závislí, nemocní, vyšinutí. „Citlivý člověk“ není než „obyčejný člověk“, akorát musí přijít intelektuál, který je schopen si to romantizovat.

PL: Možná je to alternativní příručka k manažerským teoriím života v turbulentní době a ekonomické nejistotě, kdy jediná strategie je ta založená na náhodném zisku a následně o to větší ztrátě. Ten „citlivý člověk“, jak tomu rozumím, je nepochybně čtenář, protože jinak tam pro nějakou citlivost místo ani není. Jistě nejde o hru, takové queneauovské ambice bych tu nehledal, ani ten jazyk nemá komickou funkci. Jedině tak by totiž dávala smysl ta vytříbenost řeči oproti světu postav, které by se tak nevyjadřovaly, nejspíš by takovému záznamu ani nedokázaly rozumět. Proto nám to celé splývá: ta deviza knihy se stala její záhubou. I když ten kluk se v závěru zmůže právě na to jediné rozumné sdělení: „Tak jo.“

—

Ten jeho styl není ohraný, pořád člověka přitahuje. Jenomže sám jazyk nemůže nést třísetpadesátistránkový román Aleš Merenus literární historik a kritik

Je to přehlídka citů, možná je ten Citlivý člověk z titulu románu spíš Jáchym Topol než kdo jiný Sylva Ficová literární recenzentka a překladatelka

Ten „citlivý člověk“, jak tomu rozumím, je nepochybně čtenář, protože jinak tam pro nějakou citlivost místo ani není Patrik Linhart spisovatel a recenzent

„Citlivý člověk“ není než „obyčejný člověk“, akorát musí přijít intelektuál, který je schopen si to romantizovat Eva Klíčová redaktorka Hosta

V tématu smrti jsme na úrovni lovců mamutů

rozhovor s Renatou Kalenskou, seznam.cz, 06.08.2017, č. 218

Bojíme se umírání, bojíme se technologií zadržené smrti, popisuje v pořadu Výzva Topol. Přepis rozhovoru Renaty Kalenské s ním vám přinášíme.
Žijeme v pulzující době a pro spisovatele je úžasné, že to mohou zaznamenávat, říká v rozhovoru pro Seznam Jáchym Topol. Právě o současnosti je také jeho poslední kniha, se kterou přichází po osmi letech. Jeho Citlivý člověk vzbudil velké vášně, mimo jiné nadzvedl i bývalého prezidenta Václava Klause, který k tomu se svými kolegy Weiglem a Jaklem sepsal filipiku. Spisovatel Jáchym Topol tak poprvé pro Seznam reaguje na Klausovu otázku, zda vůbec měl svého Citlivého člověka napsat.

– Po osmi letech jste vydal knihu – a váš Citlivý člověk rovnou zvedl mandle bývalému prezidentovi Václavu Klausovi. Jak jste vzal jeho kritiku?

Patřím k lidem, kterých bylo docela hodně – když jsem to četl, vůbec jsem tomu nevěřil. Myslel jsem, že to je nějaká mystifikace, legrace nějaké skupiny recesistů. Uvěřil jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem začal číst reakce. Byl jsem ale zrovna na čundru – dneska se říká na treku – s kamarády v Jizerkách, pak s rodinou… Vůbec jsem zkrátka nechtěl reagovat. Některá média chtěla, abych se hned ozval, ale to jsem odmítal. Mně výplod téhle trojice úředníků připadá doteď tak neuvěřitelně směšný a trapný, že vůbec nevím, co k tomu mám říkat.

– Václav Klaus byl se svými kolegy za svůj článek dost kritizován. Není ale toto příklad svobody slova? Vy jste také pracoval se svobodou slova a řekl svůj názor – takže on pak také.

To určitě jo.

– Proč by on nemohl reagovat?

To samozřejmě – svoboda slova spočívá v tom, že každý můžeme cokoliv říct a cokoliv napsat. Nicméně si myslím, že to, co Klaus se svými dvěma kolegy napsal, je hanopis. Je to dost urážlivé a směšné. Zároveň jsem slyšel, že třeba v Památníku národního písemnictví nebo Ústavu pro českou literaturu to kvitovali úplně s nadšením. Jak napsal Petr Placák, je skutečně neobvyklé, že exprezident desetimilionové země se dvěma podřízenými podepíše cosi, kde je v nadpisu otázka, zda může spisovatel Jáchym Topol napsat román. To je tak neuvěřitelné… Zvláštní.

– Když už jste Petra Placáka zmínil, já ho ocituji: „Reakce Klause and his boys na Topola vejde do dějin tuzemské zhůvěřilosti stejně jako projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, ve kterém generální tajemník, tedy hlava pomazaná, mistroval zpěvačku Hanu Zagorovou za to, že podepsala Několik vět.“ Není to už zbytečná hysterie?

Těch reakcí bylo strašně moc. Já jsem třeba vnímal, že na to reagovaly Johana Hovorková z Echa nebo Jana Machalická z Lidovek. Sám jsem ani všechny reakce nedokázal vnímat. Nevím, co je moc, nebo co není moc. Ale chci říct, že jako veterán svobodného tisku jsem po vydání Citlivého člověka docela koukal, protože bez ohledu na nějaký dopis nespokojených úředníků byly ty reakce strašně moc zvláštní. Pražský literární časopis to jmenoval knihou měsíce a napsal nadšenou recenzi, brněnský literární časopis tu knížku úplně rozsekal a napsal pohoršlivou recenzi… Strašně zvláštní. Jsem vlastně asi docela rád. A pan Klaus tomu nasadil takovou zvláštní korunu.
Je to ode zdi ke zdi…Proč se tímhle politici zabývají?

– V podstatě vám ale nemohl udělat lepší reklamu…

Taky jsem si pak nakonec říkal, že to musím brát pragmaticky. Ale zbyla ve mně taková zvláštní pachuť, protože jak jste zmínila Petra Placáka, my jsme vlastně generace, která do pětadvaceti šestadvaceti let pořád zažívala tohle peskování a mentorování. Mohou vydávat knihy a nemohou vydávat knihy… Prostě jsme nesměli vydávat knihy, takže pochopitelně v nás, v těch veteránech, rezonuje dávná doba zákazů. Mně tedy nikdo nic nezakazuje, ale vůbec to, že vyjadřují pochybnost, jestli smím napsat román, nebo nesmím, to je zvláštní.

– V této kauze právě rezonuje i interpretace té dávné doby, Václav Klaus k tomu napsal: „Komunistický režim nás omezoval téměř na každém kroku, i v těchto podmínkách se lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého, užitečného…“ Naproti tomu Jana Machalická o stejné době: „Za komunismu se žilo špatně a režim měl ještě jednu příšernou vlastnost, dokázal z lidí dostat jejich nejhorší já. Vedl je k nemravnostem všeho druhu…“ Není ta snaha interpretovat tehdejší dobu jinak, než jaká skutečně byla, nebezpečná?

Ať si to každý interpretuje, jak chce, ale mám pocit, že dopis těch tří pánů tu dobu interpretuje zvláštně po svém. Mně tam podsouvají něco v tom smyslu, že jsem z umělecké rodiny. Takže: Moje vzpomínka na uměleckou rodinu je, že máma je uštvaná zdravotní sestra na zubním, táta vstává v půl šestý do montérek a jde ke kompresoru, brácha je na fízlárně od třinácti a já poprvé v sedmnácti… Jasně, že každý hledá kousek svého štěstí, ale to hledá i…

– Václav Klaus.

To hledá každý. Prostě nerozumím tomu.

– Václavu Klausovi a jeho kolegům podle všeho nejvíce vadilo, že jste se za totality styděl za to, že jste Čechoslovák a že se i nadále stydíte v zahraničí říci: „I am from the Czech Republic.“ Za co se stydíte?

Když jste tady zmínila ten článek, tak se vlastně stydím za tento článek a za neuvěřitelný výpad a pochybnost, zda nějaký spisovatel může vydat, nebo nevydat knihu. To mi připadá opravdu nestoudné, hloupé, zbytečné a za to se vlastně stydím. Stydím se za politiky, jako je třeba pan Klaus, který strašně rád rozkládá Evropskou unii, ve kterou já vlastně věřím. Tak z tohoto mám takový pocit studu.

– Miloše Zemana jste zase označil za naše ohromné ponížení. Vy sám se cítíte být ponížen Milošem Zemanem? Opravdu to, jak vy se cítíte, souvisí s tím, jestli na Hradě sedí Václav Havel, nebo Miloš Zeman?

Ne, tak samozřejmě zažívám spoustu svého soukromého života, ale pro Českou republiku je tento pan prezident trošku ponížením. Není dobré, jak nás reprezentuje. A za tím si stojím úplně vážně.
Na druhou stranu… I když na druhou stranu, sám sobě se musím smát, protože nejsem moralista, já jsem se do téhle role dostal tím, že jsem prostě vydal knihu a o té jsem mluvil. Abych posuzoval, jak se kdo chová, je samo o sobě trochu směšné, protože mám také docela divoké sklony… Ale trvám na tom, že pan prezident Zeman se chová ponižujícím způsobem, podlézá diktátorům a to prostě není dobré. A ještě mám jednu věc… Když tady mám tu knížku Citlivý člověk, tak když jsme spolu domlouvali rozhovor, otevřel jsem mail a tam vylezlo, že čínské nakladatelství koupilo tuto knihu. Takže román Citlivý člověk vyjde i čínsky a já ho strašně rád přibalím panu prezidentu Zemanovi do kufru a může ho v Číně nabízet i s Krtečkem.

– Co si z Citlivého člověka mohou Číňané vzít?

To nedokážu pochopit. Číňanů je strašně moc a jsou to nesmírně inteligentní lidé. Pár  čtenářů si to tam určitě najde.

– Ještě zpátky k tomu studu – já jsem se na to ptala, protože sama se nestydím za to, že jsem z České republiky…

Nemůžu říct, že se stydím za to, že jsem z České republiky. Já jsem řekl, že se stydím za chování našich politiků. Když se někde prostě namažu s kamarády, tak se taky chovám divně. Ale když prezident pořád propaguje alkohol a mám pocit, že…

– Zatímco vy už rok a půl nepijete…

Já jsem nepil rok a dva měsíce, když jsem dopisoval knihu.

– Teď už ano.

Dneska si rozhodně nedám a co bude zítra, nevím. Ale nejsem ministryně zdravovědy nebo profesor aerobiku. Nebudu poskytovat národu zprávy o svém zdravotním stavu. Ale víte, samozřejmě miluji svou domovinu a její pracující i nepracující lid. A mám právě pocit, že podle dopisu těch tří úředníků to vypadá, že jsem jakýsi člověk odtržený od lidu. A tohle si právě přesně pamatuji z těch výslechových místností. Takové to: „Ty už nebudeš psát texty pro Psí vojáky, ty hajzle, nebo tě odvezeme do Kolbenky a tam už si s tebou naši soudruzi poradí.“ Jasně, že takhle se mnou dneska nemluví, ale jakousi ozvěnu v tom prostě cítím. Je to trapné.

– Václav Klaus vás kritizuje za to, že píšete o lidech z okraje. Co to je?

Nevím. Já píšu o obyčejných lidech. Velká část knihy se odehrává okolo Sázavy.

– A co jsou neobyčejní lidé?

Neobyčejní lidé jsou třeba redaktorky televizních vysílání a tak dále. Já vím, že tohle slovo „obyčejný člověk“ se stává politikem.  Všichni se snaží zavděčit, podbízet obyčejnému člověku. A obyčejní lidé už ani neexistují.
Za to byl kritizován Jiří Paroubek, ten pořád mluvil o obyčejných lidech a byl tázán, co jsou to tedy ti neobyčejní.
Když to vztáhnu na spisovatele a spisovatelky, mám pocit – na rozdíl od spousty svých kolegů a kolegyň – že skutečnost je prostě závratná. Že to, co se děje, je neuvěřitelné a že pro napsání románu ze současnosti, byť tam jsou jakkoliv magorické věci, není lepší doba. Možná proto jsou reakce na mou knihu tak silné a recenze tak nadšené i pohrdavé – a teď nemluvím o bývalých politicích – protože je to ze současnosti. A současnost je strašně těžko zachytitelná. Spisovatel je takový pomalý. Děsně. Takový jako šnek. A dívá se na ty závratné, třaskavé věci… Ale mám pocit, že to tak rezonuje a jsem rád, že je to vlastně ze současnosti.

– Čímž jsme vlastně dosáhli nějakého optimističtějšího pohledu, než jakým jsme začínali. Vy jste řekl, že od revoluce zažíváme fascinující, překypující dobu. V čem?

Já to tak vidím. Ale samozřejmě člověk může mít depresivní brýle a být nešťastný. Ale mně opravdu připadá, že se všechno děje s velkou rychlostí, události jsou nasvícené… A asi nejdůležitější podle mě je, že po těch třiceti letech svobody se teď opravdu ozývají hlasy po vystoupení z unie a NATO, po referendu… A to považuji za obrovské nebezpečí. Jsem velice proti a doufám, že lednové prezidentské volby dopadnou tak, že se nebudeme muset dál stydět.

– Takže Jiří Drahoš?

Já jsem pro Jiřího Drahoše. Ale je tam víc zajímavých lidí a určitě se další objeví a přihlásí. Opravdu je to překypující doba…

– Jáchyme, jak vy jste se za těch třicet let ve svobodě změnil?

Já jsem rozhodně zmoudřel, dokonce jsem i zkrásněl a je mi čím dál tím lépe.

– Co vás svoboda naučila?

Svoboda je proces skutečně nepřetržitý, ale zároveň si myslím, že pokud jsem do těch pětadvaceti let za tím ostnatým drátem žil, tak to na mě určitě musí být nějak vidět.

– Sám jste řekl, že v sobě pořád máte nějaký komplex ze Západu.

Ano… Tak mám blbé zuby a blbé boty a neumím dost dobře anglicky. Takže těm našim politikům, kteří se klaní Rusku, vlastně rozumím. Radši se nechají hostit v Kyrgyzstánu, když tam prodávají vodní toky… Je lepší upřít se tam, kde vás poplácávají po ramenou… Stáváme se trojským koněm Evropské unie. Pro lidi, kteří strávili velkou část života v komunismu, je tohle ale výhodnější než se konfrontovat se Západem. Nějaký komplex ve mně asi je, ale já si z toho nic nedělám.

– V Citlivém člověku píšete hodně o smrti…

To pro mě byla jedna z těch nejdůležitějších věcí.

– Je pro vás téma smrti zpracované? Jde to vůbec?

Je pro mě nezpracovatelné. A vlastně mě to taky fascinuje – my vztah ke smrti asi máme a to tajemství smrti je pro nás stejně palčivé jako před těmi tisíci, dvěma tisíci lety. Vlastně není možné, abyste měla třeba seriózní pořad nebo jste napsala seriózní reportáž o tom, co si představujete, že bude po smrti. O tom vůbec nemluvíme, o tom vůbec nic nevíme. Je to pro nás stejný mantinel jako pro jakékoli naše předky. Ale mě to vlastně baví.

– Nedávno jste tvrdil, že nás smrt už vlastně nezajímá. Není to spíš tak, že v této přetechnizované době ji prostě neumíme pověsit na Facebook, neumíme ji nějak konkrétně uchopit, a tak je nám trapné o ní mluvit?

Neumíme, ale to mně přijde naprosto fascinující, že se pohybujeme v podobných mantinelech vědomí jako ti lovci mamutů. Technologie jsou v podstatě jen taková legrace.

– Takže je to tak, že jsme se vždycky zabývali, zabýváme a budeme se zabývat po celý život smrtí, až k ní prostě dospějeme.

Asi ano. Nebo se v něčem blížíme těm úplně archaickým předkům, lovcům, sběračům, válečníkům, kteří žili násilně, umírali násilně a smrt byla natolik součástí jejich života, že na ni ani nebyli zvědaví.

– Bojíte se smrti?
Ani ne. To ještě přijde.

– A jste na ni zvědavý?

Ne, ani ne. Já si ještě připadám strašně mladý…

– Možná to nepřijde, ptala jsem se na to Jiřího Stránského a ten mi řekl, že se smrti nebojí, že v tomhle věku je to i přirozené…

Samozřejmě se všichni pravděpodobně bojíme umírání, bojíme se toho, k čemu vede ta technologie, bojíme se té zadržené smrti. To, co jsem prožíval strašně let s tátou a mámou a vlastně i s bráchou… Ti lidé by umřeli, kdyby neexistovala technologie, a s tím my se nedokážeme vyrovnat. V Citlivém člověku o tom píšu hodně. Píšu hodně o momentu, kdy člověk začíná mít mátožný pocit, že největším nepřítelem je pud sebezáchovy. Tehdy si člověk říká: „Když mně bude strašně, když budu na obtíž i sobě, tak to udělám sám.“ Ale dokud to můžete udělat sama, tak máte ještě tolik síly, že chcete žít. To začíná být problémem. A píšu tam o hunské jízdě – že jsme jakoby navyklí na rychlou smrt. To ve slovanských vesnicích byla hunská jízda: Přijeli, vydrancovali, povraždili, odjeli, my jsme zakopali mrtvé a jeli jsme dál. Ale dneska když umíráte dlouze, když umíráte pět let, deset let, tak co s tím… To neumíme.

– A co je podle vás po smrti? Nicota?

Teď se těším na další setkání s jedním výborným knězem, panem Václavem Vackem, který mi bude říkat, že život je věčný, a já si to strašně rád poslechnu.