HROCH, Pavel a TOPOL, Jáchym. Chtíč po svobodě – první roky po sametové revoluci = Lust for freedom – the first years after the velvet revolution. Prague: KANT, 2014. [120] s. ISBN 978-80-7437-143-1.

 

Chaotické album z dob plodného chaosu

recenze Josefa Chuchmy, Lidové noviny 02.12. 2014

Pod poněkud dryáčnickým a věcně ne zcela přesným názvem Chtíč po svobodě – první roky po sametové revoluci vyšla v uplynulých dnech, prosycených vzpomínkami na listopad 1989, kniha fotografií Pavla Hrocha doprovázená úvodním textem Jáchyma Topola.

Pavel Hroch na konci osmdesátých let studoval na FF UK španělštinu a ze záliby fotografoval. Tento zájem u něho přetrval až doteď: před několika týdny vyšla kniha, pod níž je spolupodepsán – jde o Prahu moderní III, kterou připravil s historikem architektury Zdeňkem Lukešem; vloni vydali Prahu moderní II. Tyto svazky jsou průvodci po architektuře první poloviny minulého století, která se v metropoli nachází na březích Vltavy. V těchto titulech se Pavel Hroch (*1967) prezentuje černobílými snímky staveb: záběry formálně ukázněnými, technicky zvládnutými, správně služebnými, informativními.
Před čtvrtstoletím se však fotograficky teprve rozkoukával, do aparátu zakládal černobílé filmy a dokumentoval, co kolem sebe na ulicích viděl, čím žil. Chodil na demonstrace, první snímek z veřejných setkání pochází v knize z 27. října 1988, kdy se na Václavském náměstí konalo shromáždění k 70. výročí vzniku Československa. Prolog obrazové části obsahuje čtvrtstovku takových záběrů. Je z nich patrný autorův nestrach, osobní nasazení, vůle dostat se víru dění. Zejména v potemnělé Praze, s bleskem na fotoaparátu, exponoval snímky, které mají svoji téměř nezastupitelnou hodnotu, neboť vznikly za okolností, kdy odvaha vytáhnout fotoaparát s bleskem a „flešovat“, a tudíž na sebe tím spíše upozorňovat, byla spíše ojedinělá. Fotky z denních ulic, do nichž po 20. listopadu 1989 postupně natékaly řeky probudivších se lidí, významově, natož obrazově nepřekračují svědectví, která v těch dnech již vznikala ve velkém počtu.

Ale listopad/prosinec ’89 nestojí coby jádro Hrochova souboru, proto se také převratová partie jmenuje Prolog. Hlavním dějstvím knihy jsou „první roky po sametové revoluci“; mladý muž s fotoaparátem během nich nasával uvolněnou atmosféru Prahy, kdy náhle bylo vše možné, nastalo stěží opakovatelné údobí „sexu, drog a rokenrolu“. Hroch navštěvoval kulturní akce, s objektivem se dostal k hudebníkovi Franku Zappovi, k propuštěným vězňům po Havlově amnestii, k publiku náboženských misijních setkání, ke spoře oděným ženám producírujícím se při otevření „moderního bulvárního divadla“ Borise Hybnera v prosinci 1990 atd. Něco se mu podařilo vyfotit slušně, něco obrazově průměrně. Většina těch fotek v sobě nese energii a bezstarostnost oněch měsíců a let. Epilog knihy tvoří dva zahraniční soubory: jeden vznikl v květnu 1991 mezi anarchisty v Berlíně, druhý počátkem devadesátých let v Moskvě. Námětově jsou snímky z ciziny omezeny na pouliční demonstrace a obrazově jsou koncentrovanější, ve výrazu vážnější.

Hrochovo knižní vyprášení šuplíku za podpory vstupního eseje spisovatele Jáchyma Topola, jenž zde s dikcí sobě vlastní evokuje fotografem zaznamenaný přelomový čas, a za asistence editora svazku Davida Koreckého, má podobu živelného alba, v němž události neběží chronologicky. K některým snímkům Hroch připojil vzpomínkové popisky, k některým nikoliv a nechává hudebníky, pankáče či skiny bez označení místa a data. Kompoziční řád se v tomhle mixu z „devadesátek“ moc hledat nedá, je to jakési emocionální víření, které má z knihy učinit memoárovou věc svého druhu, nikoliv standardní monografii ponechávající prostor klidnému působení jednotlivých prací.

Grafická úprava Marka Pistory podtrhuje onu nestandardnost použitím velkých bezpatkových liter pro popisky jak české, tak anglické. Popisky navíc – vysázeny sytou okrovou barvou – intervenují do reprodukcí; zasahují v lepším případě do jejich okrajů, v horším jsou celé vsazeny přímo do obrazu. Naopak pro úvodní Topolův esej, černě vysázený na okrově potištěných stránkách, grafik kdovíproč zvolil nezvykle malou velikost písma (takovou, která se v knihách běžně používá na poznámky pod čarou). Možná tím vším chce být vyjádřen odvaz, křiklavost i dryáčnictví časů krátce po sametu, ale esteticky mi tohle řešení přijde hodně sezonní, odrážející možná jakýsi aktuální grafický trend, který však nectí ducha Hrochových fotek, jejich estetiku, nýbrž naslouchá hlavně sám sobě. Grafické „probarvení“ svazku zkrátka vychází jako volba formalistická. Jako kdyby se v uchopení Hrochova obrazového materiálu zračily nynější obecnější společenské rozpaky, co s odkazem tehdejší doby vlastně dnes dělat.