Dobré ani špatné fotky nepotřebují žádné komentáře, na tom jsme se s Karlem shodli už dávno, jenže mě to nedalo a musel jsem se ho ptát. Kdys tam byl? Jak velký byly ty ryby? Proč maj ty holky bílý košile? Byls v Gobi? Proč jsi fotil zrov­na tohle? A tak podobně. Obvyklou odpovědí fotografů na podobné otravování bývá zavrčení, pokrčení rameny. Fotka má přece mluvit sama. Karel taky vzdoroval. Jenže jsme na tuhle knížku měli dost času. Poprvé jsem z Karla tahal odpo­vědi na začátku 90. let, když v Revolver Revue otiskl pár fotek z pražských krematorií. Tehdy jsme dychtivě sledovali, jak se Československo a celá východní Evropa řítí na Západ a užívali jsme si to. Oba jsme byly dětmi, které strážily pomníky padlých z druhé světové války, oba jsme byli dětskými rukojmími z hlídaných manifestací. Pak čas oponou trhnul a my jsme oba už nějakou dobu reportéři. Taška s pasem a kartáčkem na zuby, notesem a pro fotoreportéra s pár kily fotozátěže navíc pořád připravená někde v koutě. Západ nám brzy připadal, ať už to tak je, nebo ne, vyfotografovaný a popsaný. Hledám kvas, společnost v pohybu, říká o svých cestách na východ Karel. Takže Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Rumunsko, Mongolsko… Někdy se naše reportážní cesty protly, většinou ne. Občas jsme se z redakčních židlí a nekonečných cest sesmýkali na volnou nohu. Tehdy Karel fotil třeba cyklus pro Národní divadlo. Anebo východoevropské gastarbajtry v Čechách. Udělal knížku o Izraeli. Občas jsme se vídali po hospodách, různých redakcích, na výstavách, setkáních přátel. Pořád mi Karel vrtal hlavou. Reportérské psaní obvykle vyčichne dřív než dobrá fotka. Píšící reportér je stále na skřipci jazyka, který se rychle mění, ať chce, nebo ne, je svázán dobovou korektností. Fotka, vytržená ze skutečnosti, předává zprávu do věčnosti. Jak se to, Karle, dělá? Jak dobře fotografovat, jsem se nedozvěděl. Karel říká, že to neví. Ale zajímalo mě, a myslím, že posléze i Karla, jít po příbězích jeho obrazů. Pět příběhů k pěti fotografiím si v květnu 2005 vyžádal Institut moderního umění v Norimberku. Pár jich vyšlo v loňském vánočním Respektu. Pořád jsem k těm příběhům chtěl přidávat další, ale oba jsme, jak už to bývá, sotva stíhali vlastní práci. Po letech jsme se sešli v redakci Respektu a od listopadu 2007 do února 2008 udělali tuhle knížku. Fotky Karel bral a házel na stůl myslím intuitivně, někdy jsem do výběru mluvil i já, spíš ale ne. Sešli jsme se, když nepočítám redakci či společnou reportáž, celkem asi patnáctkrát, většinou doma u Cudlínů v kuchyni, někdy s lahví vína. Šlo nám o příběhy fotek, ne o řešení celosvětových problémů. Pokud Karel fotí kupříkladu v Karabachu, není jeho povinností odhalovat kořeny dnešního zabíjení, ale musí se dostat do hor k lidem, k spáleným domům a k zaminovaným loukám a fotit. To stačí. Neměli jsme předem jasný záměr, předem danou strukturu knížky, spíš jen společnou osobní archeologii a zvědavost.

Doslov knihy

TOPOL, Jáchym a CUDLÍN, Karel. Cestou na východ. Vyd. 1. Praha: Torst, 2008. 84 s. ISBN 978-80-7215-360-2.

 

Jáchym Topol si na nedostatek práce nemůže stěžovat. Do kin právě přichází filmová verze jeho románu Sestra, zároveň s fotografem Karlem Cudlínem vydal knihu Cestou na východ a v Berlíně dopsal svůj nový román, který vyjde po Novém roce. O tématu románu Topol říká: „Každá generace musí pochopit, že došlo k holocaustu.“

E15: Jaký byl váš pocit, když jste viděl film Sestra?

Celý jsem ho viděl až na projekci, a musím říct, že mě mile překvapil. Vítku Pancířoví se podařilo z knížky, která je obrovská, velice komplikovaná, plná nejrůznějších stylů vyprávění, vytrhnout její páteř. On se vlastně „neomezil“ na milostný příběh, ale zachoval její středoevropský prostor.

E15: V Sestře herci vůbec nemluví. Dovedete si představit, že by byla kniha natočena jako normální film s dialogy?

S tou knížkou jsem šel na trh před patnácti lety a už v té době jsem měl kůži na mnoha místech j ako struhadlo. A za tu dobu jsem potkal několik lidí, kteří do toho chtěli jít a natočit ji jako příběhový film, většinou to ale skončilo na tom, že jsem nechtěl dělat scénář. Nechtěl j sem se k tomu vracet, rozpitvávat to a zabývat se tím. A proto jsem z toho Vítka tak nadšený, že mě k tomu vůbec nepotřeboval. Potřeboval ode mě pouze pokrátit sny, které nemohly být ve filmu v původní délce. To jsem měl ale rychle hotové. A v tom mě posilovaly vzpomínky na Hrabala, který své texty také stříhal, a ostatně William S. Burroughs to dělal také. Navíc jsem si vědom toho, že ta kniha tu je patnáct let a vychází stále v nových jazycích a všude, kde vyšla, ať je to Polsko nebo Amerika, na ni vyšly recenze. Tady šel na trh se svou kůží režisér, ne já.

E15: Co děláte jiného?

Právě vyšla kniha Cestou na východ, na které jsem intenzivně pracoval s Karlem Cudlínem. Sešli jsme se asi patnáctkrát u něj v kuchyni a já využil toho, že Karel je fotograf povídavý – mám spoustu kamarádů, kteří fotí nebo jsou výtvarníky, a většinou mi přijdou, že se neumí vyjadřovat slovem. Tahle knížka je obloukem od dětství v bolševickém věku do dnešní doby. Je tam spousta generačních věcí, jako podřezávání se, aby člověk nemusel na vojnu, blázince, to, jak jsme byli dětmi na májových manifestacích, jak jsme v davu lidí dokázali rozeznat fízla nebo milicionáře, jak mimo nějaké osobní věci byl největší událostí v našem životě listopad 1989. Tahle kniha je do určité míry vyvrcholením mé fascinace fotografií, což je moje tajná láska, o které jsem nikdy nemluvil. Chodím na fotografické výstavy, fotky sleduji a jsou pro mě zázrakem. Přitom ale jak nemám ani auto, ani mobil, tak nemám ani foťák. Poslední technický vynálezy jsou pro mě polštář, hrneček, kladívko -to ještě zvládnu.

E15: Jak vás berou v cizině?

V Polsku měly v poslední době velký ohlas jak Supermarket sovětských hrdinů, tak Kloktat dehet. Teď jsem měl čtení v Berlíně a přišla tam spousta Poláků žijících v Berlíně. A nevěděli, jestli jsem Čech, nebo Polák, ale četli moje věci, a tak přišli. To je pro mě velká radost i z toho, že se trochu vymykám tomu místnímu. Když jsem nějakou dobu jezdil na Západ, brali mě jako barbara z Východu, a tím jsem byl pro ně zajímavý, to už ale dneska není.

E15: O vás ale psali i v New York Times.

Byl tam jak rozhovor, tak recenze, a potom se objevily články i v dalších novinách, ve Washington Post a podobně. Můj americký nakladatel sice skončil, teď ale práva koupil bezvadný anglický nakladatel Portobello – a ten se o mě bude starat.

E15: Píšete něco nového?

Odskočil jsem si do Prahy z Berlína, kde jsem díky ročnímu stipendiu právě dopsal knihu, která se jmenuje Ďáblova dílna, a je hrozně ovlivněná mou cestou do Běloruska.

E15:0 čem pojednává?

Odehrává se v současnosti nebo v hodně blízké budoucnosti. Jiskru ve mně vykřeslo, když jsem v průběhu asi půl roku potkal nezávisle na sobě několik mladých lidí, kteří byli v druhé nebo třetí generaci zasaženi holocaustem. Potkával jsem je v Polsku, ale taky v Bělorusku. Často jsou ze západní Evropy, ale bloudí po východní Evropě a něco hledají. Každá generace musí totiž pochopit, že k holocaustu došlo.

E15: Kdy vyjde?

Někdy po Novém roce a opět v Torstu. A tentokrát to bude kratší, tak sto dvacet stran.
Autor je redaktorem Instinktu

Karel Cudlín a Jáchym Topol, Cestou na východ

recenze Filipa Pospíšila v A2, 10.06.2009

Skoro vždycky, když mám pocit, že jsem zrovna na místě, kde se děje něco opravdu důležitého pro tuhle společnost, nebo v kulturních kruzích, které jsou mi blízké, potkám tam také Karla Cudlína s fotoaparátem. Když pak vzpomínám, jak to vypadalo v osmdesátých letech u pražské Lennonovy zdi nebo jak nastupoval kapitalismus do ulic Česka v letech devadesátých, mnohdy si nejsem jistý, co z toho opravdu pochází z mé paměti a co si vlastně pamatuji ze snímků právě od Cudlína. V knize vzpomínek vyprávěných Jáchymem Topolem přibližuje Cudlín svými snímky a komentářem často i místa a prostředí, do nichž jsem se nikdy nedostal. Jeho fotografické reportáže z Náhorního Karabachu, Mongolska, Lodže či Podkarpatské Rusi pak ale působí nikoliv jen exotičností svého prostředí a řemeslnou dokonalostí, ale vytrvalou snahou o zachycení toho podstatného z povahy místa, doby a lidského života v nich. Autor nám sice nevysvětlí, jak se mu tuto snahu daří naplňovat, o jeho přístupu k fotografování i k událostem a prostředím, s nimiž se setkával, se od něj přesto dozvíme ledacos nového. Ukazuje se, že vedle edice Fototorst, v níž vydavatelství zatím v jedenatřiceti svazcích představuje českou fotografickou scénu, má smysl i nová miniedice upravovaných vzpomínek fotografů, v níž kromě Cudlína vyšly loni i vzpomínky Dagmar Hochové.