Čestné občanství Prahy 5

Celkem pět osobností převzalo v prosinci nejvyšší ocenění Prahy 5 za roky 2019 a 2020. Starostka Renáta Zajíčková spolu s dalšími radními předali v prosinci minulého roku v Museu skla Portheimka čestná občanství městské části. Novými nositeli tohoto titulu jsou první české pilotka dopravních letadel Vlasta Diblíková, básník Jáchym Topol, bývalý vrchní sládek Staropramenu Zdeněk Lux a herec Miroslav Donutil. Jedno čestné občanství bylo uděleno in memoriam, a to spisovateli Ferdinandu Peroutkovi, které převzala jeho vnučka Terezie Kaslová.
„Bylo mi velkou ctí, že jsem mohla předat pěti významným osobnostem čestné občanství Prahy 5. Jsou to totiž lidé, kteří dosáhli výrazných úspěchů v některém oboru lidské činnosti a proslavili nejen své jméno, ale i místo, kde žijí. Jsme na ně právem proto hrdi a všichni si tento titul zaslouží,“ řekla starostka Prahy 5 Renáta Zajíčková. Titul se uděluje od roku 2015 a jeho držiteli je v současnosti už dvacet pět osobností.
Více: https://nasregion.cz/praha-5-ma-nove-cestne-obcany-250856/

Z Topola je klasik

Hospodářské noviny, Daniel Konrád, 23.10.2017, str. 16

Včera se udílely státní ceny. Tu literární získal Jáchym Topol, za nímž je silné dílo, pevné postoje a výtečný čerstvý román o současnosti.

Má ten Jáchym Topol na politiku pech. Na jaře vydal román zrovna v době, kdy vrcholila vládní krize. Vzápětí jej slovně napadl bývalý prezident Václav Klaus. A teď se dočkal nejvyššího literárního uznání v hodinách, kdy Česko žije výsledky parlamentních voleb.
V neděli večer Topol na Nové scéně Národního divadla převzal Státní cenu za literaturu, již obdržel za letošní román Citlivý člověk s přihlédnutím k dosavadnímu dílu. Pětapadesátiletý autor se zařadil po bok žijících klasiků Milana Kundery či Karla Šiktance a nyní může začít obrůstat mechem.
Topol je už dávno svého druhu literární instituce. Knižně s ním vyšel rozhovor, byly publikovány studie o jeho dílech, diplomové práce, rozbory v cizích jazycích. Většina se koří jeho jedinečnému jazyku, tomu po pár větách rozpoznatelnému proudu bájení, jež vyzařuje jakousi neotesanost života. Nevyzpytatelné věty Topolovy oslavují svobodu autorskou a nejspíš i lidskou. Tak až básnicky se vinou.
Píše zdánlivě hlava nehlava, pudově. Svou první prózu Sestra v 90. letech dle legendy tvořil v mániích deset dvanáct hodin denně, se závratěmi a poruchami vidění. Dodnes občas háže za hlavu interpunkci, uvozovky, pořádek v ději či postavách. Už je ale disciplinovanější. Přepisuje, čistí, po konzultacích škrtá, jen literární drajv neobětuje. Má dar psát, tak prostě píše. Když má co, bývá z toho epopej.
Topolovo dílo je pevně spjato s osobou autora. Bylo mu sedmadvacet, když padl komunismus. Větší část života tedy prožil na svobodě, ovšem silně poznamenán předešlými pořádky a perzekucí rodiny včetně otce, dramatika Josefa, a mladšího bratra Filipa, klavíristy bigbítové kapely Psí vojáci. Morálně ho ukotvily četba foglarovek, mayovek, mýty o indiánech a zejména tvrdý underground. V base byl prvně už v sedmnácti letech, hrdý, že estébákům odmítl vypovídat.
Podepsal Chartu 77, pracoval jako skladník či topič. Rok před sametovou revolucí byl zatčen za to, že po pašerácké stezce z Polska nosil letáky, ilegální noviny, knihy Václava Havla a další materiály, jak známo, nepřátelské k socialistickému zřízení.

Topolův talent musel být zjevný od začátku, ostatně jej už v Dopisech Olze koncem 70. let zmiňoval Václav Havel: „Bylo by velmi dobré, kdybys dala příležitostně dohromady Magora s Jáchymem. Začal jsem to organizovat, ale nedoorganizoval,“ psal Havel a sedm let nato Ivan Magor Jirous skutečně seznal, že s Topolem „vstoupil na českou podzemní scénu zralý básník“.
První sbírky šířil ještě v samizdatu, výbor Miluju tě k zbláznění vyšel až po revoluci. „Měl jsem pocit, že dýmám s kosmem a jsem strašně romantickej a divokej,“ vzpomíná dnes a většinou udělá vše pro to, aby z nich nemusel recitovat. „Já psal takovou démonickou poezii, zasněnej se potloukal po Praze s dlouhejma vlasama. Dnes mi je to cizí.“
Užíval pseudonymy – jako Jindra Tma psal básně, jako Derek Windbreaker či Dagmar Horská texty pro kapelu Národní třída, později pro zpěvačku Moniku Načevu.
Jenže roku 1989 přišel „výbuch času“, jak to později prozaicky nazval, a Topol přešel k próze. Jeho Sestra z roku 1994 bývá označována za nejvýznamnější český porevoluční román, rozhodně knihu generační. Je také neskutečně obsáhlá, leckdo ji nedočetl a mnohé to zase tolik netrápí, neboť si třeba některé její kapitoly čtou víckrát a je jim u toho dobře.
Však důležitější než osudy vypravěče Potoka či jeho přítelkyně Malé Bílé Psice je podoba Sestry: ta literární hra, jazykové hříčky, záchvěvy okamžiků, míst, podsvětí, vůbec celý prožitek doby, jejž Topol scelil do jednoho proudu s love story, reportážními postřehy, aluzemi, celými žánry. Sestra je strhující umělecký text, pro bohemisty hodnotná postmoderní provokace vůči klasické literatuře, pro jiné záznam ještě neuspořádaného porevolučního světa.
Následujícím románem Anděl začal Topol řadu knih snad sevřenějších, v nichž pokračuje až k letošnímu Citlivému člověku. Ovšem mezitím třeba na přelomu tisíciletí v románu Noční práce poprvé vytáhl celý děj na venkov.

Opakovaně píše o různých kmenech, tlupách lidí na periferii, kteří ctí vlastní pravidla, rituály a všelijak se vzpírají řádu. Někteří jsou opravdovější, jiní mají blíž k duchovním, až šamanským bytostem, další se vyskytují v alternativních historiích. Několikrát, poprvé už v Sestře, Topol prozaicky otevíral masové hroby genocid a gulagů 20. století. Vyprávěl o terezínských dětech, Bělorusku, divoce fabuloval o roce 1968. Popisoval apokalypsy.
Prozatímním vrcholem jeho díla je letošní Citlivý člověk, patrně tak nazvaný v narážce na člověka zbytečného. Putování divadelníka jménem Táta a jeho dětí celým starým kontinentem přes anektovanou část Ukrajiny až do českého Posázaví má humoristický ráz. Vystihuje poměrně dost ze současných společenských nálad v Česku, včetně třeba proměny ve vnímání disentu či památné scény, v níž venkovské ženy vzývají Miloše Zemana. Při psaní se Topol musel nezřízeně bavit. Zároveň ovšem během těch let pohřbil bratra, otce i matku. Asi se to otisklo do míst, kde si postavy stěžují na uměle prodlužovaný život, vyhlašují válku pudu sebezáchovy.
Tíživě silný je v knize obraz ruského tanku vyzvednutého ze dna řeky, opraveného a připraveného k nové jízdě, metafora opět se vzpínající ruské říše.
V žádném případě ta kniha ovšem nevyjadřuje „odpor k druhým“, jak si po vydání postěžoval Václav Klaus se spolupracovníky a Topola v novinovém článku označil za „elitářskou smetánku“, která se „štítí normálních lidí“. Bývalý prezident, jenž už dříve tepal jiného „falešného a prázdného Topola“, tedy svého spolustraníka Mirka Topolánka, reagoval na výroky Jáchyma Topola v interview. Učinil tak ale způsobem, který mnohým připomínal kádrování bývalého režimu. Člověku z toho bylo stydno.
Možná ale nešlo ani tak o Topolův román, jako spíš o hodnoty, které jeho autor ztělesňuje. Coby novinář působil v Revolver Revue, časopisu Respekt a Lidových novinách, kam se vždy na pár let vracel, po čase se unavil a zase odcházel. Zůstalo po něm mnoho originálních textů, zejména reportáží věnujících se menšinám – Romům či vietnamským přistěhovalcům. Psal o migraci, vraždách, bunkrech i eurokomisařích, z některých čerpá ještě v letošní próze.

Společenské angažmá ovšem Topol dovršil až v posledním desetiletí, kdy se stal programovým ředitelem Knihovny Václava Havla. Překopala mu rytmus a možná oddálila vydání Citlivého člověka. Dokud knihovna sídlila nad pražskou kavárnou Montmartre, byl tam dennodenně, uváděl literární pořady i politické besedy. Po schodišti dupal zadním vchodem na bar, na konci každého čtení hlučel „Máme tu víno, dejte si víno!“ a po nocích sestavoval program s asistentkami, jimž po indiánsku přezdíval Cunami a Miranda.
Občas si stěžoval, že jede psát do divočiny, a místo toho akorát „sedím na pařezu a telefonuju“. Ale nakonec uvykl a teď několikátým rokem dochází do nového sídla instituce v pražské Ostrovní ulici.
Přes dvůr vidí do oken někdejší kanceláře Václava Havla, kterého ze srdce miluje, a nadále vykonává instrukce, jež mu bývalý prezident myticky udělil na své chalupě Hrádečku. V knihovně tak Topol pečuje o bývalé spolubojovníky z českého disentu, iniciuje pořady zabývající se děním v Tibetu, na Kubě či Ukrajině, jež je mu trvalým životním zájmem. Sdružuje pražské Armény, Bělorusy i různé literární kruhy. Uvádí aktivisty, disidenty a vůbec různě mučené a pronásledované typy, s nimiž hlasitě souzní.
Jistě, pro určitou část společnosti tak Topol ztělesňuje onu proklínanou „havlovskou partu“. Ale pro nás ostatní už je autoritou, v pětapadesáti letech jistě ne kmet, ale přece jenom silná figura s pevnými postoji, na nichž záleží. Teď, když dostal Státní cenu za literaturu, by mu slušelo, aby nezmramorovatěl. Naštěstí není typ, jenž by leštil metály. Občas vyhrožuje, že se jednou sebere, uteče do lesa a na samotě zaroste. Budiž. Ale dosud se vždy vracel s napsanými romány.

—

DALŠÍ LAUREÁTI Státní ceny se včera večer udílely na Nové scéně Národního divadla. Kromě laureáta literární ceny Jáchyma Topola (na snímku nahoře) byla dále vyhlášena ta za překladatelské dílo. Posmrtně ji obdržela Eva Kondrysová, jež do češtiny převedla knihy Saula Bellowa či Jane Austenové. Ocenění za přínos v oblasti divadla získal Petr Zuska, donedávna umělecký šéf Baletu Národního divadla. V oblasti hudby byl oceněn dirigent a skladatel Petr Kotík, jenž z Ostravských dnů nové hudby vybudoval jeden z nejvyhledávanějších festivalů současné hudby v Evropě. V oboru výtvarného umění cenu získal typograf a teoretik Jan Solpera, v oblasti architektury Věra Machoninová, podepsaná pod obchodním domem Kotva či karlovarským komplexem Thermal. Cenu za kinematografii obdržel Jaromír Kallista, dlouholetý spolupracovník Jana Švankmajera, in memoriam pak také filmař Jiří Brdečka.

Ministerstvo obrany ocenilo další účastníky třetího odboje. Mezi nimi třeba Jáchyma Topola

Zpráva, zpravy.rozhlas.cz, 06.09.2017

Spisovatel Jáchym Topol, publicista Jan Rejžek nebo Josef Janíček ze skupiny Plastic People of the Universe. Všichni v době komunismu bojovali proti režimu a všichni za to ve středu dostali ocenění od ministerstva obrany. Odznak a pamětní dekret dostalo celkem čtyřicet tři účastníků třetího odboje za jejich činnost. Šlo hlavně o šíření samizdatového tisku nebo účast na protestech.
„To ocenění je pro mě takový doklad, že jsem splnil svou občanskou povinnost,“ říká Radiožurnálu Karol Sidon, jeden z oceněných účastníků třetího odboje. Bývalý vrchní rabín se za totality nejenom podílel na činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných lidí, ale bojoval i pomocí slov.

Mininsterstvo obrany ocenilo dalších 43 účastníků třetího odboje – mezi nimi třeba Jáchyma Topola, Jana Rejžka nebo Karola Sidona. O tématu natáčela Janetta Roubková
Stejně jako další z oceněných, spisovatel Jáchym Topol: „Je tam špetka studu vůči lidem třeba z 50. letech, kteří se komunismu postavili skutečně se zbraní.“ Topol své ocenění získal hlavně za vydávání a šíření samizdatové literatury. Působení v odboji pro něj prý bylo přirozené.
„Já jsem vyrůstal v prostředí undergroundu. Tohle ghetto bylo veselé, a to že občas StB někoho sebrali nebo zmlátili, to se stalo mně, to se stalo mému kamarádovi a dalším lidem z téhle generace,“ popsal.
Karol Sidon, Jáchym Topol a dalších 41 účastníků odboje ve středu převzali odznak a pamětní dekret na základě zákona z roku 2011. Díky němu je možné oceňovat i účastníky třetího odboje. Ti se v 70. a 80. letech soustředili hlavně na obranu lidských práv a vydávání samizdatové literatury.
„Třetí odboj byl svým způsobem podceňován. Pořád se oceňoval první a druhý odboj a přijetím tohoto zákona se dostal na úroveň těchto dvou odbojů,“ vysvětluje Pavel Kugler z ministerstva obrany.
Za protikomunistickou činnost ministerstvo obrany do dneška ocenilo asi 1400 lidí.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ministerstvo-obrany-ocenilo-dalsi-ucastniky-tretiho-odboje-mezi-nimi-treba_1709062200_dp

Proslov Jáchyma Topola

Proslov při převzetí ceny Slovinského svazu spisovatelů, Kultura, 23.09.2015, č. 223, str. 8

Vážení přátelé v jeskyni. Jsem touto literární cenou okouzlen a ovšemže plný pochyb, zda si ji zasloužím.
Opravdu? Tohle tu asi říká každý. A je to ode mne upřímné?
Vlastně nevím.
Dost možná jsem totiž egomaniak, sobec věnující se psaní a všechno, co se děje mimo ten svět písmenek, možná nevnímám úplně zřetelně.
Ale dali jste mi tuto nádhernou cenu, vyvolali obrovskou radost a ovšemže následnou vlnu sebebičování a výčitek… Beru to raději tak, že je to spíš vaše zodpovědnost, a už si s tím nebudu lámat hlavu.
Každopádně je pro mě důležité, že jsme se sešli v jeskyni. Odtud lidské tlupy vzešly a my se tu teď jako literární tlupa scházíme.
Také se mi líbí, že moje vpády do Slovinska se odehrávají v tak třeskutých extrémech. Jsem tu dnes totiž podruhé a hned v podzemí. Poprvé jsem se do Slovinska vydal do hor. Do nadpozemsky krásné alpské krajiny, kde se ovšem vedly ty nejtvrdší horské bitvy všech dob, které si, jak víme z knih, svým rozsahem, krutostí a počtem padlých nezadaly s infernem Verdunu.
Tehdy jsem ve Slovinsku pátral po stopách svých předků, Václava, Antonína a Aloise Topola, kteří v těch bitvách padli. Byli to venkovští kluci, všichni kolem dvacítky. Zahynuli někde na řece Soče či v Krasu anebo tudy prošli, aby byli zabiti v Itálii.
A ovšemže jsem také přemýšlel o literatuře.
Měl jsem s sebou v batohu mimo jiné nezbytné věci knihu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka.
Potloukal jsem se po zapadlých místech, hledal jsem svoje předky na hřbitůvcích, kudy ploty z ostnatého drátu prolézaly kozy, na monumentálních pohřebištích a také třeba ve vsích Dutovlje, Modrejce nebo Loč, ovšemže jsem byl v Tolminu či na vzorném pohřebišti v Goranje. Nenašel jsem ale vůbec nic, nikoho. Ani stopu. Tehdy ovšem ještě nebyl Google tak rozmáchlý.
Někde tady ti Topolové jsou. Společně s dalšími asi desetitisíci vojáky jen z českých zemí. A nikdo je nezná. A možná se mnozí z nich chovali i hrdinsky, nasazovali životy jeden za druhého, někteří asi i za to, co považovali za svou vlast, za příkaz daný císařem a Bohem.
Ale my známe jenom Josefa Švejka, kterého stvořil spisovatel Jaroslav Hašek. Literárního démona, vojáka světové války, jehož černý humor je humorem pekla, který snad ani nedokážeme pochopit. Programového antihrdinu, mazaného, často přiopilého, sprostého a přízemního buddhu, jemuž je připisovaná ona charakteristická, byť jím nikdy nevyslovená a Haškem nenapsaná mantra „To chce klid“ a který všechny svoje síly jako správný píkaro věnoval čistě přežití, přičemž se všemu patosu a vší idiocii krutě vysmíval. Známe ho, protože ho stvořil geniální autor.
A takových knih, které ve své době změnily tvářnost světa, bylo samozřejmě víc.
Utrpení mladého Werthera. Nic o tom nevím, ale opisuju od ostatních, že po vydání tohoto Goethova díla byly páchány sebevraždy. Nebo Chaloupka strýčka Toma. Kniha, které pomohla zničit otroctví. Anebo třeba Na cestě Jacka Kerouaka, kniha svobody, která vyvolala explozi beatnictví tak oslnivou, že kdysi dostihla i mne, teenagera rebelujícího v socialismu. Anebo Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, dílo, které strhlo masku Sovětskému svazu a v čase agresivního Ruska se znovu stává povinnou četbou.
A jak je to s literaturou dnes? My, kdo musíme číst a musíme psát, nejspíš protože jsme egomaniaci snad geneticky uvízlí v písmenkách, nyní často žehráme, že literatura ztratila svůj význam, že stvořit dnes dílo, které by lidmi otřáslo, které by změnilo tvářnost světa, už není možné.
Anebo jsme jen mizerní spisovatelé? Někteří, jako třeba já, tvrdíme, že je nám to znicotnění vlastně úplně lhostejné, nebo že je to dokonce báječné!
Vždyť právě bezvýznamnost, po všech těch krutých totalitách, které z literátů dělaly propagandisty či vězně, je přece tou pravou svobodou.
Opravdu je to tak? A jsem touto nicotou, pardon, svobodou vážně tak okouzlen? Nebo bych spíš chtěl být?
Vlastně nevím.
Každopádně jsem ve slovinských horách hledal mrtvoly a žádnou nenašel.
A nikdy by mne nenapadlo, že nahlédnu i do slovinského podzemí. Teď jsem ale tady. Díky knihám. A společně s jeskynní literární tlupou.
To úplně stačí. Je to báječný pocit. Děkuji, že jste mě sem vzali.

Seifertovu cenu získal „mladík“ Jáchym Topol

Mladá fronta Dnes, 23.09.2010, roč. 20, č. 222, str. 6

Letošní Cenu Jaroslava Seiferta, nejvýznačnější české literární ocenění, získal spisovatel Jáchym Topol. Oficiálně tak vstupuje do literární „Síně slávy“, kterou už obývají například Václav Havel, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký či Jiří Gruša. Ve svých osmačtyřiceti letech se stal nejmladším laureátem. To samo o sobě není na škodu, spíš naopak, poněkud však překvapuje okolnost, že Topol, bezpochyby jeden z nejvýraznějších a nejpřekládanějších autorů své generace, cenu obdržel právě za knihu Chladnou zemí.
Loňská próza, v níž se na terezínskoběloruském prostoru vrací ke svému klíčovému tématu paměti a dějin, se totiž dočkala převážně rozpačitých kritických ohlasů a výrazněji se neprosadila ani v soutěži Magnesia Litera (neprobojovala se byť jen do nominací).
„Provázel mě intenzivní dojem, že tato kniha nikoli musela, nýbrž mohla být napsána, že je produktem takzvaného profesionálního spisovatelství a sepisovatelství. Že její srdce je chladné, že ta divokost je pouze vnější, bez vnitřního vývoje, neboť vše je předem dáno,“ napsal v recenzi redaktor Josef Chuchma.

Rozpaky z Chladné země

Podobné pocity zakoušeli nad knihou i kritici deníků a časopisů Pavel Janoušek, Petr Fischer, Radim Kopáč či Lukáš Novosad. Víceméně se shodují, že zvolenému tématu (odkaz koncentračních táborů) by lépe slušela publicistická forma než ta beletristická.
Do rozhodování sedmičlenné poroty, vedené literárním historikem Jiřím Brabcem, se podle všeho promítla i Topolova předchozí tvorba včetně jeho zásadního románu z roku 1994 Sestra.
Také zakladatel Seifertovy ceny František Janouch hodnotí spíše autorův celkový přínos: „Osobnost Jáchyma Topola je v české literární tvorbě nepřehlédnutelná. Cením si jej nejen jako spisovatele, ale i pro jeho ediční a publicistickou činnost, před revolucí spjatou s okruhem undergroundu a samizdatu.“ Cenu si Jáchym Topol převezme 5. října na slavnostním ceremoniálu v Rezidenci primátora v Praze, spolu s poctou obdrží i šek na čtvrt milionu korun. Seifertovu cenu udílí Nadace Charty 77 od roku 1986, ustavil ji den po smrti Jaroslava Seiferta jaderný fyzik František Janouch. Tu první, vyhlášenou ještě ve Stockholmu, získal Dominik Tatarka.

V ďáblově dílně

Rozhovor Ondřeje Horáka s Jáchymem Topolem, Hospodářské noviny, 05.10.2010, str. 15

Jáchym Topol dnes převezme Cenu Jaroslava Seiferta. Už jsem si zvykl, že ceny nedostávám, říká čerstvý laureát.

K Seifertovi mám velmi vřelý vztah, jeho básně jsem jako mladý opravdu četl, říká letošní laureát Ceny Jaroslava Seiferta Jáchym Topol. „Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale byl jsem na jeho pohřbu, vlastně demonstraci, jelikož jsem byl ovšem mladík z undergroundu, tak jsem proti té demonstraci demonstroval tím, že jsem šel raději do hospody a tam jsem napsal báseň, která pak vyšla i v mé první sbírce Miluju tě k zbláznění.“

HN: V historii Ceny Jaroslava Seiferta jste prvním laureátem, kterému ještě nebylo padesát…

Už jsem řekl – je to takové indiánské -, že jsem vstoupil do domu svých otců. Když jsem se dozvěděl, že jsem Cenu Jaroslava Seiferta dostal, tak jsem si uvědomil, že to byl můj sen, protože ji považuju za nejprestižnější. Mezi laureáty je Zbyněk Hejda nebo Petr Kabeš, s nímž jsem jako mladík prošel první hospody. Pak je tam i Bohumil Hrabal nebo Jiří Kolář, a to jsou opravdu velcí autoři.

Také je pravda, že jsem nějakých patnáct let žádnou cenu nedostal, i když jich je tady hodně. Tak jsem si už na to zvykl…

HN: Na to, že ceny nedostáváte?

Ano, to je takový vtip. V partě, kam patří Ukrajinec Jurij Andruchovyč a z Polska Andrej Stasiuk a také Olga Tokarczuková, jsem byl jediný, který takhle dlouho žádnou cenu nedostal. Ona to ale na druhou stranu byla výhoda, že se mi ty ceny vyhýbaly, protože občas někdo řekl, že bych přece nějakou cenu dostat měl.

HN: A proč se vám podle vašeho názoru ceny tak dlouho vyhýbaly?

To nevím, z Nadace Charty 77 mi poslali všechny články, které teď k Ceně Jaroslava Seiferta vyšly, a tam novináři zmiňují, že kniha Chladnou zemí neuspěla v žádné čtenářské anketě ani nezískala jiné ocenění.

Jako autor cudně klopím zraky k zemi, ale jako novinář si umím vygooglovat, že se próza Chladnou zemí stala Knihou měsíce na portálu iliteratura.cz, čehož si vážím. Také si myslím, že tahle poslední kniha mi výrazně pomohla v loňské anketě Reflexu, v níž jsme společně s Milanem Kunderou zvítězili. A rovněž byla v Rakousku jmenována mezi deseti nejzajímavějšími zahraničními knihami. Když se podíváte na zahraniční recenze této knihy, tak byly velmi kladné.

HN: U nás byly recenze spíše negativní. Domníváte se tedy, že vám zahraniční recenzenti rozumějí lépe?

To nevím, jestli se to dá takhle říci, protože když mi třeba v Nizozemsku vyšly už čtyři knihy, tak jsem tam už vlastně také doma. Všechny recenze jsem ani nečetl a také se mi to špatně hodnotí, protože sám teď recenze píšu. Recenze asi také nehrají nakonec takovou roli, protože členové porot jsou svéprávní a udělají si svůj názor.

HN: Takže myslíte, že to, že jste dosud za Chladnou zemí žádnou cenu nezískal, nehrálo při udělení Ceny Jaroslava Seiferta žádnou roli?

Myslím, že by to tak nemělo být. Doufám, že ti lidé rozhodují podle sebe a neřídí se tím, že ta která kniha už jinou cenu dostala. Ve Francii kniha získá v jednom roce třeba tři ceny. U nás, pravda, se to spíše dělá tak, že ten už dostal, tak teď je na řadě někdo jiný.

Vloni jsem byl kupříkladu mezi finalisty Ceny Josefa Škvoreckého a předseda poroty tam najednou povídá, že se snažili, aby ocenili neznámého autora. Tak jsem si říkal, proč mě tam tedy vůbec zvou?

HN: Ovšem všichni neúspěšní finalisté zrovna v tomto případě dostávají jakési bolestné – deset tisíc korun.

Ano, je to zařízeno tak, aby člověk nemohl odcházet úplně s pláčem.

HN: Někteří lidé také právě mají za to, že literární ceny fungují především jako určitá sociální výpomoc.

Když je to spojené s penězi, v případě Ceny Jaroslava Seiferta s dvěma sty padesáti tisíci korunami, tak určitě ano. A rád vám svěřím, že jsem už na to konto svým dcerám a manželce pořídil přes internet týdenní zájezd. Ovšem shráblo mi to peníze – a letenky od EasyJet mi žádné nepřišly. To je taková humorná historka ze zákulisí laureátova života…

Všichni se mě ptají, proč jsem teď v Lidových novinách, a já říkám, že tady je to taková tradice, v novinách pracovali Karel Poláček, Eduard Bass nebo můj dědeček Karel Schulz. Deset milionů lidí nezaplatí živobytí třiceti spisovatelům, ale spíše tak dvěma.

HN: Ale pořád přece říkáte, jak vaše romány vycházejí v tom či onom jazyce. Z toho by člověk usoudil, že jste úspěšný autor.

K tomu, abych řekl, že jsem úspěšný autor, mě nedonutíte. Moje knihy vycházejí v šestnácti zemích, to je fajn, ano… Samozřejmě ale nemám prodeje v řádu desetitisíců, nýbrž v řádu tisíců. Třeba Chladnou zemí se v Německu prodaly čtyři tisíce výtisků, což není žádná bomba, ale je to slušné, i proto, že knih vychází pořád víc.

HN: Autor jako vy by byl v takovém Norsku už dávno bez existenčních potíží.

Ale to je Skandinávie, to je výjimka. Samozřejmě, v Německu mají zase propracovaný systém stipendií a autorských čtení, tady není nic, tady je to stejné jako před dvaceti lety. Já si ale nestěžuju, je to tady asi podobné jako třeba ve třicátých letech, s tím rozdílem, že tehdy mohl autor někam prodat fejeton či povídku. Dnes zase může pracovat pro televizi.

HN: Žádná sláva to tedy není.

Rodinu psaním uživím, pokud jste chtěl vědět tohle, ale mé krédo je, abych se nestal literárním otrokem, abych nebyl nucen v předem daném termínu vydat novou knihu a jezdit na všechny knižní veletrhy, literární festivaly a autorská čtení. Vím, že když autorovi, kterého nikam nezvou, začnu vyprávět, že se mi tam už nechce, tak bude naštvaný…

Ano, uživil bych se tím ještě lépe, ale musel bych splňovat nějaké kariérní předpoklady, které je mi nepříjemné splňovat. To raději pracuju v novinách, protože je člověk se svými lidmi, poslouchá jazyk, jezdí po republice, což je pro spisovatele samozřejmě životadárné.

HN: Nicméně nějaká stipendia jste přece jen už absolvoval. To ano, Chladnou zemí jsem napsal v Berlíně, předchozí Kloktat dehet zase v Nizozemsku… Je to možnost, která je ve světě naprosto běžná. O stipendia se mi vždycky postarala zahraniční nakladatelství, nikoliv české ministerstvo kultury, aby to bylo jasné. Jsou lidi, kteří tráví na stipendiích celý život, protože když už nadace jsou a mají stipendia, tak je také někomu musejí udělit. Mně se třeba ozvou ve stejnou chvíli dvě nadace.

HN: Takže je jen otázkou času, než nějaké zase přijmete.

Na žádné další se nechystám, chci být doma s dcerami. Ostatně, když už mluvíme o stipendiích, zvlášť těch německých, mám pocit, že je to tady vnímáno pořád jaksi negativně ve stylu: „Opustíš-li mne, zahyneš!“

Přijetí stipendia bych v současnosti pokládal za osobní prohru, protože jsem se ve svých osmačtyřiceti letech nedokázal zmoci na vlastní pracovnu, což byl také pokaždé ten důvod, proč jsem volil stipendijní „exil“. Na placení pracovny mi už totiž opravdu peníze nezbývají.

HN: Raději už se od peněz přesuňme k samotné literatuře. Prvotním impulsem k sepsání Chladnou zemí byla vaše návštěva Terezína, o němž jste psal reportáž do Respektu?

Nejen do Respektu, taky jsem o Terezínu dělal reportáž pro televizi. Mimo jiné jsem tam tehdy potkal řadu mladých lidí, kteří se snažili vyrovnat s tím, že jejich předkové byli oběťmi holocaustu, a také samozřejmě lidi, které ty hrůzy přitahují, protože to bylo sice otřesné, ale zároveň opravdové.

A potom jsem měl dovolenou, jel jsem do Berlína, do Grunewaldu, kde je kolej číslo sedmnáct, odkud jezdily transporty smrti. Jsou tam data a místa jako Minsk, Riga… Načež mi v Bělorusku vyšel Anděl, jel jsem tam, hostili mě tamní kamarádi a ukazovali mi pamětihodná místa, všechno to byla místa utrpení, samé lágry.

HN: A poté se vám to propojilo s Terezínem a vznikla kniha Chladnou zemí.

Za tu knihu asi vděčím běloruskému taxikáři, který mě vezl na letiště. Byl úplně opilý a chtěl, abych řídil já, což jsem odmítl, protože nemám řidičský průkaz. Nevěřil mi to, pošťuchovali jsme se – a nakonec mi letadlo uletělo.

Devět hodin jsem strávil v hrozné zimě na letišti. A tam jsem si tu knihu vymyslel. Protože jsem si říkal, že je Bělorusko opravdu zem, kde měl ďábel svou dílnu. Tam už za války byli vyvražděni téměř všichni Židé a Romové a začínala akce Ost, vyvražďování Slovanů. Tam se zkoušelo, jestli by to šlo. Šli od vesnice k vesnici, děti naházeli do ohně, dospělé pobili a táhlo se dál…

HN: Jak jste se z toho Běloruska nakonec dostal?

Měl jsem překročené vízum a asi sto devět eur. Letenka do Berlína stála o euro méně, tak jsem letěl do Berlína. Tam jsme s kamarády z Běloruska, kterých tam žije dost, pili a potom jsem v noci bloudil městem, až jsem zase došel k těm kolejím, odkud jezdily transporty smrti.

A aby toho nebylo málo, když jsem se vrátil do Prahy, měl jsem sraz se svým nakladatelem Viktorem Stoilovem, před tím jsem šmejdil v antikvariátu a našel jsem tam knihu Moje ves lehla popelem…, což jsou posbíraná svědectví běloruských lidí, kteří to všechno zažili a viděli. A my o tom všem dodnes téměř nevíme, známe jen Terezín, Osvětim nebo Katyni.

HN: Máte nějaké vysvětlení?

Protože je to politikum, na tom všem se podíleli nejen Rusové, Poláci a lidé z Pobaltí, ale v Bělorusku byly nasazeny také dvě slovenské divize. Ostatně, v Praze rovněž žije řada Bělorusů a ti z Chladnou zemí nebyli nadšeni, protože měli pocit, že si z toho dělám příliš legraci…

Nevím, je ale pravda, že když přijel za normalizace třeba nějaký Francouz nebo Američan a pak o tom napsal povídku, tak se mi to taky většinou nelíbilo. Když někdo nebere tvého nepřítele dost vážně, stává se také tvým nepřítelem.

HN: A je vůbec možné být středoevropským autorem a nepsat o dějinách a o všech těch hrůzách?

To je pro mě zásadní otázka… Nechci se opakovat, ale zároveň jsem už o tom napsal pět románů. Mám totiž dokonce pocit, že beletrií ty věci lze pojmenovat přesněji než reportážním výčtem faktů, i když z Běloruska jsem taky původně chtěl napsat reportáž, ale upustil jsem od toho, protože by to tamní lidi ohrozilo.

Jsem rád, že mám Chladnou zemí za sebou, a další kniha by se mohla jmenovat třeba Údolí růžových dupaček a mohla by být pěkně veselá.

Jak Jáchym Topol přebíral Cenu Jaroslava Seiferta

Reportáž Kateřiny Ciborové, Topzine.cz, 07.10.2010, str. 1

Když jsem včera vstoupila do Rezidence primátora Prahy, ihned jsem poznala, že budu účastníkem výjimečné události. Zatímco fotografové zaměřovali objektivy svých aparátů na letošního laureáta Ceny Jaroslava Seiferta Jáchyma Topola, společensky oblečení lidé si sedali na poslední volné židle v sále. Nezbyla ani jedna, naopak by jich ještě pár bylo potřeba.

Úvodního slova se chopila Lejla Abbasová, která provázela celým programem. Aby se všichni pozvaní hosté, kteří do Rezidence vstoupili z přeplněného centra Prahy, dostali do sváteční nálady, pozvala Lejla na pódium vokální duo Two voices. Netypicky otextovanou Humoreskou Antonína Dvořáka zpěvačky pomyslně zahájily večer patřící Jáchymu Topolovi, kterého Nadace Charty 77 za novelu Chladnou zemí ocenila Cenou Jaroslava Seiferta.

Jak by si Seifert poradil s SMS?

Od této chvíle se na pódiu střídal jeden gratulant za druhým. Jako první dostala slovo náměstkyně primátora Prahy Marie Kousalíková, která začala Topolovým výrokem: „Kniha je úžasná věc. Ona jen tak leží, ona je potichu, leží a čeká, až ji člověk zvedne nebo nezvedne.“ Reagovala tím na dnešní moderní a uspěchaný svět, ve kterém se myšlenky zhmotňují pouze v textových zprávách nebo emailech. „Ještě že pořád existují lidé, kteří jsou schopni psát víc než oznamovacím způsobem,“ pravila Kousalíková a pohlédla na Topola.

Na její místo poté na vozíčku přijel František Janouch, který sám sebe označil za ideového otce Ceny. Kromě ní založil i Nadaci Charty 77, která Cenu už pětadvacet let udílí. Stejně jako jeho předchůdkyně krátce hovořil o historii, vyzdvihl z ní ale fakt, že je Jáchym Topol nejmladším laureátem.

První verše do Toshiby

Po formálních záležitostech se František Janouch pustil do vyprávění. „Bylo to v prosinci roku 1988 v New Yorku u příležitosti 40. výročí schválení Všeobecné deklarace lidských práv,“ začal. Topol tam zastupoval Václava Havla, přiletěl ale nevhodně v teniskách a ošoupaných kalhotách. František Janouch s Karlem Schwarzenbergem mu tenkrát koupili oblek. Včetně bot a kravaty. (Jáchym Topol to o pár minut později k překvapení všech přítomných potvrdil.) Kromě oblečení Janouch Topolovi věnoval i notebook, do kterého mladý básník ihned napsal několik básní. Neuměl je ale uložit, proto tuto činnost přenechal svému dárci, který básně pro jistotu zálohoval ještě na staré diskety. „Při přípravě na dnešní výstup jsem provedl geologický průzkum a našel jsem soubor První verše do Toshiby.“ Takže Jáchym Topol od Františka Janoucha včera obdržel netradiční dar – flashku se svými starými verši.

Hlavní postava večera toho dostala více. Diplom, od generálního partnera Ceny Pioneer Investments šek na 250 tisíc korun, pamětní minci hlavního města Prahy a obraz malíře Emanuela Ranného. A samozřejmě spoustu gratulací.

Gratulace a děkování

Veřejně gratuloval například předseda poroty Jiří Brabec, který připomněl, že o vítězi rozhodli jednohlasně, nebo Roman Pospíšil, který zastává post předsedy představenstva investiční skupiny Pioneer Investments.

A jak zněla slova samotného Jáchyma Topola? Po seifertovsku. „A v té prokleté voliéře Čech, rozhazoval svoje básně jako kusy krvavého masa a ptáci se báli,“ vědomě s chybami, ale s omluvou odrecitoval část Seifertovy básně. A stejně jako v knize Chladnou zemí poděkoval třem mužům (Ivanu Klímovi, Arnoštu Lustigovi a Tomáši Kostovi), včera poděkoval třem ženám – manželce Báře a dcerám Josefínce a Marii. „Snášejí mou nepřítomnost, když odjedu a píšu knihu, ale snášejí především mnou přítomnost.“