Román o oběti, vině a hledání lásky v době, kdy se „pravda děje“, ale málokoho už zajímá. Děj se odehrává v únoru 2022, kdy česká společnost právě odkládá roušky po pustošivé pandemii, aby byla zasažena šokem z ruské invaze na Ukrajinu. Hlavním hrdinou románu je Tomáš, poněkud zběsilý novinář, který se marně snaží udržet řád ve svém neukotveném životě. Zatímco se jeho manželství s intelektuálkou Fionou mění v dokonalou manželskou alergii, Tomáš uniká k mladé milence Tamarce a k psaní „hluboce lidských příběhů“, které však jeho okolí považuje za zastaralou šmíru. Klid pražských kaváren a barokních památek definitivně končí, když se do Čech vrací světoznámý mág Cornelius. Ten s sebou z ruského „koncentračního tábora“ přiváží poselství o absolutním zlu, které odhaluje hnijící základy západní civilizace.

TOPOL, Jáchym. Peklo neexistuje. Vydání první. Praha: Torst, 2026. 336 stran. ISBN 9788072157334

Topol účtuje s covidem a ruskou hordou. Píše o atentátu na Zemana

Seznam Zprávy, 16. 2. 2026, Petr A. Bílek

Hned v únoru se ke čtenářům dostává jedna z nejočekávanějších knih roku. Držitel Státní ceny za literaturu právě vydal svůj první román po devítileté pauze.
Jáchym Topol je jedním z mála velkých autorských jmen, která může česká literatura nabídnout v novém tisíciletí. Živoucí klasik dávno zařazený v čítankách, a zároveň někdo, jehož nové knihy spolehlivě vyvolají ohlas. Čekat to lze také od Topolova nového románu Peklo neexistuje, který minulý týden publikovalo nakladatelství Torst. Už proto, že pauza od toho předchozího zabrala devět let, během nichž se svět dost turbulentně změnil.

Za minulou prózu Citlivý člověk dostal autor Státní cenu za literaturu. Ale obdivné čtení syrového příběhu o surové české kotlině v éře kýčovitého národovectví bylo jen jednou částí mediálního ohlasu. O další se postarali tři zástupci Institutu Václava Klause v čele s bývalým prezidentem, když dramaturga pražské Knihovny Václava Havla Topola obvinili, že uráží celé generace občanů naší země. Napsali o něm, že je zakomplexovaným lokajem, „který si neustále hlídá, jak o něm smýšlí ‚vrchnost‘ ze zahraničí. Jenom na zahraničí mu záleží, pro ty kolem sebe má jen pohrdání,“ uvedli. Drželi se především výroků ze spisovatelova rozhovoru, román možná ani nečetli.

Ohlasy na Citlivého člověka jinak byly převážně pozitivní, byť někteří recenzenti se ptali, zda už autor není jen dinosaurem, který přežil 90. léta minulého století a v době digitální sentimentálně touží po starém černobílém světě.

Novinka Peklo neexistuje se čtenářům z Institutu Václava Klause docela určitě také líbit nebude. Už proto, že tu hned zkraje jedna postava oznamuje úmysl spáchat atentát na prezidenta Miloše Zemana. „V osmašedesátým byli největším problémem český zrádci. A jsou i teď. Chce to konečně čin. Výstrahu! Proto jsem se rozhod zabít Zemana,“ oznamuje.
Topol s tímto motivem dál pracuje. Děj zasazený částečně do novinářského prostředí je tentokrát natolik provázaný s českým kontextem, že možná ani nebude sdělný a zajímavý pro zahraniční vydání. V románovém světě defilují pod reálnými jmény nejen zdejší noviny, časopisy a jejich redaktoři, ale také soudobí čeští politici.
I Topol má zažitý oblíbený postup české prózy posledních desetiletí – vyprávět příběh s fiktivními postavami a událostmi na pozadí velkých, sugestivních dějinných celků, jako je holokaust, stalinismus či normalizace. Bestselleristé typu Aleny Mornštajnové toto pozadí nastavují jako statickou divadelní kulisu, často vytvořenou jen z elementárních školských znalostí či četby lifestylových časopisů.

Jáchym Topol však výrazná období dějin před očima čtenáře dekonstruuje a přeskládává do podob, které se od toho, co dobře známe, liší. Tak ve své nejznámější knize Sestra rozložil a přenastavil obraz nástupu divokých 90. let, v Noční práci rozštěpil sovětskou okupaci z roku 1968 a hned několik epoch demontoval v románu Kloktat dehet. V novince podobně nakládá s posledním zlomovým obdobím: chaosem éry covidu, utnutým vpádem ruských hord na Ukrajinu.

Na tomto pozadí se odehrává příběh novináře Tomáše, kterému ujíždí vlak: Rozpadá se mu letité manželství, v úniku do světa mladých milenek se jeví jako směšný boomer a svět novin i časopisů rychle zaniká, takže v něm přežijí jen ti, kdo jsou ochotní psát na objednávku a nepromítat do článků své hodnoty či postoje. Zároveň ale – jak tomu u Topola bývá – soukromé životní osudy vždy souvisejí s okolním světem, z něhož se izolovat nejde.

I téma životní krize bílého muže středního věku, kterého na cestě od okoukané manželky k mladé milence zaskočí a zastaví civilizační změna, je obecně oblíbené. Nedávno na něm svůj druhý román Všechno bude super vystavěl Eli Beneš. Ale také tady najdeme markantní rozdíl: Beneš vynakládá veškerou energii na to, aby udržel opratě příběhu, a čtenáře staví jen před nezávadné dilema, zda mít s hrdinou soucit, anebo ne.

Topol to hrotí do extrému – jeho hrdina je naprostý lůzr, alkoholik a tragéd, který před našima očima postupně ztrácí vše, na čem by mohlo záležet. Přitom ale jeho příběh je i příběhem maximálního hrdinství, kdy vlastně nejde udělat víc. Mezi tragickým a komickým není v textu ani chvilku pevná hranice, vše působí donkichotsky „směšnohrdinsky“.
Dění neustále komíhá mezi věrohodnými či představitelnými událostmi, především v milostné a pracovní linii, a surreálně groteskními, exaltovanými scénami. K nim patří příběh vedlejších postav – performerů Cornelia a Kaskadéra, dvojčat, která jsou soudobým plodem někdejších nacistických experimentů s eugenikou. Dvojčata do románu vnášejí i další variaci na ruskou hrozbu, která působí jako sestra groteskně-hrůzných obrazů z románů Vladimira Sorokina.

Stejně tak kniha osciluje mezi respektem k pomníkům a jejich borcením. Nejenže jsou někdejší hrdinové undergroundu v dnešním světě směšní svou nekompatibilností, i čítanková minulost disentu zde dostává ponuřejší obraz – jednou ze ztrát, kterým Tomáš čelí, je ztráta otce jako hrdiny z dětství. Po jeho smrti se dozvídá, že okolnosti donutily tatínka udávat své kamarády.
Topol vypráví v přítomném čase. Vše se jako na divadle odehrává teď a tady, před našima čtoucíma očima. Už tímto postupem, oblíbeným v pokleslých žánrech, kde si tak autoři pomáhají vytvořit lacinou dramatičnost, se román stává půvabně pitoreskním. Jako by na výtky, že patří do dávných dob, Jáchym Topol reagoval důsledným přijetím oldschoolové stylizace.
Slovník, který používá, připomíná někdejší hry s jazykem Vladislava Vančury. „Řeka dští mokrotu. Stejnou, kterou slibují mračna. Černá a bachratá,“ píše například. Postavy sice googlují a používají Uber, také ale nosí škorně a posílají si esemesky typu „Dávám ti svou lásku“. I jazyk je tu napjatý na maximální míru, jak v barokním světě, který tolik obdivuje jedna z postav – záhadný podnikatel a mecenáš Světlo.

Přebujelá bohatost a znělost slov ručně, pečlivě skládaných do vět představuje ten nejmarkantnější rys, který Topolovo Peklo neexistuje vyděluje od hlavního proudu české prózy. Její unylý a fádní jazyk, nijak se nelišící od každodenního mluvení či psaní, často vede k tomu, že čtenáři jen hltají prvky dějové linie a rychle si z ní skládají výslednou příběhovou mozaiku. Topolovo vyprávění je hltat škoda a možná to ani nejde: Čtení si žádá věty ozvučit, vyslovovat je v mysli nahlas. Román má svůj styl, což jsme si už odvykli vnímat a oceňovat.
Není to samozřejmě čtení pro každého. Je to román o rozpadu, nemožnosti se přizpůsobit, o nevyhnutelném ztrácení všeho, co dřív mělo evidentní hodnotu. A také o nemožnosti zastavit tento proces vedoucí až do bodu, kdy nezbude nic.

Je to román o dinosaurech nehodících se do doby, v níž už vládnou jiná zvířata. A dinosaurům se taková doba logicky zdá nepatřičná. V tom působí novinka nesporně generačně: přibližuje odcházení jedné generace, což je přirozený a věčný pohyb. Ale zároveň je Peklo neexistuje i próza o strachu, že epocha vyznačující se ztrátou veškerého respektu k hodnotám, jak ji covidová éra a následný útok na Ukrajinu nastartovaly, neodsouvá jen jednu generaci, ale ohrožuje vše civilizované. A v tom by snad měl Jáchym Topol umět mluvit i ke generacím jiným.

Tahle havěť, to je havlovská závěť

Magazín Víkend DNES, 28. 2. 2026, Ondřej Horák

Hledáte román, který není po umělecké stránce dietní a vůči české historii nesnesitelně pietní? Peklo neexistuje Jáchyma Topola se vrací do dne, kdy skončil covid, jelikož začala válka na Ukrajině. Je to román současný a zároveň velmi potřebný, neboť provádí zábavnou (sebe)kritiku doby od sametové revoluce.

Literární událost je těžká disciplína. Samozřejmě prvotně by literární událostí mělo být vydání nějaké zásadní knihy. Ale v to jsme v českém prostředí asi přestali věřit. Dále je tu vyrábění literární události: ovšem v tomto ohledu jsme na tom velmi podobně, protože veškeří ti knižní markeťáci a píáristi jsou schopni vyrobit bestseller jenom z dalších zbytečných počinů známých bestselleristů.
A když člověk vidí, jak se hodnotitelé právě teď vlažně přehrabují v loňské knižní žni, neboť jsou na řadě všechny ty bilance a ceny, potom je evidentní, že ani z tohoto počínání literární událost nepovstane.

Literární událost jsme tedy téměř přestali čekat. A už vůbec nikdo nečekal, že by ji mohl stvořit starý muž, chtělo by se dokonce říct starý bílý heterosexuál. V novém románu Jáchyma Topola to totiž věčně čpí alkoholem a sexem, přičemž postarší chlápci tady mívají mladé milenky. Především zde ale nacházíme příjemnou bezohlednost vůči čtenáři, u něhož se předpokládá určitá encyklopedie, nevodí se za ručičku, nic se nevysvětluje: Copak jsi takový blb, že nevíš, kdo byl F. L. Věk či Jan Palach?

Umlčený kontinent géniů

Zdá se tedy, že se po letech jaksi uzavírá kruh. Zaprvé, Jáchym Topol vlastně píše pořád o tomtéž, jako by byl posedlý ruským obrem a nelidskými podmínkami, které tato země vytváří. Ovšem co v jeho předchozích románech už mohlo znít jako bezzubé chřestění osmašedesátkovými tanky, má nyní jiný náboj, jelikož kruh se uzavřel i v tomto směru. Sovětští vojáci sice na začátku devadesátých let z Československa s velkou slávou odjeli, nicméně tím to zdaleka neskončilo, jak o tom svědčí nynější válka na Ukrajině.

Přičemž nesmíme opomenout zdůraznit, že tvorba – připomeňme, že původně básníka – Jáchyma Topola se vyvíjí též v tom směru, že nynější román postrádá to, co bohužel sráželo ty předchozí, totiž že se původní energie tak po stovce stran vyčerpala a sám autor jako by tápal, jak v příběhu pokračovat a hlavně jak jej uzavřít.

Hlavním trumfem románu Peklo neexistuje je jazyk. Bylo by zajímavé porovnat jeho lexikální bohatost s jinými současnými českými romány. Člověk si nad jeho stránkami uvědomuje, že ne nadarmo se neustále opakuje, že literát by měl být především sečtělý. To je neefektní dřina, kterou v současnosti mnozí adepti spisovatelské slávy přeskakují. A dalším trumfem Jáchyma Topola je humor, zde jako by navazoval nejen na undergroundovou větev české literatury (včetně vlastních začátků), ale i na několikrát zmíněného Bohumila Hrabala.

Přitom Peklo neexistuje rozhodně není humoristický román, je to text, jenž humor využívá nečekaně, jakoby do protisměru celkového vyznění románu a pouze v těch pravých chvílích. Jde o politickou angažovanost svého druhu, nezaťatou, daleko spíše se vysmívající. Otřásá se náš svět, nebo je spíš otřesný?

Peklo neexistuje je rovněž takto mimochodem skvělým komentářem k naší nedávné minulosti. Jako by Jáchym Topol rekapituloval a hořce se vysmíval i svému bývalému já – co mu taky zbývá, vždyť žijeme ve střední Evropě: „Tehdy před dekádami nás vítali jako umělce z Východu, trh čekal, že se tam zdvihne dekl senkrovny a místo hoven se objeví dosud umlčený kontinent géniů a mudrců. Ale hovno z toho. Nabídli jsme jen trosky, znetvořený mutanty jejich západní situace, kteří touží po tom, co tam už mají.“ A ještě nahlédnuto z opačného břehu: „Umění, které jsme zpoza drátů železný opony obdivovali, zmizelo, vyšeptalo nebo padlo do jámy popkultury. A to byl, kurva, šok!“

Nejedná se o humoristický román. A ani o satiru. Přestože se tu mezi řádky najde spousta vzkazů. Další kruh, jenž se zde uzavírá, je například naznačen ve scéně, kdy je hlavnímu hrdinovi Tomášovi nabídnuto, aby doplnil tým v jakési kvazistředověké krčmě, malostranském lapači turistů, a to od člověka, jenž mu říká: „Víte, za bolševika jsem dělal v kotelně. Tak jsem zvyklý si vydělávat jinak a vědeckou práci brát jako koníček… To víte, humanitní vzdělanci se holt musejí otáčet.“ Ostatně nikdy to snad od listopadu 1989 nebylo dokonaleji vidět než teď: zatímco naši vzdělanci živoří, nevzdělanci nám (opět) vládnou.

Ruští agenti K. a Z.

Jáchym Topol se tak ve svém románu nevyhýbá ani současnosti. Někdy zavdává možnost číst Peklo neexistuje jakožto hru „kdo je kdo“, ovšem často při tom používá úhybný manévr: když popisovaný užuž kohosi reálného připomíná, ten je následně zmíněn plným jménem jako další postava, aby tak byla odvedena stopa.

Jindy je ale autor rovnou konkrétní a opět se tu nesmlouvavost účtování s celou polistopadovou dobou mísí – to když už se zdá, že je to moc vážné – s humorem: „,Sotva Havel umřel, šupem je z Čech bezvýznamná zemička. V čele s ruskýma agentama Klausem a Zemanem, co nás cpou zpátky do východního chřtánu.‘,Hele, nejsou tu jen oni!‘,A Babiš? Byl jsem toho mínění, že jako práskanej agent a šikovnej ganstřík bude šťastnej, když se v Čechách stane ganstříkem číslo jedna. Pak bude všem sakra odolávat, aby jím zůstal. Ale ono mu časem dojde, že je lepší být ganstříkem třeba číslo sedm tisíc a silnějším mafiozům, teda Rusům, lízat boty. Než být nikým.‘,Orloji, to ne! Tohle občanská společnost nedopustí!‘“

Připomeňme, že mladý Jáchym Topol patřil k onomu posametovému kulturnímu exportu, jímž dozníval prvotní havlovský věhlas. Z té doby tento literát taky mnohým tehdy mladým utkvěl v povědomí a dodnes rádi vzpomínají, jak se ho tenkrát pokoušeli číst, neboť jim to dodává punc alternativnosti a divokosti. Z pohledu předchůdců jako Bohumil Hrabal či Milan Kundera se jistě polistopadové literární prostředí musí jevit jako ne moc úspěšné, ovšem ze současného pohledu je naopak pořád veleúspěšné. Je taktéž otázka, zda Václav Havel byl tím posledním, kdo dokázal ve světě upoutat pozornost k českému písemnictví, či naopak tím, kdo reflektor namířil výhradně na sebe. Uvědomme si, že sametová revoluce nepatřila spisovatelům, nýbrž hercům, z čehož se dá o jejím charakteru leccos odvodit. Václav Havel má dnes výsadní postavení. Je neustále vnímán nostalgicky jako nedostižný morální pilíř, a to včetně mladých feministek, které dokážou v jeho případě – na rozdíl třeba od Milana Kundery – přimhouřit oko i nad jeho přelétavostí, co se týče žen. Jistě v tom hraje roli fakt, že Václav Havel se projevoval s plebejskou lidskostí, což odtažitá, mlčící socha Milana Kundery postrádala.

Jáchym Topol de facto navazuje. Hlavní hrdina románu Peklo neexistuje novinář Tomáš je nespolehlivý sukničkář a opilec, jenž nicméně životem jaksi neodolatelně proplouvá. Možná též díky podobnému „havlovskému pardonu“ Jáchym Topol ani v nejmenším dosud nemusel čelit žádnému feministickému tlaku, který by ho jako starého prasáka posílal kamsi do komory literárního zapomnění. Navíc ho můžeme běžně vídat při pořadech v Knihovně Václava Havla, kde je zaměstnán. Ne, není bohatý a nemá vilu, jak by se na takového spisovatele slušelo.

Chlapi jsou jak hajzly

Peklo neexistuje přitom obsahuje i řadu šlehů vůči současné genderové horečce. „Možná jim tedy ta třetí světová skutečně dýchá na krk. Dobře ale ví, že tenhle názor patří do starého železa a zavání mužským šovinismem, vždyť dnes ženy tvoří často páteř armád a plně obstojí i v boji muže proti muži…“ Jáchym Topol se však umí vysmát oběma stranám v jediném lapidárním dialogu, kdy Tomáš dostává od dívky pracující v nevěstinci nabídku k sňatku: „,Já jsem ženatej,‘ řekne.,To jsem si myslela!‘,Hm.‘,Ale moh bys bejt rozvedenej. Proto jsem se zeptala.‘,To chápu.‘,Vy chlapi jste jak hajzly. Obsazený nebo plný sraček.‘“

Román Jáchyma Topola taktéž není pouhou rekapitulací či soupisem geopolitických černých vyhlídek. Ty se týkají i samotné literatury: „A co dál v těch ošlapaných teniskách, potrhaných džínsách a staré šusťákovce? S básněmi? Divadelními hrami? Kam dál s všemi těmi zbytečnostmi? Těsně před nástupem AI, která vše, co zbylo z literatury, bez jakékoli námahy převezme na svá nekonečná bedra. Brzy si vychová své čtenáře. A ti pak už nebudou chtít, aby psal člověk.“
Avšak to koneckonců není zas tak originální vize. Daleko osobitější je Peklo neexistuje nenápadnými větami, které uhodí plnou silou až chvíli po přečtení. Například charakteristika velmi rozšířeného typu lidí, kteří v sobě aktivují ty nejhorší vlastnosti, jakmile jim k tomu dá režim požehnání: „Život vidí jako krátký, strašný a krutý a jediná radost je zkrátit ho a zničit těm ostatním.“

Případně úžasný postřeh, když se Tomáš v souvislosti s pohřbem otce toulá po kdysi tak důvěrně známých koutech, v němž je opět zachycena nejen minulost, nýbrž rovněž současné developerské eldorádo: „Místa dětství, rozlehlá a tajemná, někdo vždy ukradne. Vždy ale znovu žasne, kolik lidí se dokáže vtěsnat tam, kde nikdo nebyl.“

Znovudobytí centra Prahy

V posledních letech se zdálo, že Jáchym Topol (1962) již má to podstatné za sebou a že zmizí pod silnou vrstvou nyní populární, ba vyzdvihované české literatury. Jako by jeho případ byl vyřízen: slavný román Sestra (1994) vyšel v České knižnici, dále za novelu Chladnou zemí (2009) obdržel Cenu Jaroslava Seiferta a za román Citlivý člověk (2017) potom Státní cenu za literaturu, přestože dotyčná díla jistě nepatří k jeho vrcholům. Publikovány byly dokonce už svazky jeho publicistiky a písňových textů. Jako by se tedy nad Jáchymem Topolem zavírala voda, jako by jeho doba odcházela.

Avšak teď přišel s románem, jehož děj započíná v den, kdy skončil covid a začala válka na Ukrajině. Přičemž pokud Citlivý člověk mohl v lecčems připomenout román Nicka Cavea Smrt Zajdy Munroa (2009), pak Peklo neexistuje by se zas dalo přibližně charakterizovat jako pražské dostaveníčko Mistra a Markétky s romány Thomase Pynchona. A to přesto, že je tu všechno vlastně důvěrně známé, jde o typické topolovské apokalyptické panoptikum: opět zde je rozevřen východní chřtán a nechybí ani nostalgický obraz ladovského či hrubínovského Posázaví.

Mimochodem, Peklo neexistuje je taky velkým návratem české literatury do samého centra Prahy – po letech, kdy vévodila venkovská tematika. Jako by Jáchym Topol nyní trefil správný okamžik i tón. Pořád je v Peklo neexistuje hodně mytizování – které někdy to bolestné odlehčuje, jindy naopak dokáže elegantně trefit přesně do kotníku –, ale zároveň se jedná o román velmi konkrétní, aniž by ovšem stál o punc žhavé satiričnosti. Jde o jakousi nebojácnou otevřenost, možná též proto, že už o nic nejde. Neboť literatura dneska vlastně příliš neznamená.

Každopádně se Peklo neexistuje zdá být vítaným impulzem nejen v rámci díla Jáchyma Topola. Třeba je tohle ten román pro Frankfurt, kam se česká literatura pojede na letošní knižní veletrh chlubit, i když neví, jestli má s čím. Je na tom česká literatura tak špatně, nebo Jáchym Topol nyní tak dobře? A jak se progresivní čtenářstvo vyrovná s tím, že nás zachránil román takového veterána o nespolehlivém opilci a sukničkáři? Navíc pokud v knize nechybí nějaká informace, ani od autora, ani od nakladatelství Torst nebyla na napsání a vydání tohoto románu čerpána žádná státní podpora…

Zánik, prostě apokalypsa

Mladá fronta DNES, 7. 3. 2026, Radim Kopáč

Jáchym Topol, nejjasnější hvězda české literatury devadesátých let, autor kultovní Sestry, vydal po dlouhých devíti letech nový román. Dal mu název Peklo neexistuje – název, který snad nemohl být paradoxnější. Vzhledem k tomu, čím vším si hlavní postava Topolovy novinky prochází. A nejen on, člověk vůbec.

Topol, ročník 1962, vyčníval už v osmdesátkách, ve zdejším disentu a undergroundu. Svou poezií, texty pro Psí vojáky, kapelu mladšího bratra Filipa. Literaturu, kulturu měl geneticky v sobě: přes otce Josefa, slavného dramatika, přes dědečka Karla Schulze, autora kultovního románu Kámen a bolest. Literaturu psal vždycky, jako žil: zběsile, chaoticky, neuroticky. Postmoderně. Pěstoval básnivý, obrazný jazyk, strhující styl, syrovou, nahodilou strukturu vyprávění. Vždycky v pohybu, vždycky „na cestě“.

A taky v blízkosti novinařiny, s prvky reportáže, očitého svědectví. A tím pádem taky v blízkosti politiky. Politický, a rovnou globálně politický background má pak i jeho novinka. Právě politické pohyby na zeměkouli můžou být tím titulním „peklem“.

Vše se rozpadá

Co ale ta „neexistence“? V Topolově novince toho neexistuje, respektive rozpadá se a zaniká víc než dost. Nejdřív svět hlavní postavy. Starší novinář, sériový výrobce „háelpéček“, čili hluboce lidských příběhů, má prostě krizi. Rozpadá se mu vztah s manželkou, se synem, umírá mu otec. Ztrácí jistotu domova. A mladičká milenka, trochu afektovaná herečka, mu nastavuje kruté zrcadlo. Zestárnul, jeho příběh mizí, přestává dnešní generaci totálně zajímat. Nové zájmy jsou jinde – asi jako ve vizionářských „myších rájích“ Johna Calhouna. Paměť, odpovědnost, nějakou tu životní autenticitu a pravdu nahrazují stres, rezignace a zoufalé úniky všeho druhu: hrátky s genderem, přehnané šlechtění zevnějšku, a hlavně plačky nad vlastním utrpením tváří v tvář konci dějin. Prostě apokalypsa!

Jenže rozpadá se a zaniká i celek, ten vnější rámec. Globální rovnováha, která se po dekády projevovala klidem, mírem, bezpečím. Jáchym Topol tenhle odvěký svár dobra se zlem, tahle svá vyprávění o hordách barbarů a vandalů z Východu, co požírají a ničí křehkou demokracii Západu, pěstoval vždycky. Špikoval je mytologickými prvky, odkazy na divokost vyprávění dávných kultur, třeba indiánů. A vždycky dával přednost temným barvám.

Krutá kniha

V novince to ale říká rovnou, jasně: Co když je právě tohle ten skutečný člověk, jeho podstata, jádro? Co když je člověk v základě ničivá, krutá bestie, která se realizuje ponižováním, znásilňováním, vražděním? Co když ty genocidní hrůzy, co se dějí v reálu kousek od nás, jsou bohužel ve vývojové logice věci? Co když je Západ se svou vírou v dobro a mír slepou vývojovou větví? Co s tím? S tím peklem soukromým i veřejným? Tím dnešním barokem bez boha a umění? Postavit se tomu čelem, bojovat? Aktivizovat se na duchu i na těle? Mají k tomu generace Topolových dětí a vnoučat sílu? Nepožraly jejich energii virtualita a umělá inteligence?

Finále té prózy je temné. Jak zvěstovatel obecné pravdy, jakýsi pološílený performer, vyvřelý z hlubin ruských bažin, tak nešťastný synek hlavní postavy sice vynesou ortel – jenže pak mizí ze scény. Jsou to hrozné otázky a ještě hroznější odpovědi, co čtenáře nad Topolovou novinkou napadají. Tím spíš, že jeho fikční svět má přes konkrétní jména a místa tak blízko k realitě. K našemu životu teď a tady. K naší konkrétní, jedinečné lidské existenci. Tím spíš, že se autor vypravěčsky zklidnil, ustálil, pročistil – a je tedy přístupnější, naléhavější. Takže kdo je na vině? Pomůže láska? Zburcuje nás oběť? Anebo nic z toho?

Peklo neexistuje je krutě zneklidňující kniha. Suverénní literatura – do časů, které jsou všechno, jenom ne suverénní.

Rozzuřený boomer mezi trapností a věčností

Host, 2. 3. 2026, Marta Ljubková

Nový text Jáchyma Topola svůj název spíše popírá — anebo je to titul krutě ironický. Jestliže se totiž dá nějak shrnout svět, v němž žijí Topolovi hrdinové, je to čistokrevné peklo. A i kdybychom se z této reality nakrásně a zázračně vyvázali, stejně si to peklo neseme v sobě… Próza, již od Topolova posledního románu Citlivý člověk dělí celých devět let, v sobě spojuje autorovy oblíbené kompoziční postupy a motivy s prvky, které se u něj objevují v takové šíři poprvé.

Peklo neexistuje se zpočátku tváří jako poměrně konvenční román krize stárnoucího bílého heterosexuálního šedesátníka. Tomáš, ústřední hrdina, pracuje v prestižním časopise Point (není to Respekt, ale je to „něco jako“ Respekt). Likviduje ho stejnou měrou manželský nelad, poměr s mladou milenkou, nedorozumění se synem, korporátní nátlak zaměstnavatele, světová krize, beznadějná politická situace i alkohol. Všechny tyto dějové atributy se v opulentním románu opakovaně vynořují a vracejí — přičemž středobodem toho všeho je zas a znovu Tomáš. Referuje se o něm ve třetí osobě, nicméně na zlomky okamžiků přebírá vypravěčské pásmo, jak to známe i z předcházejících Topolových próz.

První část, v níž autor líčí Tomášovu osobní krizi, sice přináší i nové okamžiky — například smrt otce —, přesto však působí civilně, téměř genericky a nápadně připomíná spíše jiné prozaiky jeho generace než topolovsky vytříbené, metaforické psaní. Autor však aspoň konstruuje svět, který s tím naším, reálným lícuje jen částečně: existují zde instituce i veřejně známé osoby, konkrétní pražská místa lze snadno identifikovat, jiné lokace a postavy jsou však zjevně smyšlené. Topol nám zkrátka předkládá svět, který známe, jen je trochu rozostřený anebo zaostřený jinak. Explicitně se tak hlásí k literární konstrukci se silnou vazbou na realitu.

Vnitřní logika jeho postav v této části je ovšem zcela nepochopitelná. Zatímco reálie stojí v pevném referenčním rámci, postavy kauzalitu spíše popírají. Tomáš mění názory v okamžení a bez jakékoli psychologie; vztahy připomínají spíše houpačku a chtění a pocity jednotlivých postav se nedají ani odhadovat. Svět se zdá být konstruován jen jako příležitost pro sexuální transakce, a tak těžko říct, o co jiného v něm vlastně jde. Za pozornost tak nakonec spíše než mladičká milenka Tamarka stojí postavy s tajemstvím, postavy často maskované nebo maskující se, jako je někdejší disident, dnes boháč Světlo či jeho starý přítel Orloj. Ti ve světě reálného příběhu šedesátnické krize působí jako karikatury: jejich smysl se ozřejmuje až ve druhé půli románu.
Zásadní proměna přichází ve chvíli, kdy se Tomáš rozhodne opustit Point i pražské prostředí a odjíždí na záhadnou performanci. Místo poněkud překombinovaného a klišovitého prostředí alternativního divadla vstupujeme do barokní krajiny obžerných hostin, rituálů, obscénnosti, tajemství a smrti. V něm naplno exploduje Topolův bohatý jazyk; nerealizuje se v popisu opileckého sexu jako v první části, ale v líčení opulentní hostiny, v níž postavy ztrácejí rozum a kontakt s realitou. Obrazivý, symbolický svět neuvěřitelných heroických kousků, ale také mučení, násilí, hnusu se pak volně přelévá i do další části: cesty za pohřbem otce i závěrečného návratu do Prahy, kam Tomáš jede, aby v karnevalu postcovidové demonstrace zachránil vlastního syna. Vyrovnání se s oběma muži působí mnohem silněji než potácení mezi manželkou a milenkou…

Cesta k sobě

Román se rozpadá do několika částí, z nichž každá působí jinými silami. V první z nich je Tomáš především nesympatický bolestín. Soustřeďuje se na své sexuální touhy a zalévá je alkoholem. Evidentně trpí, ale soucit může probudit spíše u vrstevníků-mužů (jinak je to typický český literární „chcípák“). Poněkud krátkodechý je i autorův styl: zaplétá se do zbytečných otázek („Má pravdu. Na to nemyslel. To by se u Cipíse pěkně uvedli. Z té horké vlny ještě přerývaně dýchají. A Tamarka vytáhla z auta svoje saky paky. Tomáš by se rád zase napil. Červené víno došlo, smůla. Tak v herničce? Sotva. Ale prý je to už jen kousek.“). Několikrát se opakují různé zmínky o jednotlivostech (například Atlanti na domě, popisy Lesan), prostředí je často jen prázdná schránka, některé postavy jsou vysloveně klišovité (například kulisák) — prostě se to celé sype nebo to nedrží. Jako Tomášův život. V tomto světě je náš hrdina sám, s nikým se ve skutečnosti nesetkává, nemá žádné opravdové téma, tedy kromě zmíněné krize, z níž ovšem elegantně vyplouvá, stejně jako se do ní propadá („I ten poslední terapeut někde v zapadlé uličce za nádražím, dýchavičný, s lupy na ramenou, by asi přisvědčil, že na tom není nejlíp. A přitom k životu toho není třeba tolik. Stačí smysluplná práce a fungující vztahy. Copak chce tak moc?“).

Teprve odchod z Prahy přináší opravdové setkání s druhými, začíná se něco dít, o něco jde. S umělcem Corneliem, synem Jeronýmem a jeho partnerem Nikoforem a s duchovním Ondřejem přicházejí otázky po stavu současného světa (a politiky), otázky synovství a rodičovství a také téma boží existence či lépe řečeno absence duchovna v našich životech. Děj se začne realitě zcela vymykat (naštěstí), hyperbolizace s sebou nese extrapolované obrazy, humor a sebeironii. Silná metaforika autora osvobozuje jazykově a stylisticky, hutné obrazy působí strhujícím dojmem; neuvěřitelné situace jsou nebezpečné i dojemné. Tomáš není vlečen alkoholem a chtíčem — přestože ty nemizejí —, ale třeba setkáním se smrtí a nutným rozloučením s vlastním otcem, které absolvuje v jeho starém, nepadnoucím oblečení. Po absolvování zběsilého Corneliova rituálu jako by vstoupil do úplně odlišného typu existence. Kromě jiného také pochopí či přijme svého syna Jeronýma ve chvíli, kdy ho zachraňuje před sebeupálením, anebo vede hluboký duchovní rozhovor s knězem v cyklistickém ohozu.

Motivy se proplétají, vrší, násobí, jen abychom viděli, že život je svým zvláštním způsobem směšný a zároveň bolavý, že všichni se v něm marně hemžíme, a nikam to nevede, a že naším smyslem by případně mohlo být pečovat o druhé. Otázka, zda má člověk v této době bojovat, nebo rezignovat, přesahuje generační výpověď. Topol ji klene od otců (kteří možná udávali) až po syny, kteří se rozhodnou nevzdorovat. Ženské postavy zůstávají nahlíženy převážně z mužské perspektivy jako milenky nebo bývalé milenky, rozhodně nepříjemné manželky a pedantické šéfky. O to překvapivější je závěrečný motiv přijetí matky. Tomáš ji v textu jinak zmiňuje jenom jako bohémku, alkoholičku, blázna, nakonec ale dochází k jejímu uznání — de facto znovunalezení. Tento drobný, takřka neviditelný motiv usmíření či docenění je snad nejsilnější moment Topolovy prózy.

Tomáš sám sebe označuje jako „rozzuřeného boomera“, jeho vztek je však obrácen i dovnitř. Není v něm jen ničivá síla napřená ven, je to spíše zběsilé hledání duchovního rozměru a smyslu lidské existence vůbec. Jako by čas teprve teď začal neúprosně běžet a už ho moc nezbývalo. Kromě jiného je tak Topolova poslední próza i o lidské smrtelnosti a trapnosti tváří v tvář věčnosti.

Peklo neexistuje, literatura pořád ano

Týdeník Echo, 26. 2. 2026, Jiří Peňás

KOJOT TOPOL NA KONCI VÁLEČNÉ STEZKY

Když v roce 1994 vydal Jáchym Topol (nar. 1962) obsáhlý román Sestra, bylo snad i těm, kdo ho nedočetli (a přitom se o to pokusili), jasné, že jde o dílo, které „mění hru“. Tedy v české literatuře, jež se tehdy ještě mohla brát vážně a od níž se něco očekávalo. V tradičním pojetí to znamenalo, že bude takzvaně odrážet dobu, reflektovat život, zobrazovat svět, v němž literatura měla svou silnou a jasnou pozici – právě díky tomu, že toho ještě byla schopná a že se to od ní chtělo, což spolu souvisí. A Topolova Sestra tento fundamentální a tehdy ještě nezpochybnitelný požadavek naplňovala vrchovatě, ale zároveň už úplně jinak než ve starých realistických kódech.

O Sestře nebylo totiž možné mluvit a psát a vyhnout se slovům chaos, exploze, anarchie, pestrost, mnohoznačnost, pluralita… Psalo se o obraze světa „po výbuchu“, v němž zdaleka nešlo jen o pád komunistického režimu, ale o celý nový časoprostor, který se náhle otevřel. A přinesl zmatek a rej, jenž tehdy byl ještě vnímán a přijímán jako velké osvobození, neboť s ním měly padnout stará pravidla a omezující řády. Všechno bylo jinak, divoké, svobodné a nejednoznačné. A v té nejednoznačnosti se viděl základní klíč k dějinné situaci, kterou přitom už nijak, žádným zámkem, „odemknout“ nelze. Co tehdy snad ještě ze „starého světa“ zbývalo, byly základní věci lidské existence, jež jsou věčné a nezpochybnitelné a v podstatě je vystihují tři známá slova: víra, naděje a láska. V tomto smyslu byla Sestra optimistická kniha: svět je plný nástrah, hrůz, nebezpečí, ale když se budeme držet té pavlovské triády, neztratíme se v něm.

Uplynulo víc než třicet let, Sestra je uznanou školní klasikou a něco takového by se dalo říct i o autorovi, který mezitím vedl svou literární a lidskou existenci ve světě, jenž se přirozeně dál vyvíjel, vlastně rychle a zběsile měnil. Obě skutečnosti, literární i ta osobní, se proplétaly a ovlivňovaly, přičemž u Topola – a v tom samozřejmě není výjimkou – je obojí silně provázané, jedno vychází z druhého, ovlivňuje se a podmiňuje. Psal dál, vydal pět románů, v nichž udržoval vysokou literární úroveň, přičemž bylo zřejmé, že hledal způsob, jak se jen neopakovat, což v jeho případě vždy znamenalo především „spoutat“ to, co bylo na jedné straně nejvíc „topolovské“, ale co mu šlo až příliš snadno. Tedy ovládnout dar eruptivní imaginace, jež byla a je bezbřehá, takže se mohla vylít na cokoli a kamkoli. V tom byla síla, ale i past jeho „vizionářských“ textů, pro někoho „chaotických“ a „zmatených“ (ale to je vždy věc čtenářského vkusu, schopností, vůle), které ale měly jednu konstantu, jednu topolovskou jistotu. Tou byla postava kojota, šprýmaře z indiánského folkloru (Topol se jím zabýval, sestavil z něj knihu Trnová dívka). Šibal, potvora, joker. Nebo pícaro, jak se těmto postavám říká v evropské literární tradici – pikareskní román.

Tahle nejednoznačná postava, jež všemi těmi texty prochází a určuje jejich charakter, je jejich osou, reflektorem a mluvčím. Je to antihrdina, tedy postava nejednoznačná, ani dobrá, ani špatná, ale vybavená ostrou citlivostí a vnímavostí. Protlouká se životem na vlastní pěst, není outsider, ale ani prominent, spíš svědek, který u všeho byl a hodně toho zažil, má plno přátel a obdivovatelek, ale často se pod ním houpe židle a je jednou nohou v průšvihu. Je přitom nadaný, okouzlující a pro mnohé přitažlivý. Má své zásady a hodnoty, přitom nikdy není jasné, co provede, k čemu se připlete, co se mu zas přihodí. Je nezaručený, dost zkažený, náchylný ke všem možným hříchům, ale zdaleka nikoli bez srdce a soucitu. Svět vidí a vnímá ostře, bez iluzí a sebeklamů, což neznamená, že je cynický a chladnokrevný. Snaží se dělat věci správně, ale mnohé se mu rozpadá pod rukama, mnohé úmysly se změní v pravý opak. Je to vášnivý čtenář, literát, má smysl pro mystiku, krásu a umění, ale je to zároveň alkoholik, děvkař a námezdní pisálek. Někdy je okouzlující, skoro vždy zábavný a originální, ale pro někoho jiného podvodník a hochštapler. Je nasátý Hrabalem, Haškem, Jirousem a mnoha a mnoha dalšími, což řádně vedenému životu také ne právě svědčí. Zásadní je jeho groteskní vnímání světa, jež je skrznaskrz prodchnuté ambivalencí: na jedné straně je svět komickým shlukem nahodilostí a absurdit, na druhé straně by to všechno mělo mít nějaký smysl, přesah, duchovní vertikálu. Je to vlastně hříšník, který by se rád stal světcem. K tomu by se právě potřeboval chytit nějakých jistot a konstant. Dřív se tomu říkalo náboženství, víra, Bůh. Ale právě tohle všechno z toho světa rychle mizí, ztrácí a se vytrácí. Vždyť už ani to „peklo neexistuje“…

Konečně se dostáváme k Topolovu novému románu Peklo neexistuje. Tam právě ten zestárlý „kojot“ dochází ve své cestě do „nitra temnoty“ nejdál a nejhlouběji. Je to krutá, nesmlouvavá, ale svým způsobem i veselá kniha. Politické se v ní setkává s teologickým, osobní se rozplývá v obecném a alegorickém. Obludné a drastické splývá s komickým a humorným. Mistrovské je používaní jazyka jako prostředku pro naleptávání klišé a stereotypů, je v něm permanentní prostor pro vtip a ironii, přitom přesně pojmenovává realitu v její nejednoznačnosti. Ta je komplexní, přitom nepostižitelná a nelze ji redukovat na nějakou tezi. Román lze číst jako zprávu o politicko-duchovním stavu i jako hyperbolu rozkolísaného světa s fokusem do českých poměrů, z nichž si může čtenář vybrat podle libosti, co mu je blízké a v čem se pozná. Je to ironická reflexe poblázněné doby sociálních sítí, politické korektnosti a nových totalitních tendencí, na něž má autor vypěstovanou senzitivitu. Lze ji ovšem také číst v osobní rovině jako groteskní, současně nesmlouvavé přiznání o selhání celé jedné generace, jíž se přitom dostalo tolika darů jako snad žádné jiné. Svoboda jí spadla do klína a po třiceti letech jsou z ní cáry rozedraných životů, trosky vztahů a všeobecný pocit nevolnosti.

Námezdní literát, novinář, účastník a pamětník heroických časů Tomáš vstupuje do dění ve chvíli, kdy se rychle láme čas. Končí covidová pandemie, v tu chvíli Rusko útočí na Ukrajinu. Tato časová a dějinná souřadnice otvírá prostor, do něhož vtrhávají zběsilé děje uvolněné z podhoubí, jež už dlouho bylo nasáklé příznaky krize a rozpadu. Toho se ovšem účastnili i ti, kteří nyní pociťují jeho dopad. Atomizovaná, snad všech pojiv a zábran zbavená a už v nic nevěřící společnost je najednou vystavena zkoušce, s níž si neumí poradit. Společnost jako soustava lidí, kteří si mohou rozumět, v podstatě přestala existovat. Všechno je podivně podemleto, znejistěno, znicotněno. Tomášova generace dožívá v imitaci předchozích návyků a činností, jež přitom už dávno ztratily pro jiné smysl a hodnotu.

Tomáš žije v dohasínajícím manželství s intelektuálkou Fionou, má mladou milenku Tamaru, herečku, pro jejíž Šílené divadlo píše bláznivou hříčku. Dochází do časopisu Point, kde pod ním ujíždí podlaha, přivydělává si psaním turistických brožur o baroku, jež vydává jeho osobní podezřelý sponzor Světlo. Přátelí se s veteránem undergroundu Orlojem, který se snad připravuje spáchat politický atentát, od čehož ho zdržuje, že má mladou těhotnou ženu, Číňanku. Všichni se jedou podívat na performanci „světoznámého mága“ Cornelia, jenž se vrací do Čech, aby v nich předal apokalyptickou zvěst, jíž možná ani nebude porozuměno.

Všechno se hroutí, ještě to ale trochu jde, civilizace pokračuje, stále se lze živit nějakými články do novin, tedy už asi ne do těch papírových, ještě je možné užít si nějakou legraci, opít se na nějaké podivné a šaškovské kulturní akci, vyjet z Prahy na výlet a tam chodit po sakrálních místech, jež zbyla po předcích, ale každý už jen čeká, až sklapne past. Všechno má podobu provizoria, nejistoty a podivného zmatku a vyprázdnění. „Jestli Bůh je či není, donedávna vzrušovalo i zcela zaostalé lidi, dost možná, že i učiněné blbce. Dnes je to každému fuk. Jak bude po smrti, nezajímá nikoho, říká si, když civí dolů na tátovy boty.“ To běží hlavou Tomášovi na pohřbu jeho otce. Když pak rakev padne do podlahy a zavře se za ní opona, nikdo se nad tím nepozastavuje, prostě je konec.

Soumračná doba má své oběti a mstivé a nesmlouvavé proroky, jimiž jsou děti, jejichž nastavení je v těžkém kontrastu s hedonistickou generací rodičů, kteří z jejich pohledu všechno jen zkazili. Tomáš je sám otcem dospívajícího syna Jeronýma, jehož miluje, ale už si s ním vůbec nerozumí. Vztah se synem se stává klíčovým motivem románu a vrcholí v závěru, v němž dochází k čemusi, co by se snad dalo nazvat katarzí či vykoupením. Zdá se, že pícaro, šibal a kojot, jemuž všechno zatím prošlo, došel na konec cesty. Může to být i konec světa. Ten ale pokračuje dál, jen není jisté kam, když už ani „peklo neexistuje“.

Bylo by ale opravdu lepší, kdyby existovalo? Třeba ho žijeme už tady na světě. Každý si nakonec může vybrat to své. Možná že tohle je nakonec ten „smysl dějin“. Které měly skončit. Ale ony pokračují. Částečnou úlevou může být, že o nich pak někomu stojí za to psát takové knihy jako Peklo neexistuje.

Mezi školkou a psacím strojem

Respekt, 23. 2. 2026, Jan H. Vitvar

Za svou poslední knihu Citlivý člověk získal Jáchym Topol Státní cenu za literaturu, pak následovala devítiletá tvůrčí pauza a velká životní změna. Jako otec dvou dnes už dospělých dcer založil novou rodinu a teď v 63 letech s manželkou pečuje o svého tříletého syna. Právě tahle situace se zásadně promítla do vzniku jeho posledního románu Peklo neexistuje, který dlouholetému programovému dramaturgovi Knihovny Václava Havla nyní vydal jeho domovský Torst.

Autor pověstný rozmáchlým stylem připomínajícím psaní v nekonečném horečnatém snu se v novince ze všech dosavadních próz vůbec nejvíc drží reality. Konkrétně situace v Česku po ruské invazi na Ukrajinu. A zároveň je to román nezvykle humoristický: kupříkladu plánovanému atentátu na Miloše Zemana v knize zamezí prezidentovo vykrytí útoku nožem několika kolečky nakrájeného salámu. „Používám klidnější jazyk, přes všechny alegorie a grotesku je vlastně normální. Ale to můžu říct mezi náma normálníma lidma, protože pro úplně normální lidi tahle knížka asi stejně nebude,“ směje se autor, který od narození syna nepije alkohol, čili je to také kniha poprvé celá napsaná „za střízliva“ a „za denního světla“.

Chlápek, který by se mohl přihodit

Předešlé knížky psal nejraději na literárních stipendiích. V rozpoložení, jež přirovnává k tvůrčí „mánii“, byl schopný tři dny nevstat od rukopisu, soustředil se jen na psaní a za rodinou se vracel za čtvrt roku, až když měl hotovo. Tentokrát psal souběžně se zaměstnáním. Vždycky ráno tři čtyři hodiny, když vypravil syna do školky a než se začal připravovat na večerní veřejné debaty v knihovně, které uvádí. Během tohoto „kasárenského řádu“, jak tomu říká, se v čase vrátil skoro 20 let nazpátek. To ještě pracoval jako novinář (v Respektu) a redakční práce tehdy vyžadovala psát okamžitě pod tlakem uzávěrek a nečekat na chvíli, kdy přijde inspirace.

Hlavní postavou nového románu je – novinář. Je únor 2022, zrovna skončila covidová pandemie a začala ruská válka na Ukrajině. Tomášovi je kolem padesáti, má dospělého syna Jeronýma, který se se svým přítelem pokouší postavit na vlastní nohy, a ženu Fionu, jež se mu po dlouhých letech vztahu čím dál víc vzdaluje: respektive Tomáš se vzdaluje jí, protože doznívající krizi středního věku řeší mileneckými eskapádami s mladičkou herečkou Tamarkou. A také neuvěřitelnými dávkami alkoholu, který v románu prakticky neodtrhne od úst.

Tomáš pracuje v časopisu Point. Na prvních stránkách tohle médium může připomínat Respekt, ale ten se vzápětí vedle fiktivního Pointu v románu objevuje také. Spolu s dalšími reáliemi z Topolova života. Tomáš čte básně spisovatelova kamaráda J. H. Krchovského, v Jeronýmově pokoji visí plakát Psích vojáků autorova zemřelého bratra Filipa, v kavárnách se povalují knihy z produkce Torstu a na jednom místě Topol dokonce cituje vlastní báseň o „krvi života“, již kdysi napsal pro zpěvačku Moniku Načevu. „Tomáš není moje alter ego a ani to není žádný z mých kamarádů. Je to takový vymyšlený chlápek, který by se mohl přihodit,“ odpovídá Topol na otázku, nakolik do ústřední figury promítl vlastní novinářskou zkušenost. Sám sice v novinách už nezažil aktuální mediální krizi, kdy se čtenáři a čtenářky od placeného obsahu přesunuli na sociální sítě, redakce snižují stavy a v řadě z nich vítězí bulvární clickbaitová žurnalistika. Aktuální poměry ale na základě debat s aktivními novináři v románu popisuje víceméně věrně a leckdo z novinářského prostředí se v knize může poznat: ostatně jeden nejmenovaný doyen scény už se na Topola po přečtení novinky obrátil s výčitkou, že napsal Tomáše podle něj.

S tím však Topol nesouhlasí. Když už chtěl někoho skutečného v románu zmínit, aby tím posílil autentičnost děje odehrávajícího se v Česku tady a teď, uvádí ho pod vlastním jménem. Mix reality a fikce pak autor přirovnává k postupům dvou literárních klasiků: Gogola a Balzaka, kteří ve „strašný grotesce, v tom šklebu“ dokázali popisovat společnosti, v nichž sami žili. Malostranská středověká krčma U Krále Brabantského se tak v knize mění na bizarní lokál U Vévody burgundského, Point sídlí v budově s open spacem, který Topol zažil na štaci v Lidových novinách, divadlo Šido, v němž hraje Tamarka a pro které Tomáš napíše zoufale špatnou hru, má velmi podobné zázemí a atmosféru jako studentský Disk, kde měla předloni premiéru adaptace Topolovy legendární Sestry. Jsou tu i konkrétní odkazy na spisovatelovu rodinu. „Ale myslím, že tyhle věci jsem udělal cudně, v tomhle ohledu je to cudná knížka. I když ty erotický scény se mi docela povedly, ty mi kontrolovala moje o 30 let mladší manželka,“ vysvětluje Jáchym Topol a znovu se u toho směje.

Jsme jako lovci mamutů

Milovník staré Prahy, který vyrůstal kousek od Kampy, pro Psí vojáky napsal v roce 1981 básnickou kompozici Baroko v Čechách. A právě k baroku, během něhož zažily Čechy naposledy před covidem smrtící epidemii, se Jáchym Topol v novince neustále vrací. Cituje tu z básně jezuity Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?, jedna z klíčových figur románu, tajemný mecenáš Pointu Světlo má přezdívku „barokoman“, a když se autor v knize dostává k tomu, co umí vůbec nejlépe, totiž k vybudování strhující atmosféry pomocí pouhých pár bytelných slov, při procházce Tomáše s mecenášem Světlem po Karlově mostě použije během pozorování Vltavy barokní obrat „řeka dští mokrotu“.

„Barokní doba byla té naší podobná úzkostí, krutostí strašlivého válčení a strachem z budoucnosti. Jenže lidi zaprvé věřili v Boha a posmrtný život. A pak spousta z těch bohatých věřila a milovala umění,“ uvažuje Topol, když přemýšlí o tom, co ho inspirovalo k ústřední myšlence knihy, že strach z pekla už neexistuje, a proto se lidé místo mravním řádem řídí jen heslem „po nás potopa“. Tomášovi to dochází ve chvíli, kdy pohřbívá svého otce na necírkevním obřadu a sleduje, jak mrtvé tělo v krematoriu sjíždí do temného propadliště: místo aby symbolicky putovalo vzhůru do nebe, míří dolů do pekelné pece. „Jestli Bůh je či není, donedávna vzrušovalo i zcela zaostalé lidi, dost možná i učiněné blbce. Dnes je to každému fuk. Jak bude po smrti, nezajímá nikoho, říká si, když civí dolů na tátovy boty. V tom jsme jako lovci mamutů, těm to bylo taky u prdele,“ stojí v románu v kapitole, pro kterou se Topol inspiroval četbou knížky teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí.

Autor náboženskou lhostejností, jíž se říká „apatický sekularismus“, v románu vysvětluje třeba motivace současného Putinova režimu v Rusku. Pokud nevěříme, že by nás za naše činy mohlo potrestat peklo, můžeme si ho udělat rovnou tady na zemi, a pak ho „skrz fest utrpení“, jak se píše v románu, šířit do celého světa. O to se snaží performer Cornelius, který z Ruska přijíždí na Zámeček, fiktivní barokní sídlo v Krušných horách, nabídnout Pointu nečekanou záchrannou investici. Stránky, na nichž v Corneliově monologu v podzemní kryptě líčí Topol umělcovy zážitky z ruské mučírny, psal autor prý ve svém klasickém „manickém záchvatu“. Tady je to literárně opravdu nejvíc „starý známý Jáchym Topol“, poeta úchvácený bezvýchodnou hrůzou, která se z něj řine interpretovaná uhrančivými slovy stejně nezadržitelně jako průjem z Tomášova redakčního kolegy, přistiženého hrdinou in flagranti se zoufalou Fionou.

Proud Corneliových slov přitom vychází z reálných zážitků ukrajinského novináře Stanislava Asejeva, muže, který strávil skoro tisíc dní v obávané ruské mučírně ve Slunečné ulici v Doněcku, kde před invazí sídlilo místní nezávislé umělecké centrum Izolace. Topol se s ním dvakrát osobně sešel, když Asejev, vyznamenaný za statečnost Brigádním křížem, vystupoval v Knihovně Václava Havla.

Boj s boomerskou depresí

„Měli umění a věřili v posmrtný život. Pro nás smrtí všechno končí a umění neznamená nic,“ srovnává v knize Světlo současnost s barokní dobou, zatímco Tomáš se s vrstevníky v opilosti dojímá nad zmizelými časy, „kdy byly i básně válečnou sekerou v boji proti otroctví, které začíná znevolněním jazyka“. Kulturní vývoj nevidí příliš optimisticky ani Jáchym Topol. V rozhovoru v Deníku N publikovaném souběžně s románem Peklo neexistuje dokonce uvedl, že je na tom česká literatura „nejhůř od doby svého vzniku“ a že jako obor podle něj „dodýchává“. Dva týdny po rozhovoru ale svůj přísný názor upravuje. Během interview měl prý zrovna špatnou náladu a od té doby stačil přečíst knižní novinky od Marie Zelbové Táňa / Praha 3 / Žižkov a od Pavla Novotného Mistr, jež jsou podle něj důkazem, že tu stále vzniká skvělá literatura.

Svou opakující se skepsi, kterou se stejně opakovaně snaží vyvracet, Topol přirovnává k „boomerské depresi“, jíž propadl jeho hrdina Tomáš: „Je to se mnou asi občas podobný jako s Tomášem, když Tamarce na výletě do kláštera v Plasech vypráví, že je umění úplně v prdeli a dělají ho jen bezvýznamný partičky závislý na grantech, který se pořád ztenčují. A Tamarka mu na to říká: ‚Hele, tak to ale není, to ty seš v prdeli!‘“ Zda se z ní Tomáš v románu dostane a jak v knize dopadne boj Česka s absolutním zlem, se samozřejmě nesluší prozrazovat. Novinku Peklo neexistuje každopádně Jáchym Topol nepovažuje za alarmistickou ani za mravokárnou. Jinak by v ní ani nemohlo být tolik černého humoru, jímž autor vědomě navazuje na domácí haškovsko-hrabalovskou tradici. „Fakt nám teď jde o strašně důležitý věci, doslova o život, a já vždycky vytáhnu ten humor, protože si prostě nemůžu pomoct. Už na začátku u Sestry nebo u Anděla mi lidi vyčítali, že nedokážu napsat nic, aniž bych se u toho nešklebil, ale mně černej humor fakt hrozně pomáhá. Může to být tím, že jsme malý ponížený národ, který si vždycky dělal srandu z tyranů, protože mu ani nic jinýho nezbývalo: jsme smějící se bestie,“ uvažuje Topol a tentokrát se u toho nesměje.

Za sebou má momentálně víkendovou cestu do Mnichova, kde v rámci ostře sledované bezpečnostní konference debatoval s prezidentem Petrem Pavlem o roli literatury v časech, kdy je v Evropě znovu ohrožena demokracie. Jáchym Topol přiznává, že zatímco na podobných večerech vystupuje jako „seriózní pán“, při svém psaní si naopak může „ulevit a vyřádit se“. Svou oficiální polohu reflektuje jako pouhou masku, u druhé, autorské má pocit, že je víc jeho pravým já. Také nová Topolova kniha se tradičně dočká zahraničních překladů, tentokrát je ale autor přesvědčen, že ji napsal hlavně pro domácí publikum: „Třeba ten Zeman…. toho už venku nikdo nezná.“

Nový román Jáchyma Topola v barokním oparu

Institut pro studium literatury, o. p. s., Literárněvědné online fórum, 1. 4. 2026, Andrea Králíková

Jáchym Topol při rozhovorech ke svému novému románu Peklo neexistuje, který vyšel v únoru letošního roku, zdůrazňuje jeho barokní nádech. Obvykle zaujímám strategii, že autorská prohlášení k románu není možné při čtení brát v potaz, je třeba je naopak potlačit a zohledňovat je pouze při konstrukci autorského mediálního obrazu. V případě nového Topolova románu však udělám výjimku. Co by se stalo, kdybychom autorovu „předinterpretaci“ neodmítli, ale naopak četli Topolův nový román v daných intencích jako současnou prozaickou variaci na Bridelovu skladbu Co Bůh? Člověk? Topol Bridela i cituje, ale lze dnes skutečně realizovat jeho poselství?

Tohle se Tomášovi na Ignácovi líbí: žádný fridolín, holkař a vojenský rváč, a co dokázal. No tak třeba ze mě taky ještě něco bude, říká si s černým drápkem kocoviny v nervech. I žaludek má teď trochu v presu. Snad je to tím, že mu v pulsujícím mozku naskočí jiný jezuitský výtečník, Bedřich Bridel, jehož velkolepou báseň Co bůh? Člověk? vnímá správně jako sebebičování. A zvláště ve svých kocovinách a selháních se v ní rozpoznává: člověk je shnilotina, červ a svrab oplzlého těla a tak dál a tak podobně. Bridel ujišťuje, že i tuhle lidskou trosku má Bůh rád. Tvrdí tedy právě to, co tu houfce Pražanů i poutníků ze všech možných tramtárií potřebují cítit nejvíc ze všeho (s. 28).

Název románu lze vykládat různě, např. jako aluzi na verš písňového textu Petra Fialy „Život není peklo, je to jen jeho oddělení“. Podle Marty Ljubkové je „krutě ironický“: „Jestliže se totiž dá nějak shrnout svět, v němž žijí Topolovi hrdinové, je to čistokrevné peklo“ (H7o, 2. 3. 2026). Sám Topol názvem svého románu „odmítá polemizovat s Dantem“, jak uvedl v rozhovoru na ČT 24. Ironii je však nejostřeji vidět právě ve vztahu k barokním motivům a snad i barokní koncepci celého románu. Peklo neexistuje – čteno prizmatem zdůrazňování baroka – je záměrné popření, antiteze, která navozuje konflikt potřebný pro rozumění románu, abychom jako čtenáři byli následně schopni syntézy. A o soudržnost a syntézu při čtení Topolových románů šlo vždy. V perspektivě celku Topolova díla je ovšem jeho poslední román tím snad nejkoherentnějším, příliš se nerozpadá ani se příliš nespoléhá na čtenáře, bez větší námahy lze sledovat jeho základní linie, které nemají tendenci se ani příliš větvit, ani rozrušovat.

Přesto je Topol v posledním románu věrný všem konstantám svého psaní. Tradiční topolovské motivy jako fascinace madonou, trauma roku 1968 (v románu je krom vzpomínky na invazi přítomen i Palachův motiv), underground, ladovská krajina středních Čech zůstávají, stejně tak strategie vyprávění koncentrovaná na jednu postavu, která je místy pod dohledem vševědoucího vypravěče:

On se za volantem špatně soustředí, hlavou mu táhnou náklaďáky asociací. Zábavných či, jak už to bývá, stresujících. Kdyby řídil, bylo by to nebezpečné. Raději pokojně sedí vedle své lásky, nasává červené přímo z láhve, sleduje vesničky ubíhající za oknem, zírá do polí. Trochou vína se k cestě vybavil. […] Krajina je vtahuje. Hned za Prahou je o to ladovštější, oč je líbeznější a naopak. Zvlněných pahorků věnčených lesy nepočítaně a téměř kamkoli kamenem dohodíš, z přívětivých stromořadí čnějí barokní kopule a barokní báně (s. 44).

V novém románu je Topol také lehce edukační, například když cituje kanonický úryvek z Halasovy básně v situaci současné války: „Ano, tektonické desky světa se hnuly,“ přizvukuje hlas rozčíleným státníkům a diplomatům, které cituje, přičemž informuje, že početní stav české armády je třicet tisíc vojáků. „To je dost málo. Ale je to fuk, když jsme v NATO,“ tvrdí Tamarka. A Tomášovi vytane Halasova báseň:
Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion.
„Čechy jsou pořád v zajetí mnichovskýho komplexu, nikdo v NATO nevěří,“ vysvětluje Tomáš (s. 45).

Podstatným stavebním kamenem románu je dialog a jeho inscenování jako na divadle. Není i to společné s barokním pojetím, v pojetí světa jako divadla (žánru theatra) nebo performance? Dialogy jsou uvozovány značenou přímou řečí, což přispívá ke zmíněné přehlednosti textu a není to pro autora zcela typické, zejména ve srovnání s jeho prozaickým debutem Sestra, v němž se prolíná neznačená přímá řeč s pásmem vypravěče a mnohdy se hranice mezi nimi stírají. Tomáš v románu Peklo neexistuje místy přebírá vypravěčský part, stává se vypravěčským subjektem, je médiem vyprávění nebo pronáší dlouhé monology, v nichž je naopak poetická korespondence s Topolovou románovou prvotinou patrná nejvíce:
[…] beztak nás napadalo, že k umění, teda k tomu, co z něj zbylo, potřebuješ krutost, úzkost, odmítání, a navíc musíš být po krk ve sračkách, alespoň tu a tam… Holt se v nás asi ozvalo to, co jsme se snažili hluboko zakopat, či aspoň skrýt, totiž pudové slovanství čili totální iracionalita, tíhnutí k sebedestrukci, pud ke smrti, Hašek, Kafka, Dostojevský a tyhlety krámy… asi jsme se zastyděli, že jsme prodali tolik strašáků, tolik toho vytěžili z cizího utrpení, že se nám chtělo zariskovat… (s. 197).

To, že Jáchym Topol přichází „po devítileté pauze“ s novým románem, opakovala většina médií, která se dnes ještě zajímají o literární život. Krom toho Topol představuje raritu mezi spisovateli, protože jeho román byl uveden i ve zpravodajství ČT 24. V pořadu 90‘ se prolínala žurnalistika a literatura. Redaktorka Barbora Kroužková kladla otázky týkající se románu ryze zpravodajsky, s přímými odkazy na dobu, do které je zasazen (rok 2022, konec doby covidové a počátek ruské agrese na Ukrajině). Topol tento kontext podpořil vyjádřením, že napsal „ohromně současný román“. Tím jde na ruku české literární kritice, která už minimálně od devadesátých let volá po „velkém románu ze současnosti“, a právě Jáchym Topol se již od „divokých devadesátek“ zdá být jediným českým současným spisovatelem, který toto volání dokáže vyslyšet.
Jenže i tato deklarace „ohromně současného“ má svůj háček. Román je možná aktuální zasazením do kulis dění počátku dvacátých let 21. století, naštěstí však není příliš současný v tom, jak intertextuálně pracuje s jazykem. V tomto ohledu je díkybohu velmi tradiční, udržuje vědomí literární kontinuity. Pro srovnání se nenabízí jen autoři jako Vančura nebo Kafka (i v Kafkově Zámku se privátní stává veřejným a naopak, v novém Topolově románu je Tomášův sex s Tamarkou natočen a sdílen na sociálních sítích, obdobně jako zeměměřič K. se intimně sbližuje s Frídou u hostinského výčepu…). Je tu také Topolův dědeček Karel Schulz, spřízněnost jejich poetik a literárního jazyka, snad až genetická, je více než nápadná, a to jak lexikálně, tak syntakticky, lze srovnat např. s touto citací ze Schulzova textu:

Život a rány. Život sám je ranou, ne štěstím. Jsem dosud chlapec a vím to. […] Vybojoval jsem to, ale co to stálo slz, ran, bolesti, ústrků, pohanění, trýzně, hladu, muk, zapírání, bití a pokořování! Dny, které byly strašné už tím, že v nich svítalo, že v nich šel čas tak, jak chodívá, strašné už tím, že to byly dny. Pak noci podobné rakvím. Tak jsem rostl otesáván nesčíslnými ranami a hněten utrpením, pohrdáním a opovržením, vše ostré jak úlomky kamení (Kámen a bolest, 1942, cit. dle vydání v ČK, 2002, s. 117).

Postava Tomáše reprezentuje biblického nevěřícího věřícího Tomáše. Ačkoli román chce vyjádřit, že víra přestává být otázkou pro dnešního moderního člověka, přesto se velice silně stává tématem románu touha po vědomí, že člověka něco převyšuje: Ranní mše právě skončila, zůstává ale pořád dost lidí. Zapluje do nepohodlné dřevěné lavice, říká si, že právě takové mají kostelní lavice být. Trocha nepohodlí vytvoří kýžené napětí v těle. Šero a modlitba mohou při kapce štěstí vést k usebrání, a povede-li se, rovnou k vytržení, těší se Tomáš. Rázem se ocitl v barokní jeskyni divů, komnatě lesku a zlata, maleb a soch. Všechna ta nádhera zvýrazňuje bohatství ducha, tady Bůh čeká. Rozbitý člověk má ale i rozbitý život, říká si náhle sklesle, pokus o modlitbu se v něm zasekne, ani se moc nesnaží (Peklo neexistuje, s. 27).
V dnešním světě, kde údajně tradiční představa o literatuře ztrácí na síle nebo se už možná i vytratila, tento román Jáchyma Topola a literární život kolem něj ukazuje, že vše ještě nemusí být ztraceno. Jako čtenářku mě při čtení Topolova textu totiž přestává zcela zajímat, jestli autor píše román ze současnosti, jestli ho lze označit za boomera, jestli tematizuje generačně nerovný milenecký vztah, krizi manželství středního věku nebo synovu homosexualitu. Soustředím se spíš na to, že v jeho psaní pod tímto dobovým nánosem stále prosvítají některé archetypální otázky života a literatury, třeba ta, že zrádcem je mnohdy blízký přítel, ne-li člověk sám sobě. Prostě takové, které v sobě člověk bude nosit vždy, navzdory době.

Román, to je pevnina. A tisíckrát ho chceš zničit

Deník N, 6. 2. 2026, Erika Zlamalová

Nová kniha Jáchyma Topola se objeví v únoru na knihkupeckých pultech. Titul nazvaný Peklo neexistuje zavádí čtenáře do postcovidové éry a počátků ruské invaze na Ukrajinu. Do chaosu současného světa je v knize uvržen novinář Tomáš, který se marně snaží udržet řád ve svém neukotveném životě a zároveň čelit faktu, že se bortí svět. Román o oběti, vině, ale také o tom, že „pravda se děje“, ale málokoho už zajímá, představuje Jáchym Topol v tomto rozhovoru. V něm mluví také o soustředění na práci, údělu spisovatelek, umělé inteligenci i české literatuře. „Tenhle obor spíš dodýchává, dokonce si myslím, že česká literatura je na tom mizerně, nejhůř od doby svého vzniku. Připomíná mi pustinu obývanou mátohami,“ říká spisovatel.

– Od vydání prózy Citlivý člověk uplynulo osm let. Citlivého člověka a novelu Chladnou zemí dělí sedm let. To jsou tvoje běžné tvůrčí intervaly?

Myslím si, že to je úplně jedno, protože tady jde o literaturu nebo o to, co si pod pojmem literatura představuju. Vlastně je úplně jedno, jestli člověk napíše těch knih sedm, nebo dvě za celý život. Ovšem já hltám život plnými doušky, takže nezastírám, že ten první dlouhý interval byl hodně zaviněný tím, že mi umřela rodina. Umřel táta, máma, brácha… Můj nakladatel Viktor Stoilov, kterému jsem měl knížku Citlivý člověk odevzdat, vždycky když jsem mu volal, že bude další pohřeb, jen sprásknul ruce. A teď se přihodila událost radostná. Nikdo neumřel, ale narodil se mi synáček Vojtíšek. V řevu novorozence se ovšem strašně těžce píše. Nicméně synáček už je veliký, jsou mu tři roky, takže jsem knížku Peklo neexistuje dokončil. A mám taky štěstí, že moje žena Bára je tolerantní. Nejen to, je geoložka a ty nemají rády zbytečné řeči. Geologie je ohromně zvláštní věda, která je založená na exaktnosti, ale zároveň si myslím, že je to věda pro romantiky a romantičky, protože pracuje s obrovskými masivy, s masou neprobádané zeminy a propastmi a spodními vodami a podobnými věcmi. Takže moje žena mi pomáhala některé úseky krátit a jakoby zlidšťovat. A co se týče těch intervalů, myslím, že moc dalších sedmiletých intervalů neplánuju. A během těch sedmi let vlastně vznikaly ještě dvě knížky, které jsem řekněme odhodil. Utnul jsem je v zárodku, ale taky stály spoustu času. Jedna z nejhorších věcí, které se člověku při psaní stanou, je, že už do toho investuje třeba rok, spoustu energie a najednou ho to přestane bavit. Když mě to přestane bavit, silou to už dělat nechci. Můžu se k tomu ale vrátit a nějak text použít. Nejsou to povídky, myslím, že po Čechovovi, Buninovi a Singerovi si na povídku netroufnu. Navíc román, to je už pevnina, kus tvého života. Podklesáváš pod ním, tisíckrát ho chceš zničit, nakonec se ale z těch depresí a ovšem i euforií jednou vymotáš a hodíš tu knížku na stůl. Príma!

– Než se do psaní pustíš, nakolik máš příběh v hlavě rozpracovaný?

Skutečně vždycky potřebuju, aby ta knížka ve mně byla úplně hotová. V hlavě jakoby hotová, ale mně se strašně těžce formuluje, takže mám takovou posedlost… Což mi připomíná prózu Alberta Camuse, ve které se spisovatel děsně zasekl u toho, že zkoušel všechny permutace jedné věty. A vlastně se vždycky potýkáš s vědomím vlastní nedokonalosti. To, co vznikne, je jen odlesk grandiózního záměru, vlastně je to prohra. Musíš přepisovat tak dlouho, než zapomeneš na ten skvostný původní nápad. Nechci ale znít nějak zbytečně depresivně. Při psaní se často vznáším v báječné mánii a opakuju si Hrabalovo: „K psaní potřebuješ drzost. “ Nebo si připomínám spisovatele Updikea, kterého ale vlastně nemám rád: „Nade vše povznesen, pustil se do psaní. “

– Takže naznačuješ, že jako autor trpíš obsedantním přepisováním?

Přesně, jde o obsedantní přepisování! Navíc je spisovatelství riziko.

– Před pětadvaceti lety jsi v jednom rozhovoru říkal, že se bojíš o každou knihu, že nikde není dané, že se musí povést, a že nemáš žádný klíč ani šém. Jak se posunulo, pakliže vůbec, tvoje autorské sebevědomí? Pochybuješ, nebo už jsi jako autor pevný v kramflecích?

Pochybuju. Stále a silně. Zároveň už jsem si tím ale strašně protivný. Pocit ne ustálého selhávání vyvěrá z nitra, takže je to asi nějaký vryp z dětství. Třeba jsem ale jen konformní? Třeba jde jen o snahu se zalíbit, vlichotit? Sebejistota se přece mezi literáty nenosí, od nepaměti je vyhrazená chámům, buranstvu. Vždyť člověk, který se sebou trápí, působí tak nějak ušlechtileji. Vystavovat na odiv svoje pochyby tak může být jen rafinované skučení, žebračenka o pochvaly. Každopádně s tím sebepodemíláním právě dnes končím.

– K tomu ti blahopřeju. Ale zpátky ke knize – pracuješ v Knihovně Václava Havla, vystupuješ na besedách, máš maličkého synka… Takže vím, že tentokrát jsi neměl příležitost soustředěně psát, ale vznikaly segmenty, které jsi pak dával do jednoho celku, sedí to?

To je pravda, píšeš v běžném životě, ne někde na ostrově. Takže k tomu patří stres, shon, hluk, cestování, milion jiných prací i spousta lidí, kteří na tebe mluví třeba i v okamžiku, kdy se ti konečně rozjasní například v druhém odstavci šesté kapitoly, takže ty myslíš jen na to, aby sis ten nález zapsal do mobilu. K tomu nemožnému neladu při psaní si ale vždycky říkám: „Drž hubu! Drž hubu a nekňourej! “ No, občasné kňourání jsi ale musela zachytit i ty, protože tři roky, co jsem to psal, spolu sedíme v kanclu. K tomu mám dobrou historku. Asi čtrnáct dní předtím, než jsem opět slíbil Viktoru Stoilovovi, že už mu rukopis předám, jsem šel na prý banální a jednoduchou operaci dutin. Operace byla super, to ano, po narkóze se mi ale přihodilo, že jsem komplet zapomněl tu jedinou, poslední kapitolu, která mi chyběla! Luštil jsem ji z poznámek a naštěstí i ty sis leccos pamatovala! Je tedy jasné, že i ty jsi editorkou téhle knihy, což tu poznamenávám s velikým vděkem, neboť poslední kapitola se obzvlášť vydařila. A co se týče podmínek pro spisovatelskou práci, každý přece ví, že Cervantes, vynálezce moderního románu, psal dona Quijota ve vězení. Orwell měl při psaní svého veledíla 1984 časté pauzy, protože jako tuberák chrlil krev. A Balzac, na kterého jsem právě při psaní Peklo neexistuje často myslel, si nekonečným psaním zničil srdce. A Gogol, můj druhý pilíř při psaní téhle knihy, zas trpěl depresemi a umřel hladem. Takže když se ohlédnu na své mistry, a na koho jiného se ohlížet, že ano, tak můj současný spisovatelský život je nanejvýš blažená procházka.

– Pojďme mluvit o knize konkrétně: kam zavádíš čtenáře v Peklo neexistuje?

Píšu mimo jiné o soumraku žurnalistiky a konci literatury. Hrdinou je novinář Tomáš, který se živí jako sepisovatel pokoutních turistických brožur. Je to člověk posedlý čtením a literaturou, zároveň je to opilec, pravděpodobně alkoholik, a je rozvrácen svým milostným životem, kterým rozvrací, jak už to bývá, i další lidi. Kniha se odehrává v důležitém období, kdy končí covidová epidemie a začíná ruská invaze na Ukrajinu. A on je posedlý tím, že Rusko skutečně zvítězí, a vrací se mu vzpomínky jeho přátel a jeho rodičů na rok 1968 a začne tím být až chorobně rozvibrovaný. Jak se s tím vyrovnává? Dostane novinářský úkol zpracovat uměleckou performanci světoznámého umělce původem z Čech, který se právě vrací z Ruska na barokní zámeček. A tam dojde k nepředstavitelnému…

– Počkej, zastav, nějaká tajemství musíme tvým čtenářům nechat!

Takže musím zpomalit. Ale ještě řeknu, že mě zajímalo, jaké poselství to období koronaviru přineslo české zemi, světu. A podle mě je to zpráva o nás všech, natolik závažná i drastická, že ji nelze vynechat. Ruská invaze, ruské masakry nás zase vrhly z doby postfaktické, postmoderní a já nevím jaké zpátky do doby kamenné. Do nelítostné války, kdy slabí podlehnou a silní zvítězí, stejně jako to v historii bylo kdykoli jindy. Můj člověk, hrdina knihy, píše barokní brožury a má pocit, že dnešní doba je natolik úzkostná, natolik zmatená a převratná, že mu připomíná dobu barokní, kdy byla na nebi i v podzemí čitelná znamení, že svět se řítí do katastrofy. Něco je tu ale jinak. Pro tehdejší lidi byl důležitý posmrtný život, víra v Boha i potřeba umění. On se ale domnívá, že právě tyto věci se vytrácí. Umění je bez významu, posmrtný život už nezajímá vůbec nikoho a víra skomírá.

– Dobře že zmiňuješ víru. Ty jsi v mládí podle všeho dostal solidní křesťanskou výchovu, rodiče tě vodili do kostela, teď příležitostně jdeš na nedělní bohoslužbu… Jak to máš s vírou? Je to tak, že ses, slovy Tomáše Halíka, k Bohu propochyboval?

To by bylo skvělé, kdyby to takhle fungovalo! Čím víc se trápíš a čím hlouběji pochybuješ, o to je pak jistější tvoje odměna. Prostě trp a pak prásk, uvěříš v Boha a jsi bez pochyb. Může to ale být složitější, mele se to v tobě pořád a „propadliště se dál propadá“, abych vedle Tomáše Halíka, kterého si velmi vážím, jmenoval ještě jiného bohoslovce, totiž patriarchu undergroundu Vratislava Brabence. Nepochybuju o tom, že víra je dar, určitě se k ní ale jde přiblížit rozumem a vůlí. Lze se k ní propochybovat, do jisté míry se ji lze „naučit“. Proto je skvělé, že tu máme tolik vlivných mužů víry, jako je třeba Václav Malý, Marek Orko Vácha, Miloš Rejchrt či Pavel Hošek a mnozí další, kteří nás vtahují do křesťanského příběhu. I pro mě je to ten největší, zásadní a zavazující příběh. Z jednoznačné odpovědi na tvou otázku, zda a jaký jsem věřící, by se mi ale kroutil mozek i střeva. Není to vyhýbavost, ale cudnost, něco si musím nechat jen pro sebe. Jako spisovatel si ale nedokážu představit téma víry úplně pominout. V tom jsem asi velmi tradiční, víra už dávno obecným tématem prostě není.

– I to je mimo jiné tématem tvé knihy. O víře se v románech opravdu moc nepíše, v tom jsi asi ojedinělý. A jak si vůbec v tvých očích stojí česká literatura?

Mám samozřejmě svou smečku, ve které běžím či kulhám, to jsou Daniel Hradecký, Petr Placák, Emil Hakl, nedávno přibyl Alexej Sevruk, občas se něco planoucího objeví v poezii. Tenhle obor spíš ale dodýchává, dokonce si myslím, že česká literatura je na tom mizerně, nejhůř od doby svého vzniku. Připomíná mi pustinu obývanou mátohami. Ale třeba jen zmizela představa spisovatele, toho patriarchy či vědmy, kteří nám od Tolstojových časů říkají, jak žít, nebo zachycují, jaký život je. Ale dnes je to asi už prostě jinak. Význam, společenský dosah mají spisovatelé či spisovatelky, jejichž těžiště není jen v jejich knihách, jako třeba filozofka Tereza Matějčková či satirik Jakub Horák, kteří svými podcasty oslovují tisícovky lidí, nebo šéfredaktorka Revolver Revue, esejistka a kritička Terezie Pokorná, inspirátorka velmi vlivné a zajímavé intelektuální bubliny… A jak vnímáš snahu některých autorů láteřících na to, že neexistují (odborové) organizace, které by jim pomáhaly, když se knihami neuživí? V posledních letech se o tom hojně diskutuje a vznikl také status umělce. No, bylo by to skvělé, kdyby někdo vyřešil tohle trápení: víš co a jak psát, jenže nevíš kde, kdy a za co. To je ale utopie. Třeba by ten status byl fajn. Přiznám se ale, že o tom nepřemýšlím.

– Tebe samotného by prodej knih uživil?

Tak já jsem na prahu závisti ke svým kolegům a kolegyním z Polska. Protože je to příbuzná země, ovšem země čtyřikrát větší. Takže máš šanci, že tvoje knížky koupí čtyřikrát víc lidí. A já sice od státu, ve kterém žiju, požaduju, aby mi zaručil svobodu projevu, ale nemůžu chtít, aby mi zaručil, že se uživím psaním, to mě nikdy nenapadlo. Je to prostá algebra, násobilka ze základky, že pokud tvůj produkt zaujme hodně lidí, uživí tě. Ale sám jsem s tím nikdy nepočítal. V undergroundu jeli všichni naplno a nikdo si nestěžoval. Každodenní odměna byla ale velmi sladká: jsi statečný a je tě potřeba. Underground a disent byly jakýsi dovětek národního obrození, byla to literatura bojující. I psaní básní bylo výrazem nezávislosti, vzdorem proti cenzuře, stádnosti a já nevím proti čemu všemu. Nechtěli jsme být kolonie Sovětského svazu, nenáviděli jsme rusifikaci, která byla v našich krajích a v našich časech ovšemže nedůsledná a spíše směšná. Nejsme ta východní Evropa, byť nás dnes do ní Rusové, zatím pouze slovními výpady, cpou. Nikdy jsme na tom nebyli tak strašně jako třeba Bělorusové nebo Ukrajinci, jejichž intelektuálové byli likvidováni a vražděni. U nás k tomu docházelo v padesátých letech, bylo to kruté, ale naštěstí krátké období.

– Takže myslíš, že literatuře se víc daří, když je všechno kolem v plamenech.

To jsi mi hodila trumf do ruky. Ty cituješ, i když zkomoleně, Jana Hanče, který tvrdil, že literatuře se nejlépe daří v katakombách, kdy od ní odpadne každý, kdo ji nemá v hrudi, jako jediný důvod své existence. Je to hodně patetické, vzletné, ale já tomu rozumím. A dost přízemně k tomu řeknu, že literatuře se daří, především když mají píšící čas psát a čtoucí čas číst. Svět se ale zrychlil, a to tak nedávno, že si na to ještě oba, i když jsi o generaci mladší, matně pamatujeme. Soustředění a čas na čtení jako by dnes byly jen pro vyvolené. Jsou ale takoví lidé vůbec? Dřív četli a psali aristokraté, duchovní, měšťané tak bohatí, že byli vyvázaní z běžného pracovního života. To byla obrovská, vlivná skupina, která ale dnes není. Vytrácí se potřeba literatury. Pokud jde o mizení ne samotné víry, ale vůbec potřeby víry, o které v knize píšu, opírám se mimo jiné o skvělou knihu Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí. Pokud se bavíme o čtení knih, stačí přece sledovat sebe a okruh známých a dohadovat se, kolik dodnes přežilo zarytých knihomolů. A samo sebou, nejde jen o život plný technologií. Když se podíváme do nedávné historie, jediní autoři, kteří z Česka vtrhli do světa, byli Kafka, Čapek a Hašek. Nedávno to byli Havel, Hrabal a Kundera. A ty spojovala jediná věc, totiž že neměli děti. Nebo se o ně jako Hašek nestarali. Být se svými dětmi je pro mě to nejlepší na světě. Je mi s nimi dobře a zajímavě a doufám, že to platí i naopak. Úplně ale chápu dnes často popisovanou situaci žen spisovatelek – když mají malé dítě, tak mu nikam na tři měsíce psát nefrnknou. Což já jsem párkrát v životě udělal. A ještě jsem měl ten báječný pocit, že jsem prostě skvělý, archetypální týpek, manžel a táta na výpravě, někdo jako lovec a bojovník, a když se domů vrátím ne se skalpy, ale s penězi a knížkou, tak hurá! Tohle máma svému malému dítěti nejspíš udělat nemůže. Co s tím, nevím. A když budu trošku i ironický, myslím, že by měla existovat stipendia nejen pro spisovatelky a spisovatele, ale i pro čtenářky a čtenáře. Když člověk dneska chce přečíst takovou pecku jako Vojna a mír, tak aby si vzal dovolenou. Vojnu a mír jsem dokázal přečíst dvakrát a je to moje bohatství, protože je to úchvatná kniha. Vždy jsem ale měl chřipku, byl jsem tedy vyvázaný z pracovního procesu. Jinak ten čas k psaní i čtení je ve střepech, ne v souvislém čase. A úkolem toho, kdo chce psát, je si mozek na tuhle činnost dobře připravit, přeformátovat. Já mám štěstí, že jsem dokázal najít skoro denně ty dvě čtyři hodiny, protože mám zaměstnání v Knihovně Václava Havla, které se odehrává hlavně večer. Moderuju pořady, uvádím debaty, ale dopoledne se na to psaní uchystám. A samozřejmě musím dokázat žít s mobilovou, whatsappovou, esemeskovou a e-mailovou smrští, to je ten úkol. A je to pořád legrace a je to vlastně snadné.

– Vím ovšem, že máš v telefonu také umělou inteligenci, svého dobrého rádce a věrného pomocníka. Používal jsi ho i během psaní?

Při psaní AI nepoužívám. I když jsem zkusil, ať popíše barokní kapli, a ten popis byl hloupý, kýčovitý, prostě nepoužitelný. Ona se ale zlepší. Zároveň si myslím, že tahle moje kniha bude možná poslední nedotčená umělou inteligencí, protože ještě když jsem ji psal, byla AI v plenkách. A co mi připadá zajímavé: začínal jsem v samizdatu, psal na psacím stroji a tisknul letáky i básně na cyklostylu a kdykoli mohli na dveře zaklepat pendrekem. Teď se ale o mojí nové knize bavíme v době, kdy sice vychází a budou vycházet myriády knih, ale já myslím, že literatura se ztrácí a možná vymizí. Umělá inteligence ji stiskne tak, že si to nedokážeme představit. Teď ji při psaní úplně odmítám. Peklo neexistuje je možná jedna z posledních knih psaných jenom člověkem.

– Ale zároveň při dohledávání faktů jsi tak odmítavý postoj neměl.

Jasně, v tom je to naprosto výborný nástroj, čím dál chytřejší a čím dál zajímavější. Ale neřeknu k tomu nic jiného než banalitu, že oheň je dobrý pomocník, ale vražedný zhoubce.

Moje poslední kniha. Možná

Reflex, 20. března 2026, Kryštof Eder

Hned na začátku roku vyšel jeden z nejočekávanějších letošních románů, Peklo neexistuje JÁCHYMА ТОРOLA (63). Tak jako v předchozím Citlivém člověku v něm píše o Rusku, vedle toho také o covidu, baroku, prezidentu Petru Pavlovi či o chystaném atentátu na Miloše Zemana. Jáchym Topol, působící jako dramaturg v Knihovně Václava Havla, je spisovatel srostlý s aktuálním děním, což v rozhovoru potvrzuje.

V polovině února jste se zúčastnil Mnichovské bezpečnostní konference, kde jste spolu s diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a prezidentem Petrem Pavlem diskutoval o síle české literatury. Je literatura v pozici, aby se o ní na podobných akcích diskutovalo? Představuje pořád ještě společenskou sílu, s níž je třeba počítat?

Znám mnichovský Literaturhaus a obecně literární provoz v Německu, takže jsem se organizaci této debaty nedivil. V Česku by asi působilo zvláštně, kdyby prezident mluvil o literatuře, ale v Německu je její postavení jiné. K elitě patří, že se vyzná v umění, a německý politik jednou zajde na symfonii, jindy přečte knihu – a je schopen o tom komunikovat. Naše diskuse tedy zapadala spíš do německého přemýšlení o literatuře. Nutno říct, že i tak tak byla debata v rámci celé bezpečnostní konference spíš oddechovým bodem. Mluvili jsme o humoru v literatuře. Náš černý humor je často sebeobranný. Během debaty jsem mimo mimo jiné hovořil o tom, na co jsem přišel při psaní svého nejnovějšího románu Peklo neexistuje – ať chci, nebo nechci, jsem následovníkem Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška. Humor v jejich dílech má právě sebeobrannou funkci.

Jaký je váš pohled na prezidenta Petra Pavla? Spisovatelka Simona Bohatá, která mívala v 80. letech blízko k alternativní kulturní scéně jako vy, mluvila na únorové demonstraci Milionu chvilek pro demokracii v Jindřichově Hradci o tom, že se zprvu nemohla smířit s jeho komunistickou minulostí, ale po dvou letech v úřadu ji přesvědčil, že je člověkem na svém místě.

V tom se Simonou Bohatou zcela souzním. Kdybych se v roce 1988 s Petrem Pavlem s vlasy po pás svíjel na zakázaném koncertě Psích vojáků, byl bych spokojenější, ale nikdo není dokonalý. Pana prezidenta si velmi cením pro jeho neochvějný postoj k Ukrajině. A s velkou mírou nadsázky si troufnu říct, že je pokračovatelem svatého Václava, vojáka, který je známý tím, že vykupoval otroky, pomáhal vdovám, staral se o nemocné. I když je v české společnosti zřetelný latentní rasismus, pan prezident si neváhá pozvat na Hrad romské kluky, o něž jinak skoro nikdo z politiků nedbá. I za to si ho vážím. V neposlední řadě jsem se s ním po mnichovské debatě na pivu shodl, že naše čtenářské počátky definovali Rychlé šípy a Vinnetou.

Z románu Citlivý člověk z roku 2017 byla patrná vaše obava z ruského imperialismu, kterou však tehdy, pět let před přímým vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, málokdo reflektoval. Nemáte chuť nyní s odstupem prohlásit: Já vám to říkal?

Je pro mě spíš smutné, že jsem měl pravdu. Zároveň si vzpomínám na výsměšné reakce typu „disident Topol straší impériem, které už nikoho nezajímá“. Román jsem napsal na základě svých cest do Ruska, celoživotní četby, zájmu o politiku. A nebyl jsem rozhodně sám, kdo už tehdy před Ruskem varoval. Vždycky jsem byl přesvědčený, že Rusko je vražedné impérium – to si myslím od dětství dodnes.

Dnes už to vidí mnozí z nás. A o ruském imperialismu píšete i v novém románu. Není to nošení dříví do lesa?

V románu se zabývám českými zrádci, s ironií popisuju bývalé prezidenty Václava Klause a Miloše Zemana nebo třeba Tomia Okamuru. Hrdinové mé knihy na nich nenechají nit suchou. Chtěl jsem totiž napsat veskrze současný román. Začíná před pár lety, v době, kdy končí covid a Rusko rozpoutává válku na Ukrajině. Už před deseti patnácti lety jsem záviděl autorům a autorkám z Nizozemska, ze Skandinávie, že můžou napsat milostný román, v němž není politika. Já jako Východoevropan nemůžu psát o 50. či 70. letech, aniž budu reflektovat týrání lidí, politickou represi. Každou svou knihu jsem navíc psal v takovém polopsychopatickém běsu, v mládí jsem rukopisy potřeboval dokončit dřív, než mě zavřou. Později jsem třeba romány Chladnou zemí nebo Kloktat dehet hodlal dopsat, dokud ještě existuje východní Evropa; představoval jsem si, že budu jeden z posledních spisovatelů, který zachytí východoevropský pocit. Omyl! A Peklo neexistuje jsem hodlal dokončit, než literaturu zlikviduje AI. Což se mi naštěstí povedlo.

Milostný román, v němž není politika, napsat nemůžete, ale Peklo neexistuje milostným románem je. Stejně jako je románem o stárnutí, odcházení, o krizi literatury a žurnalistiky. Je to román tragikomický, černohumorný a jmenovat lze další přívlastky, přesto je oproti Citlivému člověku umírněnější. Čím to je?

Po Citlivém člověku jsem dlouho čekal, až se mi v hlavě objeví nové téma. Nechci sekat podobné knihy jednu za druhou. Citlivý člověk je oproti městskému Peklu román vesnický, takže je rozevlátý, meandrující jako řeka. Chci, aby všechny mé knihy byly rozlišné, ale zároveň chci, aby čtenáři poznali, že jsem je napsal já.

Hledal jste pro ty dvě knihy i jiný jazyk?

Určitě. Protagonista Pekla je intelektuál, který čte knihy, v Citlivém člověku vystupuje spodina, kriminálníci. I proto mi psaní nových knih trvá tak dlouho. U mé kolíbky byli dva literární kmotři, Bohumil Hrabal a Egon Bondy. Oba vydávali jednu knihu za druhou, žili literaturou. Takový já nejsem. Mám děti, chodím do práce, hltám život plnými doušky.

Když Citlivý člověk vyšel, všude se psalo, že Jáchym Topol vydává novou knihu po osmi letech, teď se zas píše, že Jáchym Topol vydává novou knihu po devíti letech. Necítíte tlak, že byste měl publikovat častěji?

Z těch desítek titulů, které vydali Egon Bondy a Bohumil Hrabal, si většina čtenářů stejně zapamatuje maximálně dva tři. Já to navíc jinak než s dlouhými přestávkami mezi jednotlivými knihami neumím. Píšu pomalu, pracně, neustále přepisuju, a to už od dob, kdy jsem psal poezii – každou báseň jsem přepsal nikoli šestkrát, ale třeba šedesátkrát. Musím mít pocit, že si slova sedla na své místo. V novinách jsem se naučil. že nemůžu čekat na inspiraci, musím si sednout ke stolu a tři hodiny psát, bez toho bych se nikam nedostal. Je mi třiašedesát, takže Peklo neexistuje nemusí být jen jednou z posledních knih psaných bez AI, ale i mou vůbec poslední. No a co!

A jak dlouho po dokončení jedné knihy si na ty tři hodiny začnete sedat ke stolu, abyste napsal další? Předpokládám, že ne ihned, že jste Peklo neexistuje nepsal celých devět let.

Psal jsem je asi tři roky, předtím jsem se vydal po dvou slepých cestách – rozdělal jsem dvě knihy, napsal pokaždé zhruba sto sto stran a pak jsem ztratil zápal. Jedna z nich, Hořící kůlna, byla dokonce uvedená jako četba na pokračování na stanici Český rozhlas Vltava. Jako novinář jsem zažil tisíckrát, že mě článek nebavil, ale musel jsem ho dopsat. Ale v próze to tak není. Román pro mě musí být žhavá, úžasná, manická, radostná, děsuplná a živá věc. Když mě nebaví, tak v něm nepokračuju.

V nové knize se neustále objevují zmínky o baroku. Čím je pro vás tak důležité?

Vyrůstali jsme s bratrem na Malé Straně. Barokem jsme byli prodchnutí. Nedospívali jsme sice v bigotním prostředí, ale kostely a obecně sakrální místa nás zajímala. Náš dědeček, spisovatel Karel Schulz, byl navíc posedlý renesancí. Doma jsme po něm měli kněžské ornáty či ostatky svatých. V takové atmosféře jsme vyrůstali. V našem bytě se válely lahve od návštěv Václava Havla a Pavla Landovského a vedle stála stala soška svatého Jana Nepomuckého. Fascinuje mě však celá česká historie. Od dvanácti třinácti jsem posedlý myšlenkou napsat román man o třicetileté válce, což ale asi neudělám. Nebo udělám.

Román Peklo neexistuje začíná v době, kdy v Česku pomalu odeznívá pandemie covidu…

… když jsem viděl kříže na Staroměstském náměstí, zamrazilo mě. To totiž byla skutečná barokní Praha. Připadal jsem si jako v 17. století a s úžasem sledoval projevy lidové zbožnosti – kříže, nápisy jako „děda Věněk umřel“, které jsem si opisoval.

Období covidu bylo v mnohém zlomové, navíc zcela neobvyklé, prodchnuté neopakovatelnou atmosférou. Přesto je Peklo neexistuje jeden z prvních románů, který se covidu věnuje.

Současná česká literatura, jak ji znám, je hodně ponořená do minulosti. Mě fascinuje přítomnost. To, co se nyní děje s námi, se světem, s Evropou, je enormní výzva, kterou je úchvatné se zabývat. Ale nechci vynášet nějaké soudy o české literatuře, samozřejmě jsem zdaleka nečetl všechno. Když už jsem však téma naťukl, musím říct, že mám moc rád Emila Hakla, autora mé generace, jejž obdivuju pro jeho jazyk. Někdy mám chuť hořekovat, že dnes nejsou autoři jako Bohumil Hrabal nebo Ludvík Vaculík, které poznáte po pěti větách. Emil Hakl by do této společnosti patřil tak jako třeba Petr Placák.

A vás s Emilem Haklem spojuje to, že byť se váš jazyk jeví přirozeně, oba každou větu pilujete a mnohokrát přepisujete.

To je dobrý postřeh. Představa, že jdu do hospody a tam jazyk nějak nasávám, je lichá. Pokud se nepletu, už Josef Škvorecký tvrdil, že slang v knize musíte vytvořit, aby mu čtenář uvěřil.