Uvařeno je dramatický text pro jednoho herce, napsaný na objednávku brněnského nakladatelství Větrné mlýny. Uveden na jevišti byl v roce 2012 boskovickým divadlem Naboso. Hra vyšla tiskem v kulturním týdeníku A2 č. 2 v roce 2005 na s. 1 a 26-27.

Recenze a komentáře:

Divadlo NABOSO: Nepohádkový příběh o tom, že kdo se spřáhne se zlem, skončí v pekle

recenze Moniky a Marka Lepkovýc

Boskovické NABOSO otevřelo minulý víkend novou kapitolu svého divadelního života. Po předchozích letech, kdy tvořilo a hrálo inscenace moravské trilogie Noci na rovinách, tedy inscenace hlavně o lásce, zvolil režisér Tomáš Trumpeš text, který je podle jeho slov naprosto loveless (bez lásky).
Téměř rok a půl pracovali herci pod vedením režiséra a jeho dramaturgické pravé ruky Jana Bařinky na krátkém dramatickém textu Jáchyma Topola Uvařeno. Vytvořili osobitou, silnou inscenaci s výmluvným podtitulem: Nepohádkový příběh o tom, že kdo se spřáhne se zlem, skončí v pekle. Drama tří odsouzených vrahů, kteří se ve společné cele jeden po druhém zamýšlejí nad svým životem. Příběh o beznaději a prázdnotě, ke kterým vede člověkem páchané zlo.

Scénografickým klíčem a klíčem k celé inscenaci se stal nápad Evy Tajovské vymezit prázdný tmavý prostor bílými čarami. Scéna, která má znázorňovat vězeňskou celu, tak nápadně připomíná tělocvičnu. Tělocvičné nářadí medicinbal, činka, švihadlo a ručník jsou také jedinými rekvizitami, se kterými herci pracují a bílé čáry jsou jediné kulisy, které scénu vymezují a určují.
Významotvornou invencí tandemu Trumpeš – Bařinka je postava dívky v bílém, která se v předloze nevyskytuje. Její repliky jsou vlastně scénické poznámky a hovoří také za oběti násilných činů, policisty a další osoby, které do vězeňské cely vstupují ze vzpomínek tří vrahů. Je to anděl, osud, komentátor, božský princip, režisér? Ona určuje, kdo bude mluvit, kdo je na řadě. I díky ní se postavy zločinců při svých monolozích dávají do pohybu a dostávají souřadnice.
Vlivem změn v souboru divadla byl Tomáš Trumpeš nucen nastudovat Uvařeno v několika alternacích. Každé herecké obsazení vtisklo jednotlivým představením osobitou tvář. Na světlo reflektorů tak vystupují ne kopie, ale vždy originální dramatické osoby nesoucí s sebou i osobitý podtext. (Mimochodem práce se světly je nedílnou významotvornou a pečlivě propracovanou složkou představení a vše uzavírá výběr hudby z pera Filipa Topola.)

A prvotní obtíže přinesly veliký užitek. Nevznikla vlastně inscenace jedna, ale dvě. Dívka v bílém Evy Tajovské je více rázná a nekompromisní, zatímco Ludmila Dobrozemská vede svoji postavu spíše do emotivnější polohy.
Prvním z vrahů je primitivní svalovec Soňa King, který umlátil svoji manželku. Jeho živočišnou impulzivnost se podařilo skvěle zprostředkovat Marku Šmerdovi i Ondřeji Pokornému, i když platí, že každý svou postavu vede trochu jiným způsobem.

Nelehkého úkolu zahrát devadesátiletého profesionálního kata, který „pracoval“ i na politických vězních v padesátých letech, se ujal Martin Kolář. A zvládl to naprosto přirozeně, zevnitř, bez přehrávání a zbytečné stylizace. Jeho rozhovor s přízrakem Milady Horákové patří k vrcholným okamžikům představení.
Jan Bařinka dal život třetímu duševně vyšinutému vrahovi, deviantnímu intelektuálovi Omylovi, který zabil malého chlapce jaksi omylem. A moment, kdy se mu zjeví přízrak malého zavražděného je bezesporu tím nejsilnějším místem.
Co dodat? Přestože tvůrci chtěli hrát něco, kde nebude láska, láska je tu přítomná v každé replice, v každém pohybu a hlavně v celkové atmosféře představení. Divadlo NABOSO tak naplňuje pravý význam slov amatérské divadlo. Svojí dramaturgicko-režijní koncepcí, jednoduchostí scény a výkony aktérů ovšem značně přesahuje ochotnický standard.

Mezi

recenze Štěpána Pácla

Ve hře Jáchyma Topola Uvařeno máme co dělat s typem básnického dramatu, kde síla slova není jen v jeho informační hodnotě, ale především v jeho obrazivé a zvukové možnosti. Navíc se jedná o případ, kdy se poetickým jazykem vyjevují nepoetické události: tři příběhy tří vrahů ve vězení, v prostředí stejně nepoetickém jako jejich podivně zpackané životy. Mezi tématem a způsobem vyjevování tématu je už v samotném textu rozpor, pochybnost či mezera.

Tento prostor „mezi“ se stal pro boskovický soubor NABOSO základním východiskem pro inscenování Topolova textu. Uvedení diváka do nejistoty, do prostoru „mezi“, začíná už tím, že nás inscenátoři vtěsnají na neveliké jeviště volyňského divadla, zataženého oponou, a posadí nás do hlediště, které ze tří stran obklopuje tělocvičnu či hřiště, jehož čáry a kruhy kreslí bílou křídou gymnastka v bílém trikotu. V souvislosti s tématem, které se nám vyjeví hned v prvním monologu vězně Soni, je to opět řešení překvapivé. Hřiště je místo, kde si máme přeci hrát, kde nám má být dobře, nikoli místo pro (sebe) mučení. Inscenátoři se nevydali cestou ilustrace kriminálu, ale cestou zpřítomňování faktu, že vězení znemožňuje dělat, co bychom chtěli. A až sarkasticky uvrhnou vězně do prostředí k hraní sice určeném, kde si ale hrát nikdo nesmí. V sarkasmu jdou ještě dál, když jako jejich průvodkyní je zmíněná gymnastka v bílém trikotu, která se proměňuje v jejich bachaře nebo v přízrak jejich obětí, aniž by ovšem ztrácela na své křehkosti a bezelstné dětskosti.

Stejně tak původně neškodné cvičící pomůcky se také stávají hmotnou připomínkou zvrhlých činů: u Soni je to činka, odkazující na francouzák, kterým Soňa umlátil svou ženu; u Staříka, profesionálního kata, švihadlo – provaz k oběšení; u psychopatického mladíka Omyla je to ručník s uzlem, který se na okamžik stane bezvládným tělem umučené Omylovy dětské oběti. Ale! Například ručník zůstává v první chvíli ručníkem, který ke sportu neodmyslitelně patří. Jeho vztah ke kriminálu vznikne teprve, když se s ním Omyl utírá, poté co se v noci hrůzou pomočil. Nebohým tělíčkem se stane na okamžik, jakoby náhodou, jako bleskové připomenutí hrůznosti Omylova činu.

Metaforičnost všech předmětů vychází z jejich konkrétnosti a z jejich reálného vztahu k prostředí hřiště. K proměně v předměty doličné dochází, na základě myšlenky ukryté v hlavách vrahů a zhmotněné ve znějící slovo, aby se pak zpět proměňovaly ve svou obyčejnost. Tento pohyb mezi reálným a obrazivým vytváří pro nás svobodný prostor pro asociace a konfrontaci s našimi vlastními temnými stránkami života.

Dopustím se srovnání s inscenací toušeňského souboru DS Nová generace Postel aneb Život není pro děti, kterou jsme měli možnost vidět předchozího dne. Obě inscenace se totiž odehrávají v podobně mezní životní situací, obě se ptají po smyslu lidského pobývání na světě a pokoušejí se o obrazivý jevištní jazyk.

V případě Postele má vznikat zážitek zvrácenosti světa na základě vnějších scénických prostředků jako jsou emotivně vypjaté dialogy, dynamická pohybová čísla, hlasitá hudba a efekty se světly. Je to ale zážitek zadarmo, bez naší účasti. Můžeme ho jen lehce konzumovat, protože je už předem hotov podle zaručených receptů.
Silná vizualita scény boskovického Topola, její výrazná estetika, není tím, co nás zasahuje, přestože je velmi působivá. „Jen“ vytváří prostředí, kde může Topolův text zaznít plně se svou obrazivostí. Divácký zážitek pak vzniká účastí na procesu zhmotňování myšlenky ve slovo a v procesu odhmotnění reálných předmětů v obraz.
Je-li podstatou činoherního divadla dramatický text a jeho herecká interpretace – převedení do jevištní, hmotné podoby, pak jsme v případě inscenace Uvařeno byli svědky maximálního naplnění této podstaty. Slovo se stalo tělem.

DS NABOSO Boskovice – Jáchym Topol: Uvařeno

zpráva Silvie Julie Slivoňové, 2005

DS NABOSO Boskovice přináší se svojí inscenací hry Uvařeno od Jáchyma Topola nevídanou podívanou. Jedná se o metafyzické drama, které se odehrává v bezprostřední blízkosti diváků a tak se jich mnohdy dotýká víc, než by si sami přáli.

Původní Topolův text je v podstatě třemi monology vězňů, kteří tváří v tvář peklu shrnují svůj život a účtují s oběťmi svých zločinů. Toto téměř neuchopitelné drama připomínající spíše poezii, je nainscenováno do prostoru tělocvičny, a jakožto zástupné rekvizity herci využívají sportovního náčiní. Díky nevšednímu použití světel je tělocvična nejenom hracím hřištěm tří trestanců, ale zároveň i celou, ve které má každý z vězňů vymezen svůj vlastní prostor.

Příběh jednoho vězně se věnuje procesu s Miladou Horákovou, čímž starším divákům připomene hrůznost totalitního režimu a pro mladší diváky se stane nenásilným edukativním prostředkem.
Celým dramatem provází postava Anděla, která krom vypravěče zastává i zosobnění obětí vrahů, kteří skrz ní komunikují se svojí minulostí. Vzniká tak sugestivní inscenace, která nehledá odpovědi spíše klade otázky a zkoumá, jak dalece dokážeme soucítit se zlem.

DS NABOSO Boskovice tak „uvařilo“ díky neotřelému dramaturgickému počinu a zajímavému výtvarnému řešení inscenaci, která v divácích zanechá hluboký dojem a to i bez toho aby se vnucovala afektovaným hraním.

Autor si nevybírá téma, ale téma autora.

Rozhovor s režisérem Tomášem Trumpešem

Čím vás zaujal Topolův text?

Důvodů bylo několik. Samozřejmě jedním z nich je obsah, který se musí člověka dotknout, musí s ním rezonovat. Téma geneze zla, téma toho, zda existuje nějaká síla, která lidský život ne snad přímo řídí, ale řekněme soudcuje. Vždycky souhlasím s názorem, že autor si nevybírá téma, ale téma si vybírá autora. Začalo mi to začalo připadat dostatečně nosné na to, abychom se tomu věnovali.
Druhá rovina byla formální struktura textu. Je zvláštně napsaný, nemá strukturu standardní divadelní hry. Je to od Jáchyma trošku experiment, a tím pádem vybízí k experimentálnějšímu divadelnímu
tvaru, což nás lákalo. V neposlední řadě bylo důvodem, že jsme se předtím dlouho zabývali klasickými texty, takže u nás byl přirozený hlad po nějakém moderním. Jáchyma mám jako spisovatele
moc rád, takže když jsem si pořídil knížku Supermarket sovětských hrdinů, jejíž součástí je, okamžitě mě strhnul. Jako všechny Jáchymovy texty hlavně svou jazykovou bohatostí, svým rytmem, což jsou podle mě věci velmi podstatné i pro divadelní využití.

Je Uvařeno přímo dramatický text?

Dá se říct, že ano. Je to divadelní hra, ale autor sám o ní píše jako o „hře“ v uvozovkách. Myslím, že ani moc nepočítal s tím, že by se to opravdu hrálo. Topol není ani čistě dramatický autor, i když napsal divadelní hru Cesta do Bugulmy. Myslím, že Uvařeno je experiment na pomezí literatury a divadelní hry. Nicméně strukturu divadelní hry má. Vlastně jsme text ani nijak neupravovali,
kromě jednoho kratičkého škrtu.

Takže postava ženy v bílém je takto už napsaná?

Ne, ta v textu není. V textu jsou původně jenom monology, my jsme je provázali postavou, což nám samozřejmě umožnilo do té postavy koncentrovat to, o čem jsem mluvil. Nějakou tu sílu, která lidské osudy soudcuje. Vychází to ale z textu hry.

Naráželi jste na nějaké problémy, jak takovýto netradiční text dostat na jeviště?

Asi bych kecal, kdybych řekl, že ano. Samozřejmě jsme měli spoustu problémů organizačních, kdy se inscenace z různých důvodů brzdila a znovu jsme se k ní vraceli, ale že bychom se zasekávali a nevěděli jak dál, to se nestávalo. Spíš mám pocit, že se ta inscenace dělá sama a člověk ji jenom sleduje a snaží se odstraňovat kameny z cesty. Když se jí člověk podvolí, ani se pak tolik nedostává do slepých uliček. Do nich se vždycky dostáváme sami, když chceme textu vnutit svou zvůli.

Divadlo NABOSO

recenze ve festivalovém zpravodaji