VAJCHR, Marek, ed. U nás ve sklepě: antologie poesie druhé generace undergroundu. Vyd. 1. Praha: Revolver Revue, 2013. 259 s. Revolver Revue; sv. 73. ISBN 978-80-87037-56-0.

Recenze

Třaskavá nálož ve sklepě

recenze Josefa Chuchmy, Lidové noviny, 08.02.2014, č. 33, str.29

Výpravný svazek u Nás ve sklepě, který se dnes večer křtí v Praze na Novoměstské radnici, má podtitul Antologie poesie druhé generace undergroundu. Míněn je tím okruh spřízněných duší, které se v osmdesátých letech pohybovaly především po Praze, scházely se na svých záchytných bodech, tvořily literárně, výtvarně, hudebně, vydávaly samizdaty. Všichni se narodili kolem roku 1960.

Na obálce knihy U nás ve sklepě je kromě titulu a podtitulu uveden tento – abecedně seřazený – seznam jmen: Vít Brukner / Tony Ducháček / Vít Kremlička / J. H. Krchovský / Karel Malík / LuděkMarks/ Ewald Murrer / Petr Placák / Martin Socha / Filip Topol / Jáchym Topol/ Anna Wágnerová. Tedy autoři zastoupených básnických textů. Ale samotný obsah publikace koriguje tento „literátský“ dojem. U nás ve sklepě je knihou v nemenší míře výtvarnou – totiž i antologií děl kresebných, malířských, sochařských a fotografických, která v tomto okruhu vznikala, přičemž u Krchovského a Filipa Topola šlo o tvorbu souběžnou. Ostatně v samizdatových sbornících z počátku osmdesátých let X/Violit, dále v připravovaném, ale nakonec nevydaném sborníku Jeden řez i v časopise Jednou nohou (vycházel od roku 1985, od následujícího roku již pod názvem Revolver Revue) pořadatelé výtvarnou složku neopomíjeli; byla pro ně integrální stránkou „řešení“, vyjádření pocitů a názorů.
Měli bychom být doceněni Proč vůbec druhá generace undergroundu? Literární editor a kritik Marek Vajchr v jednom ze dvou úvodních textů antologie U nás ve sklepě tento termín vymezuje a definuje tak, že šlo o uskupení autorů, které vykazovalo obvyklé příznaky umělecké skupiny, přičemž v poválečných dějinách českého neoficiálního umění lze podle něho totéž říci už jen o okruhu spjatém s „tvorbou undergroundových hudebních skupin v sedmdesátých letech“. Vajchr se tu polemicky vymezuje proti té (rozuměj akademické) periodizaci, která za první undergroundovou generaci považuje autory Edice Půlnoc z první poloviny padesátých let (tedy mladý Egon Bondy a několik dalších). Pisatel druhého z úvodních textů, výtvarník Viktor Karlík, autor konceptu knihy Unás ve sklepě a jeden z tvůrců oné druhé generace undergroundu, ten mapovaný okruh výstižně charakterizuje jako dosud jedinou generaci „českých básníků, kteří už své debuty šířili vědomě pouze samizdatem, neboť se do něj už,narodili‘ a vnímali pro sebe tento prostor jako jedinou publikační příležitost hodnou pozornosti“.

Marek Vajchr doufá, že tato generace undergroundu již konečně „dojde přiměřeného ocenění“, neboť tato tvorba dle něho svědčí o tom, že „její aktéři,podzemí‘ nevnímali jen jako,azyl před konformní společností‘, ale především jako prostor plodné kreativity, v němž se rodí a tříbí umělecké hodnoty, (prozatím) nerozpoznané zrakem většiny,pozemšťanů‘“.
U nás ve sklepě je tudíž službou sobě samotnému, novým, dodatečným přihlášením se o slovo v již demokratických politických podmínkách, uspořádáním roztroušených „rodinných alb“ do přehledné, výběrové a po všech stránkách reprezentativní publikace. Jedná se „o samožerbuch“, o angažované autorské a editorské gesto, nikoliv o antologii zhodnocující fenomén zvnějšku či takzvaně objektivně, která by se například i zamýšlela nad tím, co mohlo být příčinou tehdejšího tvůrčího vzepětí lidí narozených kolem šedesátého roku. Neprojevovalo se totiž jen v kruzích kolem X/Violitu, potažmo Revolver Revue. Stačí připomenout nynější výstavu v pražském Domě fotografie Slovenská nová vlna – 80. léta; její protagonisté, tehdejší studenti na FAMU, jsou vrstevníky těch, z jejichž děl sestává kniha U nás ve sklepě. A to se pořád jen pohybujeme na území hlavního města. Leccos se také dělo v Brně či třeba v Teplicích…

Odhlédněme však od (sebe)definic a soustřeďme se na samotnou tvorbu v U nás ve sklepě. Co nejjednodušeji řečeno: je dodnes velmi intenzivní, neztrácí šťávu. Editor Vajchr ji nakomponoval do devíti oddílů. Ke každému jej inspiroval nějaký verš, obraz, který mu asocioval určitou náladu (např. Ve stojaté vodě našich dnů, Kdo to jakživ slyšel?, Mám pocit vesmírný hrůzy) a v souladu s ní do oddílu přiřadil básně obdobného rozpoložení od různých autorů. Jde tedy o kompozici pocitovou, ale jiná v tomto případě snad ani být nemůže. Jako stěžejní básničtí autoři z tohoto mixu vycházejí Jáchym Topol, J. H. Krchovský, Vít Kremlička, Petr Placák. To není překvapení – všichni i po osmdesátých letech zůstali spisovateli, na rozdíl třeba od Martina Sochy nebo Anny Wágnerové, jediné ženy zastoupené v autorské plejádě této knihy. Nelze samozřejmě vyloučit, že zmíněné kvarteto básníků v antologii dnes čteme i pod vlivem jejich příštích autorských drah, že zpětně v nich vidíme a nacházíme to, co vidět chceme.

Spíše než vypíchnutí jednotlivých individualit je asi případnější pokusit se pojmenovat, zda je tvorbě zahrnuté do této antologie něco společné, případně CO, jestli se tu klene nějaká „nadpoetika“ skupinová. Určitě ano: poetika periferie, vzdoru, hrdosti, deziluzivnosti, exprese, sebedestrukce, hořké radosti. Řada v této knize přetištěných básní byla publikována ve sbírkách, jež některým z těch autorům vyšly po listopadu 1989; ovšem tyto rozprostraněné publikace nemohly vyvolat tak intenzivní dojem společného údělu jako nynější antologie. Jednotliví tvůrci se zřejmě vzájemně dost ovlivňovali a ve svém autorském vývoji urychlovali. Kolik je tu hotových, zralých veršů!

Tak do toho řízni V oficiálně vydávané české „mladé poezii“ osmdesátých let se obdobná autorská semknutost těžko najde. Musela by se zpětně editorsky složitě konstruovat, i tak by to byl pokus bez valné záruky. Primární totiž o okruhu kolem X/Violitu a Revolver Revue byla semknutost lidská, občanská, pohyb v opozici. V oficiálně vydávané poezii – o ní zde mohu svědčit, tu jsem sledoval, kdežto zmíněné samizdatové sborníky a časopisy mě míjely – se pozornost těch, kteří hledali nějaké autentické hodnoty z per dvacátníků, upírala na jednotlivá tvůrčí vzepětí. Moc jich nebylo, například Chvění závodních koní (1986) Sylvy Fischerové (* 1963); však také když Petr A. Bílek vydal v roce 1991 studii o nové poezii předchozího desetiletí, nazval ji „Generace“ osamělých běžců.
Oficiálně vydávaná „mladá poezie“ byla formálně uhlazenější (v případě výjimečné Fischerové ovšem i výpovědně sofistikovanější), ale především po všech stránkách krotší. Postrádala rozhněvané, proklínající tóny. Přitom až na několik výjimek ani básnická, ani výtvarná tvorba v antologii U nás ve sklepě není explicitně politická – proti ní jsou dnešní „kapitalistické básně“, reflektující společenskou přítomnost, nezastíraně politickým uměním. Kdežto U nás ve sklepě je adekvátně „dekadentním“ souborem z dekadentní doby. Však právě díky tomu si ta poezie i její výtvarný doprovod uchovaly svěžest, neustrnuly v kulisách nyní už prostě odumřelých. Když například Vít Kremlička v roce 1985 napsal dvouverší „proto. proč proto? protože. / proč protože? protože proto!“ dá se s touhle básničkou nazvanou Magický kruh dogmatu velmi dobře potkat i dnes.

U nás ve sklepě Antologie poesie druhé generace undergroundu Koncept, úvodní text a příprava obrazových materiálů Viktor Karlík. Výběr a uspořádání básnických a písňových textů a předmluva Marek Vajchr. Ediční příprava, bibliografie a redakce Edita Beníšková, hesla autorů Michael Špirit, anketa a redakce Terezie Pokorná. Fotografie: různí autoři. Revolver Revue, Praha 2013, 260 stran, doporučená cena 500 korun.

Debut po třiceti letech

recenze Viktora Šlajchrta, Respekt, 10.02.2014, č. 7, str.60
Jak začínala druhá generace undergroundu

K nejúčinnějším strategiím, jak na sebe nastupující umělecké generace upozorňují, patří skupinová vystoupení, při nichž se mladí proti svým předchůdcům nekompromisně vymezují odlišným životním pocitem, pojetím krásy a zhusta i politickým názorem. Kolektivní prezentace se osvědčily nejen při vstupu na scénu, ale také do učebnic, kde bývá obraz kulturního dění obvykle redukován na vývojové posloupnosti různých generačních programů. U nás ovšem totalitní dozor nad myšlením odlišnostem nepřál. Po Skupině 42, jež vznikla před více než sedmdesáti lety, se všechny další musely tak či onak vyrovnávat s ideologickými směrnicemi a bariérami.
Leccos slibného se však utvářelo v podzemí. S třicetiletým zpožděním nás o tom přesvědčují dva reprezentativní svazky Edice Revolver Revue, básnická antologie U nás ve sklepě z konce loňského roku a výtvarná monografie Podzemní práce (Zpětný deník), která jí předcházela. Obě koncipoval výtvarník Viktor Karlík, jeden z protagonistů uměleckého uskupení, o němž obě knihy pojednávají.

Zářivé přítmí

Příběh začíná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy většina jeho hrdinů ještě patřila mezi teenagery. Chodili na střední nebo učňovské školy, psali básně, malovali a muzicírovali, ale znormalizovaná kulturní scéna je odpuzovala. Navíc měli blízko k chartistickému disentu a věděli, že v důkladně prokádrovaném prostředí oficiálního umění nemají šanci. Scházeli se po hospodách či na mejdanech a podobně jako řada předchozích básnických generací chystali společný debut, jenže byli první, kteří v nejmenším nestáli o pozornost oficiálních vydavatelů a médií. Jedinou důstojnou publikační možnost viděli v samizdatu.
V letech 1980–1981 takto vydali osm čísel literárně-výtvarného sborníku X/Violit, kde začínali autoři dnes už věhlasní jako Jáchym a Filip Topolovi nebo Vít Kremlička. Dva ze zakladatelů (Ján Mlynárik, Vítek Krůta) vzápětí odešli do emigrace, jeden (Petr Kubín) na vojnu a společenství se rozšířilo o další kreativní známé (například J. H. Krchovský, Luděk Marks, Petr Placák, Pavel Reisenauer, Ondřej a David Němcovi či Michal Wernisch alias Ewald Murrer). Na X/ Violit chtěli navázat almanachem Jeden řez, ten však už nebyl dotažen k vydání, neboť ustoupil slibnějšímu projektu: v roce 1985 se zrodil samizdatový časopis Jednou nohou, záhy přejmenovaný na Revolver Revue.
O uměleckou tvorbu zmíněného společenství se v osmdesátých letech zajímaly (pomineme-li StB) především disidentské kruhy. Mladí měli otevřené dveře do ohnisek podzemní kultury, k jakým náležel třeba byt Němcových v Ječné, a kromě samizdatu se prezentovali i na soukromých recitačních večírcích, spojených obvykle s krátkodobými výstavami výtvarných artefaktů. Těšili se zájmu zakázaných kritiků, mimo jiné Jana Lopatky, a vůdčí osobnosti starších generací vedly spory, kam je zařadit. Egon Bondy je prohlásil za třetí generaci undergroundu, aby zdůraznil prvenství libeňské bohémy z počátku padesátých let, Ivan M. Jirous za druhou generaci, neboť tu první celkem oprávněně spatřoval v sobě a lidech kolem Plastic People.
Zřejmě i díky kontaktům s ostřílenými literáty nenajdeme v antologii U nás ve sklepě nezralé verše, jaké jsou pro poezii dospívajících charakteristické. Důvodem však může být také mravně vyhrocená doba, v níž by standardní sentimentální výlevy vyznívaly trapně a pitomě. Kromě nadání a básnické inteligence autorů má na úrovni antologie svoji zásluhu i „nezúčastněný“ bohemista Marek Vajchr, který ji uspořádal s dlouhým časovým odstupem a s nadhledem zkušeného kritika. Ve své předmluvě upozorňuje na zásadní rozdílnost individuálních poetik zařazených básníků, která se pojí se zvláštní spřízněností výrazu.

Svěží a zoufalí

Od básnické produkce pozdní normalizace se „sklepní“ autoři lišili především svěžestí, vtipem a zoufalstvím, jímž výsměšně odporovali zásadě třídního optimismu. Nemlžili, nekochali se lyrickými zvláštnůstkami ani zdánlivě hlubokými básnickými obrazy, nevyžívali se v sestrojování křečovitých metafor. Psali jasně a přímočaře, i když každý jinak. Některé texty se blíží gellnerovsky vzdorovité dekadenci (Krchovský, Marks), jiné ranému expresionismu (Placák, Murrer, Anna Wágnerová, Filip Topol) nebo českému poetismu (Kremlička, Brukner), některé americkým beatnikům (Jáchym Topol, Tony Ducháček). Víceméně společná (u Karla Malíka nejzřetelnější) je spřízněnost s podvratnou tradicí nonsensové poezie od dadaismu přes raného Egona Bondyho po básníky „české grotesky“ ze samizdatové antologie Josefa Kroutvora, jež bezprostředně předcházela jejich vystoupení.
Texty dvanácti básníků provází bohatý výběr z dobových prací jedenácti výtvarníků a fotografů, kteří náleželi k jejich přátelům a souputníkům, a také vizuální dílka samotných literátů. Dokonalé barevné reprodukce na kvalitním papíru spolu s elegantní grafickou úpravou dodávají knize punc trvalé kulturní hodnoty, jaký kdysi nesly stále ceněné monografie z velké řady Klubu přátel poezie. Obrazový doprovod a důmyslné uspořádání textů do různě vyladěných oddílů může připomenout i legendární Brouskovu a Hiršalovu antologii Postavit vejce po Kolumbovi. Cítíme, že se tu tluče na bránu literární historie, byť byla zařazená díla v době svého vzniku předkládána jen skupince přátel a ve směrodatných přehledech české literatury jsou dodnes marginalizována.
Skutečnost, že kniha vzešla z iniciativy jedné z vůdčích osobností sledovaného okruhu, by mohla vyvolávat pochybnost, zda by se s tak působivou rekapitulací nemělo počkat na uznání autorit, ty však v našem prostředí opakovaně selhávaly. Teprve realizace umožňuje srovnání s podobně koncipovanými antologiemi generací, které se už dávno dostaly do učebnic. V takovém srovnání obstojí nejmladší generace undergroundu více než čestně. Mimořádně ale působí také v kontextu současného českého básnění, jež se rozvíjí v mnohem svobodnější atmosféře, než jaká tu vládla před třiceti lety. Tehdejší pocity ohrožení zřejmě zjitřovaly vnímavost, totalitní sešněrování dodávalo gestům svobody zvláštní naléhavost, diktát kolektivismu vedl ke zdůraznění osobitosti. Navíc se muselo počítat i s neliterárním publikem, které se nedá poetickými kouzly jen tak obalamutit. Vzácně jednotný výraz rozdílných poetik v antologii odráží jedinečnou, doufejme, že neopakovatelnou, situaci, v níž verše vznikaly.