Literární narkoman

Rozhvor s Renatou Kalenskou. Týden. 12.11.2001. č. 6. str. 44.

Nerad se fotografuje, rozhovory nedává příliš často, při svých autorských čteních se potýká s trémou. To všechno ale Jáchym Topol dělat musí, protože je spisovatel

 

* Motivem vaší nové knihy Noční práce je boj proti ďáblovi. Může ďábel prohrát?

Já myslím, že vlastně nepřetržitě prohrává. Náš život je ďáblova prohra. Jinak bychom se všichni už dávno smažili někde v kotli.

* Podle posledních událostí to vypadá, že se tam už smažíme.

Je pravda, že jsem se teď vrátil po měsíci z Hamburk u, kde jsem si zakázal sledovat české noviny, a mám pocit, že jsem spadl z Měsíce. Třeba ta žaloba vlády na Respekt. To už ani není ďábelské, spíš to vypadá jako z pera Jaroslava Haška. Jiný příklad: včera jsem si šel koupit noviny. U stánku jsem viděl dva přední české deníky, kde bylo palcovými titulky na první stránce napsáno, že jakýsi politik odmítl jít na Hrad jen proto, aby se tam nepotkal s manželkou jiného politika. To je už vážně zoufalství. Tohle přece nejsou problémy! Pořád nemůžu věřit, že lidé, kteří mají děti, pracují, chodí k zubaři, se zabývají takovými malichernostmi.

* Když jsem mluvila o výhře ďábla, měla jsem spíš na mysli tragické události v Americe.

To ale neznamená, že ďábel vyhrává. Platí pořád to, co jsem říkal. To, že jsme lidé, že pořád žijeme, je svědectvím o ďáblově nekonečné prohře. Ale taky o nekonečném obnovování sebe sama. Já bych tady nerad zapadal do nějaké teologické debaty, na to se vážně necítím.

* Co pro vás znamená pojem „český intelektuál“? Zdá se, že v poslední době získává trochu pejorativní význam.

Dnes to opravdu zní výsměšně. Já ale nevím, co je intelektuál. Mám moc rád pach čerstvě vydané knihy a je jedno, jestli se jedná o učebnici, ústavu nebo román. V tom jsem narkoman. Tohle je možná charakteristika intelektuála.

* Při psaní románu Sestra jste prý ignoroval čtenáře. Teď také?

Sestru jsem psal v době, kdy jsem nebyl brán jako spisovatel. Ani jsem nevěděl, že vyjde. To, že je dodnes v knihkupectvích a vychází v různých zemích, jsem nečekal. Ale teď nemůžu přímo tvrdit, že bych nemyslel na čtenáře. Problém je v tom, že si svého čtenáře nedovedu představit. Myslím, že spousta lidí četlo mé básně a povídky, které jsem psal v pětadvaceti. Jim bylo tehdy také pětadvacet, takže vlastně stárnou se mnou. To jsou asi mí čtenáři.

* Bezesporu máte i mladé publikum. Dokonce jste si již mnohokrát stěžoval, že vám v hospodách opilí teenageři recitují zpaměti vaše básně.

To je pravda. Čím jsem ale starší, budu asi čím dál víc budit respekt a takové výstřelky v hospodách se snad nebudou dít tak často. Ale rozhodně se nechci podbízet nějakému vkusu nebo trendu širokého publika, abych prodával co nejvíc knížek. To prostě nedělám, protože to neumím.

* Jste opravdu spokojený s užším publikem?

Já bych strašně chtěl psát takové knihy, se kterými bych vnitřně souhlasil a které by si kupovalo tolik lidí, že by mi to pak umožnilo psát další knihu. To by byl úspěch. Ale představa, že se moje knížky prodávají někde v supermarketech v obrovských nákladech, mi připadá absurdní. To se nestane. Mám takovou svoji hrdost. Nebo vlastně ješitnost. Zcela mě ukájí to, že moje knížky vycházejí v překladech, protože si je překladatelé sami našli. Ne proto, že by se prodávaly na veletrzích. Moje štěstí je, že mám v Německu překladatelku Evu Profousovou, jež je schopná bez peněz a slávy nad překladem mé knihy pracovat dva roky. Protože ji to zajímá.

* Řekněte upřímně, považujete se za velkého českého spisovatele?

Ne. Upřímně ne. Vůbec ne. Takový pojem nemá obsah. Co to je velký český spisovatel?

* Kdo tedy jste?

Já jsem zaznamenal obrovský skok ve svém vědomí. Asi po pěti letech, co vyšel Anděl, se považuju za spisovatele. Když řeknu, že jsem spisovatel, tak už nezrudnu a nezačnu koktat, že je to takhle a takhle. Prostě jsem spisovatel, který žije život evropského spisovatele. To znamená, že vydávám knihy, dávám rozhovory, jezdím na čtení po světě. To mi ještě před pár lety připadalo neuvěřitelné. Zároveň mám pocit, že bych se s vámi strašně rád bavil o struktuře podzimního listí, které je teď neuvěřitelně žluté. A že bych byl hrozně rád někde zalezlý na venkově. Magicky bych byl ukrytý před světem médií. Ale zároveň vím, že bych začal pošilhávat po tom, jakou novou knihu teď chystá Andrzej Stasiuk, kdo teď má kde čtení, kdo teď zrovna nadává na Stoilova…

* Myslela jsem, že se za velkého spisovatele považujete, protože… Hele, sto osmdesát čtyři centimetrů není zas tak moc. …protože třeba s psaním reportáží jste skončil proto, že vás pořád předstihoval Jaromír Štětina. A vy jste si uvědomoval, že v této oblasti nejlepší prostě nebudete. Ovšem u psaní knih jste zůstal.

Ten Štětina, to mě fakt provokovalo. Já byl ten novinář, co měl sbalený batůžek s pasem, lítal jsem všude možně a psal o katastrofách. Ale říkal jsem si, že asi nejsem moc dobrej. A taky jsem měl pocit přesycení. Tak jsem se na to vykašlal. Ale mezitím jsem pořád seděl doma a psal povídky a básně. To, co jsem prožil v samizdatu a během revoluce, bylo neopakovatelné. Obrovské. Pak jsem se dostal do normální novinářské rutiny. A chtěl jsem jít někam dál.

* Připadáte si mladý? Mnozí z vašeho okolí tvrdí, že už nejste rozervaný básník,ale…

Ale rozervaný prozaik?

* Ne. Průměrný konzument této společnosti, který chodí k McDonald´s a má kde bydlet.

Já myslím, že když máš ve čtyřiceti konečně kde bydlet, tak je to docela dobrý. To je fakt výkon a na to jsem hrdej. Chválím se ráno i večer.

* Už vás uživí knihy? Před několika lety jste říkal: „Proč by se třicetiletej spratek jako já měl živit svýma knihama?“

Nemůžu říct, že by mě živily. Pořád vedle toho dělám hodně věcí. Ale nemůžu dnes o sobě mluvit jako o třicetiletém spratkovi. Už jím přece nejsem. Jsem čtyřicetiletý pán, který ale ze svých knih pořád tak úplně nevyžije.

* Zhruba před osmi lety jste kritizoval současnou českou literaturu. Tvrdil jste, že vůbec neexistuje. Je to lepší?

Od té doby je situace jiná. Rád zmíním některé prozaiky, třeba Hájíčka, Brycze, Hakla. Pro mě velmi důležitý je třeba spisovatel Petr Placák. Ohromně se jeho knížkami bavím. Za těch osm let spousta věcí vyšla. Je ale asi pravda, že mě teď víc zajímá současná polská literatura. Třeba zmíněný Stasiuk nebo Olga Tokarczuková, jejichž prózy u nás konečně nedávno vyšly. Cestováním se neustále utvrzuju, že prostor východní a střední Evropy je pro mě důležitý. Je to můj region, moje území a já tu cítím obrovskou inspiraci. Je to ale legrační. Když se ocitneš v Hamburk u v knihkupectví Thalia a sleduješ jednotlivá oddělení, vidíš obrovské oddělení francouzské, řecké, italské literatury. A najednou vidíš menší polici, kde je napsáno Osteuropa. A tam leží dva Poláci a jeden Maďar. Přesto nemůžu říct, že by stav české literatury byl špatný. Pořád jsou tu literáti, jako je Škvorecký, Vaculík, Kundera.

* Přesto však: když dnes člověk přijde do knihkupectví, hemží se to tam tituly knih, které vznikly třeba na základě toho, že jakási slečna s kýmsi spala.

No, kdyby byla jedna paní, která by se vyspala jen s jedním člověkem, byl by to jistě závažný sociologicko-psychologicko-sexuologický dokument. Takováhle knížka tady chybí. Možná jste právě vymyslela opravdový bestseller. Ne, teď vážně. Já nesouhlasím s tím, co tady říkáte. Máme výborná knihkupectví. Maťa, Fischer, Seidl. V Olomouci, v Brně, v různých městech.

* Ale přece víte, o čem mluvím. Vy prodáte deset tisíc výtisků. To je skvělé, ale autor, který sepíše výpovědi milenek známé české celebrity,prodá několikanásobně více.

S tím se nic neudělá. To je normální. Masová produkce je pro masy a moje knihy jsou pro užší okruh lidí. Vždycky tady existoval ten amfiteátr, kde zvířata trhala lidi za nadšeného řevu tisíců lidí. A vedle toho existovalo pár básníků, kteří si četli a vyměňovali verše. Tenhle model vždycky byl a bude.

* Je dnes o čem psát? Sám jste říkal, že dotýkáním se tabuizovaného dostává příběh strašlivou sílu.

To ale platí především o folkloru. Dnes vlastně žádná tabu nejsou. Anna Karenina, kniha o nevěře vdané ženy, to bylo ve své době otřesné, protože se to dotýkalo skutečného tabu. Spisovatel, který se dnes zaměřuje na to, aby prokopl nějaké tabu, je prostě směšný. Když byl soud s Charlesem Baudelairem za jeho Květy zla, to byla úplně jiná situace, než když měl být v padesátých letech Allen Ginsberg odsouzen za Kvílení. U nás je samozřejmě všechno brutálně zpožděné. Takže poslouží příklad, kdy v roce 1977 byli členové Plastic People odsouzeni za to, že měli ve svých písničkách vulgární výrazy. To dnes zní jak ze středověku!

* Je tedy těžší psát v době, v níž nenalézáte tabu?

Ne. Základem knihy není prokopnutí tabu, ale nějaká práce snad s myšlením, se slovem. U nás ale vlastně je tabu. To se podle mě posunulo do oblasti nacionalismu a samozřejmosti samotné existence českého národa. Ano, jestli chcete tabu, tady je najdete. Moje nová kniha je samozřejmě egoistický výplod mého podvědomí. To je jasné. Přemýšlel jsem, co by se mohlo dotknout nějaké kolektivní struny, když jsem ten Čech. Noční práce je román, který se odehrává v blíže neurčené vísce poblíž polských a německých hranic. A velkou roli tam hrají hroby a zmizelí lidé. Zmizelí Němci, Židi, Cikáni. Možná v tom prokopávám taky tabu: že nejsme ty holubičí povahy, nárůdek, který byl vždycky utiskovaný od Němců a Rusů. Že Češi jsou podílníci na trhu světového zla.

* Když jste dopsal Anděla, tvrdil jste, že samotná představa dalšího psaní vás naplňuje nenávistí. A teď?

Nechci se změnit ve fabriku, která bude každé dva roky něco vydávat. Rozumný časový interval je podle mě pět let. Ale nevylučuju, že mě něco napadne a popadne za chvíli.

* Tehdy jste dokonce tvrdil, že musíte počkat, než se váš mozek nají. Je dnes také prázdný?

Ano. Tedy, sice mám pocit, že další témata mám, ale potřebuju si pro psaní knihy vytvořit podmínky. To není tak, že bych si každý den po večeři sedl a napsal deset stránek. Mám tu smůlu, že na to potřebuju být úplně sám, úplně v klidu a úplně potichu.

* Kdysi jste k tomu potřeboval i alkohol. Sestru jste vlastně napsal celou pod vlivem alkoholu. Dnes se tomuto způsobu psaní, myslím, vyhýbáte.

S alkoholem už nedokážu psát vůbec. Dřív mi to pomáhalo. To je ale známá věc. V posledním čísle Tigridova Svědectví je o tom velmi zajímavý esej. Alkohol v malém množství ti opravdu pomůže se od okolního dění izolovat.

* A také pomáhá hlubším asociacím?

Určitě. Podle mě má v sobě každý spisovatel svého kritika. A tím alkoholem ho v sobě uzemní. Ale u mě tohle přestalo fungovat.

* Takže píšete bez alkoholu a pod silnou autocenzurou?

Vymyslel jsem pro sebe dvě moudrosti. Mám vám je říct? Piš, jen když musíš. A za druhé: spisovatel, který neumí škrtat, neumí psát. Takže já strašlivě škrtám. Ale na psaní je úžasná jedna věc. Neexistuje návod. Neexistuje způsob, jak to dělat. Můžeš opravdu přijít domů, jako to dělal Kerouac, a napíšeš to v transu. Nebo třeba Kundera škrtá a škrtá. A obojí může být dobré. Každý spisovatel musí najít svůj rytmus.

* Bohumil Hrabal napsal Obsluhoval jsem anglického krále za osmnáct dní. Našel jste svůj rytmus vy? Sestru jste napsal za tři měsíce, Anděla za dva, Noční práci až za deset…

Já zažívám nejšťastnější chvíle nikoli ve chvíli, kdy knížka vyjde, nikoli ve chvíli, kdy dělám rozhovor, nikoli ve chvíli, kdy inkasuju honorář. Štěstí zažívám ve chvíli, kdy mám najednou pocit, že jsem napojený na svůj rytmus. Jedno jaký. To je stejně pěkné jako zírat na to podzimní listí. A tyhle chvíle neustále hledám, a proto zřejmě píšu. Když tohle přestanu cítit, tak už nebudu psát.

* Pořád píšete a ztrácíte básně?

V tom se nic nezměnilo. Až na to, že teď mám notebook, takže básně spíš vymazávám, než ztrácím.

* Nenosíte teď náhodou v hlavě nějakou svou báseň?

Nosím, ale ne svoji. Teď mi duní v hlavě dětská básnička, která souvisí s těmi aférkami, o nichž jsme se bavili. Řeknu vám dva verše: „Přijela tetička z Číny, přivezla škopíček špíny.“ Na žádnou vlastní si ale nevzpomínám.

* Netajíte se obdivem k ženám a tím, že se od nich pořád učíte. Co?

Co se týče tohoto tématu, zůstaneme u literatury. Zjistil jsem, že čtu obrovské množství knih psaných ženami. Třeba Toni Morrisonové, Nadine Gordimerové, Louise Erdrichové, Amy Tanové, Arundhati Roy. Teď jsem četl nádhernou historickou studii o lovcích kožešin od Bernarda de Voto. Ten popisuje průběh obchodu s kožešinami. Jsou tam popisováni indiáni, obchodníci, ale ženské tam jsou zmíněny jen okrajově. Třeba že šestnáctiletou krásku kdosi prohrál v kostkách. Nebo se tam píše o čarodějnici, která tam někde vyvolává duchy. A já jsem si uvědomil, že vůbec neznám úhel pohledu těchto žen. Asi je to, co teď říkám, hodně primitivní a napadnutelné. Ale víte, o čem mluvím, že jo?

* Fascinuje vás ženský pohled na svět?

Hrozně. Právě proto, že nikdy nebudu schopen ho dosáhnout. Že nikdy nebudu ženská. Nedej bože. Ženský pohled na svět je věc, kterou nedokážu pojmenovat, ale která mě fascinuje.

* Zmínil jste už několik světových autorek, které obdivujete. Najdete i nějakou českou? Myslím současnou.

Žádná současná česká spisovatelka mě neoslnila. Ale jsem třeba vděčný čtenář Karolíny Světlé. Její Vesnický román je výborná kniha. Nebo si uvědomte, že takový Advent Jarmily Glazarové nebyl dodnes překonán! Já vím, že je to staré, ale to je přesně psaní ženy, které mě zajímá.

* To vypadá, jako byste chtěl vniknout do ženského světa.

To v žádném případě. Jen mě prostě rozčiluje, že toho nikdy nemůžu dosáhnout. Může se mi stát, že budu psát úplné nesmysly. Může se mi stát, že už nikdy nic nenapíšu. Může se mi stát, že v příštím desetiletí napíšu dvě dobré knihy. Taky můžu létat na rogalu. Ale nikdy nedokážu napsat dobrou knihu ženským pohledem.