toulání a psaní mám v krvi


Jáchym Topol se narodil 4. srpna 1962 v Praze. Před listopadem 1989 patřil k undergroundovým autorům – podílel se na vzniku několika samizdatových edic a časopisů. Po roce 1989 pracoval jako šéfredaktor Revolver Revue, zároveň jako redaktor Respektu; stál u zrodu obou těchto periodik. Několik let byl na volné noze, poté se vrátil do Respektu. Po dvojici básnických sbírek z počátku 90. let Miluju tě k zbláznění a V úterý bude válka přesedlal na prózu: vydal romány Sestra, Noční práce a Kloktat dehet, novely Výlet k nádražní hale a Anděl a další kratší texty. Kromě toho je autorem divadelní hry Cesta do Bugulmy, inscenované v současné době v Divadle Na zábradlí, a písňových textů, mj. pro Moniku Načevu nebo skupinu svého bratra Filipa Psí vojáci.

 

 

 

Na literární scéně stojíš pevně už téměř dvacet let, vycházejí ti knihy u nás i v zahraničí. Jaký je vlastně tvůj vztah ke všemu tomu humbuku, který obvykle vydání tvé nové knihy doprovází? Jak snášíš ta pravidelná kolečka rozhovorů, čtení, vystoupení…?

Příjemný je, když ti knížka vyjde, to mám takovou fázi, která ale bohužel trvá strašně krátce. Třeba u Noční práce to bylo asi jen šest minut. Když jsem to dopsal, byl jsem hrozně šťastnej, že jsem to ze sebe shodil, a připadal jsem si jako vzducholoď, která odhodila pytle písku – což je strašně sobecký, protože ty pytle hážu někam, kde stojí nějaký lidi. A pak jsem šel po Vinohradech a viděl tu knížku za výlohou jednoho knihkupectví, najednou jsem si strašně oddechl, ale za chvíli už to zase nebylo. V tomhle je to podobné novinařině, kdy jsi taky nepřetržitě v práci, ve stresu. Mně když vyjde knížka nebo vyjde cd s textama, má v divadle premiéru hra, tak se s kamarády zbušíme a je mi nějakou dobu dobře, ale druhý den mám kocovinu a je mi zle a jdu do toho znovu…

 

Jak vnímáš skutečnost, že kniha přestala být čímsi výjimečným a stala se běžným spotřebním zbožím?

Já si pamatuju na doby, kdy se dával Joyceův Odysseus zubaři jako úplatek. Nebo kdy se stály fronty na knihy: vyšla například detektivka od Dicka Francise a zároveň Kerouac. Na Francise stálo 80 procent lidí, ale ti říkali: Toho Kerouaka mi přibalte taky. Dejme tomu, že tenkrát byla láska ke knihám, ale my, co jsme se shlukovali v nějakých stodolách a vášnivě tam hovořili o knihách, jsme to taky říkali ze snobismu a taky povrchně. Já se bojím si tu dobu romantizovat – když si vzpomenu na gympl, tak my, co jsme četli, jsme byli ve třídě tři čtyři, a tvrdím, že dnes je to stejný. A od té doby, kdy jsem novinář a mám rodinu s dětmi, už nemám čas číst, jako jsem měl dřív. Číst je výsada zvídavého a citlivého mládí. Ale protože jezdím na spoustu čtení, můžu říct, že lidí, kteří čtou, je pořád dost; není pravda, že by knížky už nikoho nezajímaly, že je literatura mrtvá, pasé. Nikdy nebylo tolik veletrhů, tolik čtení, festivalů, besed. Je pravda, že to často může být povrchní a matoucí, ale to už je naše věc, co si z toho uděláme.

 

Není toho dnes naopak příliš mnoho? Nezrychlila se doba natolik, že nakladatelství vydávají jednu knihu za druhou a většina z nich si ani své čtenáře nenajde?

U nás je to pořád ještě fajn. Máš tu knihkupectví jako v Praze třeba Fišer, Torst nebo Seidl a tam najdeš kvalitní knihy, které vyšly před lety. V Americe nebo v Německu se často novinka na pultech vystaví nejvýše dva týdny a musí uvolnit místo další novince. Tam je ten byznys fakt zničující.

 

Má tomu čtenář vůbec šanci vzdorovat?

Vznikají určité obranné mechanismy, např. instituce čtenářských klubů, které jsou samozřejmě už i na internetu, a přes ně se dostanou do kontaktu lidi se stejnými zájmy. Samozřejmě že když si něco přečteš, nemusíš mít nutně potřebu kámošit se s lidmi, co čtou stejnou knížku, ale pamatuju si z gymplu, jak to bylo úžasný potkat člověka, s kterým tě pojil stejný prožitek a s kterým ses o něm mohl bavit. Obranná reakce spočívá v tom, že si, pokud o to stojíš, přes internet, který je součástí zrychleného trhu, najdeš tyhle lidi – a čas knihy, jejího čtení zpomalíš.

 

Čekalo se od tebe a Filipa, že budete kráčet ve stopách svého dědečka a otce? Cítili jste nějaký tlak? V čem se vaše dětství lišilo od vašich vrstevníků?

Když jsem byl asi v osmé třídě a rozhodovalo se o mém zaměstnání, tak přišel táta z hospody, kde byl čirou náhodou s nějakými lidmi ze zoo, a říkal, že bych mohl dělat ošetřovatele cizokrajných zvířat, že by mě prý vzali. To už si dnes nedovedeme představit, jak rodiče museli lízt po zdi z toho, aby člověka někam vzali – jinak to totiž znamenalo fabriku, to zažil třeba Placák. No a nepracovat, nestudovat? Tak šup do kriminálu, šíleným strašákem pro nás byl paragraf příživnictví. Ale že budeme psát, to se od nás vůbec nečekalo, nicméně my jsme to dělali už od útlého věku. Pořád ty samý paradoxy, já sice byl z literátské rodiny, ale ty lidi kolem, to byl lid v montérkách nebo dokonce ve vězeňských hadrech, pořád se někdo vracel z kriminálu nebo do něj zahučel, byl to svět hospod, bytových seminářů apod. Věděl jsem, že rodinní přátelé jsou spisovatelé nebo básníci, třeba Linhartová, Fišerová, Pecka, Kabeš, Vohryzek, Havel, Lopatka, když to vezmu napřeskáčku; všichni úžasně mluvili a byli zajímaví, ale nedovedl jsem si představit, že tihle lidé mají veřejná čtení nebo že jsou v televizi. U našich dětských postýlek se holt střídali disidenti, rozvratníci. Někdy to bylo docela divoký, všem jsem ale dnes vděčnej.

Co člověka předurčuje k tomu stát se spisovatelem? Co o tom rozhodlo v tvém případě?

Myslím, že u většiny lidí je to tak, že se jejich psaný nebo prostě vymyšlený věci dostanou k ostatním, to je možná prazáklad básnictví, to sdílení, to jsou ti šamani, co tlupě přivolávají pratury, lesní bohy nebo někoho léčí, v našich podmínkách ovšem spíš třeba napíšeš text k písničce, pak to kapela hraje třiceti lidem a někdo ti řekne: úplná kravina, kámo… nebo třeba: seš vohromně dobrej, krysí hlavo… No a už seš v tom… Samozřejmě můžeš být prokletý básník, který si píše něco sám pro sebe a pak spáchá sebevraždu a jsou to výborný věci, ale já myslím, že ve většině případů začínáš být spisovatelem, když své texty sdílíš. Pro mě byli tím startérem Psí vojáci, díky nim se mé první věci dostaly mezi lidi, do širšího podvědomí androše, a když nás začali přijímat velikáni jako Bondy, Jirous nebo Ivan Bierhanzl či Petruška Šustrová, tak už to bylo jako kariérní postup. Nicméně ten zlom do prózy, ten přišel až po 89. roce, dřív jsem si vůbec nedovedl představit, že budu psát prózu.

 

Ve Tvaru máme rubriku Ejhle, slovo. Co se ti dnes vybaví, když se řekne androš, mánička nebo mařena? Považuješ tato

slova za historismy?

Při slově androš si představím autobusové nádraží Praha-Zlíchov v sedm ráno, výfuky, mastný vlasy, kocovina, jedem na tajný koncert, stojí tam řada debilů s pendrekama, mlátěj do nás, já řvu: „Nech mě bejt!“ a dostanu takovou, že o sobě tři hodiny nevím. Nebo byt, kde je všecko rozmlácený a hnije tam nádobí a tobě není úplně nejlíp, kolem kamarádi, kamarádky v různém stupni bezvědomí a ty si říkáš, že na tu vojnu nejdeš a že půjdeš radši do pakárny. Tak vstaneš a jdeš a v Bohnicích ti na uvítanou rovnou přes kalhoty bodnou plegomazin a spíš v kleci. Androš, to byl Tibor, mánička z Tábora, kterej si noc před odvodem vymyslel, že mu nadvakrát přerazíme tyčí nohu, já ho s dvěma dalšíma držel, a když kost praskla, podotýkám podruhý, tak jsem se poblinkal; já byl šíleně mladej a tihle mi dávali školu. Tibora vzali stejně a po propuštění z vojenský nemocnice se bohužel zastřelil mezi dvěma túrujícími tanky někde v sektoru útok Doupov. Nebo Ivan Derringer, kamarád, co se párkrát odborně podřezanej vojně šťastně vyhnul,

ale tak si zvykl na to rituální sebezabíjení, že si jednou obloukovou pilkou podřízl krk, anebo Martin Martinec, maloval výhradně v kocovině, můj dobrej kamarád, ten umřel na jaterní kóma. Chlast, drogy, deprese, odvrácená tvář toho jirousovského androšského „šťastného ghetta“. Androš je estetická kategorie nepřesně definovaná, spíše tušená. Celine, i Rimbaud, i Fanda Pánek. Pro mě je to ovšem minulost a nevím, jestli ta slova nadále podobně fungujou. Teď jsem ale byl na mejdanu ve Factory, právě na Zlíchově, David Černý tam slavil narozeniny s knížetem a byl to teda androš, zvláštně řízlej příjemnou snobárnou. Songy Lucie i Garáže. Někdy k ránu přišel Günter Grass, jako zjevení. Množství mladejch slečen a pár bejvalejch androšů, který maj teď poměrně vysoký státní funkce. Spoustu legrace.

 

Tvé knihy se vyznačují až drásající mírou expresivity. Člověk si pak říká, zda máš skutečně tak šílenou představivost, nebo zda jde o zátěž krušného, traumatického dětství a mládí.

To, jak ty říkáš, krušné mládí, mi připadlo jako fantastické, barevné a úžasné dobrodružství. Vůbec ho nepovažuju za krušné. V androši jsi nikdy nebyl sám. Pamatuju si, jak mi táta pohrdavě říkal: „Vy jste takoví stádní, i s těmi dlouhými vlasy…“, ano, umělec bývá solitér a individualista, ale v tom křehkým věku sedmnácti dvaceti let, kdy proti tobě stojí bolševické armády se svými soudy, blázinci a hysterickými, uřvanými učitelkami, potřebuješ lidi kolem sebe. Když máš pět šest kamarádů, tak co? Dostaneš  osmačtyřicítku, namlátěj ti třeba, ale víš, že se vrátíš a ty lidi tam na tebe počkají. Kam by taky šli? Tak asi v 83., 86. roce jsem měl klíče od čtyř bytů, kam jsem kdykoli mohl zajít, přespat, najíst se. Víno, bílej Bušek z Velhartic nebo červená Medvědí krev, a jak psal Hrabal, enormní množství piva. Ráno jsi šel dál. Jiný lidi měli zas můj klíč. Bylo to radostný mládí. A bezstarostný – za to, za co jsi v padesátých letech vyfasoval trest smrti, za to jsi za nás dostal pár facek nebo kdyžs měl smůlu, tak rok dva basy. Byla to měkká totalita, ta je kreativní. Dobře víme, co s lidmi dělá krutá totalita – nacismus, komunismus –, ale co s námi dělá svoboda, to dosud nevíme. Neměl nakonec pravdu Orwell, který napsal, že svoboda je otroctví? Mladí sami říkají, že jsou otroky všech těch možností, které dnes mají. Lidi, kterým je tak dvacet, na sobě deset let testujou mejl a mobil. Nevíme, co to s lidmi dělá. Ale nebudem se bát. Život musí bejt rizikovej, prostě musí. Jsou dnešní mladí šťastnější, než jsme byli my? Směju se, určitě ne.

 

Nakolik necháváš při psaní pracovat svou fantazii?

Strašně moc. Když píšu reportáž, musí být přesná, ale v románu si vymejšlím. Ve hře Cesta do Bugulmy, tam je skoro každá šílenost na základě nějaké historické reálie. Nebo Supermarket, tam zas píšu o neznámé středoevropské historii, o Rusínech, Lemcích a Bojcích, kteří byli po druhé světové válce vystřílení a deportovaní ze svých vesnic. A teď se na tom místě objeví parta čtyř chlapíků, pražských floutků, kteří tam halucinujou z kořalky. Proto ta rozjitřená představivost, rozjitřovaná ještě tím, že lidem chybí minimální historická znalost, že tyhle osudy prostě neznají. Já jsem historií skutečně postižen, až obsesivně, ale naštěstí zdaleka ne sám, jak poznávám na svých čteních.

 

Funguje u tebe autocenzura? Jaké jsou rozdíly oproti cenzuře vnější? Začals publikovat ještě v době, kdy cenzura byla běžnou součástí literárního života.

Trošku bych tě poopravil: Bylo to běžnou součástí literatury oficiální, ale ne té, která mě zajímala. Když mi vyšla v samizdatu první sbírka básní, jejímž editorem byl Jan Lopatka, byl to pro mě obrovskej zážitek a vůbec mě nezajímalo, aby mi to vyšlo někde oficiálně. Takže já žil ve světě bez cenzury. Kamarád z gymplu, který vydal báseň v časopise Tvorba, u mě naprosto upadl – to on šel pod cenzuru. Když pak přišel na Klamovku, byla kolem něj bublina. A cenzura? Když jsem napsal báseň o tom, že Gottwald byl masový vrah a já lepím jeho známku na dopis holce, s níž jsem se rozešel, dál už jsem jít nemohl. Mohli za to člověka zavřít, směšný. Ale tím to pro mě bylo silný, pustit tu holku, pustit tuhle větu. Takhle to bylo primitivní. Mohl bys říct, že to je přece fuk, že může být dobrá báseň v režimním časopise, že je to jedno. Ale nebylo a není to jedno a básně v režimních časopisech bývaly ještě o něco blbější než ty blbý androšský. A autocenzuru mám samozřejmě pořád zapnutou, přece se nebudu dotýkat ran svých blízkých.

 

Počátkem devadesátých let jsi vydal dvě básnické sbírky, přesto se ti daří udržovat představu o sobě jako o básníkovi dodnes. Jaký vztah máš ke své poezii, bereš ji jako uzavřenou kapitolu?

Já jsem na jednu stranu hrdý, že tu a tam lidi pořád tyhle knížky čtou, na druhou stranu strašlivě bych v nich škrtal. Popravdě řečeno, nejsem je schopen ani číst. Vidím sebe – dvacetiletého,  hladového – není mi z toho moc dobře, ty básně jsou zelený a poplatný brutalitě androšský doby. Alespoň jsem ale nikdy nenapsal báseň, která by byla tak politicky angažovaná, že bych se teď za sebe musel stydět. Koukám se na ně jako na nějakého mladšího bráchu, kterému bych dal pár zákazů, ale jinak musím být shovívavý. Tak buď taky, ty básně jsou starý pětadvacet let – to sis ještě hrál na horníka v uhláku…

 

Několik let jsi učil na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Co ses tam naučil ty sám?

Na rozdíl od jiných pedagogů jsem tam neměl ten klasický seminář tvůrčího psaní, ale jen jednu dvě čtyřhodinové šichty týdně. Začal jsem tam učit v době, kdy mě napadalo, že už nikdo nebude číst, takový ten bolestínskýpocit, že si s nikým nerozumím, že jsem úplně poslední generace, že literatura už nikoho nezajímá. A najednou jsem se ocitl ve třídě  plné lidí, kteří čtou, recitujou básně a které to baví. Největší přínos těch kurzů není v tom, že se lidi naučí psát, ale že tu najdeš partu spřízněných lidí a narazíš na spoustu knih, že se nepropadáš do té samoty, do té podivínskosti, která může být v mladém věku sebevražedná. Říkám to s tím, že já to přežil: měl jsem ale bráchu, Bondyho, měl jsem Jirouse, který byl v base, potkal jsem se s Krchovským, Kremlou, Placákem, Marksem a dalšími.

 

Dá se vůbec psaní vyučovat? Není škola pro spisovatele chiméra?

Někteří lidé z Literární akademie říkají, že když může být škola pro sochaře, malířenebo filmaře, tak proč ne taky pro spisovatele? Nakonec, podobné školy existovaly vlastně kdekoliv, kde mezi sebou lidi určitým způsobem komunikovali, ať už to byli opilci u Baudelairova stolu, římští mladíci shlukující se kolem Catulla, Bondyho nepřetržitý kazatelství nebo třeba Sapfó a její suita. Komunikace uvnitř nějaké družiny lidí, to je přece základ té školy.

 

Studovals na FF UK etnologii a zároveň jsi učil, dáváš bezpočet rozhovorů a zároveň jich spoustu děláš. Proč tě tak přitahují obě strany barikády, to věčné střídání rolí?

To má dobové důvody: Když jsem dělal přijímačky na vysokou, tak přijeli estébáci a řekli: Tuhle zrůdu nevemete – a něco podobného zažily i tisíce mých vrstevníků. A protože jsem si ty věci nemohl zkusit, tak jsem po nich přirozeně zatoužil později, když už to bylo možné. Tohleto střídání stráží se se mnou vleklo vždycky: chodils na filozofické semináře, které vedly špičky jako Tomin nebo Hejdánek, a zároveň ses ráno oblík do špinavých montérek a šels do kotelny. To byla generační pečeť, ta česká absurdita, v lecčems přínosná. I když ona není úplně česká; když si vezmu oblíbený autory svýho mládí, ať je to třeba London, Babel, Kerouac nebo Hemingway, tak u nich bylo normální, že si prošli různými zkušenostmi. Pro mě to byla i fascinace jazykem. Jak jej máš poznat, číst si nějaké knížky o gangsterech? Osud mě z blázince vrhl na Smíchov, kde jsem bydlel v jedný díře, které tam dávali sociálním případům: žili tam divoký cigoši, kriminálníci, lidi staří a nepříčetní, a v takovém prostředí máš mluvit jazykem filozofického semináře? Tak to si nedojdeš ani pro housky.

 

Ty na literární stipendia jezdíš dobře připraven – vezeš si s sebou vždy vedle jasné představy o tom, jak bude budoucí kniha vypadat, taky výpisky, poznámky, osnovy apod. Jak vlastně dílo v tvé hlavě vzniká, uzrává?

Člověče, tohle kdybych já věděl. Jednu věc jsem ale zjistil: že největší potíže vznikajíasi ve třech čtvrtinách knížky. Máš nápad a jsi schopen si sehnat to základní, s čím já mám celý život problém: a sice prostor, čas a peníze. A teprve pak se můžeš dostat do té euforie, rozjet se a nestarat se o nic kolem, ale potom to musíš nějak dokončit, udělat z toho jednolitý dílo, motivy na začátku a na konci se ti musí spojit. A právě v těch třech čtvrtinách člověk začne tápat. Nedokážu říct, jak to zraje, protože mám pocit, že právě to uzrání je na tom to nejtěžší. Pregnantně to pojmenovává Havel ve svém Dálkovém výslechu s Hvížďalou: s hrou je stejný problém jako s kuřetem – aby bylo upečené, ale nebylo vysušené, říká. Jak se mi to děje v hlavě, to ale skutečně nevím. Když však nějaké to téma s sebou tahám příliš dlouho, dlouho se na ně těším, moc o něm mluvím, najednou mě přestane zajímat, už jsem si s ním jakoby vyhrál a přestane mě bavit.

 

Píše se ti se stejnou lehkostí jako před lety, na počátku tvé literární dráhy?

Ne, víc mě vyrušuje život, sháňka po prachách a podobný otravný věci. Nějak přitvrdilo…

 

Pracuješ v Respektu už dva a půl roku. Považuješ se za novináře?

Jo, považuju. Já tam byl od úplnýho začátku v 89. roce, spolu s Lamperem a Spurným. Novinařinu nemůžeš dělat tak nějak bokem, to tě vcucne. Nemyslím teď psaní nějakých fejetonků, ale opravdovou novinařinu – a tou je pro mě reportáž. Ne nějaký kecy, co si za půl hodinky vygůgluješ nebo vyrobíš po telefonu, ale to zážitkový, jedeš tam a vidíš věci a mluvíš s lidma. Já dělal i vraždy, třeba ten mord v Bílině, jak kluci studentíci zabili holku, kamarádku, jen tak, umučili ji a šli na pivo, z toho je mi doteď zle. Moje oblíbená novinářská historka je o tom, jak šel Karel Poláček Ječnou ulicí na mariáš a tam přinatrefil atentátníka, co zrovna střílí Rašína, tak utekl na protější chodník, aby o tom nemusel psát, a pokračoval na tu partičku. No ale dělat se to takhle nedá. Já za těch dva a půl roku nic nenapsal. A proč? Protože mě práce reportéra stála veškerý čas.

 

Dá se srovnat tvé někdejší a nynější novinářské angažmá?

Ani ta doba se nedá srovnávat. Už kvůli tomu, že tehdy byla východní Evropa a Československove středu celosvětového dění. Zažívali jsme obrovskou euforii: krátce předtím jsme tajně tiskli letáky ve sklepě, mohli nás kdykoliv zmlátit, a najednou tvůj článek vyjde v nákladu 150 000 a je jím oblepená celá Praha. Magický to bylo. Má zvědavost  byla navíc umocněna tím, že jsem do svých 25 let žil v zamřížované zemi a nemohl jsem skoro vůbec cestovat. A teď jsem se dostal do Černobylu, do Íránu, kde bylo  zemětřesení, do Rumunska, kde se během revoluce střílelo, pomáhali jsme stěhovat Volyňské Čechy. Dobrodružná, úžasná doba. Nejdřív jsem tedy vydával básně, pak jsem byl zuřivejreportér, potom romanopisec na volné noze a po nějakých deseti letech jsem si zvolil zas tu novinařinu. Deset let ti nikdo neporoučí a najednou jdeš zpět na porady, stíháš uzávěrky. Ale nešlo to jinak – ačkoliv mi knížky vycházejí všude možně, nejsou to žádné bestsellery a člověk by tím uživil možná sám sebe, ale celou rodinu už ne. Navíc už jsem nenáviděl ten spisovatelský život, ten nekonečný kolotoč autorských čtení a cest.Nebylo vlastně ani důležité, co říkáš a jak to říkáš, ale že to říkáš.

 

Připravils k vydání knihu příběhů severoamerických indiánů Trnová dívka.   Nezávidíš vypravěčům mýtů lehkost, s níž své příběhy vyprávějí?

To je něco jiného, oni byli lidi doby kamenné, žili v úplně jiném světě. Měli daleko jemnější přechod mezi lidmi a zvířaty a mezi světem živých a mrtvých. Ale pozor s tou lehkostí,  lehké to neměli: vypravěč musel své posluchače zaujmout, musel to být herec, gestikuloval, používal masky, prskal, štěkal jako psi a třeba vyl jako kojot – částečně to bylo  divadlo. Trnovou dívku teď chystám k reedici. Třeba dnes jsem přepisoval povídku, kde je hlavní postavou kluk, co je zároveň teletem: jeho táta potkal jednou v bahně bizoní krávu a z toho je tady ten kluk. Indiánský vypravěč o něm mluví jako o teleti a zároveň o klukovi, já používám spojení chlapec-tele, matka-kráva, ale česky to najednou zní nudně, směšně. Folklor samozřejmě nejde převést, je to víceméně pro partu indiánofilů, spiklenců, kteří se tím budou bavit, ale bavím se tím i já, a proto jsem se do toho pustil.

Nakolik jsou divadlo, exhibice, show důležité pro současného spisovatele?

Podle nátury. Někteří lidi tu exhibici potřebují, přednášet své texty je pro ně radost, je to běžný, jako například pro Jaroslava Konečného, který vyhrál v Německu desítky soutěží v slam poetry. Po mém čtení v Mnichově mě požádal, ať už žádnou poezii nepíšu, a pokud ano, ať ji alespoň nikdy nečtu nahlas. Třeba Jaroslav je docela určitě potomek jokulátorů a vypravěčů na trzích, kteří  estovali od města k městu. A pak jsou lidi, kteří ze svých vystoupení mají nervy a nemají je vlastně moc rádi; děláme to jen proto, abychom prodali své věci. Když ti ale dnes vydá knížku německý, italský nebo anglický nakladatel, tak samosebou předpokládá, že tam pojedeš a budeš ochoten ze sebe toho jokulátora udělat. Teď jedu v únoru do Minska. Vyjde tam péčí bohemisty Sjarjeje Smatryčenka triglav, totiž knížka, kde jsou texty mýho táty Josefa, bráchy Filipa a moje. Tohle je možný fakt snad jen v Bělorusku.

Kterého překladu svého díla si nejvíc ceníš?

Nedávno jsem se vrátil z Norska, kde mi vyšla Noční práce. Byl jsem tam s překladatelkou a kamarádkou Kristin Kilsti a oba jsme byli šťastní, znaveni kolotočem čtení jsme odpoledne spali po hospodách. To v Norsku jde. Každý den vycházela nějaká recenze, spisovatel Lars Saabye Christensen totiž prohlásil, že ta kniha je dobrá, a díky tomu se během týdne vyprodala půlka nákladu. Dost neuvěřitelný. Představ si, že Hakl pochválí nějakého neznámého Nora a lidi si to jdou přečíst. Samozřejmě si vyčítám, že jsem to měl napsat líp, daleko líp. Dost možná, že ten překlad je lepší než originál, fakt. Další radost jsem měl ve Slovinsku, kde Nives Vidrih přeložila Sestru. Lublaň na mě působila podobně jako Praha s jednou výjimkou, kterou jsem si uvědomil po několika hodinách, kdy jsem dumal, co je na tom městě zvláštního. Nejsou tam reklamy, billboardy ani žádný obří supermarkety. Není to žádný skanzen, je to živé, a přitom poklidné město, neznečištěné tímhle sajrajtem. Když jsem se divil, jak to dokázali, tak Nives řekla: To je jednoduchý, nejsme prostě tak blbý jako vy. V posledních letech je asi nejexotičtější turecký překlad Anděla, v časopise Radikál, což je těžce levicovo-anarchistický plátek, prý na něj vyšla výborná recenze. Ale jasný je, že si mě taky nějací kritici podaj. Kolikrát mně vynadali třeba v Polsku a Německu, kde mi vychází všechno a neberou si teda žádný zdvořilostní servítky, jako kdybych byl dosud nepoznanej host. Moje knížky vycházejí ve středoevropských zemích, je to přece psaní ze středoevropský díry, máme společný historický rožně a společný nízký nebe,

Nezabíjí úděl novinářův – pravidelně něco psát – v člověku literáta?

Pokud jsi novinář natvrdo a jsi závislý na své měsíční gáži, vezme ti všechen čas. V Respektu doteď koluje historka z dob, kdy mu šéfoval Holub. Když nabírali nového reportéra, ptal se ho: „Máš rodinu? Seš ženatej? Jóó? Tak my tě rozvedem…“ Já byl teď novinářem natvrdo dva roky a pak jsem přešel na půl úvazku, protože už to dál nešlo. Všechny ty termíny a uzávěrky, do toho spousta jiných aktivit: čtení, vyšel Dehet, vyšel Supermarket, cesty do zahraničí, zkoušky Bugulmy, Moničino cédéčko… – a jednoho dne jsem se probral na jipce v Motole. No, trochu mě opravili, po týdnu jsem už balil a vyrážel za polární kruh, do Grónska, nic mi nebylo, jen prostě pořád ta štvanice… Pokud ti ale mám říct, jestli to kazí mé spisovatelství, tak jsem přesvědčen, že nekazí. Naopak mě to nutí stručně se vyjadřovat. Když jsem napsal Sestru, tak jsem minimálně sto stran seškrtal. Novinařina ti pomáhá se sebe zbavovat, toho pocitu, který možná mnozí spisovatelé podvědomě mají: že jejich slova jsou svatá. Nejsou, musí se na nich pracovat hráběma a krumpáčem.

Dnes jsou pro tebe čtení včetně těch v zahraničí denním chlebem, kterým ses možná až trochu přejedl, ale jak vzpomínáš na ony dřevní doby bezprostředně po revoluci, kdy jste s J. H. Krchovským vyráželi na první čtení po Československu?

Bylo to něco neskutečnýho, těžko se to popisuje. Nikdo jsme nic podobnýho absolutně neuměl, chyběly zkušenosti. Podobalo se to koncertní šňůře, jednomu velkému mejdanu, i tou šílenou  divokostí: lidi tam byli většinou namol, my taky, zničehonic přilítla na pódium židle, servali jsme se. Bylo to taky tím, že tenkrát byla celá země ve varu, v euforii a to, co dneska zní jako banalita, že si stoupneš na pódium a mluvíš, co chceš, to bylo pro nás úplně nové. Byl to šok, náraz. tak pak tě potěší a zaujme, když španělský editor řekne: prodej máš naprosto mizernej, ale necháme si tě, protože mít takovýho nečitelnýho exota ze země, kterou tu nikdo nezná, je pro nás zajímavý. O to jde, že ti po první knížce chtějí vydat další. Španěl je ale výjimka. Třeba ve Francii prodali Anděla asi dva tisíce, další knížky ještě míň, tak mě vykopli. To samý v Maďarsku. Neprodají, vykopnou, to je běžný.

Na nedávném čtení v pražském Českém centru jsi avizoval vznik dvou nových knih, obou cestopisných. Znamená to, že po období „city noir“ a následné „znásilněné vesnické idyly“ vstupuješ do nové etapy, kterou předznamenal už Supermarket sovětských hrdinů? Co tě přivedlo k reportážnímu cestopisu, čím tě tak vábí?

Po černé řadě, onom „city noir“, což jsou básně, Sestra, Výlet k nádražní hale, Anděl, texty pro Psí vojáky a Načevu, městský věci, přišla řada rudá, plná zrůdný bolševický poetiky, sycená nedávnou historií, militaristickou výchovou v dětství, bojovníky od Dukly, které nám učitelé vtloukali do hlavy jako  vzor, přičemž ovšem zatajili, že mezi nimi byly tisíce trestanců z Gulagu, sovětským mýtem syna pluku, který ovšem rezonuje s husitskýma práčatama; tohle seškvařený dohromady a taky vzpomínky na vesnici, ve které jsem strávil kus dětství. Takže rudářada je Noční práce, Dehet, Bugulma a Supermarket a ještě nějaký drobnosti. Jednak je ve mně tahle bolševická poetika prostě hluboce zakořeněná, jednak jsem cítil jakoby paniku, že nenávratně zmizí a já jsem tím svědkem umírajícího času, který to ještě musí říct ostatním. Supermarketem a Bugulmou tohle období zřejmě zaplaťpánbů končí, chci pokračovat v reportážním stylu; novinářem jsem s přestávkami spoustu let, toulání a psaní mám v krvi. Poslední moje reportáže v Respektu – o Grónsku a medvědech na česko-slovenském pomezí – jsou asi náčrtky dvou cestopisných knih. Čili po řadě černé a rudé se tu rýsuje řada bílá – období ledu, tmy a šelem.

Jak důležité jsou pro tebe obecně žánry? Řekne si každý materiál o to, jak má být zpracován?

Já mám za sebou drezuru v týdeníku. Reportáž je pro mě královna novinařiny, něco jako byla v armádě lehká jízda před vynálezem kulometu… Snažím se, aby text opravdu byl profi reportáž, ale pak za mnou přijde šéf a řekne: No dobrý no, ale mělo by to být víc topolovský – a já se přitom celou dobu pokouším o přesný opak. Snažím se ctít žánr, ale žijeme v době, kdy ctít žánr znamená ho tak docela nectít a všechno je promíchaný a mele se to jedno s druhým. Já se snažím, aby psaní bylo srozumitelné; samozřejmě že autor musí mít všelijaké své záškuby, tajemnosti, vrtochy a podobně, ale musí to být srozumitelné, protože nesrozumitelné věci jsou nudné, jako cizí sny.

Tvrdíš o sobě, že nejsi schopen napsat zaručený komerční trhák, nějaký „euroromán“. Myslíš si, že je to budoucí vývoj literatury, něco jako návod pro autory, nebo snad dokonce imperativ?!

To je sen mnohýho nakladatele i autora, ale kdyby to bylo lehký, tak takové knihy seká každý druhý a vzájemně se vyrušej. Naštěstí. Protože tak úžasná nuda, text, který je pro každého! Vůbec se o to nesnažím. Každý, kdo učetl pár odstavců z mých próz, ví, že jsou špatně přeložitelné, že nejsou ty „euro“. Stejně ale vycházejí v překladech. Pořád mi to připadá zvláštní a nezasloužený. To je na psaní právě bezvadný, je to svoboda, alespoň to psaní, které mě zajímá, a nemůžeš si nic spočítat dopředu, nevíš, jak to dopadne. Budou tě číst, nebudou, budou po tobě plivat, nebo ne, to ti musí být jedno; jdeš do toho, protože musíš, chceš, nedovedeš si bez toho představit život.

Připravil Michal Škrabal