TOPOL, Jáchym, ed. Trnová dívka: příběhy severoamerických Indiánů. Vyd. 1. Praha: Hynek, 1997. 178 s. Indians; sv. 1. ISBN 80-85906-54-6.
TOPOL, Jáchym, ed. Trnová dívka: příběhy severoamerických Indiánů. Překlad Jáchym Topol. 2., přeprac. vyd. Praha: Torst, 2008. 163 s. ISBN 978-80-7215-350-3.

Recenze a komentáře:

Rozhovor:

Ukázky:


Indiánské příběhy podle Jáchyma Topola

recenze Lubora Falteiska, Práce, 02.08.1997, str.9

Avantgardní autor Jáchym Topol (ročník 1962) vydává v ambiciózním, přísně na kvalitu se soustřeďujícím pražském nakladatelství Hynek pozoruhodnou knihu Trnová dívka. Jde o první svazek chystané edice Indians, kterou sám řídí.

Knihu tvoří výbor příběhů severoamerických indiánů, tak trochu mýtů, bájí a skazek, a tak trochu skutečných životních příhod, povýšených do mytologizující roviny, které Jáchym Topol posbíral z několika anglických pramenů. Jedná se o výběr a překlad, proto se zdá poněkud zavádějící, že je na obálce uveden jako autor. Slovesný materiál byl sběrateli písemně zaznamenán mnohdy už v 18. a na počátku 19. století. Jde vlastně o typ narativní literatury primárně neurčené pro papír, ale výhradně „k ohni“, k vyprávění, čemuž odpovídá i větná dikce. Topol si záměrně vybírá příběhy
patrně nejstarší, nejméně ovlivněné bělošskou křesťanskou civilizací, v pozdějších slovesných podobách překrývající a deformující původní vrstvu ústně tradovaných mýtů lidí žijících na úrovni mladší doby kamenné… Bylo by zajímavé srovnat, zda jde všude „jen“ o přesný překlad, anebo o částečné převyprávění (překvapivě je např. místy užita obecná čeština), nakolik se překladatel orientuje v indiánských reáliích (neuvádí spolupráci s žádným indiánologem) či etnodějinách. Krátké příběhy pocházejí od příslušníků různých kmenů (z těch známých jsou to Čejeni, Krí, Apačové, Černonožci, Arapahové, ale též Eskymáci) a řeknou nám hodně o způsobu uvažování a životním stylu těchto „původních“ obyvatel Ameriky. Leckoho překvapí určitá drsnost výraziva i činů, zaznamenávaných přímočaře, bez opisu. Tito lidé však měli svá tabu zcela jinde. Je dobré, že nejde jen o pietní folkloristickou konzervu, ale o čtivé, moderně přeložené dílo, které je pro
nás objevem – a také literárním zážitkem, byť díky absenci hlubších informací o indiánském etniku u nás český čtenář případné souvislosti této příběhové látky jen těžko dešifruje. Je-li v úvodním citátu řečeno, že příběhy se vyprávěly v noci, neboť slunce nemělo vidět vypravěče, měl by se toho držet i čtenář a číst je až po setmění, aby jejich kouzlo mohlo lépe působit. Kniha sestavená z necelé padesátky slovesných miniatur je doplněna spoustou drobných černobílých ilustrací – indiánských skalních kreseb, není však uvedeno, kde se v Americe nalézají. Zajímavé bude počkat na další díla z edice Indians a na ohlas čtenářského publika, které směrodatně řekne, kolik podobných děl v příštích letech „unese“.

Vyslechnout a předat dál

recenze Markéty Hanákové, Respekt, 16.09.1997, str. 18

Indiánské příběhy a Jáchym Topol

V loňském roce vyšly hned tři antologie indiánského folkloru. Práci Richarda Erdoese a Alfonsa Ortize věnované Severní Americe vydalo nakladatelství Argo pod názvem O muži, který šel za sluncem. Oldřich Kašpar připravil pro Nakladatelství Lidové noviny mýty Střední Ameriky (Děti Opeřeného hada) a pro nakladatelství Dauphin mytologii jihoamerickou (Ninigo a stvoření světa). Spisovatel Jáchym Topol k nim letos přidal útlou sbírku Trnová dívka. Zařadil do ní necelých pět desítek příběhů od kmenů z celé Severní Ameriky včetně poměrně neznámých (Thompsonští Indiáni, Apačové z Bílých hor). Ze všech jmenovaných je jeho kniha patrně nejzajímavější.

Jiná spravedlnost

Různorodé příběhy vybrané Topolem postrádají výrazný spojovací prvek. Čtenáři mezi nimi nenajdou obvyklé monumentální mýty či harmonické pohádky. Některá vyprávění se blíží anekdotám, jiná mísí dohromady hrdinství a lascivitu, poučení i drsný vtip. Většinou jsou velmi krátká, s prostým dějem, omezeným na čin a jeho následky, se zápletkou málokdy složitější, než je například touha po sexu či jídle nebo msta za utrpěné příkoří. Žena, která spí se svým bratrem, je spolu s ním potrestána smrtí. Překročení zákazu jíst dikobrazí maso vede k proměně provinilce v sumce. Pohozený chlapec změní své příbuzné v kameny. Často ale chybí „rozuzlení“, některé příběhy jako by svým koncem teprve začínaly. „Všichni tři se spřátelili a toulali se spolu. Těch bratrů se pak všichni báli. Ale všichni tři byli pěkní darebáci. Putovali pořád spolu. Neodloučili se. To je všechno.“ Světy lidí, duchů a zvířat, světy živých a mrtvých se prolínají, jejich příslušníci spolu komunikují, žení se a vdávají mezi sebou. Zvířata na sebe berou lidskou podobu stejně často jako lidé zvířecí. Poněkud zvláštní se může zdát chápání dobra a zla, viny a odplaty. Zdánlivě nesmyslná, bezúčelná krutost, zabíjení pro nic za nic, předkládání masa zavražděných jejich příbuzným jsou někdy potrestány, jindy však ne. Spravedliví a nevinní vítězí, ale také prohrávají. Hrdina příběhu Nihasan a medvědí děti navštíví medvědy, vyláká je od dětí (které jej nazývají strýčkem), uřeže medvíďatům hlavičky, tělíčka uvaří a nabídne matkám. Další lstí zabije i medvědice. „Takhle jeden přijde k jídlu, když má hlad, řekl. Je to snadný, řekl. Rozsekal maso, něco snědl hned a něco potom a zbytek dal usušit na větve. Pak šel spát.“ Kdo byl viník, kdo byl potrestán? Takový je ale život a „hororové“ konce nepatří k výsadám exotických národností. Vždyť i původní verze pohádky o Červené karkulce končí sežráním holčičky vlkem, ne jejím zachráněním.
Pravděpodobně byla tato varianta častější. Trnová dívka má sice odlišné reálie, je však evropským lidovým podáním (skutečným, ne romanticky upraveným) bližší, než by se na první pohled zdálo.

Co je původní?

Syrovost, drsnost, prostota krátkých příběhů působí mnohem „opravdověji“ než propracovaná mytologie. Jáchym Topol je přesvědčen i o jejich značném stáří. V závěrečné poznámce prohlašuje, že to zjistil „podle určitých znaků (chybí koně, pušky, ocelové nože, nádoby jsou z kůry atp.)“. V tom si poněkud protiřečí, neboť do sbírky zařadil apačský příběh Zabili spící dívky, v němž se objevují pušky, i vyprávění o Babylonské věži a Átamovi a Ím, tedy Adamovi a Evě, upravené verze toho, co se Indiáni dověděli od nějakého misionáře. Další texty sice postrádají „nové rekvizity“, ale svou strukturou a dějem napovídají evropský vliv (například popelkovský motiv v
povídce Neviditelný).
Musíme si ale uvědomit, že po „autentickém“ folkloru se pátrá velmi těžko. Ústní tradování je podmíněno přizpůsobivostí. Jinými slovy – aby si příběh uchoval přitažlivost, musí se aktualizovat. Třeba tím, že nádobu z kůry nahradí kovový kotel. Stáří takových textů nemůžeme určit podle několika vnějších znaků. Symbolická je skutečnost, že Topol svou knihu ilustroval motivy z indiánských skalních kreseb. Ty představují podobný problém, neboť je také nelze přesně datovat. Často vznikaly po mnoho staletí, na jedné skalní stěně najdeme obrazy zvířat, která vyhynula dávno před Kolumbem, i postav s klobouky na hlavách a střelnými zbraněmi v rukou. Na půvabu jim to
neubírá. Podobně se můžeme potěšit krásou indiánských příběhů bez ohledu na jejich relativní „mladost“. Dovíme se třeba, že to byl Ďábel, kdo stvořil koně a svedl Evu-Ím plodem z bílé borovice. „Když Bůh přišel a uviděl, co se stalo, poslal ženu, ať žije s Ďáblem, vzal Átama, vytrhl mu žebro a udělal z něj novou ženu.“

Srdcem vnímáme

V okamžiku, kdy ústně přenášené vyprávění zaznamenáme a vydáme tiskem, určíme jeho konečnou a neměnnou podobu. Z živého příběhu se stane dokument života a myšlení svých tvůrců. Překladatelé se většinou snaží zasahovat do nich co nejméně. Za svůj úkol pokládají zprostředkování informací, obsažených v textu. Proto také Oldřich Kašpar mýty zařazené do svých knih tematicky rozčlenil a doplnil vysvětlivkami a poznámkami. I antologie Erdoese a Ortize obsahuje doplňující stati a podrobnou bibliografii, ty však do českého vydání nebyly zařazeny.
Topol také usiloval o co nejpřesnější překlad příběhů z angličtiny a uvedl prameny, z nichž čerpal. Zároveň v něm však nad „pouhým“ zprostředkovatelem převážil vypravěč, jemuž strohý styl indiánské slovesnosti vyhovuje, ale jejž také svádí. Alespoň v těch případech, kdy jsem mohla nahlédnout do anglických originálů, se držel původních textů téměř doslova včetně míst jasně ovlivněných evropským viděním světa (musíme mít samozřejmě na paměti, že se často jedná již o druhý překlad, ovlivněný nejen antropologem, který text zaznamenal, ale i jeho tlumočníkem – málokterý Indián by použil slovo „médium“). Jemné odstíny nespisovné češtiny („jedna z dívek ho začla hladit“) nesou ale neklamnou pečeť Jáchyma Topola, stejně jako uspořádání příběhů, jen zdánlivě chaotické, které střídá humor a vážnost, hrubost a jemnost a nenápadně stupňuje napětí ke šťastnému konci (příběhy Neviditelný a Země obrů), aby pak všechen optimismus rozbila závěrečná eskymácká báseň Hlad. S výjimkou stručné závěrečné poznámky nechal texty mluvit za sebe, bez komentáře, bez dodatečného vysvětlování mimo jména kmenů, od nichž pocházejí. Co je „dzo“ nebo kdo byl „Vívilmek“, není důležité. Odpovídá to stylu původních vypravěčů, kteří v krátkých, úsečných větách řadili za sebe skutečnosti, aniž by je hodnotili nebo určovali jejich důležitost. „Zatímco tam žili, zabili spoustu losů a schraňovali jejich zuby. Z kůží udělali dítěti šaty. Dítě už bylo dost velké, běhalo. Šaty byly dívčí, byly na nich všude losí zuby. Také pro ně udělali opasek. Bylo velmi krásné. Jmenovalo se Dítě probodnutá noha.“

Trnová dívka tedy není „nejvěrnějším přetlumočením indiánských příběhů, jaké kdy v češtině vyšlo“, jak Topol uvedl v rozhovoru pro MF Dnes (19. 7. 1997), ale jeho velice osobní výpovědí. „Srdcem dýcháme, a proto žijem,“ říká stará žena v jednom z apačských příběhů. Srdcem vnímáme, mohl by dodat Topol. Komunikativní, osobní stránku folkloru nadřadil jeho informativní hodnotě. Vyslechl indiánské vypravěče a předal jejich slova dál po svém.

Příběhy severoamerických Indiánů

recenze Oldřicha Kašpara, Slovo, 20.10.1997, str.8

Ústní slovesnost indiánských etnik, pouze historickým nedopatřením nazvaných kdysi Indiáni, přitahovala a svým způsobem fascinovala Evropany již od samého počátku 16. století. Barvitý svět tolik nepodobný tomu našemu; svět, v němž lidé, zvířata i kosmické síly žili ve vzájemném souladu, tak nepochopitelném, a přesto poetickém a mnohdy dojímavém, působil na rozjitřenou obraznost evropského člověka. Ať už to byl renesanční bonviván, rozumově „chladný“ osvícenec či vnitřně rozervaný romantik. Vždy znovu a znovu nalézal ve vzdálených a exotických příbězích něco působivě nového. Ani česká literatura nezůstala stranou. První překlady amerického folklóru najdeme v časopise Česká včela již ve třicátých letech 19. století. V období první poloviny století našeho se o jeho šíření zasloužili především známý český cestovatel Alberto Vojtěch Frič a svým způsobem jeho následovník, vynikající lingvista indiánských jazyků Čestmír Loukotka. V posledních zhruba dvou desítkách let se objevilo rovněž několik výrazných sbírek, jako knížka Vladimíra Hulpacha Co vyprávěl kalumet nebo Miry Holzbachové Indiánské pohádky, a naposledy poměrně nevýrazný počin nakladatelství ARGO O muži, který šel za sluncem. Posledním krokem na této cestě je pak rozsahem sice nevelká, nicméně obsahem zajímavá knížka „Trnová dívka“, kterou s podtitulem „Příběhy severoamerických Indiánů připravil Jáchym Topol. Svůj přístup ke zvolenému tématu vyjádřil Topol v Poznámce překladatele: „Trnovou dívku předkládám jako beletrii.

Také volba a řazení textů je osobní. Domnívám se, že silný příběh může zaujmout i čtenáře zcela neznalého kontextu.“ Lze říci, že Jáchym Topol přistoupil ke zvolenému tématu se vší zodpovědností jak literární, tak svým způsobem i odbornou. Předkládá českému čtenáři průřez ústní slovesností severoamerických indiánských etnik, v níž jsou zastoupeny nejen všechny „důležité“ kmeny, ale již je možno považovat za reprezentativní také z hlediska žánrového. Jeho kniha stojí na pomezí literárního díla a populárně naučné edice. V prvém případě je zapotřebí zdůraznit velký cit pro překlad mnohdy složitých a ne vždy evropskému čtenáři srozumitelných textů, které v jeho podání plynou velmi přirozeně, aniž by přitom slevily z náročnosti na chápání a vnímání reality „indiánského světa“. V případě druhém je nutno vyzdvihnout podrobnou ediční poznámku, přesně uvádějící všechny použité prameny. Pozitivním způsobem se také na celé knížce podepsaly konzultace s vynikajícím antropologem, znalcem severoamerických indiánských kultur, Čechoameričanem, profesorem Zdeňkem Salzmannem.

Ukázka

O Indiány se Jáchym Topol (1962) soustavně zajímá od chlapeckých let a má o nich i slušnou knihovnu. Kniha TRNOVÁ DÍVKA, Příběhy severoamerických Indiánů, kterou vydalo pražské nakladatelství Hynek, vznikla po jeho návštěvě USA.

Upálený kanibal
(HAIDOVÉ)

Pět bratrů lovilo. Po čase k nim přišel neznámý muž. Chodil k nim často. Jednou, když u nich zrovna byl, dítě nejstaršího z bratrů plakalo. Pořád plakalo. Bratři se ho pokoušeli ukonejšit, ale nepovedlo se jim to. Cizinec řekl, že to zkusí, a když mu dítě podali, tajně mu z hlavičky vysál mozek. Pak jim dal dítě zpátky, oni uviděli, co udělal, popadli klacky z ohniště a vrhli se na něj. Cizinec se rozzuřil a zabil všechny bratry, až na toho nejmladšího, kterého honil okolo domu až do rána. Mladík utekl a po dlouhém běhu, pořád pronásledován lidožravcem, překročil vysokou horu. A pak přeběhl další horu a tam uviděl jezero. Zamířil k němu a doběhl ke kmeni, z kterého rostly dva stromy, chvěly se nad vodou. Vyšplhal se na ně, vsoukal se do větví, ukryl se do rozsochy. Když na to místo přišel pronásledovatel, uviděl na vodě mladíkův stín a skočil po něm. Mladík začal zpívat Severní píseň a voda v jezeře začala mrznout. Zmrzla všude, až na malé místo, kam lidožrout skočil, a mrzla tak rychle, že už nemohl ven. Uviděl mladíka na stromě a prosil ho, ať ho vytáhne; ale mladík zpíval hlasitěji a lidožrout byl sevřen pevně. Pak mladík nalámal suché dřevo, aby u lidožroutovy hlavy zapálil oheň, a přitom mu říkal, že ho jde zachránit. Když zapálil oheň, z hlavy příšery létal popel a měnil se v moskyty. Tak vznikli moskyti.

Žena ukradená Zabíječi velryb
(TAHLTANÉ)

Muž byl na lovu, lovil platýse a sušil je a jeho žena mu pomáhala. Jednou chytil tak velkou a těžkou rybu, že nemohl vytáhnout hák. Přivázal šňůru ke kánoi a pádloval ke břehu. S velkou námahou vytáhl rybu na pláž. Zavolal na ženu, aby ji rychle zabila, a ta to hned udělala nožem. Vykuchala rybu a pověsila ji k sušení tak, jako to dělala s platýsy. Nevěděli, co je to za rybu. Připadala jim podivná, ale mysleli si, že by to mohlo být dobré jídlo. Když žena dokončila svou práci, šla k vodě, aby si umyla ruce. Když ruce ponořila do vody, něco je sevřelo a stáhlo ji velkou silou do moře. Zmocnili se jí Zabíječi velryb, kteří se přišli muži pomstít za smrt svého přítele. Muž sledoval cestu únosců a svojí ženy pod mořem. Přišel k domu Rybího náčelníka a zeptal se ho, jestli neví, kde je jeho žena. Náčelník řekl: Ano, zmocnili se jí Zabíječi velryb, aby byla jejich otrokyní. Muž se zeptal, zda by mu některá ryba z jeho společenství nepomohla dostat ženu zpátky. Náčelník se zeptal ryb, jestli se některá nabídne, a Žralok řekl, že by šel. Žralok vyrazil k domu Zabíječů velryb a muže ukryl přede dveřmi. Sám vešel dovnitř a viděl, že Zabíječi velryb se chystají k večernímu jídlu. Jejich náčelník řekl: Ať oheň plápolá, ať dobře vidíme! Žralok stál u ohně. Vyskočil a naházel na oheň větve a plameny vyšlehly. Potom náčelník řekl: Přineste někdo vodu! Žralok popadl džbery a vyběhl ven nabrat vodu. Když vešel dovnitř a míjel oheň, naschvál klopýtl a vychrstl vodu do ohně, z kterého se vyvalil hustý oblak popela a dýmu. Popadl ženu, vystrčil ji ven do náruče jejího manžela, který tam čekal, sám je následoval. Žralok se držel vzadu a muži řekl: Utíkejte pryč! Když nás dostihnou, budu bojovat. Když byli muž a žena už skoro doma, otočili se a viděli, že krutá bitva začala. Žralok zápolil se Zabíječi velryb, trhal je ostrými zuby a drásal drsnou kůží.

Snanaik


(BELAKOLOVÉ)

Tehdy si mladík, který se jmenoval Anutkoats, hrál s děvčaty za vesnicí. Zatímco si hráli, uslyšeli z lesa zvuk, jako když se láme roští. Ten zvuk šel blíž a blíž. Mladík se schoval za strom a viděl, že se objevila Snanaik. Žvýkala gumu a to dělalo ten hluk. Mladík dětem poradil, aby utekly, ale ony ho neposlechly. Když uviděly gumu, běžely k Snanaik a chtěly, aby jim nějakou dala. Snanaik každému z nich kousek dala, a když uviděla Anutkoatse, který dětem radil, aby šly domů, popadla ho a strčila ho do koše, který nosila na zádech. Pak pochytala i ostatní děti a naházela je do koše na něj. Když tohle udělala, vyrazila domů. Anutkoats pošeptal dívkám, ať ze sebe stáhnou deky z cedrové kůry a utečou dírou, kterou vyřeže v koši. Vytáhl nůž, vyřízl díru na dně koše a vypadl ven. Dívky vypadly taky, jedna po druhé, jenom jedna tam zůstala. Děti se vrátily domů a řekly rodičům, co se stalo. Matka dívky, které se nepodařilo utéct, se rozplakala, truchlila pro svou dceru. Plakala čtyři dny a čtyři noci. Otekl jí nos. Špínu z nosu smrkala na zem. Jednou když se podívala dolů, viděla, že na místě, kam špína padla, se něco hýbe. Dívala se koutky očí a viděla, že smrkanec má tvar maličkého dítěte. Když se podívala znovu, dítě už bylo velké jako novorozeně. Zdvihla ho a dítě se rozplakalo. Vzala ho do domu a omývala ho po čtyři dny. Potom dítě, které bylo velmi hezké a mělo rudé vlasy, řeklo: Můj otec Slunce mě poslal, abys už přestala plakat. Půjdu do lesů, ale neplač, protože já jsem přišel, abych ti navrátil dceru. Vím, kde je. Udělej mi malý oštěp na lososy, budu ho potřebovat, řekl chlapec. Žena požádala manžela, aby udělal oštěp na lososy, a dala ho synovi. Dala mu i náušnice z mušlí a chlapec si hrál s oštěpem a nosil v uších ozdoby.

Jednoho dne, když matka zase plakala, chlapec řekl: Maminko, prosím tě ještě jednou, neplač, protože můj otec Slunce mě poslal dolů, abych ti dceru přivedl zpátky. On mi ukáže, kde je. Zítra svou sestru přivedu od Snanaik, která ti ji ukradla. Neboj se o mě. Chlapec šel proti proudu řeky. Když urazil kus cesty, přišel ke stromu, jehož větve sahaly přes řeku. Vylezl na něj a díval se dolů, hledal ve vodě ryby. Náhle uslyšel hluk, kus od něj po proudu, a ten hluk se blížil. Pak uviděl Snanaik, jak jde podél řeky. Když došla ke stromu, zastavila se a podívala se dolů, do čisté vody. Viděla odraz chlapce, který seděl na stromě, a myslela si, že vidí sebe. Řekla: Jak jsem hezká! a česala si vlasy z obličeje. Když to dělala, chlapec po ní opakoval její pohyby, aby si myslela, že vidí svůj vlastní
odraz. Když se smála, smál se taky, aby ji oklamal. Ale nakonec se Snanaik podívala nahoru a viděla chlapce sedět na stromě. Promluvila na něj vlídnými slovy a požádala ho, aby slezl dolů. Řekla: Jakpak to tvoje maminka udělala, že jsi tak hezký? Chlapec odpověděl: To, co jsem musel podstoupit, abych byl tak hezký, bys nevydržela. Snanaik ho prosila: Ach, slez dolů a řekni mi to. Chci překonat i tu nejstrašnější bolest, jen abych byla tak hezká jako ty. Co děláš tam nahoře? Chlapec řekl: Dívám se po lososovi, kterého bych ulovil oštěpem. Snanaik opakovala: Slez dolů a udělej se mnou, co chceš, ať jsem taky tak hezká. Chlapec odpověděl: Nevěřím, že bys vydržela rány, které bych ti musel zasadit. Ale ona odpověděla: Můžeš do mě řezat, jak chceš, já chci být hezká jako ty. Chlapec tedy slezl ze stromu a Snanaik se ho zeptala: Co uděláme nejdřív? On řekl: Musíme jít proti proudu řeky a najít dva kamenné nože, kterými mi matka ořezala hlavu…

Trnovou dívku předkládám jako beletrii. Také volba a řazení textů je osobní. Domnívám se, že silný příběh může zaujmout i čtenáře zcela neznalého kontextu. Trnová dívka by nevyšla bez Joe Navaho Volfa, který mě zavedl ke skalním kresbám, bez stařenky z Acomy, která mi prodala jistý předmět, bez Zdeňka Salzmanna, který mi poradil, a bez Barbary, která tam byla taky.
(Jáchym Topol v Poznámce překladatele)

Trnová dívka je pro Topola adoptivním dítětem

rozhovor s Josefem Chuchmou, Mladá fronta Dnes, 19.07.1997, str.17

Jáchym Topol, autor sbírek básní Miluju tě k zbláznění a v Úterý bude válka, románu Sestra a novely Anděl, je v postavení, kdy se každá jeho nová kniha očekává se zájmem.

– Trnová dívka je ovšem zvláštní případ. Titulní list praví, že „příběhy severoamerických Indiánů vybral a přeložil Jáchym Topol“. Nicméně na obálce je editor a překladatel uveden jako autor. Jak to tedy vlastně je?

Se šéfem nakladatelství Hynek Petrem Sachrem jsme měli domluvu, že na obálce bude totéž co na titulním listu. Z komerčních důvodů se pak rozhodl uvést mě na obálce jako autora. Nejsem tím nadšený, každému to musím vysvětlovat. Na druhou stranu: obálka je věcí nakladatele. A nezapomínám na to, co pro mě Petr Sacher udělal. Dokázal prodat autorská práva mých knih do Německa, Anděla do němčiny sám přeložil, nepodvádí mě s honoráři. To bohužel nemůžu říci o každém. Takže ze Sachrova tahu s obálkou nedělám záležitost.

– Indiáni jsou vaše vášeň, průběžně se k obdivu k nim vyznáváte; „na stará kolena“ jste se stal studentem etnografie. Splnil jste si tedy Trnovou dívkou svůj sen?

Je to jen troska mého snu! Sním o velkém kritickém vydání mýtů Indiánů Severní Ameriky. Ani bych se na něm nemusel podílet. Jsem totiž snadno napadnutelný, že sám píšu knihy a do indiánských příběhů si projektuju svoje vidění a autorské přístupy. Jenže: já, který bývám nazýván bláznivým básníkem, jsem v závěrečné ediční poznámce Trnové dívky přesně uvedl prameny, z nichž jsem čerpal – třeba na rozdíl od Argem loni vydané knihy indiánských mýtů a legend O muži, který šel za sluncem. Jsem drze přesvědčen, že Trnová dívka je zatím nejvěrnějším přetlumočením indiánských příběhů, jaké kdy v češtině vyšlo. Vybíral jsem pokud možno ty původní, syrové. Rád bych dodal ještě jednu věc: nechci „Dívkou“ vzývat nějakou jinakost, jak se k ní dnes hlásí tisíce šarlatánů. Stejně nevíme, co je tím „jiným“. Stačí mi, že se indiánské příběhy výborně čtou; nepotřebuju v nich hledat jakési nápovědy o „tom pravém“ poselství.

– Jak se pozná indiánská původnost a syrovost?

Paradoxní je, že se nikdy úplně nepozná. Indiánské kmeny mluvily množstvím navzájem zcela odlišných jazyků, a poněvadž příběhy přetrvávaly pouze v ústní tradici, docházelo k obměnám, záměnám, posunům a k prostupování prvků jednotlivých indiánských kultur. Názvy příběhů neexistovaly; dítě třeba řeklo: Děde, vypravuj mi, jak kojot přelstil lišku. Všechno je to obrovská míchanina. Přečetl jsem možná tisíce záznamů indiánských příběhů. Naučil jsem se rozeznávat jejich relativní původnost – příběhy zůstaly zaznamenány
hlavně v angličtině podle toho, že se ve vyprávění nevyskytují ocelové nože, ohnivá voda, střelné zbraně, nádoby jsou z kůry, chýše z proutí. Příběhy svévolně převyprávěné misionáři se někdy prozradí i tím, jak podivné a spletité děje najednou skončí happy endem a obrácením se k Bohu.

– A teď ještě jednou: považujete Trnovou dívku za svoji knihu, anebo se cítíte být pouze zprostředkovatelem?

Za „Dívkou“ je deset let práce. Důkazem může být ještě samizdatová Revolver Revue, kde jsem zveřejnil první příběhy. Ať jsem psal Sestru, nebo Anděla, souběžně pro mě existovali Indiáni. Do jejich doupěte jsem zalézal před tím, čemu Michal Viewegh říká literární branže a kritik Michael Špirit literární provoz. Byli mi anonymní norou. Teď jsem vydal knihu a o noru jsem přišel, ale zároveň je to asi tak, jako kdybyste se ženy, která má pět dětí a jedno z nich je adoptivní, ptal, které má raději. Pocitově je to
moje kniha, samozřejmě.

Démon, vtipy a hlas srdce

Literární noviny, 30.1.1992, č4. 1