Kniha Supermarket sovětských hrdinů obsahuje šest kratších beletristických textů Jáchyma Topola, jejím záměrem ovšem není shrnout veškeré jeho porůznu roztroušené menší práce: stranou zůstávají písňové texty, eseje z časopisů Aluze a Babylon, rozsáhlá publicistika – články, sloupky, reportáže – z Revolver Revue, Reflexu, Týdne, Instinktu, Lidových novin, Hospodářských novin, Mladé fronty Dnes, Respektu a četná interview.

TOPOL, Jáchym. Supermarket sovětských hrdinů. Vyd. 1. Praha: Torst, 2007. 234 s. ISBN 978-80-7215-303-9.

Obsah:

Recenze :

Odkazy na recenze :

Rozhovory:

Topolova přidružená výroba

recenze Ondřeje Horáka, Lidové noviny, 31.05.2007, roč. 20, č. 119, str.19

Kde lze najít Supermarket sovětských hrdinů? Nejen to lze zvědět ze souboru kratších textů pražského spisovatele Jáchyma Topola.

Že by se již dva roky po vydání románu Kloktat dehet Jáchym Topol protrápil k dalšímu? Nikoliv, to jen v totožné grafické úpravě vyšly jeho tři starší, již publikované prózy, dva novější divadelní texty a také scénář k filmové povídce Karty jsou rozdaný.

Nad svazkem Supermarket sovětských hrdinů čtenáře možná napadne, zda generace úspěšných českých autorů není již unavená. Po Mrtvých holkách Miloše Urbana je totiž Topolova kniha letos již druhým sběrem „přidružené výroby“. Ale únava není, co se umělecké tvorby týče, a priori negativním činitelem… Anebo se čeští prozaici v poslední době vrhli na psaní divadelních her – vedle zmíněných Miloše Urbana a Jáchyma Topola rovněž třeba Jaroslav Rudiš? Že by zkouška jiné stezky ke slávě a penězům? Nebo spíše snaha divadel vyřešit „krizi“ současné české dramatiky?

Evropská unie to zařídí

Právě vydaný svazek otevírá text, který s názvem Jak jsme táhli za Stasiukem (pokus o kroniku) vyšel jako doslov k českému překladu knihy Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem (2004). Tato reportáž z letní výpravy na slovenskopolsko-ukrajinské pomezí, která nyní dostala nový titul Supermarket sovětských hrdinů, ukazuje, jak dobrým je Jáchym Topol vypravěčem. Výrazný úvod svazku jen občas přibrzdí sebezhlížení toho, kdo to za komunistů všechno zažil…

Úryvek Zlatá hlava z nedokončeného románu Mongolský vlk byl poprvé publikován v roce 2005 a v některých pasážích velmi připomene Hrabalův rukopis, což je při výraznosti Topolova stylu dosti překvapivé. To ve Výletu k nádražní hale (1993) je k mání typický Jáchym Topol: expresivní jazyk a divokost postkomunismu. U východního bloku, jejž se nyní snaží nivelizovat směrnice Evropské unie, zůstává autor rovněž v dramatech Uvařeno a především Cesta do Bugulmy, jež názvem odkazuje k Haškovým prózám.

Zde se ale Jáchym Topol už pohybuje spíše na půdě fantazie a občas také budí podezření, že téma zpracovává nejen pro jeho nutkavost či příběhotvornost, ale rovněž kvůli exotičnosti v očích západoevropského diváka.

Soubor Supermarket sovětských hrdinů lze nicméně přivítat – nejen proto, že tak je možné mít kratší práce Jáchyma Topola pohromadě, ale také proto, že je při jejich čtení pozorovatelný autorův vývoj.

Listy z topola

recenze Aleše Hamarta, Tvar, 28.06.2007, č. 13, str.22

Nová knížka Jáchyma Topola Supermarket sovětských hrdinů obsahuje, jak říká editor, „šest kratších beletristických textů“, z nichž jeden je filmový scénář a dva další jsou v podstatě dramata. Jde tedy o žánrově pestrý soubor, za jehož společného ideového jmenovatele můžeme označit účtování s minulým režimem i s jeho pozůstatky v současnosti. Autor románů Sestra, Anděl a dalších je trvale fascinován vztahem k době, kdy se hroutila moc režimu potlačujícího právo na svobodu, a to nejen projevu, nýbrž celkového způsobu života. Proti němu a jeho duchovně znehybňující a odosobňující stádnosti se bouřilo undergroundové mládí, jehož výrazem byly autorovy kultovní prózy. Tytéž rysy buřičské provokativnosti citlivé na různé projevy moderního společenského establishmentu se objevují i v textech této zatím nejnovější Topolový knihy, v níž se ovšem sešly práce publikované již dříve a jinde.

První próza, která dala název celému svazku, byla původně doslovem ke knize polského spisovatele Andrzeje Stasiuka. Je to jistá obdoba obrazu někdejšího horečnatého a fantasmagorického putování po Slovensku, jaké se stalo součástí Topolový nejúspěšnější knihy. Beletrizovaná reportáž o výletu skupiny literátů za přítelem do Polska, spojeném s návštěvou památníku bojů na Dukle začíná totiž podobně – nonkonformním líčením cesty v rychlíku směřujícím na východní Slovensko, jehož refrénem se stávají vzpomínky na konzumaci alkoholu: „Dámy nám sdělí, kde je picí kupé“ (s. 7); „…vyrazili jsme z vagonu do picího kupé“ (s. 8); „…stůl před ním je plnej boroviček.“ (s. 10), „Čáp a Stoják pijou borovičku.“ (s. 12) atd. V dalším průběhu naštěstí ustupuje tato poněkud okázalá (a povrchní) demonstrace „chlapáctví“ do pozadí. Je překrývána záznamy dojmů z krajiny a lidí na polské i slovenské straně hranice. Střídají se v nich v rychlém kaleidoskopickém sledu detaily okolní (pro pozorovatele sympaticky divoké) přírody s kritickými kulturními a historickými poznatky a literárními narážkami či se vzpomínkami pamětníků na válku a na její ideologická zkreslení z doby vypravěčova dětství; prolínají se tu naivně bezprostřední záznamy osobních zážitků s letmými, leč výmluvnými postřehy z všedního života, občas osvěženými poetickou metaforou: „Kolem nesmínýho hradu Spiš, tý legendární kosti v hrdle tureckých armád. Kolem Levoči s cikánama spícíma v kolmým vedru.“

Předpokládali bychom, že na tento text v knize naváže známá Topolová próza Výlet k nádražní hale, ta je však v knize zařazena až na třetím místě. Příbuzný s úvodní prózou je především tón a styl mluvčího, mladého muže a začínajícího literáta, který se stává svědkem pozitivních i negativních proměn, jaké přinesla změna režimu do jeho města i do jeho života (jeho cesta k nádražní hale vrcholí zadržením pro podezření z krádeže knih a bitím na policejní stanici). Vložený příběh dávného spolužáka, nájemného zabijáka, který umírá před očima vypravěče na zranění utržené při vražedném útoku, tu dokresluje atmosféru zvlčilé doby postkomunistických začátků, jak ji známe z autorových prvních románů. Styl je tu podobně expresívni, až expresionistický exaltovaný, jako v Sestře: „Pán světa chytil noc ve středu temnoty a obrátil ji naruby jako čerstvě staženou kůži, na nebi hořelo slunce. Bilo do městských zdí a chodníků a teprve teď byla špína špínou a hniloba hnilobou a byly vidět.“ Literárnost řečového projevu zmírňují nespisovné hovorové tvary přibližující jej mluvené řeči. (Té se autor více přiblížil v prvním textu, kde využil navíc i tematických přeskoků a odboček příznačných pro mluvený projev.)

Z důvodů, které mně unikají, byla mezi tyto dvě myšlenkově, emotivně i výrazově příbuzné prózy vložena partie nazvaná Zlatá hlava z nepublikovaného Topolová románu Mongolský vlk. Poměrně ucelená část líčí – opět pro autora příznačně – životní osud mladého Mongola v epoše vpádu komunismu do tradičního světa asijské komunity a jejího náboženství. Stavba prózy je tu složitější, autor ji zarámoval postavou Čecha, kterému při návštěvě v této exotické zemi vypráví slepý stařík příběh Mongola z lamaistické rodiny strážce sochy zlatého Buddhy (jeho otec se proto za komunistů stal režimním prominentem, sochu však nedokázal ubránit). Příběh, který jakožto součást většího celku zůstává otevřený, nese opět řadu prvků příznačných pro autorův vztah k světu: významnou úlohu v něm hraje mýtus (o ten se zajímal již ve svém převyprávění indiánských mýtů v knize Trnová dívka), který ho láká nejen svou poetičností, nýbrž i rysy mysteriózní tajemnosti a fantasknosti.

Druhou část knihy tvoří texty dramatické povahy. Scénář k filmové povídce, jemuž dal autor název Karty jsou rozdaný, připomene prózu Vladimíra Macury Občan Monte Christo. Stylově je samozřejmě zcela odlišný, respektive protikladný; oproti Macurově intelektuální hravosti a jemné ironii se tu setkáme se zdůrazněnou drsností až vulgárností. Prostředí však je podobné – jde o svět intelektuálů, literátů, žurnalistů; jestliže u Macury jde o svět akademických odborníků a jejich žabomyších osobních i pracovních problémů a konfliktů v nehybném ovzduší komunistického režimu, pak u Topola se setkáváme s obdobně uzavřeným světem redakce postkomunistického časopisu, kde převládají poměry uvolněné obecným trendem k popírání autority. Tu si autor libuje jak v naturalistickém přepisu všedních pracovních i osobních dialogů a kontaktů, tak v expresivních detailech (náznak sebevraždy protagonistovy manželky). Tato dramatická hříčka však nepřekročila rámec dobového dokumentu.

Poslední dva texty jsou drastičtější; první z nich, scéna Uvařeno, v níž se střídají samo-mluvy tří bezohledných vrahů a jejich imaginární rozhovory s oběťmi, je zarámovaná morbidní představou dozorcovy hlavy (symbol autoritativního Nadjá?) vařící se v kotli.

Poslední text z Topolový knihy, Cesta do Bugulmy, je obludná science fiction zasazená do rámce sibiřské krajiny věčného ledu, kde pracují v jakési mezinárodní pitevně dvě Evropanky, Němka a Češka, na „rekonstrukci“ mrtvých těl obětí dosavadní civilizace. Název Bugulma v sobě nese intertextový odkaz na známé Haškovy prózy z revolučního Ruska. V Topolově hře je však Bugulma antikvárním symbolem revolty, která pod svůj bojový prapor vyzývá obyvatele světa zničeného celosvětovou katastrofou. Protějšky obou Evropanek tvoří jednak otec (také bývalý kat, jenž popravoval i Miladu Horákovou) se synem, kteří se probíjejí pustinou za vizí světové revoluce, jednak stařena, bývalá účastnice ztroskotavší expedice pro výzkum likvidačních metod v komunistických lágrech; je to komunistická fosilie, beznohý mrzák pohybující se na saních. Absurdně bezvýchodná situace vrcholí tím, že vlivem oteplování klimatu začnou tát hory ledu kolem pitevny a ukáže se, že to jsou vlastně nekonečné hory mrtvol nakupených sovětským režimem.

Postavy hovoří hovorovou řečí prošpikovanou v případě bývalých komunistů frázemi politické „novořeči“. Celková koncepce hry je – podobné jako celá autorova tvorba – výrazně ovlivněna tradicí expresionismu; dosvědčuje to řada prvků: postavy-schémata, ideologické dialogy, abstraktní, mimočasové prostředí, sklon k fantasknosti, prvky spiritualismu. Spřízněnost Topolový tvorby s tímto umělec¬kým směrem (k níž mu mohly poskytnout živnou půdu i některé práce jeho otce) je tu očividná. Dramatické zvraty konce století, připomínající rozpad hodnot a duchovní krizi, jaké kdysi vyvolaly v život umělecké směřování expresionismu, nalezly v čase ztroskotání ideologie komunismu a nástupu postkomunismu (a postmodernismu) příbuznou odezvu u jednoho z hlavních generačních představitelů subverzivní undergroundové linie v naší próze z přelomu 20. a 21. století.

Povídání s Jáchymem Topolem

Rozhovor Markéty Ševčíkové s Jáchymem Topolem v pořadu Rozmluva na konci týdne, Český rozhlas 6, 21.04.2007

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Dobrý večer. Je sobota roku 2007, vy máte naladěn Český rozhlas 6, začínají pravidelné Rozmluvy a od mikrofonu vás při jejich poslechu zdraví Markéta Ševčíková. Můj dnešní host je muž x-terá řemesel. Spisovatel, básník, dramatik, scénárista, novinář, rebel, buřič, zastánce slabých a jeden z nejtypičtějších představitelů tuzemského undergroundu. Zadáte-li jeho jméno do jakéhokoliv internetového vyhledavače, budete zahrnuti nesmírným množstvím všelikých odkazů od kritik, recenzí, článků, ukázek z tvorby až po obdivné výkřiky a práce stvořené z lásky zamilovanými ctitelkami. Dozvíte se věci všeliké. Že můj dnešní host je narozen ve Lvu, letos mu bude 45 a váží si Isaaka Basieviče Singera. Dozvíte se, že vstoupil do literatury ve druhé polovině 80. let svými samizdatovými básnickými prvotinami. Dozvíte se, že jako svou učitelku a inspirátorku uvádí skupinu Čtyřicet dva, jejichž dominantou jsou okraje měst, objevení civilizmu a psaní o každodennosti. Především s jejími hrůzami, ale že inspiraci si dokáže objevit i v baroku či komiksu. Zjistíte, že můj dnešní host v roce 1988 získal Cenu Toma Stoparda za neoficiální literární dílo, v roce 95 Cenu Egona Hostovského a v roce 97 Výroční cenu Revue Labyrint. Zjistíte, že jeho pradědeček Milan Šulc byl prvním překladatelem Jacka Londona do českého jazyka, dědeček Karel Šulc napsal mimo jiné slavnou knihu Kámen a bolest, dalších příbuzných Anežka Šulcová psala libreta Zdeňku Fibichovi. Otec mého hosta je známý básník a dramatik, jeho bratr je uchvacující hudebník a klavírista, z čehož všeho vyplývá, že můj dnešní host se jmenuje Jáchym Topol. Dobrý večer.

Host (Jáchym Topol):
Dobrý večer.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak Jáchyme, váš rodokmen je vpravdě úctyhodný, co jméno to literární pojem. Vnímáte to coby mladý autor před dejme tomu 25 lety, jako přednost nebo jako břímě?

Host (Jáchym Topol):
No, já jsem vnímal své předky jako v literatuře, no tak jedna z věcí byla jasná, že pokud teda vzpomenu na to mládí, na tu dobu začátku, tak vlastně táta jako dramatik Josef Topol patřil mezi ty zakázané, jehož jméno se nemohlo ve škole ani vyslovovat a Karel Šulc, přestože zemřel za války, tak byl braný jako katolický spisovatel, přestože jeho kniha třeba Kámen a bolest stále vycházela, tak se o něm taky nijak nemluvilo, takže já jsem tu zátěž vlastně jakoby neměl. Ale je pravda, že jsem používal pseudonymy, protože samozřejmě člověk trošku trpí tím, když píše a rodiče patří mezi píšící, že pak lidi budou říkat, no jo, on musí taky jako táta, takže dlouho jsem měl pseudonymy, ale ty pseudonymy jsem měl v té době taky vlastně kvůli policajtům a takový zamotaný a teď jsem měl teda úžasný zážitek, protože jsem se právě vrátil z Říma včera, a jak jsme tady zmínili ten román dědečka Kámen a bolest, to je taková kniha, kterou má strašně moc lidí v knihovně. Je to taková ta tlustá bichle, která popisuje život Michelangela, popisuje renesanční Itálii, Florencii a Řím se vší barvitostí a krutostí tehdejších časů a já jsem v tom Římě byl poprvé v životě a měl jsem tam s sebou tuhle knihu a vlastně jsem četl úplně fascinovaně nejen, protože šlo o mého předka, ale protože ta kniha byla psána dlouhé roky, vyšla poprvé snad, já nevím přesně, v roce 42, nicméně ten dědeček v tom Římě nikdy nebyl. Nikdy nebyl v Itálii. Samozřejmě neměl k dispozici vůbec, já nevím, dobový třeba noviny, nemluvě o internetu a přesto dokázal svou fantazií na základě teda toho, co četl, tu podobu Říma renesančního vykouzlit, takže já jsem tam chodil vlastně bez ohledu na to, že tam mě vyšla kniha, tak jsem měl takovou cestu po dědečkových stopách.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
K té vaší tvorbě, k tomu, že vám v Římě vyšla kniha, respektive v Itálii se ještě dostaneme v závěru, ale pojďme si to vzít od těch začátků. Vy jste původně básník. Co se básníkovi musí stát, že se z něj stane prozaik. Je to jenom múza grafománis nebo dojde ten člověk do takové fáze, že má pocit, že už mu ty básně, ten intimní útvar nestačí?

Host (Jáchym Topol):
Mě naštěstí vidět, vy mě teda vidíte, to mi nevadí, to jsem si zvykl za tu chvíli, já jsem jako trochu zrudnul, jo, protože já vlastně bych rád upřímně odpověděl, ale vlastně to nevím. Jako je pravda, že i dřív, když vycházely recenze na některé ty knihy textů nebo básní, tak třeba tam psali ti recenzenti, když byli dobře naladěni o prozaickém talentu a tak dále a možná, že mi vlastně vždy zajímal příběh, takový to nejobyčenější, někdo někam přijde, něco udělá a někdo jiný reaguje a něco řekne a ty lidi jsou v dialogu a něco se jakoby děje nebo neděje a určitě kdybych se začal hrabat v šuplatech a hrabat ve všelijakejch svejch zásuvkách, tak bych možná našel ty úplně první věci, který jsem psal jako kluk. Ty byly ovlivněné takovými příhody, dobrodružný příběhy z války, Vikingové a piráti a indiáni a to jsem popsal hromadu sešitů takovýmhle typem prózy.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Co se vlastně čte v rodině, která má tak hluboký literární backround a rodiče?

Host (Jáchym Topol):
My jsme s bratrem patřili k jedný z mnoha těch rodin, shodou okolností pražských rodin, kde je ta tradice, velká tradice velké knihovny. A jako to vím ze zkušeností, že spousta lidí má obrovský knihovny u nás. Já vím, jak jsem byl poprvé šokován třeba v New Yorku před mnoha lety, kdy jsem byl různě u známých, chodil jsem na návštěvy a tam ty lidi knihovny prostě nemají. A taková ta měšťanská knihovna, na kterou člověk narazí v Hradci Králové stejně jako v Brně, jako v Praze, jako v Olomouci, která je u těch rodin, který tam bydlejí, takovej základ jako spousta lidí jsme měli. U nás k tomu s bráchou přistoupila ještě taková jedna zvláštní věc, že my jsme jako úplně malí vykradli sklep, úplně omylem. Jsme se přestěhovali do Dejvic a tam byl sklep, který byl plnej všelijakejch zlámanejch lyží a hraček a my jsme tam objevili svázaný časopisy Vpřed, svázaný časopisy Junák, ale ty Vpředy, to bylo první, co jsme četli, protože v té době jako číst nějakou pionýrskou Jitřenku nebo rudohlavou Vlaštovku nebo co tehdy vycházelo, to se nám nechtělo a ty Vpředy byly prostě plný dobrodružných příběhů. Byly to teda časopisy, který vlastně vycházely před druhou světovou válkou, takže takovou tou četbou pro kluky jsme byli odkojeni s bratrem.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Zůstal vám nějaký ten autor tady z těch dětských let nebo z toho jinošství tak hluboko pod kůží, že by se dalo říct, že vás určitým způsobem ovlivnil, poté vaše literární konání?

Host (Jáchym Topol):
No, já mám pocit, že určitě mě ovlivnilo vlastně i v životě taková ta četba třeba Seetona, Seeton Noro Zálesák nebo takový ty knížky, který směrovaly ty kluky jakoby k přírodě a taková ta touha vyrazit se sekerkou do lesa a tři dny tam přežít a to mě určitě vydrželo a určitě pak jsem plynule teda postoupil do nějakého dětského oddílu táborníků a tak dál, takže tyhle ty, tahle ta jakoby láska k pobytu v přírodě nebo ta touha se sbalit a vyrazit někam, pamatuju se, jak jsem se vždycky díval za obzor jako malej a říkal jsem, co tam je, co tam ještě může být, tak tohle to určitě, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Já když jsem tady vypočítávala veškeré ty vaše profese, které samozřejmě vždycky mají literární kořen, tak jsem najednou zapomněla, a to je překladatel a připomněl jste mi to právě proto, že vy jste přeložil indiánské příběhy, taky jste je i literárně upravil, takže to jste si realizoval vlastně literárně ten dětský sen.

Host (Jáchym Topol):
Možná jo, možná člověk nedělá nic jiného, než že si realizuje ty dětský sny, ale to platí určitě nejen pro nějaký literáty.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak pojďme k těm vašim dalším profesím. Ty se postupně nabalovaly na tu první, na to, že jste začal psát ty básně, anebo v podstatě ta žurnalistika a to, že jste se začal angažovat jako novinář vyplynulo až ze stavu tehdejší společnosti?

Host (Jáchym Topol):
Já mám pocit, že jako spousta lidí, který psali do tehdejšího samizdatu, jsem se cítil jakoby k tomu donucen tou situací, že jo, že člověk jako, to se tak strašně těžko vůbec na to vzpomíná. Já si to z hlavy vymazávám, jo, ta doba, kdy vlastně za to, že člověk někde řekl nějakou větu, mohl jít do vězení nám všem připadá tak neuvěřitelně vzdálená, že to jako ani nejde popsat, ale tam teda byly kořeny mojí žurnalistiky. No dneska jsem vlastně reportér týdeníku Respekt, přistupuju k tomu asi jako úplně všichni ostatní reportéři, to znamená pokoušet se vyhledávat jako zajímavé případy a jít po nich a zveřejňovat je. U mě ještě hraje roli to, že jsem vlastně po deseti letech nepřetržitého cestování s knihami všude možně po světě, protože taková je dneska ta praxe. Když kniha někde vyjde, tak ten nakladatel chce, aby tam člověk přijel. Já jsem po takové dlouhé době vlastně jakoby zakotvil, už jsem tam rok a půl u toho Respektu a ta novinařina mě vlastně učí jako znova se pohybovat v Čechách nebo pořád jakoby objevovat Čechy. Když jste reportér, tak jeden týden píšete něco, já nevím, z Příbrami, druhý týden jste ve Šluknovském výběžku, pak jste někde v Brně, pořád se pohybujete.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Jak dokážete rozlišit v sobě ty dvě postavy toho novináře a prozaika, protože přece jenom novinářský jazyk je velmi značně odlišný, má tendence spíš ke zhušťování informací, k očesávání, k tomu škrtání, k takové té větší autocenzuře, kdežto spisovatel se samozřejmě může barokně rozvláčnit, tak jak to dokážete vyřešit tady ten rozpor při psaní?

Host (Jáchym Topol):
No tak, co se týče toho spisovatelského psaní, tak tam naplno můžu použít svůj egoismus a svoje slovní a fantasmagorické obžerství, kdežto ta novinářská práce mě nutí k střízlivosti, k realismu a pak taky důležitá věc je, která je myslím úplně u všech novin a časopisů, tam nejsem jenom za sebe, tam přestože reportáž, článek je podepsaný, tak tam je šéfredaktor a editor a vedoucí oddělení, takže to prochází jakoby nějakou sítí ten článek, ale jako moje ambice je zvládat obojí prostě, no a myslím si, že to není zas tak zvláštní. Když si vezmete českou tradici spisovatelskou, tak ne, že bych se chtěl přirovnávat už ke kanonizovaným autorům, ale když si vezmete, já nevím, Bass, Poláček, Čapek a stovky a stovky dalších a méně známých, tak to je úplně běžná praxe. Je to taky určitě tím, že ne že by český autoři byli takoví šťouralové a za každou cenu museli být i publicisty, ale určitě je to taky dáno tím, že na rozdíl třeba, já nevím, od velikého Polska, od veliké Francie, od velikého Německa, tady ten spisovatel se tam asi těžko uživí, podobně jako muzikant. Proč? Protože ta zem nemá tolik obyvatel.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Vy jste tady použil slovo ambice, jakou ambici má mladý český spisovatel na prahu nebo na začátku roku 2007?

Host (Jáchym Topol):
Mladý, to nevím, jaký mají teďka ambice.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak, vy jste relativně snad i mlád.

Host (Jáchym Topol):
Děkuji, strašně hodná, že to říká taková mladá dívka jako vy mě skutečně blaží, ale jakou bych měl ambici. No, v podstatě jednoduchou, přežít ve zdraví, v klidu další rok a pokud možno něco napsat, to určitě.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
No, já jsem měla spíš na mysli nějakou samozřejmě literární ambici, ta společnost se neuvěřitelně rychle a překotně vyvíjí, takže co vás teď nejvíc pálí?

Host (Jáchym Topol):
No, teďka zrovna náš tady rozhovor přerušil telefonátem Honza Šulc, což je editor nakladatelství TOR, tam my spolu připravujeme takovou knížku, která je pro mě nezvyklá. Už teda nejsem ten úplně mladý autor, takže to nakladatelství TOR shromáždilo asi 6 věcí, které mi někde vyšly nebo někde nevyšly nebo zapadly a pod názvem Supermarket sovětských hrdinů vlastně plánuje další knížku. Potom moje velká ambice je teda cesta do Grónska a prostě pokud možno dál pracovat na reportážích a psát je dobře a žít, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Máte pocit, že spisovatelství coby profese má ještě vůbec budoucnost? Není opravdu kniha už trošku mrtvé médium?

Host (Jáchym Topol):
Já nevím, jako určitě sám na sobě cítím, že těch lákadel je víc než kniha, ale já si myslím, že našich životů ta kniha bude pořád platit. Já vím, že v tom undergroundu jsme si naopak říkali, možná, že to zaniká, možná, že i my zanikneme, že zánik románu prorokovali už před tou stovkou let, že knihy mohly kdykoliv zaniknout. Knihy byly přece ve středověku jenom pro elitu, pro pár aristokratů, pár mnichů, takže vlastně masově se čte, já to nevím přesně, někdy před první světovou válkou snad se začalo masově číst a po druhé světové válce se masově četlo. V padesátých letech a v šedesátých letech, pak se zas lidi třásli, že to přebere film. Já se snažím tím nezabývat, jak jsem říkal, já vlastně pořád cestuju, ta kniha, když vyjde ve Francii, tak nakladatel chce, přijeď tam, ve Švédsku, přijeď tam, v Polsku přijeď tam a vlastně já takhle jezdím, tak všude, v každé té zemi vždycky přijde skupina lidí. Ti lidi tam jsou, je jim 17 a je jim 65 a jsou tam a čtou a zajímá je to, takže já myslím, že zatím těch čtenářů je hodně, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Když už jsme u toho cestování, já když jsem se dívala na ty webové stránky o vás, tak z nich velmi jednoznačně vyplývalo, že vy jste v některých státech možná populárnější než u nás a možná i čtenější. Když jsem se dívala na různé odkazy z Nizozemska, když jsem se dívala na různé odkazy z těch států, o kterých vy jste mluvil. Nemáte pocit, že Jáchym Topol a jeho knihy, jak jste teď před chviličkou řekl, jsou v Česku už jen pro elitu, že jste v podstatě takový spisovatel pro elitní skupinu čtenářů?

Host (Jáchym Topol):
Když se řekne elita, tak to zní strašně tak jako, dobře, tak řekněme pro menšinu. To určitě bylo vždycky, to prostě, nejsou knížky, který by každého zajímaly a já to prostě vím, ale jako samozřejmě masově čteny nejsou ani v tom Holandsku nebo Německu nebo Polsku. Je pravda, že to cítím třeba na recenzích, že ty recenze jsou třeba příznivější. Jednak se k člověku chovají jako zdvořileji, že je cizinec a jednak tady už mě asi mají plný zuby ti recenzenti.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
No, když už jsme tady u toho srovnávání těch podmínek autorů a mladých spisovatelů, my máme také trošičku jinou zkušenost historickou než oni. Máte pocit, že to naše zatížení, to postsocialistické,posttotalitní, východoevropské je pro autora výhoda nebo že ho to spíš trošičku determinuje?

Host (Jáchym Topol):
Já myslím, že to byla určitě výhoda od roku 89, dejme tomu 10 let, to byla určitě jako výhoda, protože to bylo zajímavé, že tedy zpoza té východní opony se objevili nějaký lidi, tak to určitě bylo hrozně zajímavé a to mi přijde fajn. V posledním Reflexu jsem četl rozhovor s výtvarnicí, ty je asi 30 a říkala, před nějakýma pěti, sedmi lety ještě Češi byli jako zajímavý a dneska jí řekl kurátor v Holandsku snad výstavy, nevím, kdo jste. To určitě tak je, že ta východní Evropa jako tím, že ten svět se mění a jsou tady další krize a je tady válka, jsou tady teroristi a tak dál, tak ta východní Evropa přestala být zajímavá. Já si velice dobře pamatuju, kdy být z Prahy a mít za prezidenta Václava Havla byla obrovská jakoby valuta a zajímavost. Dneska to prostě není vůbec. Na druhou stranu taky člověk může nostalgicky vzpomínat, kdy jsme byli přijímáni jako zajímavé exempláře, na druhou stranu už je to bezvadný, už je to dobře, že už člověk jako je vnímán podobně, že je prostě z malé země, malé jazykové oblasti a jestli je Maďar, Švéd, Chorvat, Čech, Řek, to už je jedno.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
A jak jsem před chvílí pravila, jejich hostem je dnes večer spisovatel Jáchym Topol. My jsme se teď před chvílí, Jáchyme, bavili o tom, že dříve, před takovými pěti, deseti lety byla obrovská deviza, když člověk řekl, že je tady odsud a dejme tomu z Česka a má za prezidenta Václava Havla. Dnes již tomu tak není, takže čím v podstatě může býti přínosný český literát pro evropskou literaturu.

Host (Jáchym Topol):
No, já mám pocit, že když je dobrej, tak napíše dobrou knihu a to může být přínos prostě pro spousta čtenářů, když je ta kniha přeložená, že. Řekněme to teda trošku pateticky, přispívá k duchovnímu rozměru jako lidstva. Jako my samozřejmě máme ztíženou situaci historicky, že jo, že vlastně dneska je první generace lidí, kterým je 20, který až jim bude 25 nebudou mít ty křeče, jako jsem měl já vůbec veřejně promluvit, protože to je neuvěřitelný, to zní jak z Marsu, ale vždyť my jsme přece byli vychovávaný, že nemohli mluvit, že nemohli otevřeně mluvit, jo, to je šílenej handicap. A ten handicap byl možná trošku zase upraven tím, že to bylo zajímavé být z Východu, dneska je to úplně jedno, myslím, že za 10 let už ani ten Východ jako nebude příliš rozlišován. Je to tak, že český autor má šance, jako kterýkoli autor na světě, který pochází z malé jazykové oblasti. Navíc prostě ti překladatelé, který překládají z českého jazyka jsou myslím jako výjimečně dobří, a to je neuvěřitelný, to česká literatura má takovýhle lidi, který mají nějaký vnitřní zájem, vnitřní potřebu, takový fanatiky češtiny. To je hrozně, hrozně obrovský plus a záhada, nevím, proč to lidi dělají.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Já jsem tu otázka směřovala spíš k tomu, abychom se dostali k nějakému srovnání evropské a dejme tomu jiné literatury. Máte pocit, že existuje ještě pořád tady ta specifická kategorie, evropská literatura?

Host (Jáchym Topol):
No já myslím, že určitě.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
A co je pro ni typické, za předpokladu, že se shodneme na tom, že existuje.

Host (Jáchym Topol):
No, asi by pro ni byla typická pro evropskou literaturu ta strašlivá mnohojazyčnost, ten chorál, to samozřejmě, když vezmeme na druhou stranu zase literaturu americkou, tak tam má tu angličtinu a ta americká literatura je všude a všechny válcuje prostě, podobně jako americký film a samozřejmě Amerika má spoustu fantastických spisovatelů, to že se vůbec není co divit. No a když bych měl říct, co mají teda ty evropský spisovatelé společného, tak vlastně navážu jenom na to, co jste říkala vy a možná, teda možná právě zase jako vědomí nějakých katastrof. Já myslím, že ten spisovatel, kterýmu dneska je 35, 55, tak je si vědom těch katastrof, který představovala druhá světová válka a totality a tak dál, tak možná tohle a té je úplně fuk, jestli je to Ir, Nor, Maďar nebo Čech. Možná tohle bude odlišovat evropský literáty od řekněme asijských nebo amerických nebo tak.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Když už jsme tady popsali, co odlišuje ty Evropany od asiatů a dejme tomu amerických autorů, lze vysledovat i nějaký trend v evropské literatuře nebo vnímáte ho vy, když jste sám součástí toho procesu té tvorby?

Host (Jáchym Topol):
No, nějaký převládající trend, to asi nevnímám. Já docela dobře vnímám trend u nás v Čechách jako literární, to bych vám mohl říct, co by vás zajímalo, ale . . .

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Ano, tak pojďme, dobrá, k trendu českému literárnímu.

Host (Jáchym Topol):
No, mám pocit, že takový určitý trend jsou jako mladé ženy, které píší dobré knihy, které jsou ovlivněny jejich pobytem prostě v cizích exotických společenstvích. A to je třeba Petra Hůlová, Paměti mojí babičce, z Mongolska, ta to nějak odstartovala, teďka mám radost, že jsem vlastně jeden z mála lidí, který četli vlastně ještě rukopis další autorky, která se jmenuje Markéta Pilátová a její knížka Žluté oči vedou domů vyjde během pár měsíců a já to říkám s takovou radostí, protože jsem přesvědčen, že to opět bude velice úspěšná knížka.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Čím si tu ženskou vlnu vysvětlujete?

Host (Jáchym Topol):
To nevím, to je pro mě záhada, jako, je to strašně příjemný, že teda čtu rukopisy takovýhle dobrodružných autorek, než kdyby mi to strkali nějaký kluci, to ale nevím. Je to, nevím, nedovedu si to vysvětlit.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
My jsme se bavili o tom, že se mění tedy to nastavení i literární, že se nám na literatura trošinku feminizuje, ale se se spisovateli mění i čtenářská obec, takže jak vnímáte tu proměnu, v čem se změnili čtenáři?

Host (Jáchym Topol):
Tak to já asi nevím, tohle já mám teda to štěstí a tu radost, že občas jezdím na čtení v Čechách a ať už je to prostě Olomouc nebo Ostrava nebo Boskovice, tak vlastně taky ti lidi, mi tam připadá, že chodějí stejný a většinou jsou to teda mladý lidi, ale pravda je, že jsem si všiml poslední dobou, že taky chodějí lidi jakoby toho středního věku, což před tím nebylo. Když jsem začínal jezdit na čtení v Čechách někdy v těch 90. letech, tam jsem často jezdil s Jurou Krchovským, básníkem dekadentním, a to vlastně chodila jenom mládež, ale dneska je to tak, že ty čtení se možná proměnily v tom smyslu, že začaly být institucionalizované jako běžná součást. Dokonce jsem jel někde v metru, tam byla nějaká reklama, kolik času věnujete nákupu, kolik času věnujete návštěvě biografu, kolik času trávíte se svými dětmi, kolik času trávíte na čteních? Pro mě to byl otrocký přepis nějakého letáku z Německa, jo, ale tohle je možná ta změna, že ty čtení, jít a dívat se na nějakého autora, jakoby sdílet v partě ten text, což byla novinka, je dneska celkem běžný.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Vy jste tady několikrát zmínil pojem hamburgerová literatura, máte dojem, že tuzemští čtenáři dokáží rozeznat zrno od plev, řekneme-li to nadneseně v literatuře, že jsou natolik vyspělí a natolik dejme tomu soudní, že ví?

Host (Jáchym Topol):
Já myslím, že určitě, že v Čechách je obrovský množství jako kultivovaných čtenářů a to je právě zvláštní, že člověk by řekl, to budou teda jen starší lidi, který si zvykli dívat na svět jako s těma knihami v ruce, ale není to pravda, jsou to i mladý lidi a buď teda je to tak zčásti, že to je rodinná tradice a jak teďka v rozhovoru v časopise Týden řekl můj kolega Jan Balabán, taky spisovatel, kterého mám rád, že člověk, který čte knihu, má zaujatou tvář. To tam řekl ze své zkušenosti. Kdežto člověk, který se dívá na film většinou žvejká, čas od času znuděně očima uhne, pak si jde odskočit na toaletu a to čtenář taky zvládá, ale pokud čte, tak opravdu čte, anebo knihu odloží. Já mám pocit, že tenhle prožitek je vlastní jako lidem pořád, spousta a já se neodvážím říkat, co je úplně zrno a co je koukol. Nevím. Ale jako myslím si, že jako kvalitních autorů a kvalitních čtenářů je v Čechách dost a dost, no. A co teda říkám jakoby v duchu spisovatelům a sám sobě, nenuďte, nenudit, nenudit. Nesnažit se být ušlechtilý a já nevím co, jak má Kafka v jedný povídce, v nějaký sebeironický, na nějakým večírku říká nějaký spisovatel dámě nebo ona mu říká spíš. Nemyslete si, že pokud jste nudný, rozvláčný, jste také dobrý autor. To napsal Kafka, u kterého já jsem vždycky strašně zíval, mě připadá báječný. A tedy Winter, kterého jste zmínila, že je můj oblíbený autor, ten taky říkal, nenudit, prostě. To neříkám ovlivněn jako klipy, to si myslím, že je strašně důležitý, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Když už jsem u té nudy, co nenudí v současné době Jáchyma Topola?

Host (Jáchym Topol):
No, teď mě nenudí blbnout s dcerami, protože s jednou jsem teďka trávil dopoledne převlékáním barbín, Josefíně jsou 4 roky a druhá právě přijíždí domů od babičky, byla na zabíjačce a hlásila mi do telefonu, že veze pytel masa, takže půjdu ji na kolejiště jako od těch jitrnic prostě ulevit. Není to žádná rodinná tradice, je to spíš exotika.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak, když už jsme u těch požitků, dobrá tedy, která z těch vašich profesí, protože já už jsem říkala, že vy jste opravdu muž barokní šíře řemesel, vám poskytuje největší uspokojení, která vás nejvíc vnitře saturuje?

Host (Jáchym Topol):
No, když jsem teďka novinář, tak vzpomínám docela s dojetím v oku na roky, které jsem prožil jako učitel a byl jsem učitel nadaných, inteligentních, skvělých čtenářů z Vysoké školy Josefa Škvoreckého, což bylo fajn asi, asi 4 roky, ale vím, že když jsem dělal učitele, tak jsem dost trpěl, protože to je nesmírně náročné a zase jsem si říkal, už je čas jít na tu novinařinu, takže většinou je pro mě vždycky zajímavé to povolání, které zrovna nedělám, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Dočkáme se od vás ještě nějaké sbírky básní?

Host (Jáchym Topol):
Tak to nevím, to opravdu nedokážu říct, to co se týče básní, tak mám pocit, jestli bude něco za dva roky nebo za deset let, že je úplně jedno, že to nechávám, to nechávám volně. Jestli se ozvou, jestli se přihlásí nějaké verše, tak jo, ale lovit jako je nebudu. Já teďka, co se týče veršů, vlastně píšu texty pro další CD Moniky Načevy, po delší době chceme spolu něco udělat, takže to mě úplně zaměstnává, co se týče veršů.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Takže vlastně se sbírky básní dočkáme.

Host (Jáchym Topol):
Na CD.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Na CD a zazpívané Monikou Načevou. Co váš další román, co se bude dít, vy už jste to částečně nakousl, takže čeho se můžeme ještě dočkat od Jáchyma Topola?

Host (Jáchym Topol):
No, já popravdě řečeno, nemám připravenou žádnou věc, já teďka jsem novinář rok a půl a během teda novinařiny psát nejde, to prostě tak jako počkám ještě, ještě si počkám a zas taky já nejsem autor, který by se bičoval, že každý rok musí mít novou knihu nebo každé dva roky, to považuju za nesmysl, to je prostě, když se to někomu daří, tak to je fantastický, ale to mě vůbec nezajímá, to, jestli bude knížka za 4 roky nebo za 5 nebo za 3, to je úplně jedno, to nedokážu odhadnout, no.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Myslíte, že u vás někdy ty dvě profese splynou v jednu, že dejme tomu ty zážitky z té novinařiny, z toho reportérského řemesla se víc promítnou do vaší literatury?

Host (Jáchym Topol):
No, asi nebudu psát román reportáž, že to už kdysi udělal klasik Trumen Capot v románu Chladnokrevně, to nejde překonat, ale určitě teda ty prvky novinařiny, hlavně jakoby detail, když máte reportáž na tři, čtyři stránky, tak to musíte mít alespoň 4,5 detailů. Ruka se pohnula takhle, hlas zněl takhle, tak tyhle věci určitě používám jako i v románech.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
My jsme tu několikrát zmínili Singera, máte i jiného autora, který je pro vás takový evergreen, že vždycky, když jeho text čtete, tak vám to evokuje nějaké librety?

Host (Jáchym Topol):
No, to jste mě ale zastihla v dost takové temné náladě, to je temná kniha, jedna z nejtemnějších knih na světě a já, když jsem sem přišel, tak jsem si lebedil, že jsem ještě tady mohl dočíst kapitolu knihy, kterou napsal Richard Glazar a není to teda spisovatel profesionální a ta kniha se jmenuje Triblinka jméno jako z dětské říkanky a já ji čtu vlastně vždycky ob rok a teďka ji čtu kvůli tomu, že 25. ledna tuším bylo výročí osvobození Osvětimi, vyhlazovacího tábora a tenhle Richard Glazar přežil Triblinku, což byl vyhlazovací tábor v Polsku a napsal o tom fascinující svědectví. Deník, tehdy mu bylo 22, on to všechno přežil, napsal to jako v 60. letech a teďka je to vlastně pár let, kdy spáchal sebevraždu, ale tohle je kniha, kterou čtu čas od času znovu. Je to fantastický dokument o síle člověka, o tom, jak přežívá prostě v pekle, v tom nejstrašnějším pekle, který lidi dokázali na Zemi kdy sestrojit ve vyhlazovacím táboře.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak my jsme si udělali takovou leteckou procházku vašimi úvahami, vaší tvorbou, dokonce už tady zazněla i rada pro případné mladé literáty, nenuďte, takže jaké krédo má osobní Jáchym Topol?

Host (Jáchym Topol):
No teda, to jste na mě, to jste mě chytla do sítě úplně jako při gladiátorských hrách, já teda musím vytáhnout ten trojzubec a říct jedno heslo, který se mi líbí, který poslední roky je úplným refrénem a zas to řeknu latinsky. Ordo abchao, a to znamená řád ad chaos. Ten chaos ve mně neustále pučí, to můžete sledovat i z těch vět, jak je tady krouhám, ale vím, že pokud nebudou svázané v nějakém řádu, v nějakém pořádku, který bude viditelný třeba jenom mnou nebo pár lidmi, tak ten chaos, který převládne je ničivej, takže nějaký řád.

Moderátor (Markéta Ševčíková):
Tak pravil, máchaje trojzubcem, můj dnešní host, spisovatel, dramatik, publicista, scénárista a básník Jáchym Topol. Já vám děkuji, přeji hodně štěstí a hodně inspirace a tím jsme ukončili i dnešní Rozmluvy, hostem byl Jáchym Topol, jak už jsem říkala a techniku měla na starosti Dana Pohnánová, režii pak Hana Vohryzková, od mikrofonu se loučí Markéta Ševčíková.

Topol: Je doba střelnýho prachu

rozhovor s Janem Šprinclem, Pražský deník, 23.06.2007, roč. 2, č. 146, str.16

Je to příběh rodiny pražskýho kata, téma jako stvořený pro hrubozrnnou komedii, říká o hře Cesta do Bulgumy její autor Jáchym Topol. Nově se jeho autorská vize marasmu třetí světové války ztělesnila v Divadle Na zábradlí, kde 15. června měla hra premiéru. Text je také součástí Topolovy nové knihy Supermarket sovětských hrdinů, ve které najdeme šest starších textů včetně reportáže z cesty na Duklu, úryvek románu odehrávající se v Mongolsku nebo scénář k filmové povídce.

– Třetí světová válka zuří nejen v Cestě do Bugulmy, ale taky ve vašem předloňském románu Kloktat dehet. Přičtěme k tomu fascinaci armádou v reportážích pro Respekt… jak se z undergroundového autora, kterého dříve fascinovaly mýty, stane obdivovatel střelného prachu a olova?

Při srpnový invazi mi bylo šest, viděl jsem tanky, který střílejí do cukrárny, paragány, co kolem nich běhají, mám v hlavě obraz rozstřílený vývěsky kina s plakátem Planety opic a kolem nábojnice… bylo to jako v dobrodružným filmu. Jako romanopisec bych byl blázen, kdybych tak silný zážitky nepoužil.
Ivan Klíma se posmívá nám mladším autorům. „Prosím vás,“ říká, „o čem vy můžete psát? To my jsme zažili druhou světovou, holokaust, padesátý roky, koncentráky, tanky v šedesátým osmým a vy – miluje mě, nemiluje… to je nuda.“ Dělá si srandu, ale trochu na tom něco je.
Tak jako malíři mají období krajin nebo modrý období, já asi mám období střelnýho prachu. Ale do budoucna v tom nebudu pokračovat: Kloktat dehet, Cestu do Bugulmy i reportáž Supermarket sovětských hrdinů jsem psal najednou při stipendiu v Holandsku, takže je to všechno promotaný. Militarista rozhodně nejsem!

– Kulturní přehled EX o nové knize napsal: „Otázkou zůstává, jestli Supermarket sovětských hrdinů má být tečkou za tvorbou Jáchyma Topola, nebo jen jakousi bilanční pauzičkou v poločase.“ Máte odpověď?

Panebože… tečkou za tvorbou? Tečka za mým celoživotním dílem? Ne, doufám, že ještě něco napíšu. Vím, že tohle není opravdová velká kniha, velký román, ale knížka hlavně pro přátele. A je pravda, že jsem v divotvorným období, ráno jsem chodil do Divadla Na zábradlí na zkoušky Cesty do Bugulmy, pak byla porada v redakci, po ní několik hodin smažím reportáž, po večerech dodělávám s Monikou Načevou její třetí cédéčko Mami. Do toho děláme rozhovor, předtím jsem mluvil s jinými novináři, ještě musím něco vyřešit se svým polským překladatelem a rád bych byl s dětmi. Tohle zažívám každý den a upřímně říkám, že to nikdy tak strašný nebylo.

– Supermarket sovětských hrdinů ale snad teď tolik práce nezabral, vždyť to je sbírka už dříve napsaných textů.

To je pravda. Sestavovali ji editor Jan Šulc s nakladatelem, takže pro její vydání mám alibi. Věřili, že texty můžou obstát a taky by za pár let mohly zmizet.

– Kniha začíná reportáží z chlapácké výpravy za spisovatelem Andrejem Stasiukem a návštěvou Dukly, památného místa druhé světové války. Co vás tam táhlo?

Je v tom moje inklinace k Východu. Už jsem seděl v coffee shopu v Amsterdamu a vím, že je to nuda, líp je jít romanticky s batohem po Ukrajině. Jsme skupina kamarádů, říkáme si Bílá labuť, a místo kuželek nebo paintballu jezdíme na čundry. Není to tak, že předtím čteme knihy a studujeme mapy, ne, je v tom hlavně kořalka a přátelství.
Na Dukle mi připadalo, že se vracíme do dětství, kdy nám odmalička ve škole omlacovali o hubu hrdinnou Svobodovu armádu, která táhla z Buzuluku do Prahy. Byli to nejšílenější a nejdrsnější bojovníci, propuštěnci z kriminálu, tajní komunisti i blázniví slovjanofilové, který vytáhli z gulagu.
Ti chlapi nepotřebovali jíst a byli zvyklí na to, že lidský tělo se dá semlít na kaši. Věřili, že po návratu domů vybudují krásnou Československou republiku, ale komunisti je začali znovu krouhat a dnes se o nich neví.

– Po této reportáži následuje fragment románu Mongolský vlk, který jste začal psát v roce 1997. Jaký je jeho osud?

Nijaký. Teď se trochu probudil, ale nic ho nečeká. Tu kapitolu z románu si kdysi vybrali v nakladatelství in život a samostatně ji vydali a teď ta samá část vyšla v Supermarketu sovětských hrdinů. Bylo by složitý se k tomu vracet, za dobu psaní mám doma spoustu rozsekanejch kompjútrů a do jejich mozku se neumím dostat. Když mi bylo pětadvacet, o všech textech jsem věděl, teď je mi skoro dvakrát tolik a o spoustě z nich už nic nevím.

– Východně exotická je i divadelní hra Cesta do Bugulmy, apokalypsa euroasijského prostoru po třetí světové válce.

To je příběh rodiny pražskýho kata, děd se učil zabíjet v gulagu, otec za Husáka a když vypukne válka, prchají do jakési Bugulmy v Simberii, kde zamrzlej v ledu pořád funguje jeden z gulagů. Téma jako stvořené pro hrubozrnnou komedii.
V povídce Jaroslava Haška Velitelem města Bugulmy jsem našel nejpřesnější tresť toho, co je bolševický hovadství a stupidismus. Popisuje se v ní, jak do města přijíždí továryšč Jerochym, který lidem řekne: „Vy neumíte číst a psát? Dobře, tady je moje pistole a do tří dnů se to naučíte, nebo vás pobiju.“
My se tomu smějeme, ale taková byla v Rusku porevoluční realita. Tenhle pocit jsem chtěl do hry vtělit.

– Mluvili jsme o posedlosti střelným prachem a olovem. K nim patří také smrt, fascinuje vás i ta?

Asi jako každýho… nebo spíš v ní moc nevěřím. Všichni říkají, že umřeme, všude se to píše, ale já nevěřím věcem, který jsem nevyzkoušel na vlastní kůži…

Rozhovor s Jáchymem Topolem

rozhovor s Anetou Klepárníkovou, Orlický deník, 01.11.2007, roč. 16, č. 255, str.27

Jáchym Topol píše texty k muzice, pracuje jako novinář. Ale nejdůležitější pro něj zůstává próza. Městská knihovna v Poličce ho pozvala v pátek do Divadelního klubu. V autorském čtení představil úryvky ze své poslední knihy Supermarket sovětských hrdinů, ale mluvil také o práci novináře.

– Jste novinář, redaktor, prozaik i básník. Která z činností vám vyhovuje nejvíce?

„Teď mi hrají hru, taky jsem napsal filmový scénáře. Jednak si myslím, že to není zas až tak neobvyklý. Je spousta spisovatelů, kteří používají různé formy k tomu, aby se vyjádřili. A já musím říct, že divadelní hru nebo scénář píši, když vím, že je režisér, který ji chce dělat. Takže tyto věci dělám víceméně na zakázku. To je stejný, jako že dokáži napsat reportáž. Ale co je pro mě ta nejdůležitější oblast, to je próza. Prózu dělám podle sebe, tam mám prostor svobody. A tam si píšu, co já chci. A tam to nemá žádného jiného ego- maniaka, než mě. To jsou dva rozdíly. Jedno psaní je na zakázku a taky pro obživu, a to druhý je love-labour, to je to, co chci dělat já. A to jsou především prózy a potom texty k písním. Třeba Monice Načevě. Nebo mám bratra, který má kapelu a tomu jsem taky napsal spoustu textů. A to je prostě to důležitý. Mnohdy toužím, abych měl povolání, který se vůbec nedotýká literatury. Myslím, že pokud píši články a jsem člen redakce, tak nejsem schopný psát knihu. Jsou lidi, kteří toho jsou schopný. Já teď ne. Úplně mě to vyčerpává a zaměstnává. Pět let jsem byl učitel na vysoké škole a taky jsem nemohl psát. Sním o tom, že bych měl neintelektuální zaměstnání. Třeba za bolševiků jsem pracoval fyzicky. Byl jsem v kotelně, dělal jsem tvrdou práci s uhlím. Nosil těžký uhláky do vysokých pater. Pak jsem psal básně. A to bylo všechno fajn. Teď potřebuji mít tělo taky něčím ubitý, takže hodně chodím. Byl jsem tři dny v Beskydách, týden na Slovensku, v Grónsku a tak dál.“

– Kdo nebo co vás inspiruje?

„Tohle je jedna z nejtěžších otázek. Divočina mě poslední dobou inspiruje. Oázy, divoké krajiny ve střední Evropě. To jsou místa, kam jezdím, která sleduji, kde spím v létě sám v lese, a to mě nějakým způsobem inspiruje. A je to pro mě zvláštní, protože dřív, strašně moc, jsem toužil do Ameriky k Indiánům a do Grónska k Inuitům. A teď nějak ne. Teď mě fascinuje střední Evropa, která mě hrozně inspiruje. Jak víš, tak jsem tady četl ukázky z putování po Haliči. To je co by kamenem dohodil na území polsko- slovenský hranice, kam také jezdím. A tahle divoká středoevropská krajina s pozůstatky historie, která je mnohdy krutá a těžká a v jejichž kulisách se pořád pohybujeme, je pro mě inspirující.“

– Kteří autoři patří mezi vaše oblíbené?

„Teď mám třeba oblíbeného autora z Polska, kterému v češtině vyšly tři knihy. Je stejně starý jako já, jmenuje se Andrzej Stasiuk. To je takový chlapík, který má většinou i podobný život jako já a osobně se známe. A pak mě inspiruje další můj kamarád, který se jmenuje Petr Placák. A naschvál mluvím o chlápcích, který jsou staří jako já, to znamená kolem čtyřicítky, a které znám osobně. Inspirují mě nejen tím, co píší, ale tím, že jsme v kontaktu. Jmenovat ti jména ze světový literatury, to je strašný, protože jich je moc. A je pravda, že třeba hodně mě inspiroval autor, o kterém jsem tam mluvil. Francouz Luis Ferdinand Céline, ten mě ovlivnil když mi bylo sedmnáct, devatenáct. To je ten problém vlivů v mládí. A ovlivní tě často na celý život. Po těch dvaceti letech už je pak nečteš, ale jsou v tobě usazení. A pak musím říct, a to nemyslím jako provokaci, že mě inspirovali hrozně moc i autoři jako je Foglar, Verne, Seton. Autoři klukovské dobrodružné literatury. Právě po tom velkém věkovém oblouku znova přicházím na to, že to, co mě ovlivnilo tehdy, už ze sebe nesmyji. Zase je čtu nepřetržitě pořád. Šíleně miluji Rusy. Kdybych měl zmínit tři ruské autory, tak je to Ivan Bunin, Anton Pavlovič Čechov a Izaak Babel. Ty bych nařídil každému jako povinnou četbu.“

– Jak vaši tvorbu ovlivnila literární tradice ve vaší rodině? Otec dramatik, dědeček spisovatel.

„Myslím, že spíš než stylem mě ovlivnila jednoduchá skutečnost, že jsem byl v rodině, kde bylo obrovské množství knih, a kde kniha byla důležitý statek. V době nesvobody, kdy byla obrovská cenzura, jsem měl velikánskou knihovnu po dědečkovi a po tátovi. Byla to doba, kdy u zubaře, který byl intelektuál, byl úplatek kniha Jamese Joyce. Lidi dávali zubaři kávu nebo láhev whisky, ale taky knihu. To zní šíleně, ale zas to bylo fajn, že kniha byla důležitá věc. Na gymnáziu mezi tou bandou pětadvaceti lidí jsme se poznávali podle knih. Vždycky nás bylo třeba pět šest, které bavilo si číst pod lavicí zakázané knihy. Úžasná romantika. Ještě jednu věc jsem měl s rodiči a prarodiči společnou. Nějakou dobu v mládí, v undergroundu, jsem používal pseudonymy. V hodně hlubokém mládí jsem měl takový ten strach, komplex, že někdo řekne – no jo, ty chceš být jako tatínek nebo jako dědeček. Kam se na ně hrabeš!“

– Píšete o krutých tématech.

„Zrovna jsem se vynořil z témat, který jsem tady četl a ty se hodně zabývaly tím, jak se stýká osobní život s moderní českou historií. Musím říct, že opravdu mě zajímá zabývat se a kutat v historii střední Evropy, moderních dějinách od druhé světové války. A nechci u toho zůstat. Nechci se stát autorem jednoho tématu. A hlavně, k čertu je úplně jedno, jestli se to odehrává v roce 1950 v Československu nebo na planetě Galifur. Vždycky jde o základní věci mezi lidmi. O lidský vztahy. O to, jestli se nenávidí, jestli jsou do sebe zamilovaní, o to, jestli se utiskují, jestli si ubližují. Jak co prožívají. O vztahu člověka k Bohu. O zažívání pocitu hrůzy ze života, hrůzy ze smrti, z šílenství. O tohle jde. A v jakým se to odehrává dějinném období, to už je jenom takový stroužek česneku na broskvi. I would say.“

– Proč používáte ve svých dílech hovorový jazyk?

„Protože mi připadá bližší životu, který žiji. A ještě jedna věc, protože jsem měl na rozdíl třeba od mladých spisovatelů dneška za toho socialismu to štěstí, že mě ten život uvrhl, skutečně, do takových míst, kde dneska mladý lidi, jako studenti, inteligenti a tak dále se nedostávají. To znamená, že jsem dělal ve fabrice, že jsem dělal v kotelně. Že jsem přičichl ke kriminálu, a že jsem se octnul v blázinci. A tam všude jsem musel velice rychle s místními, drsnými, divokými lidmi začít komunikovat jejich jazykem. Kdyby tomu tak nebylo, měl bych problémy. Zároveň jsem musel být schopen hovořit i jazykem spisovným, jazykem čistým, jazykem vzdělanců, literátů a tak dál. Takže to pro mě bylo dobrý. Poznat různý prostory a různý možnosti využití jazyka.“

-Jak vznikala Trnová dívka?

„To jsem tady popisoval. Byl jsem u indiánů a zároveň jsem měl zájem o příběhy, které mě v mém nekonečném romantismu připadaly podobné, jako museli mít naši vzdálení slovanští předkové. A taky jsem romantik.“

– A proč zrovna indiáni ze Severní Ameriky?

„No, to je jednoduchý. Protože o našich předcích se to nezachovalo. Ale když přijeli do Severní Ameriky kolonizátoři, tak s sebou měli kněze, z nichž mnozí byli trpěliví a obratní zapisovači indiánských příběhů, takže existují zápisy příběhů ze sedmnáctého století, z osmnáctého, z devatenáctého. To, jestli ti misionáři to neměnili, to nevíme. Ale u našich prapředků před dvěma tisíci lety to nikdo nezapsal. Máme Kosmu, Kosmovu kroniku, která je kontaminovaná antickou civilizací, křesťanstvím, to je něco úplně jiného. Kdežto u indiánů se zachovali naši předkové, kteří potkali divoký pomalovaný lidi mladší doby kamenný. A ty lidi jim říkali ty příběhy o těch hvězdách.“

– Žijete v Praze.

„Hm. Hodně cestuji, ale jako stanoviště mám Prahu.“

– O tom jste už taky mluvil, ale ovlivňuje vás prostředí pražského undergroundu?

„Pražský underground pro mě neexistuje. Já jsem tatínek rodiny, mám dvě dcerušky, pracuji jako novinář. Jezdím po světě a underground pro mě osobně je historická věc. Věřím, že jsou dneska mladý lidi, kapely nebo třeba básníci, to já nevím, kteří se považují za underground a taky jsou undergroundem, ale já už jsem jinde. Mně vychází knihy. Ještě to zkusím pregnantněji formulovat. Když mi někdo řekne – já jsem underground – tak já to beru a vážím si toho, i když ten člověk je o dvacet let mladší. Beru to. Ale já se nemůžu považovat za underground. Mně všechno vychází. A já mám ten underground spojený s útlakem, s tím, že mě policajti bili. S tím, že mě mlátili, s tím, že mě strkali do vězení, že mí kamarádi si odseděli spousty let za tvrdých podmínek. Ivan Jirous seděl sedm let. To byl underground. A já se toho starého undergroundu nemůžu vzdát, to bych se jakoby popřel. Ale zároveň znova říkám, já to beru. Když je někomu šestnáct a říká: já jsem „androš,“ to beru. Nekritizuji. Ale já potřebuji dostat do držky pendrekem, aby to byl androš.“

– Jiná doba. Praha a Polička?

„Polička je nezměrně nádherná. Jsem šokovaný a fascinovaný. Od dvanácti hodin tady chodím. Moc se mi tady líbí. Polička je strašně hezká, jsem překvapený. Nevěděl jsem vůbec, že existuje.“