Stárnoucí bílý samec. Rozhovor s Janem H. Vitvarem. Respekt. 12.10.2015. č. 42, str. 52

S Jáchymem Topolem o jeho nové knize, smrti blízkých a posouvání veřejné debaty

– Před měsícem jste ve Slovinsku dostal Vilenickou cenu za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. V projevu jste řekl, že máte velké pochyby, jestli si ji zasloužíte. Proč?

Já jsem z toho byl příjemně vyšokovanej, protože to je velká cena. Když ji dostal Andrzej Stasiuk, v Polsku se psalo, že to je středoevropská Nobelovka. A zároveň jsem byl strašně potěšenej, protože se mi potvrzuje, že knihy žijí jiným, pomalejším životem. Má poslední knížka Chladnou zemí vyšla slovinsky před pěti lety a cenu dostala až teď. To je mi příjemný, že to není takový to břeskný, rychlý, jak jsme zvyklí. A další paradoxní věc je, že když vyšla v češtině, s pár výjimkama byly všechny recenze hrozný.

– Vyčítalo se vám mimo jiné, že je to až moc fantazmagorické uchopení historie.

Psal jsem to jako jakési rekviem za východní Evropu, o jejích hrůzách, o plánu Ost, kdy se po vyvraždění Židů a Romů na územích Běloruska a Polska začal uskutečňovat plán na genocidu Slovanů. Myslel jsem, že píšu o věcech, který už nikoho nebudou zajímat, protože už nebudou hrozit. Nikdo z nás nepočítal s tím, že se budou Ukrajinci a Rusové střílet. Takže z tohohle mám divnej pocit.

– Šestiletá pauza od poslední knížky je zatím největší ve vaší tvorbě. Co se děje?

Dřív jsem odjel a za čtyři měsíce napsal knihu. Teď čtvrtým rokem pracuju v Knihovně Václava Havla a celou dobu se knihu snažím psát jako normální člověk. Večer máme v knihovně pořady, takže píšu dopoledne, než začne každodenní e-mailová a mobilová smršť. Což samozřejmě bourá určitou náklonnost k požívání alkoholických nápojů s přáteli. Mám práci, rodinu a navíc furt samej pohřeb. Můj výborný nakladatel Viktor Stoilov mi předevčírem docela ostře řekl, že v životě ho žádný jeho autor nevydíral tím, že mu někdo umřel. V nemocnicích jsem v poslední době nachodil desítky kilometrů. Buď jsem tam byl za tátou, nebo jsem tam vezl mámu a k tomu jsem odskakoval na natáčení filmu Takovej barevnej vocas letící komety, kde jsem mluvil o bratrově smrti. Takže se čtenářům omlouvám. Nicméně nejsem fabrika a je mi jedno, jestli uplyne rok nebo tři. Mám sto dvacet šest stran a těmi dopoledni se k tomu časem prokoušu.

– O čem kniha bude?

Moje největší inspirace je teď český venkov. Splnil se mi sen a mám možnost částečně obývat takovou dřevomorkovou ruinu kousek od Prahy. Ale z pověrčivejch důvodů se o nenapsaný knížce stydím bavit.

<h5>Být slyšet </h5>

– Vstoupil jste do loni založené Asociace spisovatelů?

Nejsem ani v PEN klubu, ani v asociaci, ani v obci spisovatelů, ani v žádný jiný organizaci. Jsem ve volným společenství spisovatelů, což jsou pořád ti samí lidi, Krchovský nebo Placák nebo Kremlička. Ale s těma jsme se nikdy nebavili o literatuře.

– Asi je to generační záležitost. Mladí spisovatelé mají potřebu se sdružovat a bojovat za svá práva. Jak se díváte na jejich požadavky, že by měli být literáti víc angažovaní, respektovaní a placení?

No prima, jsem pro. Ale já jsem prostě zvyklý chodit do práce a brát literaturu jako hobby. Kdybychom byli ve čtyřikrát větším Polsku, tak je situace jiná, protože tam čte čtyřikrát víc lidí. Vím, že teď probíhá jednání o Literárním domě a samozřejmě že ho Praha má mít. Ale abych kvůli tomu chodil na nějaký schůze, to je hrozná představa. Jsem tak trochu vlk samotář.

– Není však tohle právě to, na co mladí upozorňují? Že takhle spisovatel neplní svou společenskou roli a není slyšet?

Já ho vidím spíš jako soukromníka, individuální osud, kterýmu nejde nic předepisovat. Být slyšet jenom kvůli tomu, že jsi spisovatel, mi přijde srandovní. Je to možná ten generační posun. Do sedmadvaceti let jsem žil v zemi za ostnatým drátem a vždycky jsem se ztotožňoval s ubíjenejma autorama. Takže nejúchvatnější, co jsem poslední dobou četl, je Světlana Aleksijevičová (minulý týden dostala Nobelovu cenu za literaturu, pozn. red.) a její Konec rudého člověka, fascinující kniha o duši. Anebo můj guru Liao I-wu, teď jsem měl obrovskou čest ho uvítat v Knihovně Václava Havla. Když si v jeho Kulkách a opiu čtete o podmínkách v čínských vězeních, kde po Tchien-an-menu seděli lidi patnáct sedmnáct let, jako kdybyste si četli o Dachau nebo gulagu. Tímhle se zabývám. Takže jestli má být spisovatel slyšet? Když něco dělá, slyšet je.

<h5> Hunská jízda</h5>

– Jak se vám líbil zmíněný film Takovej barevnej vocas letící komety vyprávějící o vašem bratrovi Filipovi Topolovi, který měl teď premiéru?

Ale jo. Bál jsem se, aby Filipův příběh nebyl sentimentální, ubrečenej, heroizovanej a to, myslím, není.

– Co říkáte na námitky, že ho nemůže pochopit mladé publikum, protože je věnován lidem, kteří Psí vojáky zažili? Vždyť v něm dokonce není ani uvedeno, kdo v něm na vašeho bratra vzpomíná.

Když byl loni v Lucerně výroční koncert za bráchu, bylo tam kolem tisíce lidí kolem dvaceti let. Já mám pocit, že to bráchovi a Psím vojákům odpovídá, žádný vysvětlivky. Oni se vůbec nestarali o to, jestli na jejich koncert přijde mladej nebo starej, prostě jeli a dělali svou věc, nebyla v tom žádná podbízivost. Když jsem s nima byl na šňůrách, několikrát mě pobavilo, že tam třeba byli kluci, kteří přijeli jako takoví studenti, v šatně se převlíkli do bund, udělali si účesy a najednou z nich byli šílený pankáči. Zatímco Psí vojáci byl úplnej civil. Něco ve filmu samozřejmě chybí. Věci, který se děly okolo, héro, piko, rvačky. Prostředí koncertů a okolí bylo někdy hrozně drsný. O tenhle zub jsem přišel na koncertě v Havlíčkově Brodě. Toho člověka jsem potom prostě zakopal pod umyvadlo. Říkám to jako legraci, ale byla to v podstatě hrozně drsná parta, přičemž to bylo spojený s poezií.

– Po Filipově smrti jste o něm nechtěl mluvit, dokážete to teď s dvouletým odstupem?

Jeho smrt bohužel byla dlouhá, tvrdá a bolestivá. To samý teď u táty. Jedna nedopsaná kapitola mé chystané knihy se jmenuje Jako hunská jízda. Protože my jsme geneticky vybavení na to, co zažívali naši předkové, když klučili pole. Pořád se dívali k lesu a říkali si: „Nejsou tam bojovní Dregoviči, zpupní Vršovci nebo lstiví Holasici, kteří podřežou naše hlídky, odeženou dobytek a ukradnou nám ženy?“ Na to jsme zvyklí, že přijede hunská jízda, vystřílí čtvrtinu vesnice, my pohřbíme mrtvý a jede se dál. Ale na co v naší civilizaci zvyklí nejsme, to je dlouhý, bolestivý, pomalý umírání. Ví se, že naše blahobytná civilizace má spoustu starejch umírajících lidí. Jako máma, která už je strašně dlouho na neurologii na JIP. Ale že někdo tak těžce nemocnej jako Filip umírá taky tak dlouho, na to nejsme zvyklí. S tím se nejde vyrovnat, nosíš to potom v sobě.

– Změnila vás nějak tahle zkušenost?

Já o tom vlastně pořád nedokážu mluvit. V takovejch těch „psychology bullshit“ knihách se píše, že to musíš zpracovat. Jenže i když to zpracuješ, dál to máš ve snech.

<h5>Stařešinové vyhnaní z vesnice </h5>

– Ve vašich knihách i reportážích je vidět, že svět disentu, kterým si prošla vaše rodina, hledáte i v demokratické společnosti. Byl jste vlastně první, kdo tu jako novinář začal psát o problémech vietnamské menšiny.

Právě proto tvrdím, že Češi nejsou rasisti. Před pětadvaceti lety jsme jako partička lidí okolo Revolver Revue a Respektu na základě reportáží sehnali spoustě Vietnamcům azyl. Přišlo mně šílený, že v době trikolorové euforie, kdy všichni milovali Havla a mír, tu někdo tluče Vietnamce, protože je považuje za míň-lidi. Ale stačila velice krátká doba a je tady nějakej problém? Žije tu šedesát tisíc Vietnamců a panuje mezi náma vzájemný porozumění, byznys, úplně všechno krásně v klidu.

– Proč se tedy česká veřejnost teď tak strašně bojí dalších cizinců?

Já na jednu stranu jako stárnoucí bílej samec úplně rozumím panu Zemanovi, panu Babišovi, panu Klausovi, že jako stárnoucí bílí samci se děsně bojíme těch milionů nadupanejch arabskejch a afrikánskejch hřebců, který přijdou, všechno nám snědí a pojebou naše holky. Jenže optikou románů Eduarda Štorcha z doby kamenný tohle nejsou žádní vůdci, kteří mají největší sekeromlat. To jsou stařešinové, kteří by byli s posměchem vyhnaní z vesnice. Protože jediný, co dokážou, je vzbuzovat strach a paniku. Vůdce by měl uklidnit, projevit velkorysost a říct: „Propána, buďme dospělí, o těch pár tisíc lidí se tady postaráme.“ Samozřejmě že nechceme mešity s nenávistnejma imámama. Ale proboha, tak máme schopnou policii! A od toho je právě vůdce, aby třeba řekl, že jde zvládnout, aby se ti odvážní, inteligentní muži a ženy v řadách naší policie naučili arabsky. Teď budu patetickej, ale my nemůžeme uprchlíky, kteří přistanou na Letišti Václava Havla ze Srí Lanky nebo ze Sierry Leone a mají ještě čerstvý stopy po mučení, posílat zpátky.

– Teď ale mluvíte jako typický představitel takzvaných pravdoláskařů, sluníčkářů a pražské kavárny.

Já mluvím adresně o našich vůdcích, od kterých jdou příšerný výroky, který u lidu vzbuzují paniku. Na to člověk nemusí být sluníčkář, aby ho štvalo, že ve veřejné debatě od našich předních politiků nezazní jediný slovo milosrdenství a slitování.

– Není to ale tím, že oni vůdci jen vycházejí vstříc poptávce veřejnosti?

Kdyby tady byli opravdu uvážliví vůdci, tak veřejnou debatu, která začíná být až fašounská, nasměrují trochu jinam. Vždyť Putinovo agresivní Rusko je pro stabilitu Evropy větší nebezpečí než uprchlíci a celej Islámskej stát.

– Co pro posouvání téhle debaty děláte jako programový ředitel Knihovny Václava Havla?

Příští pondělí u nás vystoupí Jurij Andruchovyč, jeden z lidí, kteří běhali po Majdanu, dnes jeden z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů. Václav – a je znovu těžký to říkat bez patosu – mi dal před smrtí úkol otevřít to lidem. Takže pořád držím pootevřené dveře, aby z knihovny nevzniklo ghetto, nějaká havlovská sekta.

– To se právě knihovně občas vyčítá, že je to spolek kamarádů z disentu a undergroundu, který jen vzpomíná na staré časy.

Samozřejmě že z těch stovek pořadů, které jsme udělali, se některé týkají odkazu Václava Havla, Charty 77 a undergroundu. Když jsem jeden z nich dělal před těmi čtyřmi lety, připadalo mi, že mladým lidem v publiku vyprávím o časech Julia Caesara. Ale co je fascinující: od doby, co začala válka na Ukrajině, těch mladých chodí čím dál víc, najednou máme narváno. Začalo je proklatě zajímat, jak žít v soukolí autoritářskýho režimu. Věci, který nám přišly, že už jsou dávno pryč, začínáme znovu cítit jako nebezpečný. Liao I-wu u nás přednášel v nejhorší možný den v roce, v pátek před pondělním státním svátkem, kdy bylo navíc horko. Bál jsem se o návštěvnost, ale přišlo na něj sedmdesát lidí. Kdyby byla pravda, že děláme jen pořady starejch kamarádů Václava Havla, nikdo k nám nechodí.

– Obraz ve skle Před třemi lety jste ohlásil kandidaturu do Senátu. Co jste chtěl jako politik změnit?

Já jsem jednal se zelenými a ještě než jsem se úplně rozhodnul, nějak se to provalilo. Tak jsem se vymluvil na svý nemocný uši a ucukl jsem. Do politiky fakt ne.

– Proč?

Dokavad mám energii, chci pokračovat v tom, co jsem dělal vždycky. Což je vedle mýho egomanickýho psaní vytváření ostrovů. Revolver Revue mi zabrala deset let života, byl jsem u vybudování Respektu a třetí takový ostrov je pro mě Knihovna Václava Havla. Dělám to čistě ze sobeckých důvodů přežití, protože pokud nebudeme opravdu vytrvale a houževnatě vytvářet tyhle ostrovy, kde se lidi potkávají a kde je otevřená debata, tak o ně fakt můžeme přijít.

– Vy jste kvůli tinnitu, nepřetržitému hučení a šumění v uších, téměř přišel o sluch a musíte nosit naslouchátko. Už jste se s tím naučil žít?

No, jde to. Tinnitus je hrozná civilizační choroba a průmysl naslouchátek je dnes stejně rozšířený jako průmysl brýlí. Před nějakými padesáti lety měli tinnitus vojáci, kotláři a slévači, dneska ho má spousta mladejch lidí. Podnikl jsem celou tu štreku od léčitelů až po přetlakový komory a nefungovalo vůbec nic. Mám to jako ostatní napořád. Vždyť taky máme asi dvacetiprocentní sebevražednost. Když jsem na venkově, zabraňuje mě to pokračovat v tradici haškovsko-hrabalovského pábení, protože mají v každý hospodě velkou hlučnou televizi. Tam vůbec nemůžu sedět. Ale doba se prostě mění. Dřív sis otevřel okno ve vlaku a díval ses do noci. To dneska není možný, okno nejde otevřít, vlak je přesvětlený a ty vidíš jen svůj obraz ve skle. Máme čím dál větší hluk, čím dál víc světla, čím dál míň ticha. A do toho uprchlíci a Putin.

– Pořád se tu volá po velkém českém románu ze současnosti, jakým byla zkraje devadesátých let vaše Sestra. Jak by měl podle vás vypadat?

My teď máme novýho šéfa, Michaela Žantovskýho. Asi se s ním dohodnu na nějaký neplacený dovolený a snad už ten román ze současnosti konečně dodělám. X