Jsme nejšťastnější generace

Rozhovor s Petrem Placákem.
Reflex, 16.08.2012, Str.: 22, Ročník: 23, Číslo: 33

DNESKA SE CÍTÍM BÝT ANARCHOFEMINISTA A ZÁROVEŇ I DEBILNÍ MACHO, COŽ SE MOŽNÁ DOPLŇUJE
Spisovatel JÁCHYM TOPOL (50) oslavil na začátku srpna padesátku.

Zhruba pět týdnů předtím se v médiích objevila informace, že kandiduje do Senátu. Minulý týden si to rozmyslel. I proto jsme poprosili jeho dlouholetého kamaráda, historika a publicistu PETRA PLACÁKA, zda by s ním neudělal pro Reflex rozhovor. Přečtěte si, jak to dopadlo.

– Proč ses vzdal kandidatury do Senátu?
Těch příčin je víc. Jedna z nich je, že jsem měl jít na operaci sluchu, ale bylo zjištěno, že ta operace nemá smysl, takže do roka a půl můžu bejt hluchej, a to si myslím, že by to v tom Parlamentu přece jenom trochu vadilo. Dostal jsem prostor k promyšlení celý věci a využil ho.

– Kdy sis řekl, že ne?
Nepamatuju se, jestli to bylo na Hliněný hoře, nebo v Sobím údolí – každopádně to bylo v Arktidě, kde jsem zažil jedny z nejúžasnějších, nejdivočejších a nejsvobodnějších týdnů života. Když jsme narazili na medvědí stopy, tys měl kulovnici, já mauserovku a Mirek Jakeš revolver, tak to byl takový moment rozhodnutí …

– Blbě slyšíš léta, co další problémy …
Svist v uších je odporná civilizační choroba, tinitus, která je z toho odporného civilizačního hluku. Jinak ale musím, člověče, zaklepat – zatím dobrý. Kromě zubařů, které mám v podstatě rád, ale nepovažuji je za lidský bytosti, jsem doktora neviděl deset patnáct let.

– Co záda?
Jo, to mám vlastně jednu takovou blbost, která se vrací každý tři roky – hexenšus, kopnutí čarodějnicí. To mám ještě z doby, kdy jsem jako mladíček topil v koksový kotelně na Václaváku, kde jsem musel obrovským ocelovým pohrabáčem uvolňovat z roštů takovou tu spečenou strusku. Dělal jsem to sice rád, ale když to člověk neumí a mlátí do toho bez znalosti těch základních postojů, tak si zhuntuje záda. Ale nic vážnýho. Záda, nohy, co ještě …?

– Hlava.
Jasně, hlava. Je docela fajn, že mi to pořád ještě pálí – po tom všem.

– K psychoušovi ale docházíš.
Občas zajdu k paní doktorce, psychiatričce, to je hrozně milá paní. Nedávno jsem tyhlety vztahy obnovil, k čemuž mám takovou žertovnou příhodu. Na nějakým tom prvním sezení se mě ptala, jak se mám, a já že mám od rána ohromnou radost ze života, úplně se nadnáším, s dětma si hraju, s manželkou si rozumím, s kamarády se vídám – svět je skvělej! Načež ona k tomu podotkla, že si myslí, že jsem trochu manickej, což jsem se trošku rozzlobil. K psychiatrovi jsem chodil intenzívně asi od patnácti, kvůli modrý – vyhnout se vojně byla taková generační věc.

– Bylo to jen kvůli vojně, nebo jsi fakt cvok?
Někdy okolo těch sedmnácti osmnácti let na mě začala doléhat ukrutnost světa. Viděl jsem, jak tepe to černý srdce světa, a z toho jsem se párkrát musel schoulit do sebe. Nesesypal jsem se, normálně jsem to přežil a myslím, že ten zážitek přispěl k mojí rozšafný a radostný náladě.

– Takže seš manickej …
Člověk musí být do určitý míry manický, když pracuje třeba v jednom zátahu tři dny a noci a pak jde zas plavat a odpočívá. Určitě mně jistý typ mánie pomohl napsat všechny ty knížky, protože když se s hrůzou ohlížím, tak ani nespočítám, kolik jich je, možná deset, a proklínám se, že jsem měl na ně tak málo času – třeba tři měsíce na jednu. Sedneš si a děláš to tři měsíce, což se bez určité mánie neobejde.

– Jak to máš s alkoholem?
Před pár lety jsem začal dělat takový ty čističky, kdy se toho nedotknu třeba sto dní, což je hrozně fajn, protože všichni známe pořekadlo: Dobrý sluha, zlý pán. Víceméně jde jen o to, umět přibrzdit. Například teď vůbec nepiju. A když už jsme u toho, vůbec neodsuzuju, že si člověk, kterého to nějak napíná, zajde na posezení Anonymních alkoholiků, kde se dozví fůru zajímavých věcí.

– Jak taková seance u Anonymních alkoholiků probíhá?
O tom právě nemůžu mluvit – co se děje u Anonymních alkoholiků, musí zůstat v tajnosti. Je to myslím v něčem podobný setkávání Vontů v prostorách Svatojakubskýho kostela. Jde o to, jak se udržet na živu a být dobrý ke svým blízkým. To je největší tajemství naší životní pouti.

– Skloubit život s rodinou …
Já si myslím, že jsem rozený rodinný typ. Mám na sobě tričko, který namalovala moje desetiletá dcera Jožina. Já na ně po návratu ze Špicberk čuměl jako vejr, protože to nejhorší, co jsme v Arktidě zažili, nebyla chůze po úzké římse nad vodopády rozbouřenou ledovou vodou nebo setkání s medvědem, ale útok hejna ptáků. Když jsme přecházeli nějaký smetiště za městem, zaútočily na nás desítky rybáků dlouhoocasých, kteří mě několikrát zobáky napálili do hlavy a mě okamžitě napadla báseň: Ptáci útočí / vedeni pisklavou písní / / neomylným vědomím / o plných očních důlcích … Roztrhli mi obočí, a když se vrátím domů, tak mi dcera věnuje tričko s ochrannou kresbou proti ptákům a starší Marie mi dá tričko, na kterém je medvěd, který má v sobě červený střely – a to jsem jim vůbec nic nevykládal! Takže takhle to funguje.

– Seš dobrej táta.
Člověče, tohle nemůžeme říct, tohle jednou ony buď zašeptaj, nebo nezašeptaj na našich hrobech. Ale v podstatě kdybych měl nějaký indiánský jméno, tak by bylo Dobrej táta.

– Lidi máš rád.
Vcelku jsem si na pobyt mezi lidskými bytostmi, který přináší spoustu radostí i strastí, zvykl. Jedna z teorií mé paní doktorky je, že si to hluchnutí způsobuji sám, že mám dlouhé fáze života, kdy se vlastně nechci s nikým bavit. To kecám, ale taky možná, že až budu úplně hluchej, že se budu moct naplno věnovat psaní a práci v biblickém kroužku, protože Písmo je pořád základní věc. Když jsme byli v těch polárních pustinách vyzbrojeni puškami a Písmem svatým, tak nás prakticky nemohlo nic ohrozit.

– Vzrušovalo tě mít v ruce zbraň?
Kráčet krajinou s puškou na zádech a obhlížet vršky a úzká pobřeží, jestli se tam někde nepotuluje huňáč, který by mohl mít nekalý úmysly, je úplně v pořádku, stejně jako že jsme německou mauserovkou rozstříleli láhev od rumu, který jsme si poctivě vypili. Ale jak jsme na střelnici pálili z tý devítky, která měla takovou tu červenou, rychlou mušku a náboje z ní lítaly jako rozzuřené vosy, nebo ten obrovský Smith & Wesson Magnum s těmi protimedvědími náboji jako do děla, to už bylo moc, z toho jsem byl nesvůj. Že si ale hodíš na záda mauserovku pro případ obrany a jdeš krajinou, tak to jo.

– A co jak jsme s puškou procházeli těmi sovětskými ruinami?
To byla ohromná mystika. Jednak máme v krvi Stalkera, a když jsme my, kteří jsme byli předurčeni být sovětští otroci, šli ozbrojeni německou mauserovkou z druhý světový války troskami sovětských měst, tak jsi měl pocit, že je po apokalypse, protože pád sovětského impéria byla asi největší událost našeho života.

– Nezdá se ti, že jsme komunismem projeli jako nůž máslem?
Myslím si, že jsme nějakým úradkem Pána asi nejšťastnější generace. To si opravdu myslím. Zažili jsme naplno bolševismus, kde jsme se okamžitě zorientovali díky těm starším, kteří nám vykolíkovali cestu, a pak jsme v plný síle zažili to zhroucení a změnu.

– Takže Dg 307.
Tři sta tři.

– Já jsem třistajednička.
Schizoidní psychopatie a špinavý máničky byly jediný prostředí, který mě mezi sebe beze zbytku přijalo, i když jednu dobu jsem měl potíže se severočeským undergroundem, protože jsem nosil brejle, což oni nesnášeli.

– Něco jako Rudí Khmerové?
Asi. Redakce Vokna se sešla na Klamovce, která patřila nám, intelektuálům z Revolver Revue, a nějakej androš odněkud z Chomutova na mě vybafl : Jak dlouho si seděl! Já jsem na to řekl, že proč bych seděl, když jsem nic neukrad’. A už jsem ji držel. Teďko mi ale v hlavě leží osud těch tří žen.

– Před hodinou, než jsem sem šel, jsem o nich dopsal článek.
To je skvělý, že jsme mysleli na totéž. Ráno jsem si napsal jejich jména: Jekatěrina Samucevičová, Naděžda Tolokonnikovová …

– Marija Aljochinová …
Přesně. Strašně se mi líbí jejich poezie: Patriarcha Kirill věří v Putina / / lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn věřil v Boha. Opasek Panny Marie masové protesty nenahradí / na demonstracích je Bohorodička s námi … Věřím, že to jsou hluboce věřící ženy.

– Jejich vystoupení v chrámu Krista Spasitele taky nebyl nějaký blbý happening, ale exorcismus – skutečné vymítání ďábla z toho obludného centra ruského imperialismu, kde se místo Boha vzývá pohanský fašounství.
Jasně. Já mám vůči našemu panu prezidentovi takový dotaz – proč Putinovi, se kterým se tak kamarádí, nezavolá a nevysvětlí mu, jak to tady kdysi bylo s Plastic People. Tyhle holky, doufám, uvíznou Putinovi v krku jako rybí kost.

– Vole, to jsem přesně napsal: Pussy Riot uvíznou Kremlu v krku jako rybí kost.
To je skvělý, jak se shodujeme. Takže když se ptáš, jestli jsem byl androš, nebo intelektuál, nevím, ale dneska se cítím být anarchofeminista a zároveň i jako debilní macho, což se možná doplňuje.

– Považuješ Pussy Riot za potenciální sexuální objekty?
Ne, to právě ne, ale myslím, že věnovat těmhle holkám modlitbičku před spaním je nutný.

– Jak to máš s Panenkou Marií?
Madonu uctívám. Není na světě jiné náboženství nebo kultura, kde by měla mladá matka s malým dítětem takové ústřední postavení. To je fascinující.

– Máš k ní erotický vztah?
K Panence Marii?

– Jo.
Myslím, že to nejsou žádný temnoty, když přiznám, že ji vnímám i po téhle stránce. Myslím, že to je přirozený a vzbuzuje to v tobě ochranitelský věci.

– Básník Fanda Pánek se chtěl vyspat s Ježíšem a on mu to nedovolil, což na něj mělo ohromně pozitivní efekt.
No jo, on je homosexuál.

– Takhle jsi to s Madonou neměl?
Ne, to ne, ale to, že Panenka Maria je vnímaná i v erotický rovině, mně připadá naprosto přirozený. Ve středověku chlapíci, kteří přišli od pluhu nebo se vrátili z nějaké řeže, zírali na gotické madony určitě taky i po tý erotický stránce. Jinak zdravím našeho biskupa Vaška Malého.

– To se taky přidávám. A co Manitou?
Nedávno se v Americe stala bestsellerem kniha Empire of the Summer Moon, která popisuje Komanče včetně jejich velkého náčelníka Quanaha Parkera bez příkras. Pro mě osobně je těžký přijmout například fakt tý neskutečný krutosti. Když Irokézové chytili Hurona, tak ho stáhli za živa z kůže, kolem byly děti a bavily se. Kniha popisuje strašlivý mučení dětí nepřátel, kterým se rudokožci bavili, tu ohromnou necitlivost. A píše o tom, že setkání Evropanů s Indiány bylo místy tak třeskutý, že ty jedni často nepovažovali ty druhé za lidi.

– Chodíš do bordelu?
Ne, vůbec, jenom když píšeš reportáž, tak musíš třeba i do továrny. Jinak teoreticky proti bordelu nic nemám, pokud tam jsou tedy ženy dobrovolně. Jsou to instituce, které pomáhají držet pohromadě manželství, což tvrdil už William Blake.

– Kde všude jsi byl v Arktidě?
S polárníkem Mirkem Jakešem jsem byl dvakrát v Grónsku a jednou na Špicberkách. To je takovej skutečně proslavenej tulák po Arktidě, který když se se svým koltem a kytarou objeví na Špicberkách, tak tu má kamaráda, šéfa psího spřežení Rafaela. Ten nám půjčí pušku, a když se dostaneme do zapomenutého ruského důlního městečka Barentsburgu, potkáme jeho kamaráda geologa. On na tom místě byl už čtyřicetkrát a zná to. Když se nedávno uskutečnilo setkání knížete Schwarzenberga s cestovatelem Jakešem, když tito dva giganti povstali a potřásli si rukou, musím říct, že to ve mně vyvolalo prudký otřes dojetí.

– Cha cha cha. Jsi vlastenec?
Když někdo Čechy hájí, šklebím se a mluvím zle, a když někdo na Čechy nadává, tak okamžitě povstanu a Čechy hájím, jaký jsou mistři improvizace a všeho. Nemám hassliebe, tu zamilovanou nenávist ke svému národu. Já mám Čechy rád čím dál tím víc a taky čím dál víc rozumím srdci svého národa – i takové té nezakotvenosti, pastevectví, tomu vypláchnutí tím komunismem …

– Co děláš v knihovně Václava Havla?
Soustředím se na výtvarné umění a literaturu, protože, jak blbě slyším, tak divadlo a hudbu vynechávám. Teďko má v knihovně výstavu Tomáš Císařovský, pak tam bude Veronika Holcová a chystá se výstava Davida Němce. Poslední moje knížka je společná s Karlem Cudlínem, to je taková ta fotografi e, dokument, reportáž, život. Stejně tak se kořím dílu Ivana Pinkavy, který je pro mě temný, neproniknutelný, mystický, úžasný. Takže literatura a umění – to myslím bohatě stačí na jeden život.

– Jak to máš s holkama?
Já jsem ženatej, takže to je jasný. Bavím se s nima docela rád, ale vocať pocať. Kdyby je začaly napadat nějaký hlouposti, tak vstávám a odcházím.

– Onanuješ?
To je takový výraz radosti ze života.

– Nepřipadají ti holky trochu jako jiný bytosti?
Připadají a člověk se rád pohybuje z jednoho světa do druhého. A pak, poslední dobou mám rád takový to chlápkovství, které si člověk pamatuje ještě z kotelny, takový to bratrstvo montérek a vaťáků. Nedávno jsem někde zasněně šel po nějaký silnici a najednou: Ty vole, dávej bacha, málem jsem tě přejel, ne! Z korby náklaďáku se vyklonil chlápek a já na něj: Tak dík, vole, žes mě nepřejel! On na mě vesele zatroubil a jel dál.

– Holky tuhle úžasnou chlapáckou solidaritu neznají.
Neznají. Nebo, jak jsme byli v Barentsburgu, kde si nás fotili turisti, protože nás považovali za místní. Říkali jsme si, že bychom si dali pivo, a najednou místní, kteří vypadali stejně jako my, vytáhli litrovou baltiku a dali nám ji.

– Vycítili sociálně blízký.
Jasně, byli jsme jejich lidi a nemusíš zdlouhavě něco vysvětlovat, na který alma mater si vystudoval nebo nevystudoval.

– Komunisty jsi upřímně nenáviděl …
Myslím, že jo, až jsem se bál, abych za to nebyl potrestaný.

– Aby ti to nezničilo duši?
Přesně, aby člověk nezhrubl, nezvulgárněl. Ale fakt jsem je nenáviděl, hrozně, jenže prohráli.

– Proč jsi podepsal Manifest Českých dětí?
Podepsal jsem to, protože České děti byly iniciativa, která směřovala přímo k lidem.

– Takže jsi monarchista.
Já to mám zamotaný. V zásadě jsem pro monarchii, věřím v ideu království, ale trochu se mně to motá s tím mým machismem a anarchofeminismem.

– Co je anarchofeminismus?
To je právě to, za co byly ty holky zavřený. Já se ztotožňuju s tou novou vlnou lehce agresívního a zároveň spirituálně zaměřeného ženství, které snad z toho Ruska doputuje k nám. Ty úžasný verše: Hlava KGB Jejich hlavní svatý Vede demonstranty do vězení V doprovodu eskorty Aby nejsvětějšího neurazily Musí ženy rodit a milovat Do prdele, do prdele, do prdele Bohorodičko, staň se feministkou!

– Ty holky chrání víru.
Přesně, Bohorodička je s nimi, ony ji nezpochybňujou, jsou to matky.

– Sestřičky v Kristu.
Kristovy rytířky.

– Politicky seš teda zelenej?
Asi jo … Budu je volit, protože jsem mezi nima poznal spoustu bezvadných lidí.

– Mám pocit, že jsi jeden z mála kamarádů, který se vážně snaží řešit problémy, zatímco ostatní jen tak přežívají …
To je skvělý, rozhodně vím, co myslíš. Akorát mi, na rozdíl ode mě, připadáš jak neřízená střela. Já ti závidím, že si dokážeš udělat kolem víc svobody, ale na druhou stranu taky ne – možná že za to musíš platit daň, o který ani nevíš, jak je velká v tom prostoru mezi lidmi.

– Člověk nesmí zcyničtět, musí mít druhý rád. To je základ svobody.
Čím dál tím víc si myslím, že jsme dobrý v tom, jak být dobrý, že jsme se to za ta léta naučili.

– Nesmíš si ale přitom nechat kálet na hlavu.
Když přistupuješ k člověku ne se srdcem na štítě, ale se srdcem zaštítěným štítem, tak je to v pohodě.

– Taky podle mě nejsi sebestřednej jako spousta jinejch ptáků kolem.
Já měl asi štěstí na dobrou mámu, která se celej život dokázala vciťovat do lidí, i když jeden čas vypadala jako démonka, když sklouzla k alkoholu, ale pak se z toho dostala a spoustě lidem pomohla. Já se jenom podivuju, žes to těch třicet let se mnou na cestách vydržel, když si neumím sbalit ani spacák.

– Tajemství pochodu je právě v umění vyjít s ostatními.
A to ty zvládáš dobře. Dáš najevo, že se s nikým nechceš bavit, a tím lidi odradíš. Děláš to dobře. Duch mojí mámy ti říká, dělej to dál. Já rozdávám starostlivost a lásku svým dětem a klidně ji budu věnovat i tvým dětem.

– Jsi fakt kamarád.
Jsme dětma / kte – rý / nedo – – kážou / zestár – rnout / jsme šílenci / kte – rý / nemů – žou / pad – – nout …

– Čím jsme starší, tím jsme pozitivnější.
Já jsem strašně pozitivní.

– Chápeš to, proč se z lidí stávají starý plačky?
Tohle dělá chlast v člověku. Máme o čem přemejšlet.

– My + chlast = pohodový chlapík.
Já vím, ale oni jsou, kámo, o deset dvacet let starší, a když se nebudeš bránit, tak ten chlast to udělá – za deset let budeš nenávidět svět. Je to chlast, který dělá člověka černýho a temnýho. A pak už na to nestačíš.

– Ale tak to je se vším – s nožem můžeš někoho zabít stejně jako připravit jídlo dětem. Podle mne je alkohol dar Boží k občerstvení duší. Aleluja!
Jo, možná že moc čtu, Démon alkohol a podobný věci.

– Kňouraly fakt nesnáším. Žijou si jako v ráji a kňourají. To je nesnesitelný.
Ten ráj nebo ne-ráj jsou vztahy! To dělá to peklo.

– Máš pravdu.
Hele, nic mi po tom není, ale mluvil jsem s Marjánkou a ona celou dobu myslela na tebe, až mě to štvalo – měl bys s ní občas prohodit nějaký slovo.

– Určitě, ale nechci se vnucovat.
Hele, to mě napadá fór: chlapík přijde po letech domů, děti ho sotva poznaj’, a on povídá – nechci se nějak vnucovat. Já ti samozřejmě podvědomě závidím tu svobodomyslnost, ale na druhou stranu si myslím, že ty mně zase podvědomě závidíš moji schopnost komunikace.

– Seš připravený na nemoci, smrt?
Jo, myslím na to každý den.

– Měl by ses jít vyzpovídat, odlehčit duši, aby mohla lehce vzlétnout k nebesům.
Právě teď se na to chystám.

– Co asi dělá naše Kunigunda, se kterou jsme prožili řadu krásných dní.
Stará bréca, potetovaná ještě z války, dobře nám posloužila.

– Vyčistil jsi ji po každém použití?
To si piš! Pěkně hadříkem jsem ji protáhl a řádně naolejoval.

– To jsi udělal, kamaráde, dobře. Bůh s tebou.
I s tebou.