Rozhovor s básníkem a spisovatelem Jáchymem Topolem

Radiožurnál, 30.07.2001. Relace: Dva na jednoho. Moderátoři: Naďa Hávová, Vladimír Kroc

 

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Básnické sbírky „Miluji tě k zbláznění“ a „V úterý bude válka“, román „Sestra“, novela „Anděl“, která byla předlohou pro film „Anděl exit“, próza „Výlet k nádražní hale“, překlady do angličtiny a do němčiny, naopak vlastní překlad indiánských zkazek „Trnová dívka“. Tím vším se může pochlubit náš dnešní host básník a spisovatel Jáchym Topol. Vítejte u nás.

Jáchym Topol:
Dobrý den.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Nejenom básník a spisovatel, ale dříve také topič, skladník a nosič uhlí, protože byl signatářem „Charty 77“, psal texty pro skupiny „Psí vojáci“, „Národní třída“, pro „Načevu“, byl redaktorem časopisů „Revolver revue“, „Respekt“ a „Raut“. Náš host oslaví 4. srpna 39. narozeniny. Budete je slavit?

Jáchym Topol:
Pravděpodobně budu muset.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Já se ptám proto, že táhne na tu 40., tak jestli vám to nějak leží v hlavě?

Jáchym Topol:
No, leží mi to v hlavě a je zajímavé, že zrovna dneska ráno, když jsem tak nějak klopýtal ven, tak jsem si vlastně uvědomil, že mám takovou zprávu pro ty mladší chlapíky, že to je daleko méně strašné, než byla puberta.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Tak to jste mě uklidnil. Literární tradice ve vaší rodině sahá minimálně k pradědečkovi, tatínek Josef Topol je významný dramatik. Myslíte si, že psaní máte v genech?

Jáchym Topol:
Já jsem asi poslední, kdo by měl na to odpovědět. Ale protože mám takové puzení psát a dneska už mám pocit, že vlastně psát musím, tak tedy pravděpodobně ano.

Moderátorka:
A proč máte pocit, že psát musíte?

Jáchym Topol:
Protože jsem se mockrát snažil přestat, že jo. Vy jste řekla v úvodu, že se mohu pochlubit, ale to je otázka, že jo. Já zpětně vidím všechny ty chyby a prostě věci, které mohly být jinak.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Čtete po sobě knížky?

Jáchym Topol:
Musím, protože já je musím číst tisíckrát kvůli korekturám. A když je píšu, tak ten proces psaní je nepřetržitý proces čtení. Je fakt, že když ta knížka vyjde, tak že bych si sedl a celou ji přečetl, tak to ne. To čtení je vlastně kvůli chybám.

Moderátorka:
A dá se z toho poučit?

Jáchym Topol:
To jsem si myslel, ale to už je dávno.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Vy jste řekl, že jste chtěl už mockrát přestat psát. Proč?

Jáchym Topol:
No, jednak je to nejistá existence a také nikdy nevíte, jestli se ještě jako spisovatel vzbudíte. To může přestat, že jo. Já pevně doufám, že mám tolik přátel, kteří až třeba napíšu úplnou blbost, až budu úplně vyleptaný, že to nepoznám, tak že mě oni upozorní, no.

Moderátorka:
S Petrem Placákem jste byl spoluzakladatelem opoziční skupiny „České děti“. Jak dneska s odstupem času vzpomínáte na tu svou tehdy partyzánskou činnost?

Jáchym Topol:
S radostí. Ona ta naše partyzánská činnost byly čundry každý rok. Tento rok jsem se bohužel neúčastnil, protože jsem jako správný „devětatřicátník“ byl u kardiologa, nemohl jsem se zúčastnit toho tvrdého pochodového cvičení, ale jako ty „České děti“, to bylo bezvadné, byla to legrace. Teď už to tedy člověku připadá jako legrace.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
To jsem zrovna chtěl říct. Když jste byl v 16 letech poprvé u výslechu na StB, tak to možná taková legrace nebyla.

Jáchym Topol:
No, to byla hrůza. Člověk v těch 16 nebo 17 letech, když ho tam někdo fackuje, otlouká o zeď, vyhrožují mu, že už je mrtvý, to je dost drsné. Ale tak zase na druhou stranu, když všichni ti kamarádi o 10 let starší už to prožili, tak člověk měl z toho pocit, že ten život takový je.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Byl jste tehdy naivní, nebo už jste tušil, jaký vývoj to vezme po revoluci? Spousta lidí se dnes cítí být podvedena. Jak vy to cítíte?

Jáchym Topol:
Já jsem těch 10 let prožil v nekonečné euforii. Až teď mám pocit, že se ta doba nějak láme, sedá, že jsou tady věci, na které jsme už si zvykli. Ale ta euforie z těch prokopnutých dveří, ta nepřetržitě měnící se zem, město Praha – to byl pro mě obrovský materiál.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Takže vás ta euforie dlouho neopouštěla?

Jáchym Topol:
No, pro mě to bylo jako euforické psaní. Asi 3 nebo 4 knížky vlastně vznikly tak, že ta změna byla největší inspirace. Teď už mám pocit toho pamětníka, opravdu. Když člověk potkává lidi, kteří už se narodili do této změny, tak těm nic moc vykládat nebudu.

Moderátorka:
Říkáte, že euforie se pomalu zklidňuje, že se to láme. Co je jinak teď?

Jáchym Topol:
Pro mě osobně to třeba je plně ukojená touha po cestování. Já jsem za těch 10 let byl snad všude, jezdil jsem, žil jsem delší dobu v různých zemích a teď nastává takové usazení, no. Doufám, nevím.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Já jsem si to tady poznamenal, že „bouřlivák Topol se změnil a může za to jistá Marie“. Po jejím narození jste prý byl dokonce na mateřské dovolené.

Jáchym Topol:
No, protože já nechodím do žádného zaměstnání, což pořád jako nechápu, jak to dokážu, tak samozřejmě jsem často s dcerou.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Kolik už jí je?

Jáchym Topol:
Teďka 4 roky. Když se vrátím po 2 měsících z Francie, kde jsem psal, tak žena Barbora odlítá do Kanady, tak Marie už je zvyklá, jo, přivezeš mi z Německa to a to, takže to je takové trochu nomádské dítě.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
A co dělá manželka, že létá do Kanady?

Jáchym Topol:
Manželka je mimo jiné prezidentka nějaké asociace mezinárodních kritiků divadelních, ale nevím to přesně.

Moderátorka:
Cestování vás už nebaví, prázdniny jsou v plném proudu, tak co dovolená? Plánujete nějakou? Vyrazíte letos někam?

Jáchym Topol:
No, protože je manželka je v práci, takže jsem s dcerou na otcovské dovolené, ne na mateřské, to jsem si nenechal vzít. Myslím, že ta politická korektnost musí fungovat oběma směry, takže žádná mateřská, ale otcovská.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Už neodmítáte veřejná čtení, jezdíte za svými čtenáři i do Německa, byl jste na Ukrajině. Jaká jsou ta setkání s vlastními čtenáři s odlišnou mateřštinou?

Jáchym Topol:

Pro mě to je neobyčejně zajímavé. Teď ve Francii jsem byl ve městě Lille, tam byla taková partička, která točila dokument nějaký a to byli všichni lidé, kteří četli „Anděla“ a byli to všechno Francouzi. Ten rozhovor, mně se anglicky nejlíp mluví s Francouzi, nejhorší to bylo v Oxfordu, tam jsem byl na tom čtení v křečích, jo. Ale mít čtení ve Francii nebo v Budapešti, to jde anglicky. Tak jsem byl fascinovaný, protože tam nebylo poznat, jestli to je český nebo francouzský čtenář.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Vy jste jeden z mála českých současných autorů, kterým vyšla kniha v USA. Po „Sestře“ tam čeká na své vydání i „Anděl“. Alex Zacr, který vaše knihy přeložil do angličtiny, vzpomínal na obrovský ohlas vašeho společného čtení v New Yorku.

Jáchym Topol:
No, tak my oba jsme šťastní, že knížka měla skvělé recenze ve všech prestižních novinách a časopisech, ale jinak to samozřejmě není žádný bestseller. Ale ty recenze jsou bezvadný a že lidé chodili na čtení, tak z toho jsme byli oba nadšení. Co k tomu jinak říct?

Moderátorka:
Jak se vám líbil film „Anděl exit“? jak jsme řekli, pro tento film byla předlohou vaše novela „Anděl“.

Jáchym Topol:
Já jsem opravdu poslední člověk, kterého se ptát. Já jsem celý ten film, já jsem byl ze střižny asi třikrát vykázán panem střihačem Jirkou Brožkem. Pak jsem myslel, že si ten film užiji na premiéře, ale my jsme oba s Vladimírem Michálkem strávili celou premiéru u baru prostě. Tak je tedy fakt, že jsem konečnou verzi viděl jenom ve střižně, no. Já na to normálně nemám nervy, abych na to šel. Já jsem u toho natáčení byl denně a myslím si, že se ten film povedl, ale jako autor scénáře jsem ten poslední. Já jsem ten ješitný spisovatel, který si samozřejmě myslí, že jde o jazyk a mám tam takový různý svý klikyháky v té knížce, ale zároveň jsem přesvědčený, že režisér má právo z toho materiálu udělat cokoliv. Navíc já jsem byl žoldák, já jsem za poloviční účast na scénáři dostal více peněz než za všechny své knížky dohromady.

Moderátorka:
A neláká vás tedy psát scénáře?

Jáchym Topol:
Ale ano, už jsem nějaké psal, některé byly realizovány, ale popravdě řečeno, tak je pro mě ta největší výzva próza, protože je nejtěžší.

Moderátorka:
Co texty? Váš bratr Filip stále hraje v kapele „Psí vojáci“, tak nemáte někdy chuť napsat text či si zahrát?

Jáchym Topol:
Tu a tam, myslím, „Psí vojáci“ ode mě něco hrajou, občas slyším i Moniku Načevu, ale jinak já nic neplánuji a nikdy jsem neplánoval. Buď se sejdeme a něco vznikne, nebo ne, no.

Moderátorka:
My jsme už mluvili o vaší rodinné literární tradici po meči, ale neprávem jsme opomněli vaši maminku – prý je velká fabulátorka.

Jáchym Topol:
No jo, ale to psaní nechává nějak na nás. Ona spíše tak různě pousmívá prostě.

Moderátorka:
A je vaší první kritičkou? Nebo kdo čte vaše knížky jako první?

Jáchym Topol:
No, to je různé.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Velká pražská sága „Sestra“ prý vznikla při stipendiu při pobytu v Německu za 4 měsíce. To jste celý ten milostný příběh nosil v hlavě a pak jste těch asi 500 stran vychrstnul na papír?

Jáchym Topol:
No, vychrstnul. Myslím, že to bylo méně než 4 měsíce, asi 3 a něco a taková věc se už asi nikdy nebude opakovat. Ani bych nechtěl, aby se opakovala. Já jsem prostě přijel po tom pádu železné opony tak rozrušený a nadržený vlastně a měl jsem poprvé v životě tuhle možnost. Já jsem měl prostě klíč od místnosti a prachy. Nikdo mě neotravoval, nikdo mi netelefonoval. Představte si, že byla doma bez e-mailů a bez mobilu! A já jsem si prostě sedl a řekl jsem si – teď se nemůžeš na nic vymlouvat, teď to buď bude nebo ne. A tak jsem v nějaké mánii ty 3 měsíce strávil, no. Od té doby nám problémy v levé ruce, které se při psaní strašně vracejí, je to vcelku jako tenisový loket – prostě šlachy a takové problémy.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Prý jste se vrátil v dost devastovaném fyzickém i psychickém stavu?

Jáchym Topol:
To jo, ale bylo mi tak prima, že mi to vůbec nevadilo. Ale je sice pravda, že jsem to napsal v záchvatu a že většinou to nemusím, nicméně po takovém období následuje vždycky rok, rok a půl takového střízlivého osekávání a vlastně té práce. A tím, že samozřejmě musí člověk žít normální život – chodit na nákup, dělat špagety s nivou, platit složenky, volat instalatéra, chodit do školky, tak mi připadá nejnáročnější ne psát, to já prostě musím, ale vykličkovat ten život a najít si na 2, 3 měsíce samotu, protože autoři mají takové různé fígle, někteří mají takové různé miliony, ale pro mě je nejdůležitější být sám. Dříve jsem poslouchal hudbu nebo jsem pil alkohol, tancoval jsem nebo něco, ale z toho všeho zbyla jenom ta absolutní samota. Jeden můj kamarád – malíř Michal Singer – říká, že když pracuje, soustředí se na to malování, tak i ranní pozdrav zabíjí. To se mi strašně líbí. Já když mám říct třeba ahoj, tak to říkám se skřípěním zubů. Prostě chci být sám.

Moderátorka:
Jáchyme, jak vypadá váš rukopis? Píšete načisto, nebo hodně opravujete, škrtáte? Nebo to není poznat, protože píšete třeba na počítači?

Jáchym Topol:
No, píšu na počítači, takže je vlastně zajímavé, ono dneska na počítači píše skoro každý, takže vlastně u nás neexistuje to, po čem Památník národního písemnictví pásl, prostě opravený rukopis a tak. Dokonce vím o autorech, kteří to jako fixlují, prostě vytisknout a udělají tam jako nějaké vsuvky, aby to pak mělo nějakou hodnotu. Všechno se mění, rukopisy už vlastně neexistují.

Moderátorka:
A není to škoda právě třeba pro Památník národního písemnictví? Nebude mít po čem bádat.

Jáchym Topol:
Já myslím, že místo Památníku národního písemnictví bude nějaká e-mailová banka, prostě se všechno mění, proč by se neměnily rukopisy?

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Kde se vzal váš zájem o kulturu severoamerických indiánů?

Jáchym Topol:
Já vždycky, třeba když vyšla ta „Trnová dívka“, tak jsem zdůrazňoval různýma grimasama, mácháním rukou a tak, že nejsem žádným odborníkem, žádným indianologem. Mě prostě strašně zajímá a baví folklór. A ti severoameričtí indiáni byla taková kultura mladší doby kamenné, která měla obrovsky vyvinutou toto, byli obrovští vyprávěči a pohádkáři a my Evropané jsme se nimi setkali v době, kdy jsme měli různé misionáře, zapisovatele, kteří to prostě uchovali. To mi připadalo zajímavé. Lidi mladší doby kamenné, úplně jiní, úplně jiná planeta, úplně jiné vnímání, ale nicméně běloši byli na takovém stupni, že to zapsali. Proto jsem se tomu věnoval. Z mé strany to byla i provokace, protože zvláště v Čechách, ale i v Německu je obraz indiána jako takového ušlechtilého divocha takový divný, no.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Jaké by bylo nejspíš vaše indiánské jméno? Přemýšlel jste někdy o tom?

Jáchym Topol:
Asi „Levá ruka“, protože mě fakt bolí. A mimochodem „Levá ruka“ byl významný indián – z tlupy „Tupého nože“

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Měl jste někdy nějakou opravdovou přezdívku? Jak vám říkali kamarádi k kapely?

Jáchym Topol:
To do éteru neřeknu, ale v tom turistickém oddíle, kterým jsem prošel – oddíl „Trilobit“, tak tam jsem byl „Kim“.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Ale prý vám také říkali „Spálenka“?

Jáchym Topol:
„Spálenina“, no, když jsem dělal v kotelně, protože jsem dost nešikovný a míval jsem popáleniny různé.

Moderátorka:
Jak dlouho jste sbíral vyprávění indiánů, které jste pak vydal v tom souboru „Trnová dívka“?

Jáchym Topol:
Protože jsem si dával načas a byl to pro mě koníček, zájem, tak jsem uspořádal velikou knihovnu, že jo, byla to „před e-mailová doba“, „před internetová doba“, kdy bylo pro mě veliké dobrodružství, že mi někdo zavolal – hele, v Dlážděné ulici mají Boisse za výlohou! Tak jsem tam letěl, protože zrovna v Interkontinentalu ti turisti zrovna to zahodili, někdo to tam prodal. Tak já jsem tam letěl a půl hodiny přede mnou to někdo koupil, jo. Tak takové jsem měl běhy, které trvaly 10 let. Potom jsem se dostal do USA, kamarádil jsem se s různými etnografy, tak to bylo klidnější. Tak asi 10 let jsem to sbíral.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Ještě studujete antropologii?

Jáchym Topol:
Přesnější by bylo, že mě ještě nevyhodili, jo, ale prostě…

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Nejste studijní typ?

Jáchym Topol:
Nejsem studijní typ, no.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
A proč jste se po třicítce do toho pustil?

Jáchym Topol:
A proč ne? Ta škola byla také výzva, bylo to něco, co jsem nezažil. Paradox je, že v době, kdy jsem měl jako studovat, tak jsem nosil uhlí a různě mě ti kreténi honili, tak jsem studoval, až když to šlo, no. To mi přijde jako něco normálního. Ale to že nejsem studijní typ, no, oni mi to říkali, ale to je jedno. Jsme inteligentní, ale nejsem studijní typ.

Moderátorka:
Vy byste prý rád žil v kraji, který se jmenuje „Piméria“. Proč?

Jáchym Topol:
No, tohle bylo pro mě bylo strašně zajímavé, když jsme tady třeba zmiňovali tu Prahu, tu obrovskou změnu, prostě ta velká rychlost, ten běh, nové střetávání různých skupin, kultur atd. V té Americe, kde jsem byl skutečně šťastný – na venkově tedy – Arizona, Utah  atd., tak tam je území „Piméria“, kde se střetávaly různé oblasti těch indiánů, kteří mě zajímali. A také to bylo území, kde se setkávala ta kultura Španělů, tam byly ty vesnice, které my jako známe, tak se Čech orientuje, kde je kostel a hospoda. Takový obrovský kotel, no, tam se běžně mluvilo 6 jazyky.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Vy jste někde řekl, že kdyby si někdo dovolil rasismus českého ražení v Arizoně, tak je mrtvý. To jsme opravdu větší rasisté než Američané, Kanaďané, Britové a tak?

Jáchym Topol:
Ne, to ne, ta Arizona není v Evropě, já jsem zmiňoval na nějaké zřejmě takovéhle indiánské rozpravě, že indiánské hnutí v současnosti a taková ta hrdost je strašně silná, jako rozkladné věci – chlast a drogy. Takové ty rasistické excesy, jako jsou u nás, nebo ve Francii nebo v Anglii, tak si vůbec nemyslím, že by Češi byli horší, to vůbec ne, tady možná méně funguje ten postih, ale už také funguje. Ale tedy v té Americe by ho zřejmě odpráskli, no. A v Americe třeba funguje také „Židovská liga“, což je sebeobranná organizace židovská. Tady už to také klíčí, já myslím, že to tady časem bude. Ono když někdo bude stříkat sprejem na židovský hřbitov hákový kříž, tak riskuje nejenom nějaký malý soudní postih, ale pálkou do hlavy. A já se omlouvám, ale mně to připadá v pořádku.

Moderátorka:
Jste teď více básník nebo spisovatel?

Jáchym Topol:
Šmarjá, já jsem modrooký blondýn, ty vlasy taky třeba dlouho mít nebudu. To je těžké. Třeba se shodneme, že ten, kdo píše, že je spisovatel. Já se vždycky těm čtenářům omlouvám, co omlouvám, mě to třeba ani moc nezajímá, kde končí ta poezie a začíná próza. Já myslím, že ty věci musí být nějak živé a jestli tomu řeknete báseň nebo prozaický útvar, to necháme té střední škole.

Moderátorka:
Vy jste to řekl – jste tím, co vás právě živí. Co teď píšete?

Jáchym Topol:
No, já jsem teď dopsal nový román.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
To je asi to nejhezčí období, ne, když je román napsán a není vydán?

Jáchym Topol:
To jsem si přesně myslel, jenže na tom je hezké jen to, že nemusíte jakoby, ale to je nekonečný proces, kdy, no, mělo by to být hezčí, ale ráno vás svírá pochyba, jestli ten román, jestli ten odstavec, já mám takovou deviaci, že mám tu knížku pořád v hlavě a já teď nastupuji do autobusu a vidím – odstavec 3, kapitola 7, řádek 25, ježkovy oči, tam jsem to měl udělat jinak.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
A jak se to jmenuje, můžete nám to říct?

Jáchym Topol:
Ta knížka se jmenuje „Noční práce“.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
O čem to bude?

Jáchym Topol:
To právě říct nemůžu, protože jsem pověrčivý. Mně se třeba líbí, že to je takový mnohoznačný název, že člověk neví, jestli to je esej, je to knížka pro mě důležitá, snažil jsem se přeskočit, překopnout, přehodit výhybku. Není to knížka jako je „Anděl“, „Sestra“, která pojednává o těch městských šíleních a životě ve městě. Je to venkov, no.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
Kdy to vyjde?

Jáchym Topol:
No, to nevím právě úplně přesně. Ale já tradičně poslední knihy vydávám u nakladatelství Hynek.

Moderátorka:
Tak budeme doufat, že ta kniha vyjde brzy, že budeme mít co koupit svým blízkým pod stromeček.

Moderátor (Naďa Hávová, Vladimír Kroc):
To snad i sobě, ne?

Jáchym Topol:
Za takovou reklamu vám ji samozřejmě donesu zdarma.

Moderátorka:
Já vás beru za slovo, budu se těšit. Děkujeme za návštěvu a na shledanou.