rozhovor s Davidem Bartoňem. Přítomnost, 22. 4. 2012


 

D.B.: Slzy nad Václavem Havlem brzo zaschly. Dojemné sliby, jak prezidentu dramatikovi, kulturnímu člověku, věrni zůstaneme, jsou fuč. Ministryní kultury se stala paní starostka, která dokáže vidět kulturu v Michalu Davidovi … a kde jinde? Sponzoři se vesměs vymlouvají na krizi. Jedna z mála institucí, která stojí na soukromém dárci, je Knihovna Václava Havla. Jáchym Topol je tu tvůrcem programu v několika pěkných prostorách nad kavárnou Montmartre v Řetězové ulici na Praze 1.

 

J.T.: Skoro každý čtvrtek tu děláme nějaký pořad, třeba v březnu pět akcí a k tomu čtvero čtení k ceně Magnesia Litera. Taky doufám začínáme s Erikem Taberym z týdeníku Respekt a novinářem Honzou Macháčkem pořad od kterého si hodně slibuju. Řekněme něco jako diskusní odpoledne nad páteřním tématem (Respektu), kterým může být současná politika, nebo třeba ekologie, či zahraniční politika, atd. Taková veřejná diskuse se koná například ve středu 2. května a Macháček bude zpovídat Petra Pitharta. A další debaty chystáme … V tomhle je myslím to, pro co nám byl Havel vzorem, totiž umění dávat nejrůznější lidi dohromady. V Chartě 77 byli přece lidi z undergroundu a taky bývalí komunisti, dekadentní umělci a bývalí aparátčíci… No a diskusní odpoledne znamená, že redaktor toho kterého tématu přijde a kdokoliv s ním může přijít k nám debatovat a dozvědět se.

Udělali jsme už první takový pořad. Bylo nabito a Erik Tabery s novinářem Pavlem Kosatíkem se téměř nedostali ke slovu, jak byli lidé žhaví diskutovat. Takže se vlastně plní to, co jsem od Havla dostal za úkol, totiž udělat něco jako klub. Což je divné, protože jsem introvert, ale nejsem na to sám. Pomáhá mi skvělá organizátorka Tereza Selmebacherová a studentky, které hojně Knihovnu navštěvují a věnují se i archivu s naším archivářem Janem Hronem. Tím, že Havel už od mládí, od padesátých let byl u všeho, co se v kultuře šustlo, má jeho archiv neobyčejný záběr. Často se mi vybavuje jeho věta: „Jsem člověk hospodský, všechno mě zajímá!“  Považuju jinak za nesmysl, co se pořád opakuje, že poezie nikoho nezajímá. Měli jsme třeba pořad s Janem Štolbou a Janem Šulcem, dvěma introverty na pomyslném pódiu. (Byl jsem zvlášť hrdý, že se mi je povedlo přivést.) Přišlo asi šedesát lidí a Vráťa Brabenec nakonec hrál na saxofon.

Jsem rád, že ať děláme akce besední, poezii nebo třeba koncerty, jako nedávno DG 307, tak se potkáváme se zájmem. Třeba právě DG 307 hráli čtyři nebo pět hodin a ještě pro veliký zájem přidávali.  Od pěti do deseti proudili lidi na koncert. V době, kdy se říká, že nikdo nikam nechodí, tu máme pořád plno. Vstup je zadarmo, snažíme se mít vždycky nějaké víno, chleba, olivy a kvůli sousedům moc neřvat. Přispívá to klubovitosti. Před desátou všechny zdvořile vyženu, což zas klubovitosti neprospívá.

D.B.: O tom prostoru se ví už dlouho. Leží docela šťastně v samém centru. Stal se známým vlastně už za vedení knihovny Martinem Putnou. Mimochodem proč ten odešel?

J.T.: Dlouho se s ním už domlouvám, že zajdem na kafe. Já jsem byl najat už Martinem Paloušem, a proč odešel Martin Putna, nevím. Knihovna se má rozšířit a mít svou pobočku v Americe, snad na Floridě, nevím. Zařizuje to nový ředitel Martin Palouš.

D.B.: Je vám už asi těsno, takže se prý budete stěhovat k Loretě – kdy na to dojde?

J.T.: Na to stěhování teď vůbec nemyslím. Asi to bude za rok, ale jsem vytížen tím, co je teď. Mám na starosti vše od čistých skleniček, přes kabáty až po tišení křiklounů na chodbě. Je ale pravda, že někdy je tam těsno. Třeba když měl svoje poslední čtení básník Martin Jirous, tak se tam přes dvacet lidí už vůbec nedostalo. Vejde se asi sto, ale to už je namačkáno. Vlastně to tam vypadá jako dva veliké obýváky. V jednom je permanentní výstava Martina Putny a Pavla Hájka „Havel v kostce“, která ho představuje ne jako potentáta, ale na dokumentech typu Havlových dopisů otci. Na nich mě třeba zaujalo, jak psal coby kluk svému tatínkovi za války.

D.B.: Co česká debata nad Václavem Havlem, třeba kritika jeho názorů od lidí jako Petr Rezek, Emanuel Mandler?

J.T.: Moc rád bych udělal zrovna Petru Rezkovi v Montmartru nějaký večer, protože je to skvělý, chytrý chlap a patřil k Havlovým kritikům už dávno před rokem 89. Já rozhodně nechci, aby klub, který tu vedu, sloužil k adoraci. Každý, kdo se podívá na skladbu pořadů, vidí, že takhle neuvažujeme.  Jistě, snažím se každý měsíc mít jeden vyloženě „havlovský“ pořad. Teď to bylo k novému, doplněnému vydání dávného rozhovoru novináře Karla Hvížďaly a Václava Havla Dálkový výslech. Chystá se výstava fotografií Bohdana Holomíčka, Havlova dlouholetého fotografa a kamaráda. Ale vedle toho třeba čtení Michala Ajvaze s Biancou Bellovou, nebo Krchovského a Singera, kteří spolu napsali knihu. Chlapíci kolem padesátky, kteří sice začínali v okruhu undergroundu, vlastně blízko Havlovi, ale někdo se může snadno pohoršit nad tím, co je pro druhého vybroušená dekadence.

Třeba když herec, filmař a politický aktivista Břetislav Rychlík přiveze svůj film o Horňácku, svou oblíbenou kapelu a slivovici odtamtud a někdo by mohl říci, že my tu nemáme zpívat a degustovat, ale uctívat památku… že nebudem pít kořalku, no budem…(ve službě pochopitelně nepiju!)

D.B.: Vedeš klub – jak Tě o to Havel požádal?

J.T.: Mluvil jsem o tom s Havlem, když pořádal režizér Andrej Krob na Hrádečku divadelní slavnost. A pak ještě několikrát jinde. Podle své intuice bych řekl, že pozvání literátů nebo výstava, jako jsou Čechoslováci v gulagu, a ten celý klubový život kolem by se mu zamlouval. Večer nakladatelství Torst k oslavě dvaceti let existence jako beseda s Pavlem Kosatíkem, který přesahuje do politiky, nebo Ajvazem, který je „intelektuální spisovatel“ a „nedrží prst na tepu doby“, to všechno by myslím Havla velice potěšilo. Je to v jeho intenci a jeden vysloveně havlovský pořad do měsíce stačí. Jinak by to přesahovalo do trapnosti a nikdo by na to nechodil. Když ho připomínat, tak vlastně pracovně. Třeba přednáškou teatroložky Lenky Jungmannové o vývoji Havlovy Zahradní slavnosti.

D.B.: Vyhnete se tím kýči, kterým média provázela Havlův pohřeb, i tomu zdvořilému zapomnění, které bylo před a po něm.

J.T.: Během pohřbu jsem si ale uvědomil, kolik lidí vlastně zasáhl. To jsem vůbec nevěděl. Půl nebo tři čtvrtě roku před jeho smrtí jsem si myslel, že se ocitl znovu v undergroundu. To bylo na Hrádečku, jak jsem vypravoval. Kdysi by se všichni zbláznili, mraky aut a tehdy už jen hlouček lidí, většinou mladí herci a herečky. Taky dostal strašně vynadáno za film Odcházení. Byl na okraji. Ostentativní plivání kolem něj, seznamy „pravdoláskařů“ od nějakého Bartoše, podle Klause geniální… Proč o tom mluvím, je, že jsem opravdu netušil, jak se do lidí zapsal, a myslím, že se Jirousovi a Havlovi podařilo tak na příští jednu až dvě dekády narušit ten konzumní styl Vánoc…