Při čtení se stydím. Příběhy o indiánech jsou můj štít. Olomoucký deník. 13.01.2015. č. 10, str. 5.

Patří k nejuznávanějším spisovatelům současnosti, a přesto se stydí číst své romány na veřejnosti. Jáchym Topol, jehož prózy Sestra a Anděl byly dokonce zfilmovány, zavítá dnes do Olomouce a v Besedním sálu Muzea umění přečte posluchačům ukázky ze své tvorby. Jaký vztah má ke zvolené knize a co obdivuje na indiánské kultuře, prozradil v rozhovoru pro Deník.

 

– Budete číst z knihy Trnová dívka, jež zachycuje příběhy severoamerických indiánů, které jste vybral a přeložil. Proč jste si zvolil zrovna tuhle?

Je to z různých důvodů. Jeden z nich je, že Trnová dívka vyšla v reedici a celý překlad je teď jakoby zrevidovaný. Myslím, že to vypadá o dost lépe. Další je, že na rozdíl od příběhů mých dalších knih mohou být tato vyprávění stará stovky let. Čím víc se zabývám folklorem, tím víc věřím tomu, že historie doby kamenné má pořád nějakou obecnou platnost. Že osudy, které se odehrávají nejčastěji v rodině nebo v tlupě a pojednávají o základních situacích, jako je pravda, samota, pomsta nebo šílenství, se k nám nějakým bumerangem pořád vrací. Jsou jakoby sdělné. A sdělné říkám schválně, protože ty příběhy jsou na hranici srozumitelnosti a mohou působit i naprosto šíleně.

– Příběhy do Trnové dívky jste vybral a přeložil, ale nejste přímo jejich autorem. I přesto z knihy čtete i na novém CD autorského čtení z edice Hlasy. Proč má tato privilegia?

S úděsem zjišťuji, že autorská čtení dělám už pětadvacet let. Vlastně od té doby, co je svoboda slova. A musím se přiznat, že číst ze svých knih se vlastně vždycky trochu stydím. Prostě jsem si na to nikdy pořádně nezvyknul. Když čtu o indiánech z doby kamenné, tak se nestydím. Mám je před sebou, jako takový štít. Je to přesně, jak říkáte. Pracoval jsem na knize patnáct let, vše jsem sestavil a přeložil, ale nevymyslel jsem to sám. Proto se to nestydím číst, nejsem totiž přímo autor. V tom je asi celé tajemství.

– Jistý odkaz na indiány nebo jejich kulturu pojí většinu vašich próz. Uvažoval jste, že byste v rámci své tvorby zapojil i evropskou kulturu či folklor?

Folkloristiku a etnografii jsem dokonce studoval. Byla to asi třetí škola, kterou jsem bohužel nedostudoval, protože jsem neměl rozum. Mezi evropským a mimoevropským folklorem vidím jeden základní rozdíl. A to, že tyhle nejstarší příběhy ze Severní Ameriky nejsou poznamenané křesťanstvím. Tou dobovou morálkou, kterou v sobě máme, ať chceme, nebo ne. V naší pohádce je jasné, kdo je hodný a kdo zlý, kde je dobro a kde zlo. U Severoameričanů tato černá a bílá košile není. Tam je dobro a zlo pomotané a hrdinové jsou někdy absolutně nemorální. Jim jde o základní věc. O přežití. Když se dostanu zpátky na půdu evropské literatury, nalézám jeden útvar, který mě ohromně zajímá, a to takzvaný pikarský román.

– Takže podobné rysy vidíte třeba u Haškova Švejka?

Přesně tak. Švejk je postavený na hlavním hrdinovi, který nesdílí obecnou morálku a není jednoznačně zlý a ani dobrý. Prostě se snaží přežít a se vším se vyrovnat. A zase zde máme ten bumerang, který připomíná, že tisíce let staré indiánské příběhy jsou zase současné.

– Autorská čtení děláte většinou bez doprovodu. V Olomouci však spolu s vámi vystoupí ještě písničkářka Krystyna Skalická. Jak bude program koncipovaný?

Přesně ještě nevím. Je fakt, že jsem zvyklý vystupovat sám. Pokud bude hrát na harmoniku, tak by to mohlo být živelné a určitě to k indiánům půjde. Když si třeba lidé v době kamenné vyprávěli příběhy u ohně, klidně tam mohl vlítnout rozlícený medvěd, přepadli je nepřátelé nebo se spustil orkán. Proto musí být i čtení trochu otevřené náhodám. Berme to jako takové překvapení pro nás pro všechny. (smích)