Román Jáchyma Topola evokuje na příběhu dětí přízračný svět české vesnice sklonku šedesátých let. Je ovšem zejména nadčasovým románem archetypálním – zobrazením různých podob zla (společenského i osobního) a hledáním cesty k naději. Strhující jazyk vyprávění vtahuje čtenáře do napínavého děje s tajemstvím.

Kniha vychází ve druhém, opraveném vydání v nové řadě Topolových prozaických knih spolu se svazky Anděl, Kloktat dehet, Chladnou zemí a Citlivý člověk.

TOPOL, Jáchym. Noční práce. Vyd. 1. Praha: Torst, 2001. 259 s. ISBN 80-7215-136-3.

Druhý pokus o paměti?

recenze Jaromíra Slomka, Lidové noviny, 03.11.2001, roč. 14, č. 257, str.16

Jáchym Topol vydal autobiograficky laděnou prózu nazvanou Noční práce
Je to zvláštní. Tvář Jáchyma Topola se na čtenářky a čtenáře nešklebí z barevných stránek bulvárních periodik, nejuká do televizních kamer z porotních lavic stupidních soutěží ani nepřizdobuje přihlouplé talk-show. Topol se nesvěřuje redaktorkám „ženských časopisů“, kam pojede na dovolenou, co vaří nebo jaké dárky rád dává či dostává – a přece se o něm ví, jeho jméno je dobře známo i mimo literární kruhy, dokonce i v řadách studentů (středoškolskými počínaje), kteří údajně nic nečtou“.

Během posledních dvanácti let – poté, co mu pád komunismu umožnil vystoupit z literárního ghetta, v němž dobrovolně setrvával v nesvobodných letech sovětské okupace – si Jáchym Topol získal svými staršími básnickými sbírkami a novými prózami početné, generačně spíše mladší publikum. Stal se autorem, jehož díla mají co říci českým i nečeským čtenářům a jehož názory na společenské, kulturní i politické otázky dneška je užitečné vyslechnout. Dnes, na prahu své životní i literární zralosti, je Topol svůj, osobitý a nezaměnitelný, s vyhraněným myšlením i rukopisem. Když na začátku 90. let vydal konečně i oficiálně – své básnické sbírky Miluju tě k zbláznění (vlastně tři sbírky v jedné knize: Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy a Krajina s Indiánama) a V úterý bude válka (vedle titulní sbírky ještě Můžeš zmizet a Duchové), byly jeho poetické možnosti jakoby vyčerpány. Udělal to nejlepší, co mohl, nechtěl-li se opakovat a podléhat rutině: od poezie přešel k próze. Není to postup nijak neobvyklý, jak dokazuje bibliografie třeba Pavla Kohouta, Milana Kundery či Jiřího Šotoly – ti také v jisté chvíli rezignovali na veršování a začali psát prózy a divadelní hry. Ostatně změna žánru prospěla i Topolovu generačnímu vrstevníkovi Emilu Haklovi (letos vydal svůj zralý prozaický debut, povídkový soubor Konec světa). Topol možná riskoval ztrátu svých čtenářů a hlavně čtenářek, okouzlených otevřeností, bezprostředností a jazykovou expresivitou jeho básní, prózami však zasáhl publikum jistě daleko širší.

Sestra jako katapult

V roce 1994 vyšel román Sestra, próza ze současnosti“, po níž kritika tolik volala. Topol snad neměl ambice plnit nějakou společenskou objednávku“, prostě napsal mohutný příběh, v němž se reálné prolíná s fantaskním, lidé se potkávají s démony a upíry, čtenáři procházejí s autorem různými prostředími a také různými jazykovými rovinami – právě zde autor předvedl svůj jazykový cit a stylistický šarm mnohem přesvědčivěji než v dřívějších svazcích lyriky. Po Sestře, jež Topola katapultovala do nejvyššího poschodí současné české literatury, se přirozeně čekalo, co bude dál. Autor v rychlém sledu (1994, 1995) předložil kratší prózy Výlet k nádražní hale a Anděl. Druhá se stala předlohou k celovečernímu filmu Anděl Exit (2000, režie Vladimír Michálek) – jeho úspěšné tažení po českých biografech přivedlo, zdá se, k četbě i lidi, kteří jinak knihu do ruky po léta nevezmou. Teď už o Topolovi věděli i notoričtí nečtenáři. Ještě předtím, v roce 1997, se však Jáchym Topol obrátil na další čtenářské kruhy, když z angličtiny přeložil a stylisticky upravil indiánské legendy Trnová dívka.

„Moje první knížka“

Když už čekání na novou prózu začalo být dlouhé, ohlásil se autor v loňském roce svými memoáry“ Nemůžu se zastavit, žánrově pojatými jako interview s publicistou Tomášem Weissem. V nich poutavě rekapituluje svůj bohatý život, líčí pražské a částečně i venkovské dětství, rodinné vztahy, čtenářské dojmy, svět literárního disentu atd. Odpovídá na všechny otázky trpělivě, jednu však odmítá. O čem bude nová próza? ptá se Weiss. To říkat nebudu,“ utrousí Topol. Rok se s rokem sešel – a nová próza je tu. Na stránkách těchto novin její autor před časem prohlásil: Jsem přesvědčený, že je to moje úplně nejlepší knížka. Vlastně si myslím, že je to moje první knížka.“ A ještě jednou: Nevím, jak to popsat, ale mám pocit, že tohle je moje první knížka.“ Čtenář nemusí znát z předchozího Topolova psaní ani slovo, aby pro něj četba Noční práce (podle všeho je název myšlen jako singulár) byla silným zážitkem. Ten, kdo s Topolem prošel jeho životní děje v připomenutém knižním rozhovoru, je však ve výhodě. Záhy totiž nad novým románem zjistí, že v něm jsou uměleckými prostředky vylíčeny (jistěže rozšířeny, nakypřeny, přibarveny, transformovány) ty vzpomínky, které už spisovatel jednou odtajnil“: „Jako úplně malej jsem v Poříčí (nad Sázavou) trávil každý prázdniny. S bráchou a partou kluků. (…) To jsme s bráchou, bratrancem Česťou, Šiňďou, Milanem a Pavlem – vesměs klukama o pět, deset let staršíma než já (…) prolízali naplaveniny po povodních. (…) Voda nám přinesla i děravou pramici. Šikovný venkovský kluci ji opravili a já z ní mohl celý dny pozorovat vodní krysy. (…) Pamatuji se na bratry Limonovi (sic!), drsný venkovský máničky.“ Nuže, hned na začátku Noční práce v zimní řece zamrzla (…) i malá vodní krysa se špičatým čumákem plným zmrzlé krve“ a vzápětí v letním vedru autobiografický Ondra Lipka leží v loďce“, což je pramička (…) nahrubo sbitá, čouhaly z ní rezavé hřebíky a skoby, byla to pramička žebračka, zkoušeli na ní dehet a teklo do ní. Kdyby Límani věděli, kde ji má, rozbili by ji.“

Konec masopustu

Děj příběhu se odehrává především na venkově, spíše vylidněném než zalidněném. Bizarní figury, bravurně odstíněné jazykově, v sobě místy nesou jakési echo hry Josefa Topola Konec masopustu. Říká si to o srovnání a jistě ho někdo časem provede. Zatímco dramatik prožil venkovské dětství se vším všudy, pro jeho syny už šlo jen o letní výlety do nejistého terénu. Ves, jež je útočištěm pro Ondru a Malýho“ v prvních dnech sovětské okupace roku 1968, umisťuje autor kamsi do pohraničí ( Támhle je Polsko“), aniž se pouští na tenký led nářečního lexika. Topolovy postavy si vystačí s češtinou spisovnou a obecnou, na jejichž půdorysu je znamenitě uplatněna například profesní mluva policejní či odporný žargon komunistických funkcionářů. Skvělé jsou i chlapecké a dívčí dialogy, rekonstruované“ po letech s velkou citlivostí (i když s občasnými lehkými frazeologickými anachronismy jako holky, mě vomejou“), rozkošnicky uplatněnou i v jemnostech hláskových ( dík za dýku“). Místy Topol básní snad až příliš, jazyková vyváženost celého textu však ani tehdy citelně netrpí ( blatník kola… jak šavle krájel mlžný vzduch“).

„Chápeš, soudruhu?“

O čem tedy Noční práce je? Jistěže ne o dobrodružných výpravách klukovské party la Bylo nás pět. To ani v nejmenším. Sám titul, citovaný nenápadně kdesi uprostřed románu, cosi napovídá, jde totiž o výrok policistův: Dohlídni teda na ně. Zastav tmářství. Konečně to zastavit, utnout zlu tipec, to je naše noční práce. Chápeš, soudruhu? Na zdraví!“ Časový průsečík zatajované či zkreslované minulosti plné hrůz, depresivní přítomnosti a nepředstavitelné budoucnosti je pro Topola východiskem k několikavrstevnatému podobenství o životě, smrti, odpovědnosti, svobodě, iniciaci, lásce a vzdoru. Třeba. Snad.

Druhý pokus o paměti?

Noční práce je přikrytá podivnou tmou, recenze Josefa Chuchmy. Mladá fronta Dnes, 19.11.2001, roč. 12, č. 269, str.4

Dlouho očekávaný nový román Jáchyma Topola vedle nadšení vyvolává i pochybnosti

Poslední próza Jáchyma Topola (1962) vyšla před šesti lety – román Anděl. Nestal se tedy literárním výrobcem, který pravidelně produkuje, neboť je to lukrativní pro spisovatele i nakladatele. Přesto je Topol poměrně širokým čtenářským okruhem brán stále v potaz, na jeho texty se čeká. Kromě toho jsou jeho díla překládána, například do němčiny. Je to dobrá pozice, již podporuje docela zajímavý paradox: Jáchym Topol je vnímán jako eruptivní autorský typ, jako přitažlivý pražský živel, ačkoliv počet jeho knih tomu vůbec neodpovídá.
Onu živelnost nejspíš sugeruje řečový proud hovorového jazyka -ten zaplavuje jak autorovy literární texty, tak jeho publicistické projevy, zejména interview. Ovšem nová próza, román Noční práce, zpochybňuje tuto ustálenou, ale ve skutečnosti už předtím vcelku vratkou charakteristiku Jáchyma Topolajako svého druhu přírodního úkazu. Topol, hltač knih, tvoří vědoměji, než se chce věřit. Že dříve psával i „nakopnut“ alkoholem, to nic na tom nemění; zdroje jeho kreativity jsou – a podobně tomu bylo u Hrabala včetně pití – kultivovány, tvarovány a průběžně přiživovány sčetlostí až zběsilou. V tomto bodě se Topol podstatně odlišuje od „primitivů“ typu Ivana Landsmanna, byť by možná mohli být vnímáni jako tvůrci téže chrlivé ražby.

Slova jako údery

Na první pohled se nezměnilo téměř nic. Noční práce se jeví jako další autorovo spontánní, a přitom suverénní vypravěčské gesto. Věty se snad ještě zkrátily, jsou odsekávány nikoli proto, aby se odehrává v osmašedesátém roce, kdy do Československa vtrhli „Rusáci“, že převažujícím dějištěm je jakási česká vesnice nacházející se kdesi v blízkosti hranic s Němci a Poláky, do níž jsou „uklizeni“ Pražáci Ondřej a Kamil Lipkovi, synové matky-alkoholičky a otce, jenž od nich odešel. Ale jakákoliv reálnost a realističnost je zpochybňována drobnými zázraky, záhadnými úkazy, vidinami; text je navíc zahušťován přesmyky časovými i prostorovými. Tak kupříkladu otec dospívajícího Ondry a po sražení autem částečně nemohoucího „Malýho“ (především tak je v textu označován Kamil) vymyslel jakési strojky, jež byly instalovány do všech domácností a měly poskytovat nějaká důležitá data, ale po okupaci byly ty přístroje likvidovány a po otci-vynálezci pátrali interventi. Jakmile se zhruba v pětině románu hoši probudí poprvé na vesnici, prostor románu se počne „zma-gičťovat“, malstróm vyprávění už může pozřít prakticky cokoliv a dílo se pozvolna stává podobenstvím. Jenže čeho?

Profesionální práce

Jáchym Topol v rozhovorech hovoří o novince jako o svém dosud nejlepším díle, jako o své první opravdové knize. Tomuto pocitu lze při četbě Noční práce, jež vznikala loni a letos, celkem rozumět, ale bohužel trochu jinak, než to při interview míní Jáchym Topol. V Andělovi se autor dotkl hranic možností své spontánnosti v tom smyslu, že uvolněný řečový proud už už hrozil převalit se v machu, kdy svůdná slovní samo-plodivost si vystačí s literárně pouze „ozvláětněným“, ve skutečnosti však jen publicisticky plochým uchopením reality. Myslím, že blízkost tomuto nebezpečí si Topol dobře uvědomoval, stejně jako to, že prozatím vyčerpal „městské“ reflektování idejí a současnosti, které přinesl v Andělovi i předtím v povídce Výlet k nádražní hale (1994) a v objemném románu Sestra (1994). Ponor do dávnější minulosti jak vlastní (Jáchym s mladším bratrem Filipem odjížděl o prázdninách z Prahy do Poříčí nad Sázavou a tam prožívali různá dobrodružství), tak i do historie českého národa byl možná autorsky pociťován jako osvobodivé vymanění se z již zavedených kolejí a šťastné tvoření románového světa, jenž není tolik odvislý od momentálních stavů spisovatele a společnosti a který vzniká sám ze sebe. A opravdu: mnohé partie jsou vynikající evokací dětských her, zbabělosti dospělých, české polovičatosti, venkovské atmosféry těsného sousedství a omezeného soukromí i mnohého dalšího. Úhrnný smysl se ovšem ztrácí, rozbijí se v lese literárně dobře rostlých jednotlivin, rozpyí se v mlhavé realitě vesnice. Hlavním hrdinou Noční práce je nakonec jazyk a styl, jež živorodou tkáň příběhu a postav překrývají jako skleněný poklop či ochranná fólie. Skoro by se chtělo tvrdit, že Jáchym Topol postrádá téma, že nemá vlastně o čem psát, ač nic neumí lépe než právě psát. Avšak tak daleko zase nepůjdeme, vykročíme dílu vstříc a řekneme toto: autor se pokusil stvořit cosi na způsob mýtu – vyprávění bezprostředně silné, nezávisící na původní podobě věcí (tedy původních a historicky reálných dějů), ale vyjevující jejich pravou podstatu. Avšak artikulace takového mytického vyprávění žádá nejen stylistickou dovednost a intuitivní vnoření se do času, nýbrž také hluboký rozmysl, který pomůže vyjevit jednotu světa při veškeré její rozpornosti. V Noční práci tak zůstává až příliš tušeného a ponechaného samo sobě napospas, a na druhou stranu je to román poněkud literátský a profesionálně odvedený v tom méně šťastném významu.

Globální pochoutka

recenze Viktora Šlajchrta, Respekt, 20.11.2001, roč. 12, č. 47, str.21

Nový román Jáchyma Topola — suverénní vyprávění nejasného příběhu

Svůj nejnovější román Noční práce vydal Jáchym Topol na prahu čtyřicítky, tedy ve věku, kdy už se zrovna nehodí označovat jeho generaci za „mladou“. Sám přitom až dosud přímo ztělesňoval prototyp mladého spisovatele, který s vášnivým nesouhlasem ohledává a odmítá strnulé konvence většinové společnosti „dospělých“. Hrdinové jeho próz z poloviny devadesátých let se od ní svým způsobem života distancují, nepodléhají konzumním lákadlům, zato se s niternou opravdovostí oddávají dobrodružství, lásce a poezii, jež rozhodně není idylická. Svět je vylíčen v beatnicky vyostřených konturách, v nichž hraničí opojení s děsem, euforie s depresí, něha se surovostí.
Topol nemluvil jen za sebe, ale vyjadřoval často kolektivní pocity vzdorovitější části mladých lidí, inklinujících k alternativním životním stylům. Činil to v dobách undergroundu i později na oficiální literární scéně, nyní však zřejmě dospěl k potřebě trochu se odpoutat od skupinové senzibility a vytvořit obecnější obraz skutečnosti.

Čas mýtu a skutečnosti

Děj nového románu se odehrává v napůl snovém prostoru, v jakém se občas ocitáme při usínání či probouzení. Obrazy volně plynou, reálné vzpomínky se prolínají s přeludy, logika příčin a následků nechybí, je však poněkud vyšinutá, a rozvíjení příběhu jako by často unikalo vědomé kontrole. Město, o němž je řeč, vypadá jako Praha, venkovská krajina je také nepochybně česká a dějinný okamžik zdánlivě přesně určuje invaze ruských tanků. Chlapec Ondra kvůli ní odjíždí s mladším bratrem k dědečkovi na vesnici, neboť jejich otec, autor převratného vynálezu, má nějaké tajné poslání a musí se skrývat před okupanty. Jenže dědeček zrovna umřel a chlapců se ujímá podivný strýček Polka, o němž nikdy neslyšeli. Kdysi prý byl rodinou zapuzen a nyní se vrátil, aby převzal grunt. Polka je od počátku postavou tajemnou, okouzlující i zlověstnou, které autor zřejmě přisoudil roli nevyzpytatelného trickstera, jaký se v klasických mýtech stává mazaným protihráčem slepých sil osudu.
Mýtické prvky prolínají celým vyprávěním. Obyvatelé vsi působí jako archaický chór, z nějž se vydělují tragicky či komicky zabarvení jedinci, v dívčí erotice zaslechneme ozvěny pohanských kultů a rituálů, esenbáci či estébáci zosobňují ďábelské síly moci, jež se inspirovala tradicí ruských běsů, ale zároveň jsou chvílemi uboze komičtí nebo připomínají usoužené staré čerty z pohádek. Mýtickým prostorem jsou i lesy, v nichž se každou chvíli někdo ztratí. Je pochopitelné, že v takto zapeklitém prostředí působí i ruské tanky jako přízračné obludy ze záhrobí. Historický čas se mýtu plně podřizuje v závěru románu, kdy dojde k hromadnému útěku obyvatelstva před pustošivými nájezdy barbarských dobyvatelů, kteří znenadání přesedlali z obrněnců na koně, snad aby připomněli Attilu z dob stěhování národů.

Hra se záhadami

Mýticky zabarvený rámec, který by sám o sobě mohl působit vyumělkovaně, oživuje Topol řadou příběhů a příhod, které jsou zřejmě tak či onak zakotveny ve skutečnosti. Z lyrického vnímání přírody, jejíž osou je řeka, z líčení klukovských výprav a válek, ale i prvních sexuálních zážitků s dívkami cítíme osobní zkušenost, vlastní smyslovou i citovou paměť, ale i zde se čas podřizuje rytmu vyprávění. Těžko odhadnout, kolik je vlastně chlapeckým hrdinům let. Autor jako by do několika týdnů, kdy probíhá děj románu, vměstnal reminiscence z řady prázdninových pobytů na venkově, během nichž se jeho vnímavost postupně vyvíjela. V románu se objevují mnohé motivy, které loni uvedl jako vlastní zážitky v knižním rozhovoru, což některé kritiky vedlo k tomu, že román označili za autobiografický. Vazba mezi textem a realitou je však propracována složitěji a nacházíme v ní posuny, které mají výraznou arteficiální funkci.
Ondru v knize zastihneme na samém vrcholu puberty. Hned v úvodu románu se poprvé miluje s dívkou, doma hltá vědeckofantastické knihy a mladšího bratra zasvěceně uvádí do tajů života. Tak bystrému mládenci by se ruská agrese v roce 1968 sotva jevila jako nevysvětlitelný pohádkový horor, jenž do všedního poklidu pronikl odněkud z temných říší Stephena Kinga. Pokud mu má být kolem čtrnácti, nejspíš by vytušil, že hrůzná je především politická tupost a brutální nešikovnost kremelských potentátů. Sám autor ovšem vpád cizích armád prožíval šestiletý, tedy ve věku, kdy děti hledají první klíče k chápání světa v pohádkách. Když nyní jako obratný vypravěč využil vzpomínek na své tehdejší iracionální vidění světa ke konstrukci vnitřního světa mnohem dospělejšího Ondry, vtělil do své fikce docela přesvědčivý závan autenticky prožité magie. Podobně zacházel i s lokalizací děje. Čtenáři knižního rozhovoru vědí, že Topolovým venkovem bylo vlídné Posázaví, kraj románu je však posunut kamsi k hranicím Polska, jež je obestřeno zneklidňující aurou čehosi cizího a nepříliš přátelského, co zlověstně kontrastuje s důvěrně známým terénem.
Spíš než autobiografií je román jakýmsi „biografem“, filmem, který je sestříhán z hraných i dokumentárních sekvencí. Takový postup známe i z předchozích Topolových knih — v Sestře mají záběry společenské reality z konce osmdesátých let téměř reportážní ráz, zatímco příběh hrdinů divoce tryská z obrazotvornosti. V novém románu lze rozpoznat větší úsilí o formální kázeň a zvládnutí románového tvaru. Text se už netváří jako improvizovaná výpověď o generačních pocitech a postojích, ale předkládá probarvený dějinný obraz, v němž by měla být zkušenost z místa a času shrnuta do jasných, přesvědčivých a relativně trvalých obrazů. Něco takového se povedlo Kunderovi v Žertu a Vaculíkovi v Sekyře — oběma tehdy také táhlo na čtyřicet.
I v Noční práci Topol zůstává sugestivním vypravěčem. Obzvlášť suverénně se pohybuje v nejrůznějších stylových rovinách přímé řeči, jež zapadá zcela přirozeně do textu, aniž by musela být vyznačena uvozovkami. Se smyslem pro dramatičnost vytváří neobyčejně živé situace a jeho jazyk probarvuje intenzivní citovost, jež se ozývá i v kadencích a rytmech vět. Jako romanopisec, demiurg příběhu, se úkolu zhostil o poznání hůř než jako vypravěč. Atmosféra, jež obestírá děj, je natolik tajemná, že se v ní ztrácí sám jeho smysl, z mlhoviny vykukují jen více či méně působivé segmenty, marně však hledáme nějakou orientační značku. Záhad Topol rozehrál dost, žádnou však pořádně nedořešil a zůstal jen u efektů. Největší záhadou tak zůstává, proč cítil potřebu sepsat zrovna tenhle námět.

Příliš strašidelné peklo

Autor si pěkně pohrál se vzpomínkami na dětství, proč je však obklopil historickými souvislostmi, které úmyslně pojal divně nevěrohodně? Podstatu příšerností, jež ovládly zemi po vpádu vojsk, nevystihují vraždami posedlí upíři s policejními legitimacemi, ale spíš docela normální a systematizovaní kádrováci, kteří si dnes mírumilovně užívají valorizované důchody. Umělecké ozvláštňování setřelo z tváře zla jeho nakažlivou banalitu, všednost a lidskou ubohost. Démonizovaný obraz komunismu jako by chlácholil všechny jeho přisluhovače, kteří se cítili spíš jako vykutálení Švejkové než démoni. Motiv dětského vnímání velké dějinné zvrácenosti, k jaké u nás došlo před třiatřiceti lety, zpracoval nedávno méně efektně, zato však přiléhavěji Topolův vrstevník Jaroslav Formánek v novele Dlouhá kakaová řasa. Peklo, v němž přežívají jeho postavy, je navenek celkem pohodlné a zábavné, ale o to víc evokuje tíseň z děsivé uzavřenosti, jaká v něm panovala.
Proplétání různě laděných dějových linií podněcuje čtenáře k srovnávání jejich působivosti. Realističtější nota přitom jednoznačně vítězí nad fantastickou. V české próze bychom obtížně hledali stránky, které by intenzitou naprosto nesentimentální jímavosti, grotesknosti a zoufalého veselí překonávaly Topolovo líčení alkoholických záchvatů matky obou chlapců, z řady vesnických příběhů sálá pochmurná síla velkých děl kritického realismu a neobyčejně svěže jsou vylíčeny konkrétní zážitky smyslového probouzení. Začíná-li však autor příliš básnit, vzdaluje se svérázu českého prostředí a ocitá se na půdě jakéhosi univerzálního magického realismu. Tuzemské zvláštnosti převedl, snad aby jimi příliš neunavoval „globálního“ čtenáře, do několika zjednodušených znaků, jaké si svět s Českem spojuje — ruské tanky, pronásledování Cikánů, policejní zvůle apod. — ale jinak by se příběh mohl klidně odehrát na Haiti nebo v Estonsku. Možná se právě takhle dá nejlépe zaútočit na branku světové literatury.

S městem za zády

 

ŘÍHA, Ivo. S městem za zády. Souvislosti, 2002, 13(2), s. 211-217. ISSN 0862-6928.

Každej den riskuju život pro obdiv žen a závist mužů

rozhovor s Evou Hlinovskou, Pátek Magazín LN, 13.07.2001, roč. 28, č. 1, str.4

S jedním z nejuznávanějších českých autorů 90. let o spisovatelské chudobě, globalizaci, soupeření s Martinem Maxou a řadě dalších témat

Jáchym Topol se zrovna vrátil z jedné čtecí cesty: ukázky ze své prózy četl v Lipsku, Řezně, Kolíně a Plzni. A další dvě čtení na září v Německu si stihl domluvit během rozhovoru. Takže s jeho pověstnou nesoustředěností to bylo ještě o trochu horší než obvykle. Byl plný cestování a své nové knihy s názvem Noční práce. Dělat s tímhle spisovatelem rozhovor chce pevné nervy. Nejdřív se dlouho nechtěl sejít, pak zase nesouhlasil s fotografováním, potom svolil, pak zas odmítl… Ale nakonec všechno dobře dopadlo a nemožné se podařilo – interview je na světě.
 
 

– V současné době, téměř po šesti letech od vydání novely Anděl, jste dopsal novou knihu…

Teď jsem ve fázi, kterou mám vždycky po dopsání. Knížku znám nazpaměť, říkám tomu spodní děj. Pořád na ni myslím, ať dělám cokoliv. Ať jdu do čistírny, na nákup nebo koupu dceru. Tahle fáze bude trvat tak měsíc. Jsem přesvědčený, že je to moje úplně nejlepší knížka. Vlastně si myslím, že je to moje první knížka. Jmenuje se Noční práce. Měla vyjít v září, ale dneska jsem mluvil s nakladatelem a říkal, že pravděpodobně vyjde až v listopadu. To je legrace, protože možná vyjde dřív v Německu a ve Francii.

– Není to trochu paradoxní? Jste přece český spisovatel.

Ale mně je jedno, kde knížka vyjde dřív. Je prostě doba mailu a francouzský nakladatel se mě otáže: Máš ten román? On o něm ví, protože jsem dostal na jeho dopsání stipendium. Francouzi totiž přeložili Anděla a je to natolik velkorysé nakladatelství, že autorovi, jako jsem já, o kterém vědí, že věčně shání čas i prachy na to, aby mohl něco dopsat, dali dvouměsíční stipendium ve Flandrech. Co ž je bezvadný, protože jsem od dětství čtenář Tilla Euenspiegla. Já vám zarecituju básničku, chcete?

– No, jasně.

Pamatuju si jí, když jsem byl v nemocnici jako malej kluk, tak mi tam strejda donesl Tilla Euenspiegla (začne recitovat): Charles de Coster, Vévoda z Alby: „Ratata, bum. Ratata, bum./ Povstaňte, gézové, vévodovi z Alby /vyrvěte střeva, střevy mu zmrskejte tvář.“ Euenspiegel je pro mě šíleně důležitej, protože je to takový pikaro. V Čechách ho máme degenerovanýho ve Švejkovi… (zarazí se) No, nic. Já se moc rozkecávám.

– Ale to nevadí.

O čem jsme se to bavili?

– O nové knížce. Řekl jste, že Noční práce je vaše první knížka. Tak to není. Vyšla vám poezie…

To necháme stranou.

– Ale také román Setra a novela Anděl.

Jo, má to desky a je to vytištěný. Nevím, jak to popsat, ale mám pocit, že tohle je moje první knížka. Spisovatel dneška je šíleně tlačenej do nových věcí. Já bych chtěl, abych byl dva lidi – jeden by byl sám a psal by… Největší paradox spisovatelství je, že všechno, co jsem kdy napsal, vzniká ze samoty, opravdický samoty.

– A co ten druhý člověk?

Když to ze samoty napíšu, přichází paradox. Abych to prodal, musím se bavit s vámi a jezdit na čtení. Nejenže jsem kvůli tomu introvert předělaný na extroverta, ale ještě mi to dělá v hlavě strašnou skobu.

– Ale stejně to podstupujete.

Já se trestám za drzost, že jsem něco napsal. A prodávám to, ale s takovým sebeironickým šklebem. Na druhou stranu velká samota je špatná, vede k pýše a přezírání okolí. A to já nechci. Mě lidi strašně zajímají.

– To musejí, vždyť jste spisovatel.

No, jo. Jste můj matroš (ironicky).

– Navíc úplně sám nejste, zpětná vazba existuje. Máte přece rodinu.

No, jasně. Normálně chodím s dcerkou do školky ze školky, ze školky do školky, na písek a tak dále. Píšeš knihu, samozřejmě to s ní konzultuješ, protože s ní trávíš nejvíc času. Ona má taky svý nápady: Táto, ať je to o zvířátkách. Takže tam nějaký zvíře připíšu. Ale teda zvířata, která jsem tam připsal, si jí moc líbit nebudou.

– Jaká jsou to zvířata?

Jsou to takový mutantíci.

– Aha. Něco jako v Andělovi – kočky-mutanti.

Ale to bylo autentický. Jeden z mála autobiografických momentů knížky. Dělal jsem v kotelně a tam opravdu byla napíchaná zvířata.

– Co do nich píchali?

Něco jako si píchají svalovci.

– Anabolika?

No, tak něco. Navíc jsem byl neustále zfetovanej z výparů, takže jsem všechno viděl jako v horečce.

– A je autobiografický i ten moment, jak vaši kolegové házeli ty kočky do kotle?

Bohužel. To není jen moje zkušenost. Četl jsem kdysi dávno povídku, kde se popisoval tenhle obřad taky, obřad blbů. Nebudem to rozpitvávat. Člověk potká na svých cestách i takovýhle lidi, hovada.

– Alespoň máte materiál na knihu. Berete tyto zážitky takhle cynicky?

No, snažím se. Ale když tě v životě něco zasáhne, ať je to třeba fyzická bolest, nebo rozchod, tak z toho se nevypíšeš. Jizvy v sobě máš.

– Já jsem myslela, že psaní je i terapie. Jak vůbec vypadá vaše tvůrčí činnost? Zachováváte si časový odstup, nebo hned takový, dejme tomu bolestný, zážitek napíšete?

Já jsem zjistil, že věci se ve mně přetavujou a zůstávají, takže to třeba napíšu až za deset let. A nedávno jsem četl větu Paula Riceura: „Role vyprávění příběhu je terapeutická rekonstrukce osobního.“

– Takže ta terapie v psaní je. Mám pocit, že k vypsání z nepříjemných zážitků slouží třeba deníky.

Deník si taky píšu. Ale mám počítač, takže ho skvěle ničím. Za čas to prostě vymažu.

– Tak nám nehrozí, že by vyšla intimní zpověď Jáchyma Topola?

Ne. Já si myslím, že tahle stupidní móda už pomalu přechází – Chaun, Fendrych, Putna. Tihleti mladí mužové psali deník už s tím, že vyjde. Vůbec si nemyslím, že by česká literatura byla ve špatné situaci.

– Ovlivňuje vás literatura, kterou si přečtete? Využíváte ve svých knihách třeba citáty, jako správný spisovatel žijící v postmoderní době?

Mám svý pověrčivý rituály. Z každé knížky, kterou dočtu při psaní, tam musím zamontovat jednu věc. Do Noční práce třeba větu od britského spisovatele: „Pane, s vaším padělaným doktorátem, nejspíš z Bukurešti.“ Neprozradím autora, sečtělý čtenář to pozná.

– Tak si vlastně hrajete hru se čtenářem. Myslíte na něj při psaní?

Čtenářů i čtenářek si strašně vážím, ale při psaní na ně nemám čas, ani vteřinu. Jak myslet na čtenáře, já nevím, kdo to je, čtenář (rozčileně).

– Jak to? Potkáváte je přece na autorských čteních.

Ne. Nemyslím ani na překladatele. Nesmiřuju se s postavením eurospisovatele, který je snadno přeložitelný a všude stravitelný. Mě by to nebavilo.

– Jaký je to pocit čekat na vydání a vědět, že už v knize nemůžete nic změnit?

Já si krátím čas tím, že píšu další knížku.

– A kdy vyjde?

Jestli vyjde za 2 roky nebo za 10 let, to je fuk. Pro mě je smrt spisovatele, když se stane fabrikou na výrobu knih. Pak začneš myslet na ty čtenáře, ale nenene. Když u psaní nemůžu zažívat dobrodružství svých vnitřností, tak se na to můžu vykašlat.

– Nemáte strach, jak bude Noční práce přijata?

Já se strachy neklepu. Dělám to, jak nejlíp můžu. A buď se to líbí, nebo ne. Ale nemám hroší kůži, kritika mi vadí. Moje práce jsem já. A téměř vždycky jsem se při každé knížce zhroutil psychicky a fyzicky. V tý chvíli vím, že jsem exhausted, a končím. Na druhou stranu kniha je moje existence. Nic neumím, nevystudoval jsem žádnou školu, takže když to přestane fungovat, jsem vyřízenej.

– Zmínil jste se, že kritika vás mrzí. Jaký k ní máte vztah?

Dobrý. Rád si čtu o knihách. Nemyslím si, že by to psaní bylo nějak obzvlášť kvalitní, ale to už je jedno. Narazím na urážlivou a nenávistnou kritiku (to nemyslím sebe, ale obecně) a řeknu si: To psal chudák a je mi ho líto. Tak jo. Nalejme si čistého vína.

– Konečně.

Když sleduješ kulturní přílohy Le Monde, Die Zeit nebo New York Review of Books, vidíš, že je tam víc psaní v jednom čísle než v Čechách ve všech denících za týden. Velká generace kritiků, jako byl Vohryzek, Lopatka, Machonin, Grebeníčková, vymřela. A teď je čas, kdy se mají ustavit ti noví.

– Rozčílila vás nějaká kritika na vaši knihu?

Asi dvakrát nebo třikrát. Strašně mě mrzela kritika Petra Dudka na Trnovou dívku nebo Putnova Setry. Říkal jsem si: Ty lidi to přece nečetli, píšou úplně o něčem jiným. Ale ne. Mě to nerozčílilo, to možná patří k literárnímu provozu.

– Tak to záleží i na tom, co čtenáře, tedy i kritika, osloví. Navíc Putnova kritika byla přece kladná.

Jenže on tam píše, že Mesiáš nepřijde. Tak to vůbec nečetl. Mám v sobě takovýho raracha a vlastně se raduju, když někdo na mě napíše ostrou kritiku. Kdybych toho zlého kritika měl v kleci, tak bych mu sám házel lví maso.

– Proč zrovna lví maso?

Aby byl silnej jako lev. Ze lva, kterýho mu ulovím.

– Takže kritika vám vlastně pomáhá neusnout na vavřínech.

To jsem neřekl já, ale vy. Jaký vavříny? Já mám 100 000 dluhů (zvyšuje hlas).

– Myslela jsem to tak, že jste zařazován mezi nejlepší české prozaiky 90. let.

Teď řeknu jednu kacířskou větu, která mě napadla dneska ve vlaku: The best of Czech is not good enough. Musíš myslet na evropský a celosvětový kontext a máš paměťový schrány zavalený desítkama stovkama jmen úžasných spisovatelů. Tak co má bejt? Když se tomu věnuješ od 14 let, aby tě někdo neznal! Ale musíš jít ještě dál, do nekonečna, do smrti.

– Právě jste se vrátil z jedné čtecí cesty. Jak byste je charakterizoval?

Neexistuje standardní situace. Je to buď čtení v nějaký šílený stodole s padesáti máničkama, nebo čtení na univerzitě v Oxfordu, kde div že nemám kravatu. Teď třeba v Plzni v první řadě seděla nějaká holka s dredama, která měla spoustu těch kovovejch sraček na ksichtě a v pupíku. A hned vedle ní byl penzista s vnučkou. Oběma jsem pak podepsal knížku. Mám pocit, že přestává fungovat televize. Potkávám na čteních lidi, kteří se baví o knížkách, literatuře. Naposledy jsem měl čtení ve Znojmě, za který mi ještě dlužej sedm stovek, tam přišlo asi 35 lidí. Organizátoři říkali, jak je to bezvadný, že v obvodním kulturním domě je koncert Martina Maxy a v televizi běží, já nevím co, Vesničko má středisková.

– Třicet pět lidí není ale na druhou stranu moc. Nemyslíte si, že čtení víc než o literatuře je o tom, že lidi chtějí vidět živého spisovatele?

Ježiš, to snad ne. Ve Znojmě to bylo v největší vinotéce a majitel říkal, že to víno vůbec neopíjí. Tak jsme samozřejmě koštova li a koštovali a ve 3 ráno jsem vylezl na náměstí a tam byl můj plakát – teda ksicht, kterej měl vypíchaný voči a byl propálenej vajglama. To na mě působilo hro zně negativně. Takže je blbost, že by lidi zajímalo, jak vypadám, nebo ne?

– Myslím si, že v dnešní době lidi zajímají víc vizuální vjemy, a tedy i to, jak vypadáte.

Lidi, kteří se se mnou baví, většinou něco četli. Nevím, možná je to takový namíchaný, těžko říct. Teď třeba organizovali čtení 20letý lidi v Plzni a já jsem jen zíral, že jsou stejně oblečený, jako jsem byl já ve dvaceti. Manšestráky, korálky, dlouhý vlasy. Tak jsem se strašně smál a říkal jsem jim: Podívejte se na mě, jestli přežijete, tak budete plešatý čtyřicátníci a ještě budete mít radost.

– To je dost zvláštní, že mladé lidi dneska oslovuje underground.

Pro mě to byl nejsvobodnější možný prostor k životu. Chci psát dobrý knihy a v tom okamžiku nějakej underground, mundergroud, punderground není zajímavej.

– Ale své vzpomínky na underground jste hojně využíval. Jak je to v Noční práci?

To se odehrává na vesnici a hlavní hrdina je 14letá holka. Nevím, jestli jsem pověrčivej, ale nemůžu o tom mluvit. Já samozřejmě využívám svůj život a využíval bych ho, kdybych skákal padákem, nebo byl šéfem reklamní agentury. Narodil jsem se do undergroundu, do nejistý, riskantní doby. Ta už je sice pryč, ale stejně si myslím, že se dodnes pohybujeme v troskách. Troskách 2. světový války a v troskách sovětský invaze. Jiná věc je, že to nevidíme, že celé Čechy jsou pokryté vulgárním komerčním povlakem. Mě jímá zděšení, když přijedu z Francie nebo Německa a vidím takový vulgární podbízivý sex skoro z každý druhý reklamy. Fakt mi to připadá nechutný. S touhle zemí se děje něco podivnýho, co uvidíme za 10 15 let. Myslel jsem, že nemoc vykročení do svobody přejde, ale už to trvá nějak moc dlouho a myslím, že spousta lidí si na to zvykla. To mi přijde nebezpečný. Jakýsi podivný záškrt.

– Ale přece jen 12 let od revoluce není zas tak dlouhá doba, dvanáctileté dítě má spoustu nemocí.

Takže pořád žijeme ve zlomový době. Já mám rád Prahu, i když někdy se jí děsím, třeba v létě je hnusná.

– Které město kromě Prahy máte ještě rád?

Je to banální, ale Paříž.

– Proč?

Já nevím, je mi tam nejlíp. Mně je strašně protivný v Čechách, že se všechno maluje na růžovo. Co třeba udělal Menzel s Hrabalem. Je to vynikající režisér, ale jeho filmy vypovídají, jako by byl Hrabal trouba, co popíjí zlatisté pivénko a pochutnává si na zabijačce. Přitom jeho literatura je tvrdá a šílená. A i minulost, na kterou se dá dívat jako na válečnickou: legionáři, odboj za 2. světový války. Tady je tendence všechno uhladit, dát do takový krychličky a převázat mašlí.

– Tak pohled na českou minulost může souviset s 19. stoletím, obrozením a mýtem o holubičí povaze Slovanů. To byla ale čistě účelová záležitost, odlišit Slovany a Němce.

No, jasně. Ale ten mýtus pokračuje dodnes. Rozporuplný se prostě uhlazuje. Vezměte si třeba Ladovy ilustrace ke Švejkovi – taková ta bodrá uzenkovo – pivní kultura. Pohled na Švejka je takovej dobráckej, špumprnáklovskej (hlubokým hlasem), ale může být i jinej. A mě zajímá ten jinej. Já si nestěžuju, snažím se to jen pochopit, vidět. Mám na to celej život.

– Jako spisovatele přelomu tisíciletí se vás nemůžu nezeptat na globalizaci…

Globalizace je jenom povrch – jazyk, rychlý vlaky, ty samý filmy a hadry. Ale když jsi v Pyšelech, vzpomeň si, jak mluví o Pražácích. Bojíme se obrovskýho prostoru svobody. Každá ves je tak bohatá, že chce být samostatná. Moravani, Slezani… A navíc ty kulturní stereotypy – když je ti dvacet, tak si myslíš, že zůstaneš nad tím, ale za 10 15 let člověk zjistí, že je potřebuje. Protože náš svět je šílenej, nebezpečnej. Potřebuješ nějaký pravidla. Sice to vím, ale stejně každej den riskuju život, když to lehce přeženu, pro obdiv žen a závist mužů.

– Zmínil jste kulturní stereotypy. Jaké jsou tedy ty vaše?

Já píšu romány. A také kamarádi – mám obrovské štěstí, že mám spoustu kamarádů od svých 17 let. Celý mládí jsem toužil rok studovat ve Francii nebo Spojených státech, ale nemohl jsem. Teď potkávám lidi, kteří mají život neukotvenej, nemají přátele. Nevědí, kde jsou doma. Ale já mám vytvořené pevné vazby.

– Vazby s kamarády vás tedy udržují při životě?

Vazby s přáteli samozřejmě vedou k vyčerpávajícím opilostem. Já nemohu říct, že by mi pomáhaly přežít. Jak je ta otázka?

– Které kulturní stereotypy a rituály potřebujete k životu?

Je to les, čundr, chození. Ted jste slyšela, jak mi volal velitel Placák (Petr Placák, spisovatel – pozn. red.), abych si nezapomněl ešus. To je pro mě důležitý.

– Jaký vůbec máte vztah ke svým vydaným knihám?

Rozpačitý. Uznávám, jsou tam pasáže, který se mi podařily, pasáže, které už míň. Při čteních to nikdy nečtu stejně, přemýšlím, škrtám. Text není definitivní. Občas mám místa, která přeskočím. Teď jsem měl příjemný čtení v Lipsku. Pasáže ze Sestry četla Beata Smandek, ona je úžasnej komik. A Němci se váleli smíchy! Lidi přišli s tím, že ta kniha je tragická a postihuje proměny Evropy a já nevím co a byli hro zně našprtaný. Pak říkali: Ona je to vlastně komedie. To je bezvadný.

– A jsme zpátky u úhlu pohledu. Co tam četli za pasáž?

Jak hlavní hrdina žije v Berlíně. Tady používám válečnou lest Irokézů, kdy nedostatek musíš proměnit v obrovskou moc převahy. Neuměl jsem německy, tak se tam lidi domlouvají zparchantělým jazykem. Ale vlastně je to legrační: z kamelota milionářem. Žil jsem v Německu jako žebrák a teď tam čtu a dostávám prachy a lidi se smějou. Je to divný, že někteří hrdinové z knížky jsou třeba už mrtví, nebo si vyfetovali hlavy nebo jsou z nich diplomati. Nebo spisovatelé.

 

Nový Topolův román může být i jeho posledním

Nový Topolův román může být i jeho posledním, rozhovor s Jiřím Hlinkou. Hospodářské noviny, 19.11.2001, str.12

Po „městských“ knihách Sestra a Anděl situoval spisovatel Jáchym Topol příběh svého nejnovějšího románu na venkov
Absence kvalitního systému grantů a stipendií v České republice může způsobit, že i v zahraničí oceňovaný spisovatel Jáchym Topol (1962) již nevydá žádný román. Ten poslední s názvem Noční práce se na knižní pulty dostal před několika dny.

– Román Noční práce vznikal dílem během vašeho stipendijního pobytu v Německu, dílem ve Francii. Mělo toto prostředí vliv na výslednou podobu textu?

Snažím se zužitkovat každé prostředí, ve kterém se při psaní vyskytuji. Ve Francii jsem bydlel ve Flandrech na Černé hoře, jejíž okolí bylo poseto tisíci hrobů vojáků, země je rozrytá bunkry. Svůj román Na západní frontě klid sem situoval Remarque, v knize Oheň jej zmiňuje také Henri Barbusse. Trochu cynicky musím říct, že mi ty masové hroby pomohly zmasakrovat mou knihu, seškrtat ji.

– Dá se ve Flandrech najít i spojitost s mirákly, které mají v Noční práci důležitou úlohu?

Zcela určitě. Velký vliv na mě ovšem měl i můj děda (spisovatel Karel Schulz – pozn. red.), který během druhé světové války v katolických kruzích, kde se pohyboval kupříkladu Jan Zahradníček nebo Josef Florian, pěstoval kult La Saletty, zjevení Panny Marie La Salettské. Pouť do La Saletty už děda nestihl uskutečnit. Mně se to povedlo a skutečně jsem ve Francii navštívil onu mystickou jeskyni, kde se malému pasáčkovi a pasačce zjevila Panna Maria.

– O mytologii se často opírá i jeden z vašich vrstevníků, Miloš Urban. Čím to, že současné tvůrce tato problematika tak láká?

Ve vší vážnosti si myslím, že trocha nadpřirozena žádné próze neublíží. Milošův román (Hastrman – pozn. red.) jsem nečetl, nicméně si myslím, že v určité době určité autory, kteří jsou geograficky i jazykově propojení, napadají podobné věci. Asi je něco ve vzduchu…

– Mohl byste proces vzniku Noční práce srovnat s vaší knihou Sestra? Zalíbila se vám fragmentárnost?

Musím se přiznat, že původně byl celý příběh vyprávěn očima hlavního hrdiny, třináctiletého Ondry. Pak se mi to přestalo líbit a vnímání děje jsem rozdělil mezi další postavy. Jednoduše jsem text rozsekal a připsal například Frídu, stařenku Ferdinandku a další. Kvůli tomu strašlivému úsilí, které jsem na Noční práci vynaložil, proto mohu tvrdit, že je to má první kniha. Moje předchozí texty vznikaly v podstatě samy od sebe. Sestra, která má i po neuvěřitelných škrtech přes čtyři sta stránek, byla hotová za tři měsíce.

– Také jste se s dějem přestěhoval z města na venkov…

Už jsem měl těch městských šílenců prostě dost, nechtěl jsem se prostě stát sériovým výrobcem. Abych mohl opustit téma zoufalých intelektuálů z města, kteří střídají holky a berou drogy, musel jsem sám projít určitou změnou. Základní schéma Noční práce jsem si vytvořil už při psaní Sestry. Chtěl jsem děti a chtěl jsem venkov. Ta vesnice v Noční práci je vlastně archetypální místo, které lze nalézt v každé středoevropské zemi s hospodou a kostelem.

– Vaši čtenáři byli ovšem zvyklí na něco jiného. Myslíte si, že svým krokem neodradíte?

Už mě na to lidé upozorňovali. Možná, že skutečně přijdu o čtenáře a nové nezískám. Psát proto, abych se zalíbil, ale nedovedu. To bych se také mohl zaobírat Pokémony. Ne, díky.

– Čtenáře by mohlo napadnout, že postava Ondřeje je vaše alter ego. Dá se proto Noční práce považovat za autobiografickou či vzpomínkovou knihu?

Autobiografičnost je u mě, alespoň myslím, něco druhořadého. Ondřej nejsem já, už proto, že v době, kdy se kniha odehrává, tedy kolem srpna 1968, mi bylo šest let. Mnohem významnější je v mém případě fantazie a hra. Noční práce není ani historická kniha, protože ji tvoří vesměs samé fabulace.

– Na několika místech se přesto „obouváte“ do atributů české národní hrdosti či historie…

To je jen legrace. Rozhodně jsem tím neřešil žádné své národní sebeuvědomění. Možná že mě ale stále provokuje to „jiráskovství“ v nás, ten pocit, že nás stále někdo utlačoval a ubližoval nám. Navíc se nacházíme v době neuvěřitelného společenského přerodu, která je pro literáty jako dělaná. Skoro jako kdyby si ji vymysleli.

– Noční práce stejně jako Sestra se zaobírá mimo jiné zlem dřímajícím v lidech. Čtete i jiné romány na toto téma?

Jsem ohromný čtenář ruské literatury. Nedávno jsem během čtrnácti dnů přečetl Annu Kareninu a Vojnu a mír. Mám slabost pro Isaaka Babela, Ivana Bunina a řadu dalších. Fascinuje mě, jak tito autoři dokážou zpracovat na první pohled banální témata, jako je třeba milostný trojúhelník.

– Své texty s oblibou nazýváte hrami. Existuje k nim také ideální návod pro použití?

To ne. Patřím ale k autorům, kteří by od svého čtenáře chtěli, aby skutečně přečetl každou větu. Podobně jako Milan Kundera si myslím, že pokud pořádně nepřečtete druhou kapitolu, tak nemůžete porozumět deváté. A musím na sebe prozradit, že s oblibou využívám i citáty z děl jiných autorů. Tyto žertíky ale nejsou nic důležitého.

– Jak se žije současným spisovatelům v Česku?

Vzhledem k tomu, že zde prakticky neexistuje systém grantů, stipendií a podobně, tak docela blbě. Dokonce jsem uvažoval o tom, že když na Noční práci prodělám, tak s psaním skončím.