Spisovatel Jáchym Topol je pro své osobité vidění věcí mnohými řazen k nejrespektovanějším a stylotvorným osobnostem současné české literatury. … Topol je nejen nadšený a citlivý pozorovatel okolního světa, ale je především vypravěč příběhů. Jeho výprava do vlastní minulosti je stejná jako jeho autorské texty, tedy živočišná, barevná, plná otázek a překvapivých nálezů. Knihu jistě přivítají čtenáři se zájmem o literaturu, underground a především o osobnost autora.

Tomáš Weiss

TOPOL, Jáchym. Jáchym Topol: nemůžu se zastavit. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 147 s., 16 s. obr. příl. Rozhovory. ISBN 80-7178-395-1.

Recenze:

Topol vpustil čtenáře do svého soukromí

Memoáry známého básníka, prozaika a překladatele byly publikovány v podobě knižního interview

recenze Jaromíra Slomka, Lidové noviny, 27. 9. 2000

Rozhovor Tomáše Weisse s Jáchymem Topolem (1962) nazvaný Nemůžu se zastavit nahrazuje dílo, v jehož napsání talentovanému básníku a prozaikovi možná bránil ostych: paměti.
Snad si Jáchym Topol připadal v 38 letech na memoáry příliš mlád, a proto přistoupil na podmínky, za jakých dnes vznikají takovéto „hovory“: pořídí se zvukový záznam několikahodinového povídání, tazatel vše převede do písemné podoby, dotazovaný pak konečnou verzi autorizuje, čili více či méně škrtá, doplňuje, zostřuje či rozostřuje své formulace. Toto vše Jáchym Topol podstoupil, a přitom nemusel! Ale možná mu to tak vyhovovalo i z důvodů časových (viz titul knihy a také Weissova slova v kratičké předmluvě: „Jáchym je chronicky pulsující a odbrzděný chlápek“).

Topol jako Machar?

Dohlédnemeli zpátky na počátek 20. století, spatříme memoáry J. S. Machara Konfese literáta (1901). Machar, jehož tehdejší popularita je možná srovnatelná s dnešní čtenářskou oblibou Topolovou (dáli se vůbec poměřovat rok 1901 s rokem 2000), vydal své vzpomínky na dětství a mládí ve věku 37 let (v té chvíli zahrnovala jeho bibliografie už čtrnáct knih lyriky, mezi nimi bestsellery Confiteor, Tristium Vindobona I-XX, Zde by měly kvést růže a Magdalena). Podobně jako „odbrzděný chlápek“ Topol i on měl na co vzpomínat, přestože nebyl ani v polovině životní dráhy: osud mu dopřál ještě přes čtyřicet let života vyplněného psaním .
Také svět Jáchyma Topola je převážně literární: autor Anděla, Sestry či sbírky Miluju tě k zbláznění hovoří tu nejraději o svých čtenářských zážitcích (většinou dětských, chlapeckých), docela rád však mluví i o vlastní literární tvorbě a o dalších aktivitách s literární živností souvisejících (lektorování rukopisů, vydávání knih, překládání do cizích jazyků, literární kritika, autorská čtení atd.).
Sebeironicky připomene, jak v době svého redaktorství v Respektu chtěl „to svý psaní zaseknout“: „Spisovatel? Blééé! Básník? Fuj. No jo, ale za několik týdnů jsem zjistil, že stejně sedím po uzávěrce v redakci u počítače a píšu nějaký básničky.“ Interview Nemůžu se zastavit lze tedy chápat také jako den otevřených dveří v pomyslné pracovně „chudého chlapce, který se proslavil“ (smímeli si pro potěšení z nadsázky vypůjčit slova S. K. Boltonové).

Topol jako Gorkij?

Rozmluva Topol Weiss se zdaleka netýká jen literatury. Dotěrnými otázkami atakovaný spisovatel poví nakonec „všechno“: živě vylíčí své dětství, s cudnými zámlkami načrtne i rodinné prostředí („Máma, no… já o ní vlastně moc nevím“ ?!), sugestivně před čtenáři rekonstruuje klukovské hry v Praze i na venkově, popíše své školní trampoty, něco řekne o protikomunistickém disentu, svěří se, jak se snažil vyhnout vojenské službě i za cenu pokořující (což ovšem jeho výraz není) hospitalizace v Bohnicích. Mluví o manuálních zaměstnáních, která vystřídal (a podobně jako Gorkij z nich vytěžil podněty ke svému psaní), o vlivu, jaký na něj měli Egon Bondy či I. M. Jirous (to tedy byly „jeho univerzity“), poutavě líčí své zážitky dychtivého cestovatele (od USA, kam ke svému překvapení směl jet už r. 1988, přes Japonsko po Mongolsko, kam se chce určitě vrátit). Vážně, málem jako by se svěřoval psychoterapeutovi, líčí své manželství a otcovskou roli (dozvíme se dokonce, že byl přítomen porodu a jaké to bylo), připomene i svůj předchozí manželský svazek. V důvěrných informacích je Topol sympaticky zdrženlivý, jen občas jako by si nedal pozor a uklouzne mu třeba poznámka o stavu vlastního chrupu, což je informace přece jen dost intimní; čtenáře Topolova literárního díla může až obtěžovat. J. S. Machar v Konfesích ostatně napsal: „Co dělat? My, krásní literáti, máme sebe tak rádi…“

„Všechny ty češtiny smotaný“

Zatímco tazatel usiluje o projev spisovný, Topol míchá češtinu hovorovou a obecnou. Je to však forma záludnější, než se zdá. Ovšemže Topolova řeč je autentičtější, když třeba v instrumentálu čteme „mezi vrahama“, „s Vietnamcema“, „s redaktorama“ atd. či když se přídavná jména odvracejí od spisovných tvarů: „celej rozebranej auťák“, „obrovskej prostor“, „umělý kytky“. Topol jako rodilý Pražan řekne bez rozpaků i „Musíme se vycejtit“. To vše je ale (záměrně?) nedůsledné: občas se musí „pomoci“, reportáž se konala v Moskvě „na Běloruském nádraží“, turečtí pastevci byli „namazaní“ atd. Mesaliance spisovného a nespisovného má někdy až komické následky: „můžeš se sytit pelmeněmi“, „obranej štít“, „branejma cvičeníma“… Kouzlo nechtěného.

Co si tazatel nechal pro sebe?

Čtenáře nutně napadne, zda Topol také některé dotazy nepřipustil. V textu je snad jen jediné místo, kdy tázaný „odmítá spolupracovat“: „O čem to bude?“ (Rozumí se nová Topolova próza.) „To říkat nebudu.“ Poté co spisovatel vyložil karty na stůl, Weiss v doslovu tajuplně utrousí: „Pro vás, čtenáře, mám závěrem smutnou zprávu některé věci jsem se dozvěděl, ale nechal si je pro sebe.“ To přece vůbec není smutná zpráva! Naopak. Už tak toho víme na Topola mnohem víc, než jsme kdy chtěli. Co s tím?

Topol ve vleku života a poetiky

recenze Filipa Tomáše, Právo 3.10. 2000

Musím přiznat, že předem ohlašovaného knižního rozhovoru Tomáše Weisse s Jáchymem Topolem – Nemůžu se zastavit (Portál, 147 s.) – jsem se trochu obával: má tohle Topol zapotřebí? Nehrozí tu určité sebezprofanování?
A mé obavy se vystupňovaly při návštěvě webu ke stejnojmennému filmu (http://www.andel-exit.cz/), který zanedlouho přijde do našich kin. Na teto stránce naleznete ,gamesu’ i hru Namíchej si blaho, neboli drogu, jež hraje svoji úlohu v knižní předloze Anděl.
Po začtení do rozhovoru jsem byl ale brzy uklidněn, nic takového, alespoň zde, nehrozí. Jáchym Topol, pohybující se životem s přímočarou znepokojující aktivitě, byl zkrátka jen odloven. Weiss se na několik hodin rozhodl běžet po stejné cestě jako Topol, který v sedmi kapitolách vzpomíná na klíčové okamžiky svého bohatého života.

Dětství s bráchou Filipem, školní válečné výpravy, benjaminkovství v českém undergroundu, následující léta plná neutuchajícího zájmu Státní bezpečnosti (Topol promýšlí i imperativ zapomnění), úspěchem korunovaná snaha vymanit se z vojny, což se Topolovi podařilo přes „papíry na hlavu“ (štěstí, že je modrá knížka navždy), neméně hektické období nejrůznějších zaměstnaní, což je v tuzemsku u spisovatele pomalu nutná průprava podobně jako pro prezidentství vězení, až k současnosti. vlastní rodině a dalšímu psaní, kde pochopitelně jakoby zadrhává, neví, nechce…
Literární historiky jistě zaujmou vzpomínky na disidentské tiskoviny. z nichž do dneška vychází týdeník Respekt a prestižní Revolver revue („Revolver vznikal přes veškerou snahu v ghettu a (…) mám strach, že to dnes zase hrozí. Je to ovšem velmi chladné, velmi pyšné ghetto, které svým obsahem časopis sám vytváří.“).
Ale ať už Topol mluví o čemkoliv, o umění a literatuře, nebo o indiánech, cestování, osobních vztazích, činí tak způsobem, který známe z jeho knih. Někdy se až sám dostává do vleku vlastní poetiky („..porodil mě bunkr a příroda“), což rozhovor posouvá k literárnímu textu.

Mile proplouvá Topol zákoutími češtiny („Občas použiješ tvar spisovný, občas vulgarismus a stejně to zní přirozeně Řeč snad každýho Čecha je míchanice.“), čemuž Weiss sekunduje trochu křečovitě mu v hlavě pěkný guláš, sajnsfikšn. (Což jde zase za Topolem). Každopádně je nutno Topolův rozhovor počítat k těm zdařilým, které mají i jiný než momentálně výdělečný (dost častý Topolův postesk) význam. Směle ho můžeme zařadit vedle Hvížďalova Dálkového výslechu s Václavem Havlem na straně jedné a Pelcových Bez ohňů jsoucím undergroundem s Mejlou Hlavsou na straně druhé.

Seznam zběsilého žití

recenze Petra Nového, Reflex, 12. 10. 2000

Kdo je vlastně Jáchym Topol? Básník, prozaik, rockový textař, legenda disentu vzešlá z okraje společnosti, zpěvák skupiny Národní třída, zuřivý, respektovaný reportér, cestovatel po Transylvánských Alpách, šéfredaktor literární Revolver revue? Psychopat, alkoholik, člověk věčně bez peněz, génius, nebo, jak by řekl Jaroslav Foglar, prostě „originál Váša“? Na něco podobného by měla odpovědět kniha Tomáše Weisse pod názvem Jáchym Topol: Nemůžu se zastavit (nakl. Portál). Protože už jen fakt, že Topolový prózy a básně jsou tištěny hojně v zahraničí a -oj, ty malá česká dušičko! – i v USA, je v domácích poměrech vnímáno jako zázrak. Protekce, povzdechne si lety literární činnosti zdecimovaný kolega. Nebo co tedy? Weiss to bere z gruntu: od dětství. Kupodivu o něm Topol hovoří nejméně: při porodu byl „těžce přiškrcenej“, táta psal ve svém ateliéru, o mámě jen to, že to byla vlastně skvělá ženská a že se vyblbl v nejrůznějších klučicích partách. Mnohem podrobnější je líčení zběsilého trysku jeho dalšího života: disent = = výroba a kolportace ilegálních tiskovin, listopadová revoluce = New York, kde tehdy pobýval, psaní = = droga, na kterou není čas, protože nejsou peníze, a když jsou, musí se psát, aby byly další, atd. Pro tu nejmladší generaci, která si tu mýrnix-týrnix vyrostla ve svobodě, to všechno musí mít patinu superdobrodružného románu, byť už je k němu nutno přidat občas i slovník cizích slov, např. pobuda = mánička, bytový seminář = přednáška v obýváku, pracovní povinnost… To to letí. Weiss si vše, co byl Topol o sobě ochoten sdělit, pozorně zaznamenal a stejně tak roztřídil: jeho editorská práce je velice pečlivá. Je to ale „jen“ rozhovor-záznam, jako by byl jednolitý zběsilý tok Topolových slov prostě rozsekán krátkými otázkami. Až na výjimky, ostatně nepodstatné, se Weiss vzdal jakékoli oponentury, tedy podmínky skutečného dialogu. Budiž, tak to mohlo být i myšleno. Nicméně i po téhle knížce nadále platí, že kdo chce poznat Topola opravdu zevnitř, musí zkrátka číst jeho texty. Jen jeden pocit se tu mimoděk vkrádá: totiž že Topol, i při vší důvěrnosti a upřímnosti, kterou Weissův text vyzařuje, si zcela vědomě udržuje určitý odstup od toho, co říká, vše jako by tu mělo nádech profesionální korekce. Že by i takový byl dnes Jáchym Topol?