BRABEC, Jan et al. Nemilosrdné příběhy českých dějin. Vyd. 1. Praha: Národní divadlo, 2006. 261 s. Abonent ND. ISBN 80-7258-241-0.

Recenze a komentáře:

České dějiny očima Respektu

recenze Petra Zídka, Lidové noviny, 24.11.2006, roč. 19, č. 273, str. 18

Týdeník Respekt je od svého vzniku v roce 1990 v mnoha ohledech nonkonformním médiem. To se projevuje také ve způsobu, jakým se na jeho stránkách pojednává o českých dějinách, zejména těch nejnovějších.

Respekt byl vždy ideovým časopisem. Od svých počátků do dneška se vyznačuje důsledným antikomunismem, kritikou českého nacionalismu a jeho výstřelků, neochvějným atlantismem, sympatiemi k izraelské věci na Blízkém východě, podporou ekonomického liberalismu, vstřícností k menšinám. Tato základní ideová orientace se výrazně projevuje také v tom, jak Respekt píše o českých dějinách.
V souboru Nemilosrdné příběhy českých dějin najdeme třicet článků publikovaných v Respektu, které se s výjimkou úvodního o Josefu Jungmannovi zabývají děním od roku 1914 do současnosti. O tom, jakou pozornost české historii v Respektu věnují, svědčí to, že autory více než poloviny textů jsou šéfredaktoři listu – Petr Holub (5), Tomáš Němeček (2) a zejména Marek Švehla (9, z toho dva společně s Erikem Taberym). Dalšími jedenácti autory jsou pak s jednou výjimkou redaktoři nebo bývalí redaktoři Respektu. Většinu publikovaných článků můžeme rozdělit do dvou skupin: příležitostné texty k výročím „velkých událostí“ nebo známých osobností a historické reportáže týkající se nově objevených „kauz“. Zatímco v první skupině dominují články nevalné úrovně, v druhé lze číst opravdu mimořádné texty.

Absence historiků

Pomineme-li již zmíněného vymykajícího se Jungmanna, týkají se příležitostné texty velkých událostí českých dějiny 20. století: vzniku Československa, mnichovské dohody, vyhnání Němců, sovětské invaze, anticharty a dále fenoménů první a druhé republiky, stalinismu, normalizace a několika politických osobností (Masaryk, Beneš, Hácha, Wenzel Jaksch). Základní nedostatek těchto článků spočívá v tom, že jsou psány podle předem dané teze, která je mnohdy problematická, a až na výjimky neuvádějí zdroje, z nichž autoři čerpají. Pozoruhodným fenoménem je také absence historiků: v řadě článků není citován jediný odborník, v jiných je pouze volně připojen krátký a teze nekomentující rozhovor. O příčinách této absence se lze jen dohadovat: dá se předpokládat, že by konzultovaný historik zpochybnil apriorní konstrukci autora.
Druhým extrémem je úplná závislost článku na konkrétní historické publikaci: tak článek Tomáše Krystlíka o mnichovské dohodě čerpá skoro vše z Tesařovy knihy Mnichovský komplex či článek Petra Holuba o perzekuci sudetských Němců v roce 1945 je doslova digestem z publikace Tomáše Staňka, přičemž autor se ani neobtěžoval uvést její titul.

Na místě činu

Naštěstí tu máme ještě články o nějaké neznámé historické kauze nebo o známém problému líčeném na základě nových zdrojů – nejčastěji pamětníků. Novináři většinou nemají čas sedět týdny a měsíce v archivech a přehrabovat se v horách dokumentů, zato ale dokážou odjet na „místo činu“ a vyzpovídat zde svědky události. Tímto způsobem vznikly nejpozoruhodnější texty souboru: článek Hany Čápové o masakru v Postoloprtech v roce 1945, Jáchyma Topola o Václavu Švédovi, Tomáše Němečka o tajném knězi Přemyslu Coufalovi, Petra Třešňáka o třech agentech státní bezpečnosti, Marka Švehly o Josefu Römerovi odsouzeném ve vykonstruovaném procesu v 70. letech na třináct let do vězením či o jedné vraždě na železné oponě.
Všechny tyto texty se věnují jednomu konkrétnímu příběhu a významné místo v nich zaujímá svědectví pamětníků. Respekt tu rehabilituje určitou menšinovou, potlačenou paměť, kterou velké dějiny vytěsnily. Že se s málem dá udělat hodně, ukazuje např. článek Marka Švehly Návrat domů, v němž několik pamětníků líčí, co zažívali, když se v roce 1945 vrátili z vyhlazovacích táborů domů.
Respekt se snaží o nonkonformní pohled na české dějiny. Zpravidla se mu to daří tam, kde jde o rehabilitaci zastřené paměti, o „malé dějiny“ a jejich protagonisty. Selhává většinou tehdy, když se snaží jednostranně interpretovat (demytizovat) „velké“ události, období či osobnosti.