TOPOL, Jáchym. Miluju tě k zbláznění. 1. vyd. v ČSFR. Brno: Atlantis, 1991. 94 s. ISBN 80-7108-008-X.

Obsah:

Recenze :

 

Připravený krvácet

recenze Jiřího Rulfa, Lidové noviny 19.6. 1991

Do literatury se dnes nevracejí jen spisovatelé dávno známí a vážení, ale za ta léta vlády literatury znormalizované vyrostla celá generace těch, kteří mají možnost chuť oficiálního publikování doma vyzkoušet až nyní – jedním z jejích výrazných představitelů je básník a novinář JÁCHYM TOPOL (1962).

Jeho kniha Miluju tě k zbláznění (Atlantis) obsahuje tři ineditně vydané básnické sbírky z osmdesátých let (Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s Indiánama) a už jejich názvy naznačují, že to s nimi literární kritika zvyklá na umírněné „bítnictví” oficiálně publikujících mladých nebude mít lehké. Neboť to základní, v čem se básnictví Topolovo odvíjí, je důsledná neliterárnost, snaha nadřadit zcela život literatuře, která je na první pohled jen syrovým a také surovým záznamem života v pekle moderního světa.

Dnešní underground je totiž především životní styl a potom také literatura, i když to “potom,, neznamená “méně.,, Představuje v dílech těch nejlepších – a k nim Topol rozhodně patří – nesmírně riskantní pokus o zrušení distance mezi člověkem a světem, která se ve věku masově šířených lží (také literaturou šířených) stává těžko překročitel-nou Macochou. Tento pokus ovšem jako nic na světě není něčím novým – v jeho základu je romantismus, který vyžaduje ve jménu života své dobrovolně nedobrovolné kruté oběti z řad básníků. Jestliže Topol píše:
„a navíc je jasný
že můžu přijít o všechno
můžu lidský rase taky úplně všechno věnovat
všechno mimo lásky
a to je docela dobrý pro tenhle způsob psaní
možná je to dobrý pro poezii pro život ne,”
…pak dobře ví, o čem mluví.

Jeho básnění je básněním na hraně, nedaleko strachu, že „mocnosti mi prestávaj vysílat vzkazy“, a zároveň i strachu z toho, že je vysílají. Společenská schizofrenie nalézá výraz ve vykořeněnosti osobní a bylo doposud vydáno málo tak otevřených svědectví., o době, která si vzala za cíl odlidštit lidi, než je toto. Jako dokument, fotografický záznam nebo pouhý deník si je ovšem nelze představovat . Jestliže se Topol jakoby mimochodem zmiňuje o tom, jak „koukali do kamen kde hořela/ obvyklá dávka mejch textů“, pak mluví mimoděk(?) i o organizujícím intelektu, který stojí za jeho básněním – podobně jako v básních amerického outsidera Charlese Bukowského. Takže v případě Topolově nemůžeme ustoupit ani od – podle mne přímých – vlivů literárních. Už fakt, že poprvé u Topola může čtenář v české poezii cítit důsledně užitou hovorovou řeč jako něco patřičného, svědčí o velké básnické schopnosti.

Přesto vyvstává otázka, zda je toto básnění na hraně v podání autora (příliš se neproměňuje a občas hrozí mnohomluvnost) schopno dalšího vývoje. Dnešek ovšem mluví jasně – Topolovy básně jsou událostí. Je to krajina, z které jde děs, děs z toho, jak málo umíme být tím, čím jsme. Nebo nejsme?