Obsah:

Recenze :

 

… a pořád psát

recenze Jiřího Přibáně, 1988

Když jsem dostal do ruky knihu „Miluju tě k zbláznění“, čekal jsem písňové texty, protože její autor Jáchym Topol kdysi spolupracoval se skupinami Národní třída a Psí vojáci, kterou vedl dokonce jeho bratr Filip. O to větší bylo mi překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o tzv. „čistou“ poezii.

„Vlhký básni a jiný příběhy“ (1988) a „Krajina s Indiánama“ (1988). Pokud jde o nejstarší sbírku, zajímavé je již to, že Topol užívá jambického verše, který je pro českou poezii netypický, a navíc s ním pracuje obdivuhodně citlivě. Vzájemné disonance prostě civilních a slangových, mučivě vzrušujících, výrazů vypovídají o mimořádné schopnosti autora chápat poezii jako vysoce organizovanou hru s řečí a slovem. Při vyslovení pojmu „hra“ samozřejmí ihned napadá srovnání s „pražskou groteskou sedmdesátých let“, a tedy s Egonem Bondym. Zatímco však Bondymu jde v básních spíš o ironii a výsměch, tady se odehrávají nejtragičtější situace, kterým je vlastní rozdvojenost a naprostá ztráta smyslu i identity, pro žert tu není místa. Rozdvojený a roztříštěný je čas. Píše se rok 1939 nebo 1989? V básních nelze najít odpověď. Strach, nejistota, pocity zmaru ani doba se nemění. Neexistuje protiklad zla a dobra v teologickém smyslu, člověk je předurčen k zatracení, je s ním smířen, ale i toho mu není dopřáno, protože zatracení je stále menším utrpením než naprostý nezájem, jak je například zachycen v básni „Září“.

 

… rozpršelo se a hřmělo snad mi zabije bleskl ano, ať je to blesk plamen energie nůž mrštěný z nebe strašlivou silou
ale i kapky ho míjely svištěly dolů
a zavrtávaly se pod dlažbu jak červi
„sráči, ty zráli“
slyšel zřetelní pohrdání
v hlase toho září.

 

I přes odlišnosti v konkrétním zpracování látky je v těchto souvislostech nápadná podobnost Topolová hrdiny bez jména a Jidáše Iškariotského od Leonida Andrejeva. Oba jsou předurčeni k zatracení, uvědomují si vlastní tragédii, hříšnost, snaží se o únik z tohoto začarovaného kruhu, ale jen poznání nemožnosti změnit osud je výsledkem tohoto snažení. A přesto lze nalézt určité východisko, když v básni „Válečná lyrika“ se píše: „ … onanovat / a pořád psát“ V čase války se vytrácí schopnost vnímat krásu, v čase války je možné psát jen zaujaté „zprávy“ a tím jsou tyto básně především.

Ve sbírce „Vlhký básně a jiný příběhy“ se Topol odpoutává od vizionářského hledačství, typického pro první sbírku, a dostává se až k prostému vypravěčskému stylu, který si však uchovává silný a působný rytmus. Symboly jsou vystřídány vulgarismem a naturalistickými obrazy. Je zde snaha o vystiženi vztahu muže a ženy, obsažena je až posedlost smrtí a obscénní situace, jak již napovídá sám název sbírky. Přitom se vůbec nejedná o touhu po senzaci, naopak jde o zachycení každodenního pouličního dramatu, a lak se přímo nabízí srovnání s newyorskými dekadenty, ke kterým se ostatní Topol výslovní hlásí.

 

… odnesl jsem ji
do postele a začal si balit svý krámy moc toho nebylo pustil jsem gramofon
ty starý hity z poněkud ohraných desek
západních kapel neprobrala se ani při
I’M WAITING FOR MY MAN
a při SWEET JANE chrápala
koukal
jsem do zdi vůbec nic …

Realita, stejně jako v textech Lou Reeda, je v těchto okamžicích obnažena až k samému srdci. Dále to již nejde. A zbývá jen místo pro směsici hořkého komentáře, vzteku a beznaděje.

.. pořád budeš čekat lese to změní
ale časem ti přestane vadit
i to že v tvým bytě v tvým pokoji
v tvý kůži v tvým zrcadle v tvejch
hadrech
a s tvejma nehtama v tvejch očích
pořád ten samej přátelskej kretén
a zpívá ti pořád tu samou písničku:
„zlatý časy jsou zrovna těď“

Třetí sbírka „Krajina s Indiánama “ je jakýmsi prolínáním motivů dětských her, odtržení a motivů svérázně Topolem viděného Armageddonu. Autor se opět vrací k vizionářské básni, tentokrát však více vystavěné na samotných slovních spojeních než na širších obrazech a situacích. Celou knihu charakterizuje název, v nimž by každý předpokládal jistou gradaci, ale kde spojení slov naopak vyjadřuje neodstranitelný protiklad a tragédii dnešního člověka, který hledá lásku a nalézá jen pomatení a nemoc Vyjadřuje tragédii světa, kde láska je jen neopětovanou snahou a pomatenost všeobecným stavem. Podle mne je tady nikde opomíjen obrovský literání talent, protože tuto knihu si nemůžete koupit v obchodě, ale musíte o ni poprosit samotného autora, který spíš než na tradici beat generation (podobnost je tu pouze formální), navazuje na nejlepší tradici českého vypravěčství.