„Nemůžu psát za holky.“

Rozhovor se Simonou Martínkovou-Rackovou. Marianne. 24.08.2017. č. 9. str. 84

Kultovnímu spisovateli Jáchymu Topolovi (54) nedávno vyšel román Citlivý člověk. Proč ho psal pět let, kdo jsou nejdůležitější ženy jeho života a jak se zvládl vyrovnat se smrtí rodičů a bratra?

– Když jsme si potvrzovali schůzku, psal jste mi, že vaše dcera zrovna odmaturovala. Gratuluju! Byla velká oslava?

Jsem děsně rád, protože ona si bohémský období odbývala dost rychle. Když byla malá, vláčel jsem ji po kavárnách, jako je Marathon a Jericho, hrál jsem tam karty a ona si dělala úkoly nebo v sedmi letech zapáleně diskutovala s mými kolegy, redaktory Respektu. Kolem šestnácti sedmnácti začala už sama docházet do dalších strašných klubů a podniků, takže na dvou středních školách se jí nedařilo a tuhle třetí teď zvládla, a dokonce se dostala na FAMU. Je ohromně vnímavá, ale mívá období, kdy se dokáže zabejčit. A druhá dcera Josefína, které bude patnáct, se zrovna stala rádkyní skautské skupiny Sůvy. Takže včera byla doma veliká radost. A teď už můžu zase vyrazit do svojí ruiny na Sázavě, kde v jedné místnosti není podlaha a v druhé je a jsou tam kamna, a dva dny tam budu v klidu sám.

– To je luxus, že?

No jasně! Největší luxus naší doby je samota, která není drásavá a rozdíravá a hrozná, ale je dobrá.

– To je fakt. Pořád jsme obklopeni nejen lidmi, ale i moderními technologiemi…

Pamatuju si dobu, kdy se sešli lidi s mobily na stole, a kdo neměl za večer tři zprávy nebo telefony, vypadal, jako že o něj nikdo nemá zájem. Ale teď se to úplně překulilo a veliký šéfky a šéfové jsou lidi, kteří nemusejí být pořád připojení. Já jsem byl v tomhle vždycky pozitivní a i bez poplašných zpráv a výzkumů jsem věřil, že si s tím lidská inteligence poradí. Určité procento lidí tahle technologie rozbije, ale ty bohužel vždycky něco rozbije, ať je to chlast, drogy, nebo tohle. Ale vcelku bych se technologií nebál. Když jsem před čtyřiadvaceti lety psal Sestru, knížku, kterou mi lidi k mý radosti i úžasu pořád připomínají, měl jsem v Německu tříměsíční stipendijní pobyt v lese, v baráčku Heinricha Bölla, a abych zatelefonoval do Prahy, musel jsem jít asi pět kilometrů přes les do nejbližší budky. Bylo to strašně drahý, takže jsem neměl skoro žádnej kontakt, což bylo úžasný pro soustředění. Ale vezl jsem si tam batoh plnej knih. Je fantastický, že člověk za život zažívá takový změny a zlomy a zhupy.

– Zatímco předchozí knihy jste, jak sám říkáte, vychrlil, Citlivého člověka jste psal pět let. Čím to?

Je to tak. Byla to i terapie. Několik let jsem žil pod jezem, kde přepadavý vody byly děs a hrůza – kdy mi pomalu a dlouho a bolestivě a nepříjemně umírali rodiče a brácha. To všechno se stalo během tří let. Nejdřív umřel brácha, což je strašlivý i proto, že vy jste ten posel, který to rodičům oznamuje. Scénu, kdy oznamujete matce smrt jejího syna a pak otci smrt jeho syna – protože oni nebydleli spolu – světová literatura ještě nezachytila. Nemáme slova a nedokážeme pojmenovat emoce, které jsou s tím doprovázené. Smrt je obrovské tajemství. Další rok umřel táta, ten další máma, a člověk je na to sám. Přitom tohle zažívají desítky tisíc lidí v mém věku nebo o něco mladších, kteří mají ještě malé nebo mladé děti. Tohle nás nikdo neučil.

– To opravdu ne.

Je to věc, se kterou se nejde vyrovnat. Obrat „vyrovnat se se smrtí“ nenávidím, mám pocit, že to vede ke kýči. S tím se prostě nevyrovnáte! Brácha byl slavnej rocker a básník, ale byl strašně nemocnej. Ve třiačtyřiceti letech umřel úplně vysílený, měl nejrůznější choroby, a bohužel ho do rakve doprovodil alkohol. A rodiče byli taky těžce nemocní. Takže můj život se scuknul na to, že jsem za nimi denně nebo obden chodil, nosil tašky s nákupy, staral se o doktory… V takovém období si děláte spousty poznámek, ale nic souvislého nenapíšete. Jste rádi, že přežijete, a jen se snažíte, aby z vás nebyla pochmurná, temná postava a nepředávali jste to dětem. A to se mi, myslím, povedlo, i díky tomu, že jsem v průběhu psaní přestal pít alkohol, protože na mě začal najednou působit jako depresant.

– Říkáte, že je v knize hodně něhy a naděje, mimo jiné v tom, že hlavní hrdina nikdy neopustí své syny. Vy máte dvě dcery. Jaké to je?

Rozhodně je to to nejúchvatnější, co mě kdy potkalo. Moje žena Bára je vědecká pracovnice, která má ráda, když mají věci systém a jdou popořadě. Já jsme od narození chaot, ale nějak se nám povedlo, že jsme spolu už šestadvacet let… Je zvláštní, že jsem si vždycky myslel, že budu mít dvě dcery. Starší je spíš bohémského založení, mladší Jožina je po manželce spíš vědátorský typ. Ohromuje tím, že se ráda učí. Furt jí říkám – jestli zase doneseš samý jedničky, tak ti nabiju.

– A ona je nosí!

Nosí. Ale zároveň má po mně to, že má ráda přírodu, je zapálená skautka. Včera jsem jí dočítal Dva divochy. Moje dcery v sobě pořád mají to, jak jsem jim četl Odyssea, indiánské příběhy, Bílého tesáka… Teď jsme byli v Bílých Karpatech a já dceři četl příběh Jacka Londona Přežít, o chlapovi, který se ztratí v divočině, a zažil jsem obrovský vítězství literatury. Dvě její kámošky, rozchechtaný šestnáctky, se vplížily do místnosti, kde jsem četl. Bál jsem se, že to rozklíží, ale ony poslouchaly, přestaly tahat Jožinu k ohni a holčičím radostem, pak si vlezly k nám do postele, takže vyvrcholení bylo, že vedle mě ležely tři pubošky, ani nedutaly, a já jsem jim četl. A na to jsem byl hrozně hrdej.

– V rozhovoru pro literární časopis Host jste říkal, jak jste rád, že jste neprošvihl dětství svých dcer. Byl jste přímo na rodičovské?

To ne, to si nedokážu představit. Já si pořád myslím – a klidně se tomu smějte –, že chlap má vydělávat a postarat se. Ale je fakt, že jsem hlavně se starší dcerou zažil strašně moc pískovišť. Tehdy jsem byl novinář, takže když jsem napsal článek, měl jsem volno, a ráno se mi nepsalo moc dobře. Takže jsme vypadli na hřiště a musím s potutelným úsměvem říct, že jsem si užíval, že jsem byl jako tatínek ojedinělý.

– Dneska už byste nebyl.

Asi už ne. Ale tenkrát tam tak z pětiny, možná ze třetiny byly osamělé matky. A když viděly takhle schopného tatínka, hned se kontaktovaly. Bylo to samé flirtování a žertování. Poznal jsem to tak, že se mě některá z nich třeba zeptala – a kde jste sehnali ty botičky? A čekala, že řeknu, to manželka… Ale já na to – ty máme od Anděla. Najednou jsem začal bejt strašně zajímavej jako chlápek. Hrozně mě bavilo, že moje dcerka si hrála s ostatními dětmi a já jsem rozjížděl těžký flirtování.

– Byl jste i u narození dcer?

Byl, ale zároveň vůbec nejsem propagátor toho, že chlapi musí chodit k porodu. Jeden byl nádhernej a krásnej, a druhej byl krvavej a drsnej. To není pro každého, tak ať se z toho proboha nestane společenský mus. Když někdo dělá to, co bylo dřív norma – že žena rodí a chlap sedí s kamarádama v hospodě a chlastá –, vůbec to neznamená, že bude špatnej táta. Vůbec! Na druhé straně znám z posledních let minimálně tři případy, kdy chlápek řekl ženě po cestě z porodnice, že s nimi nebude, anebo ji opustil před porodem. To je věc, kterou si z minulosti nepamatuju, která nebyla možná! On by byl okolím donucen se postarat. Dnešní obrovská svoboda nahrává tomu, že muži můžou v pětatřiceti žít jako v pětadvaceti, zůstat hračičkáři, pěstovat si koníčky… O tomhle se ale člověk vyjadřuje skoro se studem. Tím spíš, že chlapovi nikdo nic neřekne, ale může třicetiletá holka žít jako dvacetiletá? Většinou už cítí biologické hodiny. Ale možná je to i dobře, možná byla dřív spousta lidí zase nucena zakládat rodiny. Jsem z generace, kdy holky běžně měly děti ve dvaadvaceti.

– Vy máte ovšem dcery až z druhého manželství. To první bylo dost dramatické, že?

To byl čas totality a Charty a undergroundu. Moje první žena Veronika byla dcera vězněného historika a chartisty Karla Bartoška, můj táta byl taky chartista a já začínal mít výslechy na StB. Její maminka byla Francouzka, Veronika měla jejich občanství a chtěla studovat ve Francii, jenže ji pak už nepustili k nám a mě nepustili tam. Takže jsme spolu různě žili – to bylo strašně dobrodružný –, třeba jsme spali v jeskyni u Budapešti nebo na Markétině ostrově. Tuhle zkušenost jsem pak využil na začátku Citlivého člověka. Nakonec jsem se s ní oženil v zastoupení, podle Helsinských dohod podepsaných naším státem. Časem jsme v tomhle způsobu života už nedokázali pokračovat, tak jsme se rozvedli. No a když jsme s Veronikou byli na tom Markétině ostrově, kde spávaly hipísácký undergroundový tlupy z Maďarska, Polska a Čech, slyšeli jsme v křoví český hovor.
Nějaká holka si tam česala černý, až po pás dlouhý vlasy, a Veronika povídá – hele, řekni tý holce, ať mi půjčí hřeben. A já jsem za ní šel, ona mi ho půjčila. A to byla moje druhá žena Bára.

– Evidentně zásah osudu! S Bárou jste spolu už víc než čtvrt století. Co byla největší zkouška?

U nás bylo důležité, že jsem odjížděl. Čtyřikrát jsem měl stipendium na tři měsíce, pak jsem měl šňůru s knížkou na měsíc. A vždycky jsme to snášeli dobře, s obapolnou radostí a porozuměním. Takže já mám pocit, že žádná pořádná zkouška neproběhla, ale možná přichází teď, protože já strašně toužím opustit Prahu. Je to legrační, ale ve čtrnácti jsem měl představu sebe v sedmnácti, jak mám manšestrový sako a dlouhý vlasy, a to se stalo. A v sedmnácti jsem měl představu sebe v pětadvaceti – píšu knihy, mám bezvadnou holku a cestuju. To se stalo. A furt si takhle říkáte. A teď v létě mi bude pětapadesát a mám představu sebe, jak mám vlčáka, rybářskej lístek, svý tři sekery a žiju venku. Ale moje žena je kulturní člověk a chce být v Praze. Takže si oba ujasňujeme, co s tím.

– A co s tím?

Vím, že moje žena už nebude ta, která, když půjdu do Poříčí do hospody, pocupitá za mnou a ponese mi v podběráku ulovenou rybu. Ta ne. Ta bude dělat bibliografii děl národního obrození a půjde do kavárny a bude rozebírat nejnovější premiéru. Ale já chci bejt venku. Ve mně ožívá ten Topol, protože po matce jsem „literát ze starý kulturní rodiny“, a po tátovi jsem z rodiny mašinfírů, pytláků a – nestydím se říct – venkovských bouchačů, kteří vždycky něco vybudovali, dům nebo statek, ale narazili na meze chlastu, řekněme promiskuitních alotrií a karbanu. A já toho chlápka v sobě mám, stejně jako intelektuála.

– Je vám jasné, že tímhle svým pozitivním nastavením nabouráváte oblíbený stereotyp, že spisovatel je nepochopený introvert, který si dlí v osamění?

To je ta dávná romantická legenda, že člověk je buď nepochopený romantický básník, který umírá u plotu, nebo pragmatická mainstreamová kurvička. Tvrdím, že obojí je klišé a že dnes je pro autora ta nejúžasnější doba. Člověk může dělat, co chce, a nemusí ztratit sám sebe. Na tom trvám a doufám, že to splňuju. Ale samozřejmě se nechci moc vytahovat; mám štígro, že moje knihy vycházejí. Když byly holky malý, jako úplatek jsem z ciziny vozil barbíny. Byl jsem třeba v Německu na čtrnáctidenní šňůře, kde jsem vydělal prachy, ale vezl jsem barbínu, aby se dcera nezlobila, že s ní nejsem. To byly hovory – tak jakou chceš, tu, která je oblečená jako doktorka, nebo tuhle, která má loveckej úbor, nebo tu s Kenem…? A ona si vybírala, a když jsem se vracel, bylo v tom i těšení na dárek. A říkám to proto, že mám kliku, že moje knihy vycházejí v řadě překladů. I když moc peněz za to není.

– Ostýchala jsem se na to zeptat, ale nahrál jste mi. Takže: může se v Česku psaním člověk uživit?

Ne, z literatury bych rodinu neuživil. Není to mainstream, který by se dobře prodával, ale udržuje mi základní sebevědomí, které člověk potřebuje. A ještě jedna trapná macho věc: já nemůžu psát za holky. Jestli ten román je chlapská nebo mužská kniha, tak prostě je a s tím nic nenadělám. Ale ženy mám rád a bez nich bych byl nic, i když to jsou takový vlezlý kecy. Máma pro mě byla důležitá, babičky, tety, teta Jaruna, tyhle venkovanky, jejichž řeč byla samá p.del a ho.no, ale zároveň v sobě měly nějakou víru. Nebyli to úplně kostelní lidi, i když v neděli se samozřejmě do kostela šlo, ale o tom se nemluvilo. A nejen o tom. Existuje historka, jak se můj dědeček v hospodě opil, ztratil tam peníze při karbanu a přišel domů a tam brečel. A to se nesmělo říct. Ten chlap brečel před svou ženou, a ta to nikomu neřekla, to byla jejich soudržnost. Že se její chlápek mohl z těžkýho života zlomit a podělat, ale ona ho podržela. A naopak.

„Moje žena Bára je vědecká pracovnice, má ráda systém. Já jsem od narození chaot. Ale nějak se nám povedlo, že jsme spolu už 26 let.“ TVÁŘÍ V TVÁŘ Když dostanete za úkol udělat se svým literárním idolem rozhovor do Marianne, máte z toho celkem pochopitelně respekt. Klást osobní otázky člověku, jehož psaní vás tak silně zasahuje a který má tolik nažito – procestoval kus světa, zažil totalitu a underground, jeho knihy jsou přeloženy do desítek jazyků? Jáchym Topol mě však okamžitě zbavil ostychu. Mile mě překvapilo, s jakou přirozeností a spontaneitou se rozpovídal o svých dcerách i o flirtování na pískovišti a otevřeně mluvil i o bolestných událostech, jako byla smrt bratra a obou rodičů v posledních letech nebo první manželství s Veronikou Bartoškovou, s níž kvůli tehdejšímu režimu de facto nemohl žít. Na zahrádce kavárny Marathon jsme nad kávou probrali prakticky celý život – a já si jen vychutnávala hloubku, pronikavost, ale i nadhled a lehkost, s níž dokáže Jáchym mluvit o všech těch dramatických zákrutech. A navíc zrovna zažívá krásné období. „Včera jsem měl úžasný den. V Knihovně Václava Havla, kde mám na starosti dramaturgii, měl pořad Jaroslav Machovský, ročník 1932, který byl v odbojové protikomunistické ozbrojené skupině a za to dostal dvacet čtyři let. Stál jsem na dvorku a hulil, a on – furt kouříš. A já – no jo, rád bych s tím skončil. A on mě plácl a říkal – tak se uklidni, já jsem přestal v šedesáti. A předtím jsem se dozvěděl, že moje dcera Marie konečně odmaturovala.“ Jáchym ve světě

„Nejdřív to byla ‚jen‘ střední Evropa – Anděl vyšel v Polsku, Maďarsku. A pak se něco zlomilo, najednou byl zájem i ve Francii, v Holandsku, ve skandinávských zemích, v Americe,“ říká Jáchym Topol.