Kniha je dokonalý vynález

Lidové noviny. 28.12.2005. č. 301. str.1.


S Jáchymem Topolem o četbě, čtenářích, čteních i „čtecích“ a literárních anketách. Letos vydal nový román Kloktat dehet, ale také fragment kdysi zamýšleného románu z Mongolska Zlatá hlava, napsal poprvé v životě divadelní hry (Cesta do Bugulmy, Uvařeno). Současný redaktor Respektu a spisovatel Jáchym Topol (*1962) jede na plné obrátky.

* Už několik měsíců jsi znovu reportérem týdeníku Respekt. Máš ještě vůbec čas a chuť přečíst si knížku?

Zrovna včera jsem si koupil knihu Rolanda Barthese Světlá komora. Je to esej o fotografii. Mě fotky strašně bavěj, rád si je prohlížím, třeba zírat na fotky Bohdana Holomíčka pro mě má pořád rozměr zázraku.

* Takže si teď radši prohlížíš fotky, než čteš?

To určitě ne. Snažím se teď víc dozvědět o fotkách i proto, že děláme knížku s Karlem Cudlínem. Prohlížel jsem si v té souvislosti knihu pražských fotografií od Jana Reicha, a tam jsem narazil na předmluvu Bohumila Hrabala, který tam několikrát cituje Barthese. Tak už ho mám v tašce. Ale ještě jsem ho nepřečetl. Holt už to není jedna knížka denně jako kdysi. Už přesně vím, proč lidi kolem čtyřiceti, s dětma a časově náročnou prací, nečtou. Ti, co to zvládnou, patří do skupiny, která má v DNA potřebu číst za všech okolností. V Česku jejich počet odhaduju tak na deset tisíc.

* Už tedy neplatí, že Topol rovná se vysavač textů?

Jsem zaměstnanej otec rodiny, takže čtu míň, to je jasný. Ale čtu. Tahám pořád nějaký knížky po kapsách. Číst potřebuju, ale kázat druhým, aby četli, nebudu. Je tady deset tisíc lidí, co mají jako životní potřebu zafixováno kupovat a číst knihy? To je přece výborný! Často slyším pláč, jak je doba povrchní a knihám nepřeje. To je zajisté pravda! Zároveň jsou tady ale ve stále stejné kvantitě ti, kterým já říkám čteci, těch zhruba deset tisíc závisláků. Myslím, že jich moc nepřibývá ani neubývá. Kniha je totiž dokonalý vynález. Něco jako kladivo, polštář, motyka, nůž. Se svou dokonalostí prochází různýma společenskýma proměnama, a je tady pořád taková jako před stoletíma. Kdo si dneska vzpomene, jak se před pár lety vyrojily stovky článků o tom, že kniha zaniká, že ji zničí elektronická média? Teď už o tom nikdo nepíše. Lidi dál čtou příběhy a otáčejí papírový stránky. Pořád mají potřebu číst příběhy o základních lidských věcech. Takový, jaký jsou už v Bibli i před ní. Rodina, odporování zlu, šílenství, samota, láska.

* Díky rodinné konstelaci žiješ mezi knihami odmala. To musí zanechat na člověku následky v podobě čtenářského předurčení.

Všechno to mám zděděný a postupně to samospádně přechází i na moje děti. To mi připomíná – musím dneska koupit další díly Letopisů Narnie… Vlastně nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych mezi těma dědovejma a tátovejma knihovnama seděl ve čtrnácti u počítačových her nebo před DVD přehrávačem. Ale bylo to jinak, a tak jsem se jako malej pustil do Starých řeckých bájí Eduarda Petišky. Dodneška, když tu knihu vidím, mě zamrazí. Tam to začalo! A další Eduard, tentokrát Štorch. A další – Foglar, May. Zásadní odrazový můstky pro celou mou generaci. Jeden můj kamarád, když se jeho rodiče rozváděli a otec si bral část knihovny, tak na něj – ten malý chlapeček – volal: Tati, tatínku, Petišku ne!

* Jak jsi se od dětských knížek dostal k těm „pro velké“?

Důležitý je znát co nejvíc slov z toho „velkýho“ světa. Možná to zní jako hloupost, ale já si pamatuju, jak jsem byl zděšenej, když jsem v mayovce četl „dostaneme je, na mou věru“. To mi vůbec nešlo do hlavy. Jediná Věra, kterou jsem znal, byla přítelkyně mámy a táty, spisovatelka Věra Linhartová. Co má tahle Věra, kterou znám, společnýho s tímhle dobrodružným příběhem? Tehdy mi to vážně dost zamotalo hlavu. Byl jsem malej a některý slova mi dávaly jinej smysl, to tak často děti mají. Ten přestup k dospělý literatuře jsem měl jako většina lidí kolem devítky nebo prváku na gymplu. Najednou už nečteš Lovce mamutů, ale Márqueze, Sto roků samoty. Najednou tě dostane to nějaký divný tajemno. Vztahy, život, svět – a už do toho padáš a už v tom jedeš. Začínáš tomu rozumět. Takhle knížka otvírá svět a pomáhá se v něm zorientovat. Čteš o vášnivé lásce a jsi vášnivě zamilovanej. Čteš a žiješ ty věci ve stejnou dobu. Zjišťuješ, že normální součást života je nespokojenost, frustrace, strach, selhání. To vše jsem se z knížek dozvídal. Naivní hledač absolutního štěstí se dozvěděl, že to na světě asi jednoduchý nebude. Je to dobrá injekce, takový očkování realitou. Knížky pro dospělý prostě nemůžou bejt úplně šťastný, protože život takovej není. Mě tedy aspoň pomohlo, že jsem se s některými hrdiny při čtení identifikoval a prožil si s nimi nanečisto jejich pády a nespravedlnosti.

* Jak se k tobě třeba Márquez dostal? Kdo ti podstrkoval v pubertě knihy?

Já měl hrozný štěstí. Na gymnáziu jsem měl na češtinu paní profesorku Hanu Posseltovou, která prošla Osvětimí a prý ji přežila hlavně kvůli tomu, že uměla asi dvacet jazyků. Tahle fenomenální překladatelka z angličtiny a francouzštiny, ta mně knihy podstrkovala, protože viděla, že jsem hladovej. Vždycky mi k tomu ale říkala: Ale pozor, ten Márquez je místy takový temný, život zase není takový kanál, nevěř těm temným knihám. Byla to přece jen jiná generace a byly v ní přítomný zbytky toho pocitu, že některé romány jsou pro slušné mládence a dívky nevhodné. Vlastně to tak je – některý knížky ti opravdu v určitým věku najednou odkryjou věci, který před tebou doposud zůstaly skrytý, a ta intenzita může být silná. Literatura bývala mnohem mocnější zbraní v době, kdy existovalo spousta tabu. Erotika, náboženství, násilí. To už dneska v naší části světa není. Ale stejně se dozvídáš z dobrý literatury důležitý postřehy o vztazích. O tom, co lidi prožívají s jinýma i se sebou a jak na to rozdílně reagujou.

Nehrozí lidem, když pravidelně nečtou, že jim potřeba číst vymizí? Já o tom takhle nikdy nepřemýšlel, ale myslím že ne. Jsou ale odlišný cesty, lidi jsou různý. Někdo je čtec, někdo nečte vůbec, jinej každý ráno, ale Blesk, někdo nečte třeba vůbec beletrii, ale přečte hromadu odborný literatury. Mám úžasný zážitky i z četby polského sociologa Zygmunta Baumana a jeho fenomenální knížky Tekutá modernita. To jsou taky fascinující příběhy, příběhy poznání. Někdo má pár oblíbených knížek a k těm se po různých intervalech stále vrací. To taky dělám, třeba s Bashevisem Singerem a jeho Šošou.
Je zajímavý vrátit se ke knize s jinou životní zkušeností. Číst těma životem zkrhavělýma očima ty samé stránky jako v šestnácti. Někdy je to úplně jinej příběh, někdy začne člověk přát úplně jinýmu hrdinovi. Vždycky si ale vzpomenu na to, co napsal Jan Zábrana: Jedna z nejstrašnějších věcí je, že dobrou knihu nemůže člověk číst znovu poprvé. Rudou jízdu Isaaka Babela už prostě s tím prvotním úžasem nikdy číst nebudu. Vrátit se ke staré známé knížce je ale často jako vklouznout do pohodlných, na míru ušitých bot.

* Zdá se, že se stoupající nabídkou knih je čím dál složitější si ty boty na míru najít. Je to chaos, ve kterém se lze obtížně orientovat. Podle čeho se orientuješ ty?

Ten chaos mi právě připadá nádhernej. Kdo propadne panice z množství a radši si nevybere nic, ten je pochopitelně odsouzen k nečtení. Vždyť to hledání nové knihy, pro čtenáře neznámého autora, to dobrodružství, už je vlastně součást četby. Já si nejčastěji kupuju knihy na doporučení známých nebo podle recenzí z Hostu, A2 a dalších. Hrozně rád čtu o čtení. Sleduju recenze, sleduju kulturní rubriky, i když třeba z těch deníkovejch úplně šťastnej nejsem. Sleduju iLiteraturu na internetu, mluvím o knížkách s lidma, zajímá mě, v kterým klubu kdo čte.

* To ti zrovna moc nevěřím, že bys měl chuť zajít si poslechnout někoho na autorské čtení.

No máš pravdu, těch čtení jsem měl a mám tolik, že vlastně na jiný opravdu nechodím, to už nějak nejde. Takže slyším číst jiné autory, jenom pokud mám čtení s někým. Takhle jsem slyšel Poláky Nahacze a Stasiuka v Krakově nebo třeba Petru Hůlovou V Bratislavě. Takhle jsem pro sebe třeba objevil Holanďana Nootebooma. Neznal jsem ho, ale byl jsem jím nadšen až díky čtení v pražské Arše. Jeho knížka Následující příběh mě strhla. Stejně jsem u společného čtení objevil Kureishiho a pak byl fascinován jeho říznou knihou Byli jsme si blízcí. Uznávám, že tohle je trochu exkluzivní cesta, jak čtenářsky objevovat neznámá jména. Samozřejmě že často knihama listuju, koukám do nich, čtu si kousky a musím se nějak rozhodnout podle svojí zkušenosti.

* Co je ale ten moment, který rozhodne, že si ji nakonec odneseš domů?

To je, jako když šla selka koupit látku na trh. Ohmatala ji, očuchala… prostě si vybrala tu, která byla podle ní dobrá. Už se jako čtenář znám, takže si vyhovím. Teď už si málokdy přinesu domů něco, o čem bych nakonec řekl, že to byl nesmysl. A tak přijdu často na zajímavý objevy, třeba i mezi knihama, který zlevnili, protože nějak zapadly. Skvosty jako Vzpomínky jasnovidce od Poláka Akhary Jussufa Mustafy nebo Cesta do Ejn Charod Izraelce Amose Kenana. Nebo z poslední doby, zlevněný výprodejový fantastický Chilan Coloane a jeho Ohňová země.

* Díváš se coby spisovatel na knížky i okem profesionála, řemeslníka, které vidí víc než to čistě čtenářské?

Moje spisovatelské začátky byly silně ovlivněné vzhlížením k autorům-chrličům. Kerouac, Hrabal, Deml, Burroughs – to tryskání textu, určitý zmatek, všechno podřízeno divokosti a gestu. Postupně čím dál víc obdivuju autory, kteří jsou střídmí. Takže takhle se na ty knížky samozřejmě taky dívám. Jinak ale u dobrý knihy zažívám vždycky to samý – sednu si na sáňky a jedu. A kazit si to tím, že budu zkoumat, jak je to udělaný, to ne. To ani nemůžu poznat. Maximálně poznám knihu, ve který zůstalo lešení, která není uklizená, kde měla nastoupit přísnější editorská práce. Vidím to s odstupem i u svých knížek, kde mě to samozřejmě štve víc než u cizích.
Určitě moje psaní nějak ovlivňuje čtení a naopak. Pořád něco vstřebávám, ale jak a kde se to projevuje, to fakt nevím. Třeba strašně obdivuju Bunina a Čechova, jak píšou sevřeně a ještě s takovým křehkým smutkem. Jsou to giganti, ale zároveň vím, že dneska už takhle psát nejde. Snad nedávno česky vydaná a v Čechách nepovšimnutá Ljudmila Ulickaja se svou Soněčkou se tomuhle realistickému psaní o smutku života blíží.

* A dají se dnes tihle autoři číst? Jak se vrátit ke klasice a jejím pokladům a neztratit kontakt se současností? Dá se na otázku „Už jsi četl novýho Topola“ odpovědět „Ne, teď čtu Bunina a pak se chystám na Čechova“?

Takovýmu člověku můžu jen blahopřát! Ta aktuálnost k literatuře myslím nemá patřit. Přečíst si pár módních románů, abych pak o nich mohl světácky pohovořit, to mi není blízký. Některý věci patří víc do světa médií než do světa čtení. I když to všechno asi k tomu patří. Literární hvězdy na jedno použití, ankety, ceny, televize. Hele, novej autor, hele nová fidorka. Všichni ho musíte znát! Co s tím?

* Ty jsi ale taky kdysi byl nová fidorka.

Byl no, to je pravda. Teď už jsem ale Fidor, podařilo se mi vytrvat! A jestli se mnou budeš dělat rozhovor zas za deset let, řikej mi Fido… Myslím, že opravdovým čtenářským vyznamenáním pro autora je, když si někdo jeho pět deset let starou knihu najde v regálu a koupí. Je to myslím signál, že ta kniha pořád žije. Teď jsem vyhrál anketu a mám velkou radost. Nejsem žádná literární novinka. Beru to jako vzkaz od čtenářů, kteří neříkají „děláš to dobře“, ale spíš „je dobře, že to děláš“. To je pro starýho Fidora obrovský povzbuzení. Čtenáři mě už znají a myslím, že mi věří, že píšu knihy naplno, že na ně nešiju žádný boudy. Oni mi kvůli tomu myslím i pár věcí odpustěj. Tys do ankety Kniha roku neodpověděl. Teď to můžeš napravit. Tak prosím tři české a tři zahraniční čtenářské zážitky za rok 2005.
Opakuju – úchvatný Chilan Coloane: Ohňová země, kterou jsem donesl tátovi, a ten ji okamžitě taky zhltnul. Portugalec António Lobo Antunes, román Jidášova díra. Stařec píše o svém mládí v Angole. Nebo knížka Mezi ženami od Ira Johna McGaherna. Obyčejný příběh chlapa žijícího na venkově se svojí, převážně ženskou rodinou. No a nerad bych zapomněl na Judith Hermannovou a její knihu Nic než přízraky. To je pro mě autorka ryzí současnosti. Ryzí současnosti milostných vztahů a svobodnýho pohybu v naší luxusní části světa.

* Chápu, pokud nad touhle charakteristikou někdo zívne, ale Judith je skutečně moc dobrá.
A čeští autoři?

Včera jsem dočetl Kateřinu Sidonovou Jeden den ve IV. D. Popis jednoho dne na gymnáziu Na vítězné pláni v době socialismu. Do teď jsem si myslel, že můj gympl Radotín byl nejdrsnější a nejveselejší. Zrovna včera jsem četl kusy z nové knihy Petry Hůlové Cirkus Les Memoires, opojný a nádherně napsaný. No a nakonec žádná aktualita, ale vítěz minulého ročníku Knihy roku, Jan Balabán. Tomu závidím schopnost psát úsporně a sevřeně. Nádherný povídky!

* Co Ladislav Klíma, který letos za tebou zůstal na druhém místě?

To je jedna z největších legrací mého života. Ladislav Klíma, postava pro mé dospívání strašně důležitá. Člověk, kterej riskoval, byl svéráznej, tvrdej ke svýmu okolí i k sobě, šel si za svým, neuhnul a pak v bídě umřel. Pro kulturní underground, kde jsem se pohyboval, byl božstvem. A to on vlastně chtěl, takže aspoň u tehdejší závadové mládeže se mu to povedlo. V kapse jsem dokonce nosil negativ s jeho posmrtnou maskou. Chodil jsem k jeho hrobu na Malvazinkách, zapaloval tam svíčky a na náhrobku nechával svoje básně. No a dneska jsem s ním u jednoho nakladatele a trhnul jsem ho v anketě. Obchodník s knihami a publicista Tomáš Weiss je autorem knižního interview Jáchym Topol: Nemůžu se zastavit (Portál 2000) Pro knihu Jáchyma Topola hlasovali v anketě Kniha roku 2005 Miroslav Balaštík, Petr A. Bílek, Edgar de Bruin, Jiří Hrabal, Vladimír Justl, Vladimír Michálek, Jiří Peňás, Tomáš Glanc, Miroslav Petříček, Stanislav Struhar, Miloš Urban, Jan Vedral a Tomáš Weiss. Recenzi Ondřeje Horáka přinesly Lidové noviny 8. 10. 2005 v příloze Orientace.