Román známého básníka a prozaika, autora románů Sestra, Anděl a Noční práce. Topol v románu účtuje s traumatem osmašedesátého roku metodou brutální grotesky, která vyústí v rozpoutání třetí světové války v české kotlině. Jeho hrdinům chybí heroismus, o to víc oplývají malicherností, rasismem a nedostatkem vyšších ideálů. Prostřednictvím dětského vypravěče jsou zde zachyceny mezilidské vztahy bez jakéhokoli soucitu. Sledujeme pokřivené vlastenectví s mnoha neblahými vedlejšími dopady. Autora zajímá ponížené dětství, sourozenecká oddanost a válka v jakékoli podobě. Zobrazuje lidi jako hračky někoho jiného, aniž by přitom tušili, že jsou nástrojem k dosažení cizích cílů. K absurdnímu vyznění příběhu přispívá „socialistický cirkus“ jako zdroj nejneuvěřitelnějších příhod a vztahů, zčásti fantazijních. Román je karikaturou válečného hrdinství a hrdinů, převrácením vžité interpretace těchto hodnot, o nichž se nikde veřejně nepochybuje, ačkoli ve skutečnosti v sobě skrývají temné jádro.
Kniha zvítězila v anketě Lidových noviny Kniha roku 2005.

TOPOL, Jáchym. Kloktat dehet. Vyd. 1. Praha: Torst, 2005. 272 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7215-255-6.

Kniha je pro mne létající koberec

Rozhovor s Milošem Vosykou, 09.03.2006, roč.5, č. 58. str. 1

Kniha Kloktat dehet vznikala v Želivě – Pobyt na vymrzlém statku vystřídala útulná ubytovna. Spisovatel Jáchym Topol při autorském čtení své nové knihy zavzpomínal na Želiv, kde vznikla její podstatná část. K Vysočině má ještě hlubší vztah, protože v mládí se jeho vzorem stal humpolecký Ivan Jirous.

– Uspořádal jste veřejné čtení přímo v Pelhřimově. Vašich autorských čtení je jako šafránu. Máte hlubší vztah k tomuto regionu?

V okolí Želiva žije mnoho mých dobrých kamarádů. Zároveň část poslední knihy Kloktat dehet vznikala právě v Želivě. Za celých čtyřicet let jsem se nedopracoval k vlastní chalupě, proto zároveň nesplňuji základní spisovatelskou podmínku samoty. Mnoho knih jsem napsal na stipendia v různých evropských zemích. Pak jsem chtěl být doma. Jenomže mám dvě malé děti, proto psaní v bytě nepřipadalo v úvahu. Oslovil jsem tedy kamarády a ti mi na zimu půjčili statek. Bohužel nešel vytopit, jednalo se o ruinu a nebylo kde spát, tak jsem uléhal na zem. Za těchto podmínek nešlo psát. Přímo v Želivě mi pomohl zázrak. Z kostela vedl světelný paprsek přímo do ubytovny, kde mne dobří lidé ubytovali za stovku. Za několik týdnů jsem tu položil základ vznikající knize. Samota mě však tížila, toužil jsem po lidech. Proto jsem vyrazil do Humpolce a Pelhřimova, kde mi padla do oka kavárna Tygřík. Léčil jsem si zde duši čtením knih a pitím whisky. Když jsem se vydal nazpátek autobusem, tak se mi v hlavě rodily celé kapitoly.

– Mezi vaše přátele se řadí rodák z nedalekého Humpolce Ivan Jirous…

Ivana Jirouse jsem navštívil před mnoha lety na kole. Ujel jsem velkou vzdálenost, abych se s ním setkal. Bylo to ještě za totality a on zrovna přišel domů z vězení. Pro mne, dlouhovlasého mladíčka, byl Ivan Jirous modlou. Přivítal mě ve své říši, mučil mě kořalkou a neustále se mi vysmíval.

– Připravujete se nějak na svá autorská čtení?

Snažím se připravit, ale nemám na to moc času. Vždy mne někdo vyruší. Pokud mi však zbude čas a předčítám si některé pasáže dopředu, tak na mě padne tréma. To zvláště při prvním čtení. Pak jich ještě pořádám několik a každé má jinou atmosféru.

– Nezjišťujete při čtení vlastních textů, že by určité části knihy šly napsat úplně jiným způsobem?

Na samém začátku knihu neustále v hlavě přepisuji. Když vyjde, tak už jsem s obsahem smířen a nevadí mi. Pak se na ni už nedívám, že je kusem mne, ale stává se věcí. Čtení mi pomáhají se od knihy odřezat. Po vydání prvních knih jsem byl hysterickým tvůrcem, dnes se považuji spíše za pragmatického autora. Jsou spisovatelé – rození herci, kteří si čtení užívají. Já mezi ně nepatřím. Vždy mám velkou trému. Autorské čtení knih je pro mne vstupenkou do různých měst, mezi která patří například Pelhřimov, Jihlava, Brno, ale i Varšava, Paříž, Ulánbátar. Kniha je pro mne létajícím kobercem.

– Skládal jste texty pro hudební skupiny Psí vojáci, Národní třída a zpěvačku Moniku Načevu. Běží vám v hlavě kromě námětů na prózu zároveň i texty k zhudebnění?

Texty jsem psal pouze amatérsky pro své blízké. Mimo to se o víkendu chystám do největšího divadla v německém Düsseldorfu. Uskuteční se zde premiéra mé divadelní hry Cesta do Bugulmy. V Polsku vychází knižně a v Čechách si na drama ještě lidé počkají.

– Jak dlouho trvá, než vzejde z vaší dílny nová kniha?

První impulzy vhodné pro knižní zpracování jsem prožíval v útlém dětství. Čím jsem starší, tím se setkávám s více náměty pro psaní. Knihu Kloktat dehet jsem poprvé začal sepisovat před čtyřmi roky. Jinak potřebuji tak tři až čtyři měsíce čistého času úplného klidu. To už musím mít nasbíraný materiál. Kniha Kloktat dehet se vlekla dlouho, protože mezi tím jsem stihl napsat další dílo s názvem
Noční práce.

– Představte čtenářům své poslední dílo s příznačným názvem Kloktat dehet.

Jedná se o fantastický příběh z roku 1968, kdy se děj první části knihy odehrává v drsném dětském domově. Jedná se o potomky lidí, kteří zahynuli za války nebo byli popraveni či zmizeli za komunistického puče. Druhá část je věnována invazi sovětských vojsk a armád Varšavského paktu v roce 1968. Kniha má historický rámec a jedná se o velkou nadsázku hraničící s fantazmagorií. Základem knihy je milostný příběh a schopnost člověka přežít.

– Dá se uživit psaním literatury?

Deset let jsem tak živil rodinu a domnívám se, že bych ji mohl živit i nadále. O tom svědčí ten fakt, že jsem pracoval u filmu jako scénárista, hraje se mé drama v Německu a obdržel jsem nabídku na další román.

– Kdo sahá nejčastěji po vašich knihách?

Jsem hrdý na to, že mé knihy čtou lidé bez rozdílu věku i pohlaví.

Jáchym Topol začal Kloktat dehet v Siřemi

Rozhovor s Hynkem Dlouhým. Žatecký a lounský deník, 14.09.2011, roč. 17, č. 216, s. 2

Siřem – Někdy se zdá, že Siřem, vesnička na Podbořansku, je téměř zapomenutá. Přesto ale inspiruje. Nejen Franze Kafku. Vlastně ostatní umělce táhne k Siřemi právě světový literát, jež tam prožil osm měsíců mezi lety 1917 a 1918. Jak sám říkal, snad osm nejlepších měsíců jeho života. A kdo jsou ti další? Nikdo menší než držitel Oskara, světový režisér Miloš Forman, Václav Havel, dramatik a později také prezident, nebo například jeden z neuznávanějších českých spisovatelů současnosti Jáchym Topol. Zatímco Havel s Formanem v šedesátých letech minulého století společně ve vesničce plánovali film na motivy kafkova Zámku, jehož natáčení ale brzy zatrhli komunisté, kterým se myšlenka pranic nelíbila, Topol do Siřemi a okolí umístil děj celého románu. Ilja, hlavní hrdina knihy Kloktat dehet, přichází do siřemského sirotčince, aby tam po svém prožil osmašedesátý rok…

Uznávaný český spisovatel usadil do Siřemi děj jednoho ze svých úspěšných románů. Kdo jiný ho mohl inspirovat, než Franz Kafka.

– Stejně jako Kafka, ani vy jste Siřemi nepřisoudil v románu příliš lichotivou roli.

No nevím, ten kluk tam prostě žije, vyspívá a přežívá. I když to není v ideálním prostředí, co by chtěl víc? Proti gulagu, o kterém vypráví v knize veteráni, je Siřem učiněná selanka (směje se).

– Jaká byla vlastně cesta Ilji a románu Kloktat dehet do Siřemi? Kde vznikla původní myšlenka?

Přímo v Siřemi. Před asi deseti lety jsem byl s partou kamarádů, s kterými občas děláme literárně – alkoholické výlety, na průzkumu Siřemi. Bylo to samozřejmě kvůli Kafkovi a jeho sestře Ottle. Seděli jsme tam ve zbořeném siřemském kostelíku a četli Kafku. Přišlo nám to tenkrát legrační. Podobně jsme byli třeba také v Moskvě, to byl výlet za Bulgakovem, po stopách spisovatele a jeho románu Mistr a Markétka. Siřem jsme tenkrát jen prolétli, našli jsme sýpku, která ho prý měla inspirovat k napsání Zámku. Ale nevím, mě podobné intelektuální analýzy a rozbory moc nezajímají. Úžasné je jít, vnímat ta místa, kterými procházel i Kafka, cítit vítr ve tváři. Bohužel, některá místa jsou hodně zničená. Vždycky mě šokuje, jak jsou Čechy místy doslova rozpadlé. Například právě siřemský kostel. Tušíme a víme, že před námi tu byla kulturní krajina s kapličkami a podobnými stavbami. Ale jak to přeoral komunismus, to mě šokuje i po dvaceti letech

– Siřem tedy dostala jednu z hlavních rolí ve vašem románu. Čím tolik zaujala a jak hrála?

Jak se mi zjevil nápad na román Kloktat dehet si i po letech vybavuji docela přesně. Mám takové divné momenty inspirace, ten úder nebo zášleh není nijak závislý na čase. Děj se mi najednou začne valit v hlavě a odsejpá. Pak už jen najít měsíce klidu a soustředění, abych mohl knihu napsat, to už je těžší. Šli jsme s partičkou po poli, vedle nás chmelnice a já najednou dostal nápad na román, který by se odehrával v sirotčinci. Než jsme došli do hospody, začal jsem námět ostatním vzrušeně vykládat. Pak jsem usedl v siřemské hospodě ke kamnům a začal si do notýsku psát osnovu děje. Chtěl jsem zachytit jakýsi bolševický mysticismus, který už pomalu vyprchává a mizí. Ten mýtus o hrdinovi, jakýsi syn pluku, osamocený bojovník, který vše zvládne a o kterém jsme slýchali už od školky jsme slýchali už od školky. Do siřemské hospody se před mnoha lety vydali i Havel s Formanem při sběru informací pro svůj nakonec nikdy nenatočený film. Oni tam tehdy ale moc neuspěli, lidé skoro ani nevěděli, kdo je Kafka. Zdá se, že vy jste pochodil výrazně lépe, knížka je.Kamarádi hlučeli, objednávali pivo a já měl zatím popsaný notýsek. Požádal jsem o účtenky a když jsem popsal i těch pár účtenek, měl jsem najednou blažený pocit, téměř jistotu, že mám námět na novou knížku. A tak jsem Siřemi vděčný, že mě nakopla a věděl jsem, že právě v Siřemi se knížka musí odehrávat.

– Je pravda, že v první pracovní verzi románu byl určitým způsobem zakomponován přímo Kafka?

Ano, byl tam. Nakonec jsem podobný nápad zrealizoval ve své další knize Chladnou zemí. Mělo jít o určitou desakralizaci a turistické využití Kafky, o prodej posvátných míst. Siřem by na základě mýtu o Kafkovi lákala turisty třeba z Japonska, vozili by se přímo ze Staroměstského náměstí, v Siřemi na návsi by se prodávala trička a podobně. Tato část románu mi ale potom neseděla. Tuším

– Tuším, že se v oné první verzi měl najít nějaký jeho rukopis?

Přesně tak. Nechal jsem Siřemské najít na půdě sýpky – Zámku – dětského domova rukopis Kafky. Byl to podfuk a právě na něm by se pak stavěl turistický humbuk. Jenže do válečného románu plného střílení, beznaděje a plundrování mi to nakonec nějak nešlo dohromady

– Takže Kafka nakonec z románu úplně zmizel

Petra Hůlová, moje kamarádka, se kterou si navzájem čteme knihy, mi tenkrát řekla, že tato pasáž je prostě blbá. Nesedělo to tam. Takže jsem nakonec vyškrtnul Kafku a nechal Siřem. A jsem rád.

– Vydal jste se pak ještě někdy do Siřemi nebo plánujete podobnou cestu do budoucna?

Jednou se tam vydám s falešným plnovousem a v přestrojení, aby mě místní nepoznali, a třeba za tu knížku nezmlátili (usmívá se).

-Děkuji za rozhovor.