Naděje je v tom, že žijeme

Rozhovor s Ondřejem Nezbedou. Host. 24.08.2017. č. 9. str. 84

Není Citlivý člověk — i přes tu spoustu groteskních scén — v podstatě zoufalá kniha?

Zoufalá?! Proti tomu se ohrazuju. Já jsem se při tom psaní strašně smál.

 

Při čtení Haška se taky směješ, ale zároveň tě mrazí. Už třeba ta scéna, ve které vyprávíš o Zemanově vizi České republiky jako zóny mezi Čínou a Ruskem — nikdy se tu nebude válčit, protože si tady Rusové a Číňané udělají lunapark. Budou sem „jezdit na kaníkuly a prázdniky a bude tu spousta grilobarů, lyžovaček, kolumbárií, sálů voddechu a taky heren a kasin“. Ono už to tak trochu je, ale srandovní to moc není.

 

Je to realistická vize Miloše Zemana. Musím se přiznat, že beru do určité míry jako své selhání, že se mi do té knihy dostal. Bylo to proti mé vůli, ale nemohl jsem si pomoct, je to mytologická postava. On je tak neuvěřitelnej, tak neuvěřitelně sprostej, neuvěřitelně strašnej, že jsem si nemohl pomoct. Zároveň bych byl nešťastnej, kdybych napsal jen politickou satiru

 

Mimochodem, jak na Zemana vlastně reagovat, aby se to ve výsledku neobrátilo proti tobě? Aby té kritiky nevyužil?

Zbývá jen to, co říká náš soused z Hrusic. Že Zeman umře. Je hrozný to říct, ale je to tak. On se vypíjí. Kdyby nás táhl k Rusku ještě dalších pět let, tak je to tragédie. Zmínil jsi Jaroslava Haška, kterej tuhle krutou komediálnost uměl dokonale popsat, ale Miloš Zeman je až za. Představa státníka, kterej jde z ruskýho mejdanu vožralej a motá se mezi korunovačníma klenotama, to by ani Haška nenapadlo. Zeman je vyvřelina nejpustšího češství. Někdy dráždím starší kamarády, že to byl on, kdo definitivně zničil underground, protože být vožralej, být divokej, být rouhačskej, to byla výsada androšů kolem Jirouse a Brabence. Tehdy to bylo osvobodivý a radostný, ale dneska už to nejde. Vždyť Zeman ničí i sprostou mluvu. Sprostota je úchvatná, osvobozující. Když Nezval napsal paján na slovo mrdat, bylo to krásný. Já si na to nepotrpím, ale vulgarita má svou očistnou funkci. Zeman i tohle ničí.

 

Zároveň je to jedna z mála věcí, které na něm jdou ignorovat, ne?

Jasně, nejhorší je jeho nekritická vazba na Rusko. Ale to není jen Zeman. Včera jsem četl rozhovor s Ivanem Bartošem, šéfem Pirátů. Mladej, bezvadnej, dokonce jsem s ním trochu sympatizoval. A pak se dočtu, že je pacifista a že si není jistej, jestli má Česká republika být v NATO, a rozšafně uvažuje o tom, že by bylo dobrý udělat o tom referendum. Další zneužití. Piráti přece byli bojovní, svobodomyslní, divoký… a Bartoš je pacifista. Kdo dneska neví, že když nebudeme v NATO, tak jdeme do Ruska, je idiot. Někdy si říkám, jestli se ještě nedožiju něčeho podobnýho, co se stalo v roce 1948. Nebo po roce 1968, kdy se národ záhy podvolil. Tohle je temný, uznávám.

Při čtení tvé knihy jsem měl dojem, jako kdyby realita už nešla uchopit jinak než jako temná groteska. Že už se nad ní jde jenom pobaveně ušklíbat. Jak ta kniha vznikala?

Literární kritik Josef Vohryzek jednou o mojí novele Anděl napsal, že je pro mě charakteristický takový škleb, a potom se mnou i dlouze mluvil o tom, že je to terapeutický. Něco na tom asi bude. Protože těch posledních tři až pět let, kdy jsem to psal, mi umřeli brácha, táta a máma a všechno to leželo na mně. Navíc umírali dlouho, byly to zadržovaný smrti. Jezdil jsem furt do nemocnic, naděje, nenaděje, oživovací přístroje, tátovi dělají tracheotomii, bráchovi ji dělat měli, ale už byl tak slaboučkej, že předtim umřel… Takže já jsem tuhle knihu, nekecám, dělal ve svý hlavě a s pomocí bilionu zápisků po nemocnicích. Trávíš v těch dlouhejch chodbách hodiny a hodiny, furt na něco čekáš, furt okolo tebe kličkuje personál. Mám prošlej Motol, zdraví mě Na Františku, usmívaj se na mě Pod Petřínem, pořád jsem lítal na Karlák za tátou, za bráchou do Vojenský nemocnice, do plicního sanatoria za Prahou, vozil mámu na bezpočet vyšetření do Krče, měnil s ní eldéenky, všude mě znaj, u Boromejek v Řepích, v léčebně ve Vršovicích, než teda všichni umřeli, bylo to nekonečný, kolikrát mě napadlo, že tam sebou někde sám seknu.

 

Jak se to promítlo do té knihy?

No prožíváš tyhle hrozný věci a furt to jede. Je to matroš. Těch groteskně temných situací okolo umírání bylo strašně moc. Třeba když jsem doma našel mámu mrtvou a musel zavolat policajty. Zůstal tam se mnou policajt, kterej byl z toho mrtvýho těla úplně vyděšenej a furt mi vysvětloval, že musí přeměřit pokoj. Máma tam ležela na podlaze, on krokoval ten pokoj a dal mi do ruky podržet vytahovací metr. Nakonec mě tak naštval, že jsem ten metr pustil a on ho pinknul do hlavy. Bylo to strašně za… Za hranou, za vším. Nebo když měli mámu odvézt, přišli dva detektivové, chlapíci třicet nebo čtyřicet let, ramenáči, „my ty Psí vojáky známe“, tvrdili. A teď se stalo, že ulice U Lužického semináře, kde máma bydlela, byla obšancovaná jinejma policajtama a zátarasama, protože zrovna přijel čínskej prezident, takže se tam nemohl dostat pohřebák. Ti detektivové mezitím rozprávěli, že mají nařízeno, aby — pokud někdo vyvěsí tibetský vlajky z okna — šli k nim domů a žádali je, ať to sundaj. Ale oni dva „že to teda rozhodně dělat nebudou!“. A do toho přišla paní Šafránková, anděl, kterej se o mámu staral, a ta říká: „No jo, ale my ty Číňany potřebujeme. Vždyť ta naše republika je tak malinká.“ A já, poučenej Respektem, odvětím: „Ale paní Šafránková, my nejsme malinký. My jsme dvířka k půlmiliardový EU!“ Nebo když umřel brácha, tak to zase vyšetřovali jako vraždu, protože zemřel mladej ve 43 letech a doma, vsedě. To ti taky pomůže.

 

Jak to pomůže?

Vnese to do tý tragický situace komiku. Když jsme s osiřelýma Psíma vojákama, Hazukou a Skálou, vyklí- zeli bráchův byt, chtěl jsem si vzít jeho stůl. Vynesli jsme ho na chodbu a tam ho během minuty někdo ukradl. Zažíval jsem během těch posledních let tisíce takovýchhle událostí. Bylo to strašně náročný, ale musím přiznat, že jak rodiče umřeli, strašně se mi ulevilo. Najednou jsem všechno, co jsem si psal nebo sumíroval celý ty roky, dal s novou energií dohromady do tohohle románu.

 

V čem se ti po smrti rodičů ulevilo?

Že se netrápí a já už se taky netrápím. Roky jsem zažíval bičování, kdy jsem si přál, aby už rodiče zemřeli. Trvá roky, než člověku dojde a připustí si, že chce, aby jeho blízcí zemřeli a už se netrápili. V Německu o tom dokonce vyšla kniha a stal se z ní bestseller, jmenuje se Mami, už umři. A teď se s tím musíš nějak vyrovnat. Děsíš se a zároveň se na to těšíš. No a když zemřeli, najednou jsem zjistil, že mám každej den třeba až dvě hodiny času. To jsem několik posledních let neměl. Rodiče mi pořád volali a potřebovali s něčím pomoct. Všechno bylo na mně, třeba vyměnit klíč u schránky. No já mám malý děti, chodím do práce, jak to mám stíhat… Prostě jsem zažíval to, co celá moje takzvaná sendvič generace, která má malý děti a do toho nám umírají rodiče. Ale já jsem tím prošel! Dalo mi to strašnou sílu tu knihu dodělat.

 

Takže jsi materiál na tu knihu sbíral poslední tři roky a pak ji ze sebe vychrlil?

Ve skutečnosti jsem ji psal asi pět let. Sbíral různé zápisky a poznámky. Ale až po smrti rodičů jsem se dokopal do spisovatelskýho rytmu, kdy píšeš šest nebo sedm hodin v transu. Některé kapitoly jsem přepsal padesátkrát, osmdesát nebo devadesát stran jsem škrtnul. Píšu stylem bobr — porazím strom a pak ho okoušu na sirku.

 

Co jsi vyhazoval?

Obrovské kusy dialogů, kdy jsem třeba z hovorů Šupiny a Napalma nechal jen kousíček. Co je ale důležitý — mě to strašně bavilo psát. I ty postavy ožralů. Jsem strašně šťastnej, že jsem stihnul tu zvláštní dobu předtím, než český hospody zničila televize. Než zničila ty hospodský řeči. Dřív jsem jezdil na čundry do Beskyd, a když jsem slezl z kopců, obešel jsem svoje oblíbený tři knajpy a vedl řeči s těma chlapama, jak jim kočka uvízla ve vikýři a podobný kraviny. Tohle za mýho života vymírá. Ale nebudu stařecky hořekovat, tak to je. Když jsem byl mladej a někdo si přisednul, taky jsem utíkal, protože jsem si chtěl číst Baudelaira, protože jsem nevěděl, jak jsou ty hovory cenný.

 

Příběh tvého románu se nejprve rozkročí přes celou Evropu. Začíná v Anglii a Francii, rychle se přesune přes Budapešť někam na východ, do smyšlené Ajvarské republiky, ale pak se rychle vrací do Čech. Co tě přimělo vrátit se tak rychle zpátky?

Rád bych vedl takový ty spisovatelský kecy, že si to musí každej sám… ale já Foto David Konečný Osobnost 14 ti to řeknu. Já jsem chtěl, aby ten Táta byl o dost starší než jeho žena Soňa, která je dítětem sametový revoluce. Jsou to lidi, který velmi rychle nasajou svobodu, umělci, zběsilci. Obrážejí divadelní festivaly a poutě, vlastně jsou to takoví traveleři. A teď je vidět, jak s tou svobodou naložej…

 

Ale oni přece moc svobodní nejsou. Táta udělá hrubou chybu a pak už jsou ve vleku událostí a musejí neustále před něčím prchat.

Protože se tím vyhýbají vězení.

 

A co pro tebe tedy ztělesňuje ten jejich vztah ke svobodě?

Hele, vždyť to je zábavnej román, proč by měli něco ztělesňovat? Podle mě je na tom všem nejdůležitější, že Táta ty svoje kluky neopustí. V tom je to i moralistickej román. Hlavní ale je, aby se u toho čtenáři bavili.

 

Spousta těch groteskních výjevů vychází ze skutečnosti — metanolová aféra, Novorusko, pařížský klub Bataclan. To jsi použil záměrně, nebo ti to prostě do toho románu vlezlo?

Skoro všechno, co je v té knize, se stalo. Není tam nic, co bych si úplně vycucal. Mám strašně moc výstřižků z novin. I ty vesnice od nás ze Sázavska — Městečko, Poříčí… znám tam každej šutr. Třeba ten růžovej bordel tam je. Jel jsem jednou ráno kolem na kole a vidím nápis „Hodina lásky“ a pod ním dvě holky rozvěšujou podprsenky. Tak jsem si tam sednul na kafe a ony na mě hned: „Čau, co ty tady…“ Skoro všechno v té knize má reálný základ.

 

Nestává se právě díky tomu ten román politickou satirou, které se bráníš?

Ale já se nebráním, jen chci, aby to bylo víc než nějaká satira. Aby to fungovalo i dvacet let po Zemanově úmrtí.

 

Všiml jsem si v rukopisu hlášky „sorry teda“. Tím jsi narážel na Babiše?

To je ve scéně, kdy Šupina čelí útoku zahrádkářů a ti na něj řvou: „Rozšlapal jsi nám záhony, konývky…“ a Járin odpovídá: „Sorry teda!“ Po tom, co Babiš tu hlášku pronesl, jsem to ale těsně před vydáním přepsal na „Sorry jako“. Vím, že se tím podbízím už moc, ale jak už jsem říkal — vždyť je to sranda. Pro mě je to opravdu hlavně humoristickej román.

 

Komplex ze Západu

 

Co nejde v tvé tvorbě — a platí to i pro Citlivého člověka — přehlédnout, jsou neustálé odkazy na Východ. I Tátův bratr je v podstatě Rus nebo aspoň mluví se silným ruským přízvukem. Čím tě Východ tak fascinuje?

Já ani nevím. Naposledy jsem byl v Bělorusku, protože mi tam vyšla kniha Chladnou zemí, tak jsem zase jel na Východ. A tam prostě za pár dní zažiješ, co tady za rok.

 

Co jsi tam zažil?

Jedeš do Vitebska, ubytuješ se v hotelu, najednou přijde KGB, zatkne autora Serhije Žadana, který měl číst s tebou, a odvlečou ho. Kamarád Djadja Tolja se mezitím těší, že přijedeme, tak jde s kamarádem na zamrzlou Dvinu, nachytají štiky a večer ve svým bytu v paneláku připraví šči. Pak se stěhujeme do jinýho paneláku, odkud před čtyřmi lety utekla rodina a všechno tam od té doby zůstalo, jak bylo — hračky, nádobí… a tam bydlíme. Jedeš tím setmělým, zasněženým Běloruskem tři sta kilometrů po stopách Napoleonovy armády a vidíš tu tmu a ty paneláky a na nich obrovský nápisy „Geroism sovietskego naroda bezsmiertny“. A říkáš si: „No ty vole!“ Vrátíš se, Serhije mezitím pustili, máte spolu čtení, sranda, legrace. Pak jedu na letiště a říkám si, ještě že už je to za mnou. A tam stojí krásná důstojnice, třicítka, fakt pěkná, a najednou se tě ptá: „Pane Topole, jak to, že jste nespal v tom hotelu?“ A ve mně ožijou starý instinkty, jsem najednou takhle malinkej. Vím ale, že se mi nic nestane. I kdybych nějakou dobu byl vyslýchanej běloruskou KGB, tak se určitě vrátím. Ale teďka máme demonstrace v Moskvě, Minsku, válku ukrajinsko-ruskou, je to realita. Jezdci Bélialovi se zase hnuli, protože nic jinýho neumějí… A ještě jeden zážitek ti řeknu, ten už se ale stal tady doma. V Národním divadle jsem měl čtení se Světlanou Alexijevičovou. Donesl jsem jí ukázat knížku Moje ves lehla popelem, kterou jsem si koupil v antikvariátě asi za devět korun. Je to fascinující vyprávění běloruských vesničanů — částečně jsem podle toho napsal Chladnou zemí — o takzvaným „Plan Ost“. Tehdy už na území Ukrajiny a Polska byli vybiti Cikáni a Židi a teď se začalo s vybíjením Slovanů. Jako my měli Lidice, tak oni měli pět tisíc takhle vypálenejch a vyvražděnejch vesnic, statisíce vesničanů umordovaný, povražděný. Strašlivá věc na tom je, že ti vrazi často pocházeli ze sovětskejch republik: byli to Poláci, lidi z Baltu, Rusové, protože se mezi sebou nenáviděli. Byly tam dokonce dvě divize ze Slovenska.

 

Kam tím míříš?

No že je to strašlivý, ale druhá světová válka, kterou na Západě máme dávno v muzeích, je v Rusku pořád smrtonosný politikum, když ti někteří vrazi vesničanů byli Sověti a někteří dosud žijou. Je to pořád tabu. Já jsem Alexijevičové ukazoval tu knížku a ona mi říká, že tohle je kniha jejího mládí a patří k jejím inspiračním zdrojům. Bylo to úžasný setkání. A kam tím mířím? Že ta východní Evropa ve mně furt je. Ruská literatura, Bunin, Čechov, Babel, na tom jsem vyrostl. Pak se k tomu přidal Varlam Šalamov.

 

Co Sorokin?  Ten mě při čtení tvé knihy napadl.

My se Sorokinem se dokonce známe. Měl tu čtení, oceňuju ho. Ale na mě je příliš… on je mnohem modernější.

 

Narážíš i tím titulem na motiv zbytečného člověka ruské literatury? Jak jsi to myslel?

 

Tak to už je velice politický, nechal bych to tak podprahově, napsal jsem román, ne politickou proklamaci. Ale to chvění, že v Rusku pro zbytečné lidi byl gulag a vyhnanství a smrt, to v tom je. Původně byl zbytečný člověk — líšnij čelavjek — v ruské literatuře ten snílek, šlechtic, kdosi poetický, nepraktický, Oblomov, samozřejmě Oněgin, hrdinové Dostojevského… ale tohle po bolševické revoluci často znamenalo  odsudek smrti. To staré archaické, vlastní všem kmenům a tlupám — Kdo nejde s námi, jde proti nám. V té dávné Sestře jsem si s tím hrál takhle: „Kdo nejde s námi, jde proti nám a bude zabit či převychován.“ Heslo totalitářů. Platí to v dnešním světě a kde? Pořád je to otázka života a smrti, bohužel. A když si dovolím maličkou osobní zkušenost, tak ty ruské, pardon, sovětské tanky jsem jako dítě v osmašedesátém viděl velice zblízka, první estébácká fackovačka a osumačtyřicítka čili uvržení do cely v sedmnácti, tak kdo by se divil…

 

Chápeš po tom všem sentiment k silnému Rusku, který se v české společnosti projevuje? Naposledy během konfliktu na Ukrajině…

Je to něco, čemu hluboce nerozumím. Chápu, že je to v rodinách komunistických funkcionářů. Ani za mýho mládí jsem ale neznal lidi, kteří by měli rádi Rusko, s výjimkou nás všech, kteří jsme četli ruskou literaturu. Pochopil bych to v roce 1948. Bylo po válce, lidi byli zmatený, zraněný mnichovskou dohodou, a tak otočili na Východ. Ale nevěřím, že by byli slavjanofilové. A po roce 1968 už to vůbec nechápu. Vždyť tady kromě kariéristů a placenejch sviní nebyl nikdo, kdo by chtěl patřit pod Rusko. Možná žijeme jen v nějaký internetový sféře poničený ruskejma trolama. Protože jinak nechápu, kde by se to v těch českejch lidech vzalo. Myslím, že u spousty z nich to může být něco podobného jako u Zemana a Klause — takovej komplex ze Západu. Nevěřím ale, že je to výraz širokejch českejch vrstev. Nemůžu tomu uvěřit.

 

Radši zpátky k tvé knize. V čem vidíš naději pro její hrdiny?

Naděje je, že žijou. Že to pokračuje.

 

Ale zároveň pokračuje ta hrůza.

A i ta naděje. A v tom je to hezký. Že jsou spolu, že Táta ty svoje kluky neopustí. Já jsem vlastně tak dlouho nic nevydal i proto, že jsem byl se svýma dětma. Nechtěl jsem o to přijít. Všechny ty věci jako chození do školky si moje holky pamatujou. Třeba jak jednou ráno na stromě visela bota. Ta rána, kdy se kolem sebe motáte v koupelně. Jsem šťastnej, že jsem tohle neprošvih. I proto jsem do tý knihy nacpal tolik něhy. Teda aspoň doufám. Pro mě to není obraz pesimismu, taky k němu nemám důvod. Zatím mi žádnej tank nohu neujel. Žiju furt ve výsadní zemi. Původně jsem měl dokonce skutečně temnou, alkoholickou verzi tý knihy, ve který se párala břicha a vraždila nemluvňata. Ale pak jsem vystřízlivěl a začal jsem to přepisovat. A čím víc se mi to pročišťovalo, tím víc jsem chtěl, aby v tom byla naděje.

 

Přitom jedna z tvých postav pronáší větu: „To, že je Ďábel, ještě neznamená, že je i Bůh.“

 

A dodává: „Bohužel to není takhle pravidelný.“ No samozřejmě že když Bůh stvořil dobro, tak musel stvořit i zlo, to je jasný. Ale v jednom dialogu taky píšu: „Naděje ti nevoní, co? Ale je.“