Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. Topolovi se obdivuhodným způsobem daří nebýt ani jednoznačný, ani neházet všechny hodnoty na postmoderní smetiště dějin. Na své cestě k masovým hrobům evropského Východu se z různých stran přibližuje k eticky dvojznačným otázkám a otřásá tak jakoby bezděčně a s jemnou ironií zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání.

Za tuto novelu získal Jáchym Topol Cenu Jaroslava Seiferta 2010.

TOPOL, Jáchym. Chladnou zemí. Vyd. 1. Paha: Torst, 2009. 140 s. ISBN 978-80-7215-365-7.

Do Chladné země a zpět

recenze Maxe Ščura, Literární noviny, 14.12.2009, roč. 20, č. 51, s. 15

Zdá se, že spisovatele Jáchyma Topola, autora knihy Chladnou zemí, až tak nezajímá Bělorusko, jako spíš odpověď na otázku, kde je ten pravý Východ. Existuje ale vůbec něco jako ten pravý Východ?

Jako jeden z mála běloruských čtenářů nové knihy Jáchyma Topola Chladnou zemí (Torst, 2009) jsem byl příjemně překvapen, že je alespoň z poloviny věnována mé vlasti. Prvních 6 ze 13 kapitol Topolovy knihy se odehrává v Čechách (většinou v Terezíně), zbytek pak v Minsku, Chatyni (pro turisty v Bělorusku povinné místo, památník obětem nacistické genocidy) a okolních lesích. Spojuje je postava vypravěče a zároveň hlavního hrdiny, který utíká ze strachu před policejním pronásledováním do Běloruska, kde pozoruje a prožívá takřka stejné dobrodružství, jako v rodném Terezíně: snahu o vybudování památníku obětem dvacátého století, zejména druhé světové války, kterážto snaha v obou případech končí neúspěchem. Pokud jde o můj osobní dojem z děje, považuji ho za poměrně šroubovaný; nicméně podstata této knihy nespočívá, jak se domnívám, v „prvoplánovém“ ději a v jeho nucené rozpolcenosti (autor ví, že českého čtenáře nejde upoutat „cizím“ tématem, aniž by toto téma uvedl do souvislosti s důvěrně známým vlastním materiálem), nýbrž v tom, jakým způsobem nám vypravěč tento děj předkládá. Odlišnost obou častí spočívá především v perspektivě nahlížení na vcelku podobný sled událostí: v první je vypravěč líčí jakoby zevnitř, v druhé zvenčí, v první je i aktivním činitelem, v druhé spíš trpným pozorovatelem a dokonce i skoro obětí „revitalizačního fanatizmu“ svých běloruských „přátel“, kteří se pokoušejí využít jeho zkušeností a kontaktů ke „zviditelnění“ vlastního projektu.

I v této knize je Topolův vypravěč poněkud „naivní“, tj. maximálně vyhovující autorovu pověstnému hovorovému stylu. Zdá se mi, že, pokud jde o Bělorusko, mluví ne tak za sebe, jako za „Čecha v cizině“ obecně. Snad i proto poskytuje tato chtěná vypravěčova naivita alibi četným banalitám, které se dle mého názoru v románu vyskytují. Nerad bych tuto (sebe)stylizaci jakkoliv kritizoval, jelikož si uvědomuji nutnost uvést českého čtenáře do cizího kontextu a nenápadně mu sdělit řadu fakt, která by se mohl sám dozvědět ať už z Wikipedie nebo z česky vydaných Dějin Běloruska, kdyby ho ovšem něco takového vůbec napadlo. K těmto klišé patří velice rozšířené a již použité (i v současné běloruské literatuře) charakteristiky typu „Všechny ty dlouhatánské ulice, kudy jdeme, jsou čisťounké“ (str. 74.), „Hospody – jsou tu?“ (str. 76), „Je na mě vidět ze všech stran“ (str. 76). Narychlo spíchnutý „antiutopický“ obraz Minsku jakožto „Slunečního státu“ není originální, což neznamená, že není „správný“, alespoň z hlediska literárních tradic… Možná, až „příliš“ správný. Důsledkem tohoto dle mého názoru přílišného podbízení se „obecnému povědomí“ o Východě je možná i samotný název knihy, Chladnou zemí, kterážto asociace je dána snad samotným názvem Běloruska: Bílá Rus, alias „Zasněžený Východ“ – inu, další klišé. Českému čtenáři nepřiblíží „skutečné“ Bělorusko ani nepříliš průhledné odkazy k jednotlivým tamním společenským a kulturním reáliím, pochopitelné snad jenom pro „zasvěcené“.

Zdá se, že autora až tak nezajímá Bělorusko, jako spíš odpověď na otázku „Kde je ten pravý Východ?“ (str. 42). Bělorusko se mu zdá asi „málo východní“, proto snad jeho vypravěč říká, že „Už bych radši někam dál“ (str. 92). Anebo je to záměr a autorovo Bělorusko skutečně zastupuje Východ obecně? V tom případě není divu, že vypravěče čeká zklamání, jelikož Chladná země je jeho „naivním“ představám o Východě (až na ten sníh) dosti vzdálena. (Na oKraj – existuje vůbec něco jako „ten pravý Východ“, nebo je to jeden z rozšířených mýtů, nutný akorát tak pro vymezení se vůči němu?). Jeho dojmy z navštívené země shrnují výroky typu: „Tohle město mi začíná jít na nervy“ (str. 77), „Já o ňákou přednášku nestál. Já mám všech podzemních hrobů po krk. Na celý život“ (str. 89-90), „Možná na něj začínám mít maličko alergii“ (str. 95), „Prales je odporný, říkám mu po pravdě… Strašný počasí tu mají. Na to se mu turisti vyflajznou“ (str. 109). Snad nejvýmluvnějším zobrazením tohoto postoje je zvracení jednoho z hrdinů do talířku s nápisem „Na pamjať o Minske“ (str. 107). Z hlediska jakéhosi pomyslného pokusu o změnu „obecného povědomí“ to není vskutku nic objevného.
V čem spočívá pravý důvod této vypravěčovy nervozity, co je vlastně na Chladné zemi tak znepokojivého a odporného? Podle mého názoru, mu vadí přílišná otevřenost minulosti, neukončený „archeologický výzkum“, jimiž je způsobena absence jakéhokoli vodítka v podobě jednoznačného postoje domácí (české) veřejnosti k současnosti a dějinám Chladné země. Minulost se ukazuje být v Chladné zemi živější, než by si hlavní hrdina přál, až se zdá, že zastiňuje současnost, která by bez ní mohla být o dost jednodušší a jednoznačnější.

Již zmíněné „zviditelnění“ je jedním z klíčových slov k pochopení knihy: „My to mlčení prolomíme!“, povídá vůdce zkarikovaných běloruských obrozenců Kagan (str. 90), „My se také chceme dostat na mapu světa. Věříme, že nám k tomu pomůžete“ (str. 91), „Bude to nejvýznamnější pietní místo na světě… Nejhlubší hroby jsou v Bělorusku. Ale nikdo o nich neví“ (str. 95), „A my musíme mít světu co nabídnout. Něco, co nikdo nemá“ (str. 101), „Pomůžeš nám?.. Jo! Nic jinýho přece říct nemůžu“, (str. 103). Bělorusům v knize jde totiž primárně o to, přimět vypravěče pomoci jim „stočit oči světa sem“, (str. 113). Svým způsobem Čechům „závidí“ jejich Terezín (samozřejmě, ten románový a svým způsobem utopický prototyp „úspěšného“ národního mauzolea, který zahyne vinou „přílišné liberalizace“): „Dokázali jste na sebe strhnout pozornost světa“, (str. 101). Zatímco českému vypravěči jde hlavně o to, „někde žít“, Bělorusům v knize jde o nějaký promlčený ideologický zápas. Vypravěč se příliš netají svým skutečným vztahem k „revitalizaci pohřebišť“ (chápu to jako vyjádření postoje samotného autora k obrození jako takovému a k současnému běloruskému kulturnímu obrození zvlášť): je pro něj nepochopitelná, nedokáže ho zaujmout, chová k ní minimálně nedůvěru. „Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým, říká se“ (str. 133). „Hele, Ulo, a není nakonec jedno, kdo v těch hrobech leží?“ (str. 135). „Protože je to dávno, povídám mu docela normálně“ (str. 108). Nechápe, jak „podzemní výzkum“ mrtvol může pomoci boji proti diktatuře, a proto ironizuje: „Stačí hrábnout do země a dům tyrana se zhroutí!“, (str. 90), „Já jsem hrdej Bělorus, povídá Alex. Mě ale nezajímá jen žrát draniky a čučet na televizi. Ani demonstrovat a házet šutrama. Mě zajímá paměť národa“, (str. 109). Nechápe, proč Maruška se stará víc o projekt „Ďáblovy dílny“ než o své děti: „Co tvý kluci, tvoje děti?.. Kde jsou? Zůstali v tom domě. S ostatníma dětma. Nějak si poradějí…“ (str. 122). Viděna optikou knihy, neoplývá životaschopností ani samotná běloruská kultura, symbolicky prezentována jako archiv uzavřených beden, bedýnek a igelitových pytlů „s rozeznatelným obsahem kostí a hadrů v různém stupni zetlelosti“ (str. 131).

Tato autorova upřímnost co do vlastních pocitů a názorů ( jakkoliv vložených do úst fiktivního vypravěče) mi přijde vlastně na celé knize nejsympatičtější. Ovšem, ani ve svém nepochopení toho, proč má být „národní otázka“ a „revitalizace“ nedílnou součástí boje za demokracii v Bělorusku, není autor zdaleka osamocen. Mimochodem, tento kritický postoj měli četní čeští intelektuálové i vůči vlastnímu národnímu obrození v jeho začátcích (alespoň podle Vladimíra Macury, viz esej Konec v knize Šťastný věk). Nebo je to přece jenom pouze postoj naivního hlavního hrdiny ze Západu, který už symbolicky a nechtěně dávno „zavraždil svého otce“, a teď mu jde hlavně o to, ubránit těžce vydobytou „svobodu jednotlivce“ před jakýmkoli dalším ideologickým zápasem, natož „cizím“?
Ať už je autorova pozice jakákoliv, těší mě, že díky samotné volbě tématu se kniha zařadí do skrovného počtu zahraničních děl, inspirovaných běloruskou současností. Ta (doufejme) se také jednou stane historií, k níž bude patřit i reflexe této současnosti zvenčí. Autor si zřejmě uvědomuje, že nezájem o „Chladnou zemi“ pramení z neznalosti jejích dějin (čímž nechtěně potvrzuje ironicky citovaný a vskutku otřepaný výrok fiktivního běloruského obrozence Kagana, podle něhož „kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost“), a právě proto se snaží vnímat tuto zemi skrze „příliš živou“ běloruskou historii 20. století. Rad bych věřil, že Bělorusko, které se z české perspektivy pořád nachází ve stínu mnohem větší, chladnější a typologicky rozhodně „vý(c)hodnější“ země, Ruska, jednou vystoupí zpod svícnu i díky Topolově ochotě upřímně vypovědět o něm to, co momentálně vypovědět dokázal a mohl. Stín tohoto svícnu ani ten svůj ale nepřekročil: Chladná země podle všeho zanechala autora knihy chladným. Doufám, že to nebude případ jejích českých čtenářů. Alespoň pro demokraticky smýšlející „hrdé Bělorusy“, kteří si zvykli slyšet ze Západu jen slova povinného a často neupřímného povzbuzování, bude rozhodně důvodem k zamyšlení.

Topolovo chladné peklo

recenze Aleše Hamana, Tvar, 06. 11. 2009, č. 12

Jáchym Topol ve své nové próze rozviji dále svou drsnou, hrůznou až apokalyptickou vizi světa. I tentokrát zvolil motivický okruh válečné a totalitní genocidy, po níž v Evropě zůstávají a z paměti nových generaci pozvolna mizí stopy hekatomb, které po sobě zanechala. Svět jeho románu je v podstatě rozdělen do dvou části: v první nám vypravěč, prostý pasáček koz, „nevyvedený“ syn někdejšího slavného kapelníka vojenské hudby z Terezína, vypráví o svém dětství a dospívání v prostředí strohé architektury pevnostního města z josefínské doby. Mentálně ovšem patrné zcela nedospěl, jak tomu nasvědčuje například jeho vztah k ženám a dívkám, které vstupují do jeho života. Jsou celkem tři – vzdělaná Sára, iniciatívní duch komunity revitalizátorů terezínské válečné minulosti, agilní Maruška, poslušný nástroj záměrů svých běloruských manipulátorů, a konečné německá badatelka Ula, s niž se vypravěč sblíží v závěru románu. Objevuji se tu i další ženy, staré obyvatelky města, i další příchozí, ale podobné jako postavy mužů, s výjimkou jediné, k niž vypravěč zaujal vztah oddaného učedníka, mají jen ryze situační nebo epizodní role. Vypravěčův pohled, jehož prizmatem svět románu nazíráme, nese přitom specifický, ozvláštňující rys jisté takřka dětinské naivity, nevinnosti (vzpomeňme na Kloktat dehet, kde jsme se již s podobným postojem setkali) – zde ovšem působící paradoxně u člověka obviněného a uvězněného za otcovraždu.

Rámcem dění v první části je známé město, na jehož osudu se podepsala léta druhé světové války, kdy sloužilo nacistům jako sběrné ghetto pro židovské obyvatelstvo a jako nástupní stanice pro transporty do plynových komor v Polsku. Jak víme, sloužil Terezin zároveň jako ukázkové zařízení pro klamáni komisí mezinárodního Červeného kříže i jako koncentrační tábor se všemi genocidními atributy. Topol se ovšem nevydal cestou, která se nabízela ke zpodobeni monstrózního pokrytectví zločinného režimu. Východiskem se mu stal retrospektivní vztah mladých lidi, jež ohromilo a těžce traumatizovalo zjištění o krutých osudech jejich předků, obětí holocaustu. Tak jako vypravěč se i tito příchozí stávají posluchači a oddanými stoupenci jednoho z pamětníků hrůz, Leba, kterému se podařilo náhodou přežit řádění smrtící mašinérie nacistického systému. Postupem doby se podaří diky iniciativám příchozích, především dívky Sáry a novináře Rolfa, ve městě, pozvolna propadajícím zkáze, vybudovat neoficiální komunitu (s podobnými jsme se již u Topola setkali) usilující oživit paměť minulostí a žijící z darů a podpor světové veřejnosti. Úspěch podniku však přitáhne pozornost státních orgánů a zjištěné nedostatky v hospodaření vedou nakonec k jeho likvidaci. Popis této „vyčišťujíci“ operace prozrazuje undergroundové založeni autorovo; scény násilné policejní razie se několikrát v románu vracejí, ovšem v jiném prostředí.

Vypravěče zastihujeme na počátku románu v okamžiku, kdy za dramatických okolnosti prchá z míst, kde prožíval pocit naplnění života jako Lebův spolupracovník. S sebou odnáší počítačová data o sponzorech a dárcích, jichž se chtějí zmocnit běloruští emisaři Alex a Maruška, aby je využili pro své záměry. Unesou vypravěče do Běloruska, kde se odehrává druhá část románu. Ocitáme se ve zcela jiném, zpola fantasmagorickém, zpola mytickém světě, kde se prolínají živí s mrtvými (vzpomeňme na setkání s kostmi mrtvých v Sestře), a v rychlém sledu se střídají dramatické scény demonstraci proti diktátorskému režimu i policejních razií proti ilegálním pracovníkům účastnícím se na odkrýváni stop po zločinech minulosti. Vše nakonec vrcholí příjezdem vypravěče do Chatyné, místa, které bizarní běloruští organizátoři (v podivné směsici stoupenců diktátora i jeho opozičních odpůrců) vybrali za základnu pro budoucí turistické centrum, které má přilákat návštěvníky (a peníze) ze světa. Tam vypravěč, údajně vybraný emisary jako expert pro tyto účely, zjisti, že pro exponáty chystaného muzea jsou čerstvé usmrcováni lidé (mezi nimi i vůdce terezínské komunity Lebo – to je motiv pro vypravěčovu vzpouru vůči únosci Alexovi), aby mohli fungovat jako mumifikované exponáty oživované elektrickým proudem. Děj vrcholí dramatickými okamžiky vypravěčova útěku z Chatyné a končí setkáním s poslední ze tří žen figurujících v příběhu – se stárnoucí výzkumnici Ulou (působící spíše mateřsky), opuštěnou na jednom z pohřebišť; v její společnosti přežívá hrozivý sněžný orkán a v závěru se s ní vydává za (nejistou) spásou.

Jak bývá u autora zvykem, je jeho příběh postaven především na konspirativních zápletkách a náhlých (většinou katastrofických) zvratech dodávajících ději na hektickém tempu (příznačně se autor v textu vrací ke stylu útržkovitých úseků oddělených třemi tečkami, jaký použil již drive, aby vytvořil dojem prudce plynoucího času). Postavy jsou lehce načrtnuty, občas se zdůrazněným osobním rysem (barva vlasů u žen, rysy tváře u mužů), jejich funkce je však především akční – nejde tu o psychiku ani o fyziologii (je například příznačné, jak malou roli hraje v tomto románu sex; Topolův vypravěč naznačuje erotiku ve vztazích se ženami, s nimiž přichází do styku, jen velmi cudně). Svět Topolových románů, i tohoto, připomíná v lecčems svět románů Dostojevského s vyhrocenými situacemi i vztahy a s postavami, které jsou výsostné zaměřeny na otázky hodnotové. Mladí lidé, „hledači pryčen“, hluboce zasažení děsivou ztrátou hodnot, která vedla k hrůzám holocaustu a genocidy, se vrhají s až fanatickou odhodlaností za stopami minulosti nalézajíce v jejich tragičnosti tíhu bolesti a utrpení, která traumatizuje jejich existenci. Podobají se v tom křesťanům hledajícím v životech mučedníků sílu snášet tíhu života, ale podobají se zároveň exaltovaným postavám z románů ruského klasika nesených jedinou vášní, jediným citem, jedinou touhou – žít a jednat jako morálně svobodný člověk (ve smyslu Kantova mravního imperativu).

Možná právě tady, při dalším setkání s ohromujícím tématem genocidy, se autor do jisté míry dokázal oprostit od provokativních literárních výstřelků undergroundového psaní, které kdysi zatěžovaly jeho kultovní románovou prvotinu, a našel způsob, jak zůstat svým, aniž by upadl do pateticky křečovité stylové rutiny, která v minulosti občas ohrožovala jeho tvorbu. Tu naopak je jeho projev stylisticky střídmější, místy nechává postavy vypovídat o holých faktech (například o událostech genocidy a o počtech objevovaných oběti). Kniha Chladnou zemí není jen literárním činem známého autora – dává čtenáři možnost nejen prožit a uvědomit si dvě věci: za prvé, že vražedná výheň genocidního pekla pro Evropu dnes již vychladla, a mohla se tak pro mnohé stát pouhou turistickou atrakcí, a za druhé, že stále ještě tu jsou naštěstí i ti – byť nemnozí -, pro které znamená trvalou hrůzu a memento, vyzývající k aktivitě proti zapomnění. V situaci, kdy se ve společnosti aktivizují extrémistický pravicové totalitní tendence, nabývá jeho román – mimoděk – spolu s uměleckou působností i angažovanosti občanské. Poetická funkce a estetická hodnota díla nabídla v souhře se současnou situaci i možnost přesahu do mimoumělecké životní aktuality. To z románu činí v naši současné próze událost hodnou zapamatování.

Chladná chůze chladnou zemí

recenze Josefa Chuchmy, Mladá fronta Dnes, 25.04.2009, roč. 20, č. 97, s. 44

Ve své nové prozaické knize se JÁCHYM TOPOL vydal na cestu, jejíž konec nejspíš dobře znal už předem

U děl Jáchyma Topola (1962) nikdy nedojdete daleko s logikou výhradně opřenou o takzvaně prokazatelné reálie a rozměry reality. Logika většiny jeho děl je jiná, „vyšší“. Založena je na následujícím autorském východisku a přesvědčení: historické události, které se skutečně staly, zanechávají za sebou něco „neskutečného“, démonického – jak v hlavách lidí, tak v krajině, do níž člověk zasáhl. K uchopení a pochopení těchto stop je třeba vytvořit detektor, který zviditelní to, co je ukryto pod vrstvami času a pod aseptizujícími civilizačními nánosy. Text-detektor se musí dotknout zasažených nervů a kontaminované země nekorektně a „nerozumně“, má právo pojmenovat podstatu prakticky jakýmikoliv výrazovými prostředky. Dílo si tak stanovuje svůj vlastní řád, svoji „soukromou“ logiku, v němž vše takzvaně nemožné, vše zveličené i iracionální je domyšlením a docítěním toho, co v dějinách opravdu nastalo.

Ona démoničnost vtahuje lidské cítění a myšlení – řečeno slovy titulu jednoho ze spisů filozofa Friedricha Nietzscheho – „mimo dobro a zlo“ a krajinu poznamenává tragickými vrypy, stopami po činech, jež byly uskutečněny právě hlavami, v nichž byly strženy humanitní hradby mezi dobrem a zlem. Dá se říci, že Topolovo dílo jako celek je vlastně polemikou s tou filozofií, kterou Nietzsche formuluje v uvedeném spisu i v těchto větách: „Zdržovat se vzájemného zraňování, násilí, vykořisťování, klást svou vůli na roveň druhého: to se může v jistém hrubém smyslu stát mezi individui dobrým mravem, jsou-li k tomu dány podmínky (totiž jejich skutečná srovnatelnost ohledně množství sil a míry hodnot a jejich soudržnost uvnitř jednoho tělesa). Pokud by se však měl tento princip rozšířit, a to dokonce na základní princip společnosti, pak by se okamžitě ukázal jako to, čím jest: jako vůle k popření života, jako princip rozkladu a úpadku. Zde je třeba myslet důkladně až k základům a ubránit se veškeré přecitlivělé slabosti: život je bytostně přisvojováním, zraňováním, přemáháním cizího a slabšího, potlačováním, tvrdostí, vnucováním vlastních forem, vtělováním a přinejmenším, při nejmírnějším výrazu – vykořisťováním; ale proč bychom měli stále používat právě taková slova, jež byla odedávna ražena s pomlouvačným úmyslem?“ Žil byl pasák koz V Topolově románu Chladnou zemí jsou takovým zamořeným, zlem a násilím prostoupeným územím nejprve město Terezín, posléze běloruské končiny. Vypravěčem autor ustanovil pasáka koz; za otce měl dirigenta posádkové hudby, matku navždy poznamenánu válečným traumatem – jen omylem nebyla zabita, přežila mezi zmasakrovanými těly. Ani strýc Lebo neměl dle nacistů žít – narodil se v koncentráku, ale podařilo se jej skrývat. Vypravěč od dětství prolézá labyrintem terezínských podzemních chodeb, v nichž nalézá stopy po temné minulosti a kdysi zavražděných lidech.

Pasáček se nechce učit, odevšad dezertuje, po jedné z hádek s otcem ten spadne a zemře. Hrdina se ocitne za mřížemi, v socialistickém krimu, kde se stane asistentem popravčího, přičemž ve věznici bylo „zlepšující se počítačové zařízení“, nakonec i internetová přípojka v tom komunistickém Pankráci existovala. Cože!?! Ano, právě to je Topol, to mu nutno „odpustit“, bez tolerování takovýchto licencí můžete jeho knihu rovnou pověsit na hřebík – tím spíš, že fabulace v té nerozsáhlé próze poté ještě nabírají na obrátkách.

Město Terezín je prakticky vysídleno a pozvolna likvidováno, jeho jedinou a oficiální tváří má být Pomník, rozuměj památník v Malé pevnosti, který si vydobyl patent na minulost, má z ní pohodlné bydlo, zatímco pasák koz se připojuje k paralelní polis, ke komuně Koménium, jíž zprvu jde o uchování autenticity místa někdejších strašlivých hrůz, o sdružování lidí, jejichž myslí se „dotknul démon  to dávné vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku “ a oni nemohli nevyhledávat místa někdejších masakrů. Z aktivity se ovšem vyvrbí velký byznys, který přitáhne i běloruskou dvojici Alexe a Marušku a díky nim se vypravěč ocitne v Bělorusku, kde tohle všechno má mnohonásobně drsnější rozměry, neboť tam byla nacisty a komunisty vyvražděna určitě více než čtvrtina obyvatel. A úměrně tomu roste v běloruských partiích románu Chladnou zemí spisovatelovo fabulační „šílení“  Byznys, kam se jen podíváš Nevzpříčí-li se v nás Topolův román hned v úvodních stránkách, vzápětí jej i s veškerou jeho fabulační divočinou docela klidně přijmeme jako víceméně dobrodružnou prózu, ostatně jazyk a styl díla jsou tomu dobře nápomocny. Slovo „víceméně“ ovšem znamená, že od autora Topolova formátu očekáváme i něco víc, že uslyšíme něco „za“ příběhem. Toho však román obsahuje pomálu. Děje sice gradují a monstrozita popisů narůstá, jenže Chladnou zemí není než ilustrací, jakkoliv barvitou, výchozí teze. Tu můžeme formulovat asi takto: signály bolestné minulosti autenticky zachytávají a opravdově prociťují možná už jen „vyšinutí“ jedinci; zlo, které stigmatizovalo určité místo, se nakonec projevuje i ve způsobech piety, která adoruje turistickou efektnost a finanční zisk. Boj o svědectví minulosti není bojem o poznání, o pravdu, nýbrž o možnost tuto minulost vlastnit a pro sebe pak ekonomicky využít. Dokonce lze poznamenat, že Jáchym Topol je v oné ilustrativní funkci děje neústupný i za cenu vět typu: „Každopádně bez plánu obnovy pohřebišť se Bělorusko do EU nedostane. Ani kdyby diktatura padla.“

Jsou to velmi citlivé a obtížně definovatelné věci, protože jde o artikulaci a shrnutí průběžných dojmů, přibývajících rozpaků, které jsem nad Chladnou zemí zažíval. Provázel mě intenzivní dojem, že tato kniha nikoli musela, nýbrž mohla být napsána, že je produktem takzvaného profesionálního spisovatelství a sepisovatelství. Že její srdce je chladné, že ta divokost je pouze vnější, bez vnitřního vývoje, neboť vše je předem dáno. Že je to kniha jistěže angažovaného, avšak provozu. To neznamená, že takový „provoz“ vylučuje vznik výtečného díla, ovšem logicky zvyšuje pravděpodobnost řadových položek ve spisovatelově bibliografii. A právě pouze tou román Chladnou zemí je.

Stárnoucí bílý samec

rozhovor s Jan H. Vitvarem, Respekt, 12.10.2015, č. 42, s. 52

S Jáchymem Topolem o jeho nové knize, smrti blízkých a posouvání veřejné debaty

– Před měsícem jste ve Slovinsku dostal Vilenickou cenu za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. V projevu jste řekl, že máte velké pochyby, jestli si ji zasloužíte. Proč?

Já jsem z toho byl příjemně vyšokovanej, protože to je velká cena. Když ji dostal Andrzej Stasiuk, v Polsku se psalo, že to je středoevropská Nobelovka. A zároveň jsem byl strašně potěšenej, protože se mi potvrzuje, že knihy žijí jiným, pomalejším životem. Má poslední knížka Chladnou zemí vyšla slovinsky před pěti lety a cenu dostala až teď. To je mi příjemný, že to není takový to břeskný, rychlý, jak jsme zvyklí. A další paradoxní věc je, že když vyšla v češtině, s pár výjimkama byly všechny recenze hrozný.

– Vyčítalo se vám mimo jiné, že je to až moc fantazmagorické uchopení historie.

Psal jsem to jako jakési rekviem za východní Evropu, o jejích hrůzách, o plánu Ost, kdy se po vyvraždění Židů a Romů na územích Běloruska a Polska začal uskutečňovat plán na genocidu Slovanů. Myslel jsem, že píšu o věcech, který už nikoho nebudou zajímat, protože už nebudou hrozit. Nikdo z nás nepočítal s tím, že se budou Ukrajinci a Rusové střílet. Takže z tohohle mám divnej pocit.

– Šestiletá pauza od poslední knížky je zatím největší ve vaší tvorbě. Co se děje?

Dřív jsem odjel a za čtyři měsíce napsal knihu. Teď čtvrtým rokem pracuju v Knihovně Václava Havla a celou dobu se knihu snažím psát jako normální člověk. Večer máme v knihovně pořady, takže píšu dopoledne, než začne každodenní e-mailová a mobilová smršť. Což samozřejmě bourá určitou náklonnost k požívání alkoholických nápojů s přáteli. Mám práci, rodinu a navíc furt samej pohřeb. Můj výborný nakladatel Viktor Stoilov mi předevčírem docela ostře řekl, že v životě ho žádný jeho autor nevydíral tím, že mu někdo umřel. V nemocnicích jsem v poslední době nachodil desítky kilometrů. Buď jsem tam byl za tátou, nebo jsem tam vezl mámu a k tomu jsem odskakoval na natáčení filmu Takovej barevnej vocas letící komety, kde jsem mluvil o bratrově smrti. Takže se čtenářům omlouvám. Nicméně nejsem fabrika a je mi jedno, jestli uplyne rok nebo tři. Mám sto dvacet šest stran a těmi dopoledni se k tomu časem prokoušu.

– O čem kniha bude?

Moje největší inspirace je teď český venkov. Splnil se mi sen a mám možnost částečně obývat takovou dřevomorkovou ruinu kousek od Prahy. Ale z pověrčivejch důvodů se o nenapsaný knížce stydím bavit.

Být slyšet

– Vstoupil jste do loni založené Asociace spisovatelů?

Nejsem ani v PEN klubu, ani v asociaci, ani v obci spisovatelů, ani v žádný jiný organizaci. Jsem ve volným společenství spisovatelů, což jsou pořád ti samí lidi, Krchovský nebo Placák nebo Kremlička. Ale s těma jsme se nikdy nebavili o literatuře.

– Asi je to generační záležitost. Mladí spisovatelé mají potřebu se sdružovat a bojovat za svá práva. Jak se díváte na jejich požadavky, že by měli být literáti víc angažovaní, respektovaní a placení?

No prima, jsem pro. Ale já jsem prostě zvyklý chodit do práce a brát literaturu jako hobby. Kdybychom byli ve čtyřikrát větším Polsku, tak je situace jiná, protože tam čte čtyřikrát víc lidí. Vím, že teď probíhá jednání o Literárním domě a samozřejmě že ho Praha má mít. Ale abych kvůli tomu chodil na nějaký schůze, to je hrozná představa. Jsem tak trochu vlk samotář.

– Není však tohle právě to, na co mladí upozorňují? Že takhle spisovatel neplní svou společenskou roli a není slyšet?

Já ho vidím spíš jako soukromníka, individuální osud, kterýmu nejde nic předepisovat. Být slyšet jenom kvůli tomu, že jsi spisovatel, mi přijde srandovní. Je to možná ten generační posun. Do sedmadvaceti let jsem žil v zemi za ostnatým drátem a vždycky jsem se ztotožňoval s ubíjenejma autorama. Takže nejúchvatnější, co jsem poslední dobou četl, je Světlana Aleksijevičová (minulý týden dostala Nobelovu cenu za literaturu, pozn. red.) a její Konec rudého člověka, fascinující kniha o duši. Anebo můj guru Liao I-wu, teď jsem měl obrovskou čest ho uvítat v Knihovně Václava Havla. Když si v jeho Kulkách a opiu čtete o podmínkách v čínských vězeních, kde po Tchien-an-menu seděli lidi patnáct sedmnáct let, jako kdybyste si četli o Dachau nebo gulagu. Tímhle se zabývám. Takže jestli má být spisovatel slyšet? Když něco dělá, slyšet je.

Hunská jízda

– Jak se vám líbil zmíněný film Takovej barevnej vocas letící komety vyprávějící o vašem bratrovi Filipovi Topolovi, který měl teď premiéru?

Ale jo. Bál jsem se, aby Filipův příběh nebyl sentimentální, ubrečenej, heroizovanej a to, myslím, není.

– Co říkáte na námitky, že ho nemůže pochopit mladé publikum, protože je věnován lidem, kteří Psí vojáky zažili? Vždyť v něm dokonce není ani uvedeno, kdo v něm na vašeho bratra vzpomíná.

Když byl loni v Lucerně výroční koncert za bráchu, bylo tam kolem tisíce lidí kolem dvaceti let. Já mám pocit, že to bráchovi a Psím vojákům odpovídá, žádný vysvětlivky. Oni se vůbec nestarali o to, jestli na jejich koncert přijde mladej nebo starej, prostě jeli a dělali svou věc, nebyla v tom žádná podbízivost. Když jsem s nima byl na šňůrách, několikrát mě pobavilo, že tam třeba byli kluci, kteří přijeli jako takoví studenti, v šatně se převlíkli do bund, udělali si účesy a najednou z nich byli šílený pankáči. Zatímco Psí vojáci byl úplnej civil. Něco ve filmu samozřejmě chybí. Věci, který se děly okolo, héro, piko, rvačky. Prostředí koncertů a okolí bylo někdy hrozně drsný. O tenhle zub jsem přišel na koncertě v Havlíčkově Brodě. Toho člověka jsem potom prostě zakopal pod umyvadlo. Říkám to jako legraci, ale byla to v podstatě hrozně drsná parta, přičemž to bylo spojený s poezií.

– Po Filipově smrti jste o něm nechtěl mluvit, dokážete to teď s dvouletým odstupem?

Jeho smrt bohužel byla dlouhá, tvrdá a bolestivá. To samý teď u táty. Jedna nedopsaná kapitola mé chystané knihy se jmenuje Jako hunská jízda. Protože my jsme geneticky vybavení na to, co zažívali naši předkové, když klučili pole. Pořád se dívali k lesu a říkali si: „Nejsou tam bojovní Dregoviči, zpupní Vršovci nebo lstiví Holasici, kteří podřežou naše hlídky, odeženou dobytek a ukradnou nám ženy?“ Na to jsme zvyklí, že přijede hunská jízda, vystřílí čtvrtinu vesnice, my pohřbíme mrtvý a jede se dál. Ale na co v naší civilizaci zvyklí nejsme, to je dlouhý, bolestivý, pomalý umírání. Ví se, že naše blahobytná civilizace má spoustu starejch umírajících lidí. Jako máma, která už je strašně dlouho na neurologii na JIP. Ale že někdo tak těžce nemocnej jako Filip umírá taky tak dlouho, na to nejsme zvyklí. S tím se nejde vyrovnat, nosíš to potom v sobě.

– Změnila vás nějak tahle zkušenost?

Já o tom vlastně pořád nedokážu mluvit. V takovejch těch „psychology bullshit“ knihách se píše, že to musíš zpracovat. Jenže i když to zpracuješ, dál to máš ve snech.

Stařešinové vyhnaní z vesnice

– Ve vašich knihách i reportážích je vidět, že svět disentu, kterým si prošla vaše rodina, hledáte i v demokratické společnosti. Byl jste vlastně první, kdo tu jako novinář začal psát o problémech vietnamské menšiny.

Právě proto tvrdím, že Češi nejsou rasisti. Před pětadvaceti lety jsme jako partička lidí okolo Revolver Revue a Respektu na základě reportáží sehnali spoustě Vietnamcům azyl. Přišlo mně šílený, že v době trikolorové euforie, kdy všichni milovali Havla a mír, tu někdo tluče Vietnamce, protože je považuje za míň-lidi. Ale stačila velice krátká doba a je tady nějakej problém? Žije tu šedesát tisíc Vietnamců a panuje mezi náma vzájemný porozumění, byznys, úplně všechno krásně v klidu.

– Proč se tedy česká veřejnost teď tak strašně bojí dalších cizinců?

Já na jednu stranu jako stárnoucí bílej samec úplně rozumím panu Zemanovi, panu Babišovi, panu Klausovi, že jako stárnoucí bílí samci se děsně bojíme těch milionů nadupanejch arabskejch a afrikánskejch hřebců, který přijdou, všechno nám snědí a pojebou naše holky. Jenže optikou románů Eduarda Štorcha z doby kamenný tohle nejsou žádní vůdci, kteří mají největší sekeromlat. To jsou stařešinové, kteří by byli s posměchem vyhnaní z vesnice. Protože jediný, co dokážou, je vzbuzovat strach a paniku. Vůdce by měl uklidnit, projevit velkorysost a říct: „Propána, buďme dospělí, o těch pár tisíc lidí se tady postaráme.“ Samozřejmě že nechceme mešity s nenávistnejma imámama. Ale proboha, tak máme schopnou policii! A od toho je právě vůdce, aby třeba řekl, že jde zvládnout, aby se ti odvážní, inteligentní muži a ženy v řadách naší policie naučili arabsky. Teď budu patetickej, ale my nemůžeme uprchlíky, kteří přistanou na Letišti Václava Havla ze Srí Lanky nebo ze Sierry Leone a mají ještě čerstvý stopy po mučení, posílat zpátky.

– Teď ale mluvíte jako typický představitel takzvaných pravdoláskařů, sluníčkářů a pražské kavárny.

Já mluvím adresně o našich vůdcích, od kterých jdou příšerný výroky, který u lidu vzbuzují paniku. Na to člověk nemusí být sluníčkář, aby ho štvalo, že ve veřejné debatě od našich předních politiků nezazní jediný slovo milosrdenství a slitování.

– Není to ale tím, že oni vůdci jen vycházejí vstříc poptávce veřejnosti?

Kdyby tady byli opravdu uvážliví vůdci, tak veřejnou debatu, která začíná být až fašounská, nasměrují trochu jinam. Vždyť Putinovo agresivní Rusko je pro stabilitu Evropy větší nebezpečí než uprchlíci a celej Islámskej stát.

– Co pro posouvání téhle debaty děláte jako programový ředitel Knihovny Václava Havla?

Příští pondělí u nás vystoupí Jurij Andruchovyč, jeden z lidí, kteří běhali po Majdanu, dnes jeden z nejvýznamnějších ukrajinských spisovatelů. Václav – a je znovu těžký to říkat bez patosu – mi dal před smrtí úkol otevřít to lidem. Takže pořád držím pootevřené dveře, aby z knihovny nevzniklo ghetto, nějaká havlovská sekta.

– To se právě knihovně občas vyčítá, že je to spolek kamarádů z disentu a undergroundu, který jen vzpomíná na staré časy.

Samozřejmě že z těch stovek pořadů, které jsme udělali, se některé týkají odkazu Václava Havla, Charty 77 a undergroundu. Když jsem jeden z nich dělal před těmi čtyřmi lety, připadalo mi, že mladým lidem v publiku vyprávím o časech Julia Caesara. Ale co je fascinující: od doby, co začala válka na Ukrajině, těch mladých chodí čím dál víc, najednou máme narváno. Začalo je proklatě zajímat, jak žít v soukolí autoritářskýho režimu. Věci, který nám přišly, že už jsou dávno pryč, začínáme znovu cítit jako nebezpečný. Liao I-wu u nás přednášel v nejhorší možný den v roce, v pátek před pondělním státním svátkem, kdy bylo navíc horko. Bál jsem se o návštěvnost, ale přišlo na něj sedmdesát lidí. Kdyby byla pravda, že děláme jen pořady starejch kamarádů Václava Havla, nikdo k nám nechodí.

– Obraz ve skle Před třemi lety jste ohlásil kandidaturu do Senátu. Co jste chtěl jako politik změnit?

Já jsem jednal se zelenými a ještě než jsem se úplně rozhodnul, nějak se to provalilo. Tak jsem se vymluvil na svý nemocný uši a ucukl jsem. Do politiky fakt ne.

– Proč?

Dokavad mám energii, chci pokračovat v tom, co jsem dělal vždycky. Což je vedle mýho egomanickýho psaní vytváření ostrovů. Revolver Revue mi zabrala deset let života, byl jsem u vybudování Respektu a třetí takový ostrov je pro mě Knihovna Václava Havla. Dělám to čistě ze sobeckých důvodů přežití, protože pokud nebudeme opravdu vytrvale a houževnatě vytvářet tyhle ostrovy, kde se lidi potkávají a kde je otevřená debata, tak o ně fakt můžeme přijít.

– Vy jste kvůli tinnitu, nepřetržitému hučení a šumění v uších, téměř přišel o sluch a musíte nosit naslouchátko. Už jste se s tím naučil žít?

No, jde to. Tinnitus je hrozná civilizační choroba a průmysl naslouchátek je dnes stejně rozšířený jako průmysl brýlí. Před nějakými padesáti lety měli tinnitus vojáci, kotláři a slévači, dneska ho má spousta mladejch lidí. Podnikl jsem celou tu štreku od léčitelů až po přetlakový komory a nefungovalo vůbec nic. Mám to jako ostatní napořád. Vždyť taky máme asi dvacetiprocentní sebevražednost. Když jsem na venkově, zabraňuje mě to pokračovat v tradici haškovsko-hrabalovského pábení, protože mají v každý hospodě velkou hlučnou televizi. Tam vůbec nemůžu sedět. Ale doba se prostě mění. Dřív sis otevřel okno ve vlaku a díval ses do noci. To dneska není možný, okno nejde otevřít, vlak je přesvětlený a ty vidíš jen svůj obraz ve skle. Máme čím dál větší hluk, čím dál víc světla, čím dál míň ticha. A do toho uprchlíci a Putin.

– Pořád se tu volá po velkém českém románu ze současnosti, jakým byla zkraje devadesátých let vaše Sestra. Jak by měl podle vás vypadat?

My teď máme novýho šéfa, Michaela Žantovskýho. Asi se s ním dohodnu na nějaký neplacený dovolený a snad už ten román ze současnosti konečně dodělám. X

Spojuje nás zájem o genocidy

rozhovor s překladatelem Alexem Zuckerem

Román Chladnou zemí Jáchyma Topola vyšel v roce 2009, rok na to za něj autor dostal Seifertovu cenu. Před pár dny přibyla cena anglického PEN klubu za překladové dílo. Zde patří rovnocenná zásluha překladateli Alexi Zuckerovi, bohemistovi žijícímu v New Yorku.

* LN Co přesně tahle cena hodnotí?

Je to cena anglického PENu za překlad (anglicky PEN Awards for Writing in Translation) – letos jich bylo uděleno šest. Dává se beletrii, literatuře faktu, ale i poezii. Podle stanov to mají být texty, které „přispívají porozumění mezi kulturami a podporují svobodu slova“. To znamená, že se ta cena vlastně nezajímá o překlad jako takový, nýbrž o obsah knihy, respektive o jeho význam či důležitost.

* LN Kdo je jí odměněn?

Peníze nedostávám ani já jako překladatel, ani autor, tedy Jáchym Topol, ale nakladatelství, které knihu vydává. Ty prostředky by pak mělo věnovat na propagaci knihy, která tu cenu vyhrála.

* LN Je takové povzbuzení pro nakladatele důležité?

Pro nakladatele je to velmi důležitá a velmi užitečná cena, protože prosadit se na přecpaném knižním trhu je pro beletrii, navíc přeloženou, vždycky hrozně těžké. Takové knihy se vydávají v malých nákladech a nemají podporu reklamní kampaně, tím pádem hodně spoléhají na recenze a „word of mouth“ – čili ústní doporučení: ty mohou být od knihkupců samotných, stejně tak od čtenářů a jiných „normálních“ lidí, kteří třeba píšou o knihách na svých blozích či na webových stránkách internetových knihkupectví, například Amazonu, kde čtenáři mohou psát o svých dojmech z knihy. Takže fakt, že naše kniha vyhrála tu cenu, může hodně pomoci s prodejem.

* LN To není první Topolova knížka, kterou jste překládal. Vím, že vás pojí i přátelství mimoliterární. Ale stejně: co byste o Topolových knihách řekl?

Z osobního hlediska je to pro mě skutečně velmi milé. S Jáchymem se opravdu známe teď už dost dlouho – seznámili jsme se v New Yorku v roce 1990. Překládal jsem jeho první román, Sestru – anglicky vyšla v roce 2000, a předtím ještě jeho prozaickou prvotinu Výlet k nádražní hale, a ještě před tím dokonce některé jeho básně, takže mám pocit, že v tom „jedeme spolu“ dost dlouho, jakoby takový tým skoro, dvoumužový… Oba máme společný neobvyklý, a pro někoho možná i dokonce lehce bizarní a těžko pochopitelný zájem o genocidy. Genocida byla přece jedním z hlavních témat Sestry, že ano, a také hraje významnou roli v jeho posledním románu, Chladnou zemí, takže jsem tlačil a dost jsem usiloval, abych ten román mohl překládat. Napsal jsem tomu vydavateli, který předtím už od Jáchyma vydal Kloktat dehet, že to chci dělat a že oni by to měli vydat. Nakonec mi to dali, což byl skvělý pocit. Myslím si, a tohle jsem říkal tomu vydavatelovi, že tento román je velmi důležitý, protože se zabývá téměř neznámými zločiny, které se konaly v Bělorusku během druhé světové války. V anglicky mluvícím světě byly v podstatě neznámé až do roku 2010, kdy vyšla úžasná kniha Timothy Snydera Krvavá země (Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin), což je historická studie o „politických masových vraždách“ v prostoru východního Polska, Běloruska a Litvy. V Jáchymově románu jsou třeba popsány scény, které jsou jakoby převzaté ze Snydera, kterého ovšem nemohl při psaní znát.

* LN Vím také o tom, že jste před časem začal překládat Vančurovu Marketu Lazarovou. Jak jste s ní daleko?

Ano, dělám na tom, ale zrovna k tomu nemám tolik co říct. Teď hlavně chodím do kanclu pracovat čtyři dny týdně pro neziskovou organizaci Auschwitz Institute, která pořádá semináře pro vládní činitele z celého světa. Zbývá mi proto poměrně málo času na překládání, takže pokrok je pomalý, a hlavně bolestivý, protože se mi ještě nepovedlo najít ten správný hlas pro vyprávěče, který jako by byl pozorovatel dní a zároveň aktér románu.

* LN Jak jste se k Vančurovi dostal?

Já jsem totiž dostal velmi prestižní grant na jeho překlad: od National Endowment for the Arts. Peníze dostávám během období jednoho roku, bez ohledu na to, jestli překlad dokončím či ne, nebo dokonce jestli ten překlad vůbec někdy vyjde. Což je skutečně komplikované. Před pár měsíci jsem se dozvěděl, že můj překlad do angličtiny totiž nebude první, jak jsem se původně domníval. Howard Sidenberg, který vede nakladatelství Twisted Spoon Press v Praze, má anglický překlad Markety Lazarové, který mu udělal Američan Carleton Bulkin ještě dávno, před léty. Howard čekal, až to dílo půjde do „public domain“, tedy až to bude volně šiřitelné, a tím pádem nebude muset žádat o vydavatelské právo, a poněvadž Vančura byl popraven nacisty v roce ’42, příští rok, 2013, Marketa Lazarová, spolu se všemi jinými Vančurovými díly, bude nechráněná, a Howard to vydává tedy v březnu v Carletonově překladu. Ještě jsem to nečetl, takže nevím, jaký je. Ale teď každopádně nespěchám, stejně nemám vydavatele.

* LN Ano, ale proč právě Vančura? Je vůbec přeložitelný?

Vančura je spisovatel takového formátu, že by se o něm mělo konečně ve světě vědět. K čemuž může napomoci – Milan Kundera. Pro mě je na té Marketě ohromně zajímavé, jak podobné je to psaní Kunderovu. Kundera samozřejmě zbožňoval Vančuru, což víme, vždyť původní verze jeho Umění románu z roku 1961 měla název poměrně delší, totiž Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Ve verzi, kterou máme v angličtině, není o Vančurovi ani slovo. Přitom ve způsobu, jak se Vančura třeba stále obrací na nás, na čtenáře, říká nám – Podívejte semhle a Podívejte tamhle a Hle, co dělá ten člověk, mizera lidský, a jak s ním zamává Bůh, strašně moc to Kunderův styl připomíná. A tak se ptám, jestli se Kundera poněkud nebál, že si lidé budou myslet, že si toho od Vančury přece jen „půjčil“ trochu moc. Jestli někdy dokážu dokončit ten překlad a vydávat ho, tak o tom určitě budu muset něco napsat v předmluvě.

———–

Alex Zucker (* 1964 v New Jersey). Dětství strávil v Michiganu, dnes žije v Brooklynu. V roce 1986 obdržel licenciát v zoologii, později vystudoval politologii na Columbijské univerzitě, kde byl v roce 1990 jmenován magistrem v oboru zahraničních věcí; téhož roku obdržel osvědčení Institutu pro střední a východní Evropu. V letech 1990-1995 žil v Praze, kde pracoval jako redaktor v anglické sekci ČTK a překladatel na volné noze. Přispíval do periodik Prognosis, Raut, Trafika, Yazzyk, Zlatý řez aj. V letech 1996-2006 byl lektorem a redaktorem periodik jako Bookforum, Vanity Fair, Condé Nast Traveler, Interview a Swing.