Od prvních řádků této knihy je čtenář nemilosrdně vržen do města, v němž vedle ulic, domů a krámků prochází i jakýmsi podzemím, odvrácenou stranou labyrintu. Střetávají se v něm dva světy, do nichž hlavní hrdina Jatek nepatří, a přesto v nich žije. Z jednoho světa vychází a ke druhému se pouze přibližuje. V každém z nich pak na něho čeká silná tajemná ingredience, která dělá život životem – láska, nebo drogy. V každém z nich na něj číhá tajemný zákon smrti, jáma, nebo Anděl Exit – východ, nebo smrt. „Smíchovská balada“ se odehrává v dnes již téměř zmizelých kulisách skutečné pražské čtvrti.

TOPOL, Jáchym. Anděl. Vyd. 4., V nakl. Torst 1. Praha: Torst, 2006, 132 s. ISBN 80-7215-269-6.

 

Recenze:

Tajemný předmět v krvi

Název třetí prózy JÁCHYMA TOPOLA v sobě spojuje topografii jednoho z center pražské periférie s pernatou faunou sfér. Jmenuje se ANDĚL

recenze Jiřího Peňáse, 1995

Román bývá někdy označován jako městský žánr, což je nejčastěji myšleno tak, že je plodem měšťanské kultury, jejímuž životnímu stylu odpovídala jistá „demokratická“ forma vyprávění. Zároveň však s městem vstoupila do literárního světa zvláštní románová bytost: osudové město, onen prostor, ožívající svým vlastním dechem, tajemně do sebe vtahující svého vypravěče-oběť. Mezi ním a obživlým městským organismem je navazován fatální vztah – město pro něj znamená místo nejhlubší 10 tajemství, zasvěceni i zkázy. V nejnovější české próze jsou možná právě ta nejzajímavější díla poznamenána tímto uhranutím. Patří sem romány Daniely Hodrové, Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvíla a samozřejmě Jáchyma Topola.

Vlkodlaci u Anděla

Neurvalé spáření sakrálního a špinavě pozemského se stalo jedním ze znaků Topolová velkého románu Sestra, který ani po dvou letech nepřestal vyzařovat svou ojedinělou a silnou působivost. Také svět druhého Topolová románu je básnickou vizí, také tady se kulisy města chovají jako pohyblivá chapadla, rozpohybovaná svým vlastním vnitřním tlakem. Epickým prostorem románu Sestra procházely desítky horizontál a vertikál, svět bez hranic se tu stal zhuštěným labyrintem a nahromaděninou postcivilizační změti. V Andělovi jsou průniky napříč ojedinělé, vypravěč neopustí (až na bohnickou a pařížskou epizodu) okruh pražské páté čtvrti, Prahy mizerné. Ta je nejen domovským a důvěrným rajón vypravěče, ale i pars pro toto, částí za celek, zkratkou času a místa.

Kresba Michala Cihláře

Postavy, jež se po ulicích takové ho organismu pohybují, působí samy jako výlisky z vnitřností městských útrob. Jsou takovým porodem deformovány k zrůdám, mutantům, příšerám. V Topolově podání je celý prostor jeho vyprávění pokryt jakousi delirantní clonou: vidíme pod ní tvory, připomínající obyvatele bájného světa, jenž je – pokud se literatury týče – zachycen a popsán v žánrech, jakými jsou horor a gotický román, šestákové krváky a comicsy třeba z planety Zardos. Zatímco ty se však produkcí oblud spokojují, u Topola se z těchto aktérů stávají nositelé básnického symbolu. Jsou tu, aby naplnili román tajemstvím, aby zde sehráli roli „uvaděčů“ do legendy. Topolovo psaní tak má stále v sobě zakódována „nižší patra“ literární inspirace. Výsledkem je jakýsi nový mýtus, v němž se slévají ve velmi neortodoxní mišmaši religiozity nejrůznějších odrůd, třeba i ty, které si Topol v tu chvíli právě vybájí. Taková úpěnlivá „mýtizace“ sebou nese poněkud dětskou, nebo lépe: nedospělou svévolí, vedoucí až k pocitu, že autorem také mohl být pubertální, příslušnou spisbou uhranutý fracek, ovšemže geniální. (Třeba vtip s papežem jménem Vlk a jeho souvislost se spisovatelovými oblíbenými vlkodlaky.)

Nedostatek korekce, spoléhání na cval samospádem běžící imaginace vyniká na malé ploše Anděla podstatně víc než. v „globální“ Sestře. Najdeme zde místa, v nichž intenzita vidění jednoduše vyprchá, vypálí svůj pohon a je nahrazena dekorem. Tehdy se v textu objeví vágní tušení („Něco se dělo v domech, něco ve sklepech pod nima“), proklamace („Čekal ho zápas s vírou, měl se potkal s nadějí“) nebo propady do publicistického jazyka („Přes tragickou líhu situace i fyzickou tíhu ženy, kterou nesl na nikou, pocítil Jatek k vrchní sestře silnou sebezáchovnou náklonnost“). A myslím, že to platí i pro celý melodramaticko-sociální motiv s děvčetem Naďou, prosťáčkem božím, děťátkem němým a nevinným, po právu obětovaným v jakémsi rituálu (?) strašidelné sekty.

Co teče v kapilárách?

Zatím tu byla řeč jen o románově obživlých, antropomorfizovaných kulisách Smíchova a Košířů, nad kterými se rozprostřelo krvavě rudé nebe. Jeden z ústředních motivů knihy. Z této scenérie se v textu zvedá epické jádro Topolova románu. Je jím básnická metafora: dryáčnická, jarmareční, krokolomná a přitom všem jako by neopotřebovatelná ixtá varianta Mefistofelova konstatování o krvi jako zvláštní látce. Topol ji oprašuje, inovuje a používá jako riskantní alegorii údělu tvůrce, básníka. umělce, blázna. To jemu exploduje v těle tekutina, vinou které se mu i celý horizont naplňuje krví, to jeho krev je tou poslední substancí, která chybí k přípravě jakéhosi novodobého alchymistického elixíru, jemuž se tady říká „droga epochálního blaha“. Příběh Jateka má být i příběhem jeho tvůrce. Hluboce osobní je i v Andělovi zapojeno do imaginativního příběhu. (A aby to snad bylo každému úplně jasné, pózuje ha ilustracích Michala Cihláře sám demiurg…)

V Topolově verzi faustovské látky vzniká neopakovatelný hybrid složený z výstředních Částic. Čteme tu morytátovou feťáckou legendu, do níž přirozeně patří sentimentální story o velké, osudové lásce lotra a štvance Jateka, tvora prokletého i vyvoleného, a o jeho stejně tak o osudové zradě. Do tohoto prastarého rámce, jenž má v naší době podobu například thrilleru (třeba o vynálezci Krakatitu), jsou průběžně vsazeny sociologické pasáže o stavu tlup a ghett ve středních Čechách nebo třeba již zmíněný horor s náboženskou bojůvkou (něco podobného, ovšem silně ironizovaného se s oblibou vyskytuje v románech Jana Křesadla). Smrtelně vážné – a Topol je ve své podstatě patetik bez skrupulí – střídá jaksi mimochodem černý humor a jazyková komika. Tón však je i přesto především dojemně vážný a slavnostní, což spolu se skřípavě rozpoutaným jazykem vytváří zvláštní, neopakovatelnou textovou sloučeninu.

Před dvěma lety se vstupem Jáchyma Topola a jeho Sestry v české próze podstatně rozšířil prostor imaginace. Anděl sice už není takovou knihou přelomu. Ke „standardnímu produktu“ má však stále naštěstí hodně daleko.

Protože život musíš někdy prostě jen vydržet

Třetí próza básníka a spisovatele Jáchyma Topola potvrdila postup z tovaryše na mistra

»Prostě občas padá. Krev z mraků. Nebe je rudý. Někdo to vidí a někdo ne.« Jatek, někdy zvaný Psychopat, bojuje s krví z mraků hned vedle křižovatky, kde kdysi rabbi Leraja spatřil vznášet se svého duchovního učitele Abrahama Anděla. Na památku tu na Smíchově dali postavit synagogu a navždy té křižovatce zůstalo jméno Anděl.

recenze Pavla Řezníčka, 1996

Hebrejský a český nápis na smíchovské synagoze říká: »Mír a zdar dalekému a blízkému.« »To určitě,« ušklíbá se Topolův Jatek, protože mír, hlavně ten vnitřní, je to, co mu chybí nejvíce. Co je ANDĚL Jáchyma Topola, kniha, která vyšla nedávno v pražském nakladatelství Hynek s ilustracemi Michala Cihláře? Inspiruje se zápasem archanděla Michaela s drakem, nebo biblickým Zjevením Janovým, kde sedm andělů s polnicemi troubí, poté co Beránek láme sedmou pečeť? »I zatroubil první anděl. I nastalo krupobití a oheň smíšený s krví byl vržen na zem,« říká se ve třetí části Zjevení Janova. Jatkovi teče krev z oblohy, padá mu do očí, je jako rudá plástev. Purpur krvavých mraků planety Chaos. Topolová kniha je zápasem nejen s biblickým andělem, ale i s Andělem smíchovským. Stanice metra postavená ještě sovětskými staviteli, smíchovská křižovatka banální až běda, ale přece apokalyptické místo, kde jáma požerák (viditelná jen některým) polyká lidi; místo, kde Jatek cítí nenávist světa v sobě.

Je Topolův Anděl vyprávěním o oční chorobě ve stadiu pokročilé psychopatie, nebo kniha o hledání protilátky, o alchymii a podezřelých alchymistech hlídajících nikoliv zlato času, ale života? »Míval pocit, že je vyslancem jiného života (někde přece musí existovat ještě jiný život),« ale místo něj narážel jen na zmatení ducha, na samotu. Smíchov, Praha 5; ale pátou čtvrtí byl kdysi Josefov, židovské město. Dnes je to Smíchov, který sousedí s Košířemi: z hlíny košířského hliniště byl vytvořen pověstný Golem rabbim Jehudou Becalelem. Podivní golemkové běhají po Košířích i Smíchově, podivné zjevy a pazjevy polistopadového života: rumunští cikáni odcizí dřevěné Jezulátko v kostele sv. Bruna. Ti, kteří se kdysi setkávali v undergroundu, si přestávají rozumět – jedni jsou ministerskými úředníky, druzí prodavači drog. Těm, co dorůstají, nestačí už hra v kostky a pivo ani svoboda tisku. Objevují se plynové pistole, nunčaky, nože. V hospodě, kde dříve pod stoly kolovaly petice, kolují teď drogy.

V parku začal běhat muž obarvený na růžovo. Číňan Li, jehož džobem je zabíjení lidí, má za úkol Jateka sledovat. Ale snad je to jen Jatekova halucinace. Li ho nezajímá, musí se vyrovnat s Andělem.. Rozhodl se, že projede krvavou pláství, jež padá nad křižovatkou, že najde protilátku, kterou má ve své krvi. A aby ďáblové pochopili, projede tramvají Andělem dvakrát: je to jeho zápas s biblickým andělem. Boj pokračuje, protože život musíš někdy prostě jen vydržet. »Knížky čtou jen teplouši,« říkali Jatekovi dělníci v kotelně, kde byl určitou dobu zaměstnán. Ne, v knihách to není, uvědomuje si. »Je třeba putovat sám v sobě, nějak uchopit první tu rudou nitku, vtáhnout sám sebe do té rudé sedliny,« uvažuje. Je třeba vykopat Satanovi oči. Jatek vše řeší ohněm. Z kanystru vychrstne benzol na police ve starém krámu, kde se sešli jeho přátelé (nepřátelé?), zatáhne těžkou mříž a roletu a odejde. A opět je tu anděl ze Zjevení Janova: »…a oheň smíšený s krví byl vržen na zem.« Třetí prozaická kniha Jáchyma Topola (nar. 1962) potvrdila jeho postup z tovaryše na mistra české prózy.

Zdivočelý Smíchov vypravěče od Anděla

recenze Pavla Janáčka, 1995

Zdivočelé moderní město, Perla bájné Bohemie, v níž se převrátil čas, rozvalený kolos mrakodrapů i pavlačových čtyřek, kde tůně starého i nového zla přemosťují bojovníci indiánských jmen solidárními stezkami rodového života, šílením po lásce a touhou po transcendenci – tak sugestivní bylo mnohasetstránkové panoráma Sestry, románu, jímž Jáchym Topol (1962) před půldruhým rokem uchvátil přinejmenším mladé české publikum poloviny devadesátých let. Do téhož obrazu zve nyní znovu, tentokrát v útlejší próze Anděl. Snad jen nebe nad Prahou kleslo ještě o něco níž: nejprve červánky a pak krvavými blesky v očích hlavního hrdiny Jateka se tak ohlašuje oheň, který nakonec pátou čtvrt očistí, vypálí z křižovatky Smíchova a Košíř hnilobu, špínu i bolest z vraždy dítěte – naplní vyprázdněný život, stvoří svět znovu.

Jatekova pouť za tou božskou milostí jako by vedla chodbami špitálu (a to, i když se odehrává za zdmi bohnického ústavu, který je jedním ze tří jejích scén). Jeho obyvatelé jsou různě poznamenáni po těle i na duši; sloní nohou, němotou, krvavým zřením, nenechavostí, malostí, lačností, schizofrenií, zabijáctvím. Ostatně čím bizarněji zdejší usedlík vypadá, tím nenápadněji se prý cítí… Stěny špitálních chodeb jsou v téže chvíli přízračné pohyblivé a na křižovatce Anděl Exit možná zeje, možná nezeje požerák magické jámy. Smíchovské evangelium, „taková moralitka se strašidlama, anekdota pro sígry, než dou spát“, jak je podává „zadrhávající vypravěč“ z Nonstopu od Anděla, nezná pojem neživé věci. Dech života tu s pohanskou spravedlivostí přísluší člověku i zdi, zvířata od lidí neodděluje žádná propast, ti i oni pouze střeží svá teritoria. Do čehokoli může vstoupit démon, a to i zlý, jaký jistě ovládá cestu militantní křesťanské sekty nebo zázračné drogy, vstupenky do věku blaha, kolem níž se Jatekův příběh lásky k Ljubě a cesty k pokoře zaplete.

Jáchym Topol AndělZpůsob, jímž se tak stane, nevěra s Věrou, trip do Paříže zaplavené všemi pronárody světa, vaření krystalků epochálního blaha, Ljuba jako rukojmí, útěk před ohnivou vlnou výbuchu – to všechno se v jiné podobě a s jinými jmény dá vidět pozdě v noci na satelitu, v módních filmech o zbarbarizované civilizaci, jejíž světlí i temní rytíři se na troskách bagrů,s laserovými zbraněmi a s indiánskými amulety prohánějí po smetištích umělé inteligence. To, co ve svých dvou románech učinil Jáchym Topol, však jistě není český překlad tohoto dobrodružného, katastrofického schématu euroatlantické popkultury. Ke svému divokému městu, po jehož chodnících chodí i vlkodlaci, dospěl stejně tak od hodnotové úzkosti západní kultury (droga, míšení krve), její hodnototvomé naděje (cit pro okrajové) i její globalizace (nomádismus) jako z látky domácí literární tradice posledního půlstoletí (průmyslová periferie města a kolářovský zájem o ohrožené lidství, undergroundové peklo fabriky a prostor putyky jako vyděděncova přístavu). Tyto i další segmenty přitom Topol slučuje v původním gestu svého vyprávění. To se opírá především o svobodné a tvořivé, aktualizující putování literárními i mluvními vrstvami české řeči, o metaforické, avšak nelyrizující, kompozičně propracované podání, které se nesnaží sevřít jádro děje jediným přesným obrazem, ale obkresluje ho paralelami, novotvary, slangem, jakýmsi hlubokým synonymismem.

Topol Andělem pokračuje v obydlování chaosu, který nastolil svou Sestrou. Patetismus a alegoričnost tohoto spění za řádem uzemňuje jak těmi formami jazyka, jež vnímáme coby všední či vulgární, tak neustálou oscilací mezi symbolickým a konkrétním pojmenováním. Nové časy, které pro Ljubu znamenají mimo jiné restituci smíchovských činžáků, jsou novými časy polistopadové Prahy neméně než novými časy kosmu vůbec. Ostatně křižovatka Anděl je sama od sebe dvojdomá: má svůj Pražákovi důvěrně známý význam místopisný a zároveň je branou do křesťanské tradice (jež se v Topolově próze mísí s odlišnými náboženskými koncepty).

Jáchym Topol není v nové české literatuře posledních let zdaleka sám, kdo hledá nové velké vyprávění, kdo se polemicky vyrovnává s kánony pozdní či také postmoderní kultury. Lze snad konstatovat, že v okruhu tohoto velmi různorodého hledání je zatím jediným básníkem prózy – zřejmě nejpůvodnějším po Bohumilu Hrabalovi.